ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.58.2012:39
sp. zn. 6 As 58/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: J. S.,
zastoupené Mgr. Petrem Šlaufem, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti žalovanému:
Městský úřad Aš, se sídlem Kamenná 52, Aš, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou,
advokátkou, se sídlem Vítězná 10, Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 6. 2010, č. j. 10/018031/SÚ, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Aš, se sídlem
Kamenná 52, Aš, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem Vítězná 10,
Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 A 74/2010 - 52,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 A 74/2010 - 52, se r uš í
a věc se vra cí tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný vydal dne 16. 6. 2010, pod č. j. 10/018031/SÚ, kolaudační souhlas
podle ustanovení §122 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), s užíváním stavby „Sportovní
a rekreační areál včetně ubytování na vrchu Háj Aš“.
[2] Proti tomuto kolaudačnímu souhlasu brojila žalobkyně žalobou ze dne 3. 9. 2010,
v níž poukazovala na to, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1243 a 4331 v katastrálním území Aš,
že v důsledku stavby sportovního areálu je povinna strpět existenci vodního díla (kanalizace)
a že je zbavena přístupu ke svým pozemkům. Žalobkyně tvrdila, že nebyla účastníkem stavebního
řízení, ve kterém by svá práva mohla řádně hájit. Žalobkyně rovněž dovozovala, že ze strany
úředníků žalovaného byl spáchán trestný čin. Žalobkyně oprávněnost svého postavení účastníka
řízení vyvozovala z ustanovení §142 odst. 1 stavebního zákona.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 8. 12. 2010, v němž poukázal na to,
že součástí sportovního areálu je veřejně přístupné, bezplatné parkoviště, z nějž vede původní
místní komunikace III. třídy k rozhledně a k restauraci žalobkyně. Tato komunikace je určena
především pro pěší a slouží jako přístupová cesta k těmto objektům, přičemž se jedná
o obslužnou cestu pro zajištění zásobování a přístup vlastníků k jejich nemovitostem včetně
možnosti využití záchrannými vozidly. V minulosti byl přístup na tuto komunikaci
podle žalovaného rovněž omezen. Vstup na tuto komunikaci je omezen závorou z důvodu
křižování cesty s in-line dráhou, která není uzamčena, tudíž je vjezd oprávněných vozidel
dle žalovaného možný. Žalovaný tvrdil, že u restaurace žalobkyně nebylo nikdy povoleno
vybudovat parkoviště pro hosty restaurace; pokud v minulosti automobily u tohoto objektu stály,
využily automobily zpevněné, blížeji obtížně vymezitelné plo chy. Žalovaný rovněž odkázal
na vyjádření tajemníka žalovaného, podle kterého při případné opravě restaurace bude žalobkyni
umožněno předmětnou komunikaci prozatímně využít. Odkaz žalobkyně na ustanovení §142
stavebního zákona považoval žalovaný za bezpředmětný, neboť to upravuje okruh účastníků
řízení pro zcela jiná řízení, než které proběhlo v dané věci. Žalovaný v neposlední řadě odkázal
na ustanovení §122 stavebního zákona, podle něhož kolaudační souhlas není správním
rozhodnutím.
[4] Krajský soud v Plzni žalobu odmítl usnesením ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 A 74/2010 - 52.
V odůvodnění uvedl, že při vymezení účastníků postupu, jehož výsledkem je kolaudační souhlas,
je rozhodná část čtvrtá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Jelikož v takovém případě podle závěru krajského soudu nelze použít obecná
ustanovení o účastnících řízení obsažená ve správním řádu, je nutné postupovat podle stavebního
zákona. Za účastníka předmětného postupu proto krajský soud označil pouze žadatele,
stavebníka, neboť pro něj představuje doklad o povoleném účelu užívání stavby,
přičemž se podpůrně odkázal na ustanovení §122 odst. 4 stavebního zákona. Žalobkyně
proto nebyla účastníkem postupu, jehož výsledkem bylo vydání předmětného kolaudačního
souhlasu, není proto dotčena na svých veřejných subjektivních právech a je tudíž na místě
její žalobu odmítnout jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Dohodu o zřízení věcného
břemene (kanalizace) ani odkaz žalobkyně na ustanovení §142 stavebního zákona krajský soud
nepovažoval za důkaz toho, že žalobkyně byla účastníkem takového postupu, a žalovaný
proto neměl povinnost s žalobkyní jako s účastníkem řízení jednat. V řízení o žalobě napadající
kolaudační souhlas se krajský soud nemůže zabývat námitkami směřujícími do stavebního řízení
a územního řízení. Krajský soud dále odkázal na závěry učiněné Krajským úřadem Karlovarského
kraje v odpovědi na žádost žalobkyně o zahájení přezkumného řízení, podle kterých je možnost
příjezdu vozidel integrovaného záchranného systému ke stavbám ve vlastnictví žalobkyně
zachována.
II. Kasační stížnost
[5] Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 74/2010 - 52 ze dne 31. 7. 2012
podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost ze dne 10. 9. 2012 z důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího
správního soudu a setrvala na své argumentaci, podle níž je dotčena na svých právech povinností
strpět vodní dílo (kanalizaci) a omezením příjezdu k jejím nemovitostem. Stěžovatelka odkazem
na ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. a na judikaturu Nejvyššího správního soudu zastávala
stanovisko, že byla účastníkem řízení o vydání kolaudačního souhlasu, ačkoli s ní žalovaný
takto nikdy nejednal. Stěžovatelka dále předložila svou argumentaci dovozující nezákonnost
kolaudačního souhlasu v podobě nezajištění závazných stanovisek dotčených orgánů k užívání
předmětné stavby, v podobě znemožnění přístupu stěžovatelky k jejím nemovitostem a v podobě
existence závad bránící bezpečnému užívání sportovního areálu. Stěžovatelka byla
podle svého názoru omezena na svých procesních právech postupem správního orgánu,
neboť ji nepřiznal postavení účastníka kolaudačního řízení.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil nedatovaným podáním, podle kterého kasační
stížnost jen opakuje žalobní námitky, s nimiž se krajský soud v odůvodnění usnesení vypořádal,
a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[7] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost byla podána včas (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť nejsou
naplněny důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[9] Stěžovatelka ve svém podání podřadila důvod kasační stížnosti pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Pokud ovšem stěžovatelka kasační stížností napadá usnesení
o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro ni přichází v úvahu pouze kasační důvod podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(srov. usnesení zdejšího soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004; všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat
pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou
v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatelky
důvodná a zda kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se zákonem. Rozsah přezkumu
rozhodnutí soudu v řízení o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného
rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se „merita věci“,
tedy toho, zda žaloba je důvodná (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 24/2004 - 49; ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98; či ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[11] Nejvyšší správní soud za této situace napadené usnesení Krajského soudu v Plzni
v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná; k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud následující
úvahy:
[12] Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. je naplněn v případě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
[13] Povahou kolaudačního souhlasu se po vydání napadeného usnesení krajského soudu
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v usnesení ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 2 As 86/2010 - 76, dospěl k závěru, že “souhlasy vydávané dle stavebního zákona z roku 2006,
zejména dle §96, §106, §122, §127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou
jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu
§65 s. ř. s.; s oudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 a násl. tohoto zákona. Žadatel o vydání souhlasu
či oznamovatel může být v soudním řízení správním, vedeném na základě žaloby třetí osoby, napadající
tento souhlas v postavení osoby zúčastněné na řízení dle §34 s. ř. s.“.
[14] Jelikož stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení
§65 a násl. s. ř. s. , bylo by na místě takovouto žalobu v souladu se závěry rozšířeného senátu
odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť správně se měla stěžovatelka
domáhat ochrany prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu. Byť krajský soud žalobu odmítl s odůvodněním,
že stěžovatelka nebyla aktivně legitimována, protože nebyla účastnicí předmětného řízení,
s čímž se Nejvyšší správní soud neztotožňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 11. 2012, č. j. 2 As 86/2010 - 90, nebo rozsudek č. j. 4 Aps 7/2007 - 54 ze dne
26. 6. 2008, kde byla přiznána žalobní legitimace mezujícím sousedům), napadené usnesení
by Nejvyšší správní soud za jiných časových okolností nezrušil, neboť i tak by bylo na místě
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení §65 a násl. s. ř. s. směřující
vůči kolaudačnímu souhlasu s ohledem na závěry rozšířeného senátu odmítnout.
[15] V posuzovaném případě je však nutné zohlednit časové aspekty případu. Stěžovatelka
totiž podala svou žalobu již v září 2010. V roce 2010 však nabylo postaveno najisto,
jaký charakter mají souhlasy vydávané podle stavebního zákona a jakým způsobem
se proti nim mají dotčené osoby bránit, např. mezující sousedi. Jak totiž vyplývá z odůvodnění
usnesení rozšířeného senátu, část rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu akceptovala
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu směřující vůči kolaudačnímu souhlasu (rozsudky
ze dne 26. 6. 2008, č. j. 4 Aps 7/2007 - 54; ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 As 64/2007 - 65; a ze dne
13. 5. 2011, č. j. 7 As 89/2010 - 84).
[16] Nejvyšší správní soud by považoval za zcela nespravedlivé a formalistické, pokud by nyní
na pokladě usnesení rozšířeného senátu zpětně dovozoval nesprávný procesní postup
stěžovatelky, když v době, kdy stěžovatelka tyto procesní kroky učinila, byl tento postup
Nejvyšším správním soudem aprobován. S ohledem na to, že judikatura Nejvyššího správního
soudu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 - 98) ve vztahu k rozlišení a použití žalob proti správnímu rozhodnutí a žalob
na ochranu před nezákonným zásahem, případně žalob na ochranu proti nečinnosti stanovila,
že jejich věcný rozsah je nutné v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon
veřejné správy směřující vůči jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností byl
podroben účinné soudní kontrole, považuje Nejvyšší správní soud při vědomí výše popsaných
časových a procesních souvislostí za spravedlivé a za souladné s čl. 36 a násl. Listiny základ ních
práv a svobod napadené usnesení krajského soudu zrušit s tím, aby krajský soud stěžovatelku
vyzval k opravě její žaloby, aby odpovídala žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
v souladu se závěry učiněnými rozšířeným senátem Nejvyššího správního sou du.
[17] K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud ve skutkově identické kauze
v rozsudku ze dne 6. 12. 2012, č. j. 7 As 122/2012 - 31, když uvedl, že „z výše uvedeného vyplývá,
že krajský soud sice dospěl ke správnému závěru, že napadený akt není rozh odnutím ve smyslu ust. §65 s. ř. s.,
ale pochybil v tom, že žalobu odmítl jako nepřípustnou, aniž by se zabýval tím, zda se podle obsahu nejedná
o žalobu proti nezákonnému zásahu. Pokud by tomu tak bylo, žaloba proti k olaudačnímu souhlasu by byla
ve smyslu ust. §82 s. ř. s. přípustná. Krajský soud by se pak musel především zabývat otázkou aktivní legitimace
stěžovatele k podání takové žaloby z hlediska, zda kolaudační souhlas zasáhl do práv, od jejichž nezákonného
dotčení stěžovatel odvozuje svou žalobní legitimaci.“
[18] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo nic jiného, než usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 7. 2012, č. j. 57 A 74/2010 - 52, s ohledem na výše uvedené výjimečné
skutkové a procesní okolnosti případu zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
[19] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
[20] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu