ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.83.2013:45
sp. zn. 7 Afs 83/2013 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: YXELL, s. r. o.,
se sídlem Spojovací 30E, Strančice, zastoupena JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem
Na Vrstvách 827/11, Praha 4 - Podolí, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 Ca 287/2009 - 112,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 Ca 287/2009 - 112,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně YXELL, s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 Ca 287/2009 - 112, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 Ca 287/2009 - 112, zamítl žalobu společnosti YXELL, s. r. o.,
kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále též
„finanční ředitelství“), ze dne 5. 8. 2009, č. j. 3603/09/1500-204769, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Říčanech (dále jen „správce daně“),
ze dne 1. 4. 2009, č. j. 45359/09/059940205374, o zastavení řízení ve věci námitky žalobkyně
proti exekučnímu příkazu ze dne 15. 9. 2008, č. j. 101426/08/059940/5374 (dále jen „exekuční
příkaz“), na přikázání pohledávky z účtu žalobkyně na úhradu nedoplatku žalobkyně na daňové
nedoplatky ve výši 1.060.633 Kč.
Městský soud neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí finančního ředitelství z toho
důvodu, že v něm nebylo uvedeno datum, kdy byla doručovaná písemnost – exekuční příkaz
uložena na poště. Zcela dostačujícím je uvedení posledního dne odběrní lhůty na poště
(zde 30. 10. 2008), od něhož je dovozován den doručení písemnosti. Takovéto odůvodnění je
dostatečně určité. Je tomu tak proto, že je z něj patrné, na základě jakých skutečností (uložení
písemnosti) a k jakému dni považoval správní orgán exekuční příkaz za doručený a tudíž
i námitku proti němu za opožděnou.
V projednávané věci bylo rozhodující, zda žalobkyně prokázala správci daně, že mu
skutečně doručila plné moci pro L. P. a pro K. I. B. V tomto případě udělení plné moci a její
předložení správci daně dokládalo neúčinnost doručení exekučního příkazu žalobkyni. Správně
by v takovém případě mělo být doručováno podle §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
tj. jak žalobkyni, tak i zvolenému zástupci. Tuto okolnost však žalobkyně neprokázala, a to ani
k opakované výzvě správního soudu k doložení originálu plné moci, resp. plné moci opatřené
„originálem otisku razítka správce daně“ - tedy nikoliv jen kopií razítka správce daně (viz. č. l. 72,
90).
V rozporu se skutečností je další tvrzení žalobkyně, že by byla plná moc opatřená
originálem úředního razítka správce daně založena ve spise Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 42/2012 (plná moc opatřená originálem otisku razítka správce daně není totiž
součástí spisu o kasační stížnosti a nebyla ani předložena městskému soudu při jednání ve věci
sp. zn. 11 Af 71/2011). Podle protokolu o jednání v poukazované věci ze dne 14. 2. 2012
zástupce společnosti CRYTEX, s. r. o. požádal, aby byla konstatována plná moc pro L. P., jež
byla založena do soudního spisu při předcházejícím jednání. Podle protokolu z tohoto jednání ze
dne 16. 12. 2010 však vyplývá, že žalující stranou byla předložena pouze kopie plné moci.
Městský soud se neodchýlil ani od již poukazovaného judikátu ve věci
sp. zn. 2 Afs 42/2012. Oproti této věci totiž žalovaný změnil svou procesní obranu, která měla
za následek přenesení důkazního břemene na žalobkyni. Jelikož popřel, že by se jednalo o razítko
správce daně, fakticky popřel i pravost razítka (nenamítá tedy, že by šlo o razítko svěřené jinému
oddělení správce daně, což samo o sobě nevylučuje převzetí písemnosti). Městský soud současně
zdůraznil své pochybnosti o jednání žalobkyně, jež zmocnila k přebírání písemností
od finančního úřadu „osobu s tak závažným zdravotním handicapem“ jako je osoba L. P. (tedy
osoba upoutaná na invalidní vozík, hospitalizovaná od roku 2000 v léčebně Praha – Bohnice,
trpící poruchou mozku a paměti, která si podle výslechu v poukazované věci měla pouze
pamatovat, že podepsala plnou moc, že ji nikam nezasílala a jinak nic jiného).
Žalobkyně městskému soudu rovněž neprokázala, že byla správci daně doručena
(předložena) plná moc ze dne 24. 9. 2007 udělená jednatelem žalobkyně RNDr. Ing. Peterem
Kozmou, DrSc. K. I. B. k zastupování žalobkyně (přebírání písemností správce daně). Tato
okolnost byla pouze doložena kopií podacího lístku k listovní zásilce s poznámkou: „plná moc
pro K. I. B. k DPH za 08/2007“ ze dne 24. 9. 2007, o váze 0,019 kg a dodejkou s uvedením
žalobkyně jako odesílatele a správce daně jako adresáta. V tomto směru vyšel městský soud
z judikátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 42/2012, týkajícího se skutkově i typově
identické věci (doručení plných mocí správci daně Finančního úřadu v Říčanech). Správní soud
proto dospěl k závěru, že důkazní břemeno za doručení plné moci (jako součásti doručované
písemnosti), poštou leželo na žalobkyni. Je její odpovědností, jak si zajistí důkazy a prokáže, že
tato písemnost byla skutečně správci daně doručena. Podací lístek doručení písemnosti
neprokazuje. Žalobkyně tak neprokázala, že by byla zastoupena K. I. B.
Jde-li o poukazovanou totožnost s věcí vedenou Městským soudem v Praze
pod sp. zn. 8 Af 12/2010, nutno sice konstatovat, že v ní šlo o shodné tvrzení účastníků jako
v případě věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 42/2012, oproti projednávané věci ale nebyla spornou
otázka pravosti razítka správce daně. Tím byla dána odlišnost těchto věcí. V nyní projednávané
věci proto bylo výlučně na žalobkyni, aby prokázala, že skutečně doručila plnou moc pro L. P.
správci daně. Důkazem o tom by byla plná moc, či její kopie, opatřená originálem otisku
úředního razítka správce daně. Takový důkaz stěžovatelka ale soudu nepředložila.
Městský soud dospěl k závěru, že žalobkyni byl exekuční výměr řádně doručován podle
ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Nebyla-li pak žalobkyně zastižena, byla tato
písemnost oprávněně uložena. Vzhledem k tomu, že si žalobkyně doručovanou písemnost
v úložní době nevyzvedla (do 15 dnů), byl exekuční příkaz žalobkyni řádně doručen
dne 8. 10. 2008. Opakovaný postup správce daně při doručování (ze dne 15. 10. 2008) nemá
oporu v zákoně o správě daní a poplatků a nemá proto jakékoliv právní následky. Pokud následně
správce daně dospěl k závěru, že námitka žalobkyně proti exekučnímu příkazu byla podána
opožděně a proto řízení zastavil, žalovaný nepochybil, zamítl-li odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí o zastavení řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nedoručila plné moci
správci daně, resp. že neprokázala okolnost, která vylučuje účinky doručení podle §17 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 42/2012,
je totiž vysloveno, že postačí doložení kopie plné moci s razítkem správce daně, což také učinila.
Městský soud proto nesprávně posoudil otázku prokázání této skutečnosti, na kterou je navázána
úvaha o řádném doručení exekučního příkazu ve smyslu §17 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků.
Je také nesprávný a částečně nepřezkoumatelný závěr městského soudu, který staví své
rozhodnutí pouze na tom, že nedoložila plnou moc s originálem otisku razítka. Městský soud měl
ale při svém rozhodování k dispozici vyjádření správce daně, obsažené ve věci
sp. zn. 11 Af 71/2011, v němž uvádí, že jde o skutečné razítko používané v období podávání
daňových přiznání k dani z příjmů v roce 2005 (v březnu až červnu 2005). Nepodložené pak je
konstatování městského soudu, který polemizuje s faktem, že plná moc byla založena ve spise
11 Af 71/2011 a dovolává se protokolu ze dne 14. 2. 2012. V tomto protokole se ovšem uvádí,
že plná moc byla přečtena a založena při minulém jednání, t. j 16. 12. 2010. V protokolu o jednání
ze dne 16. 12. 2010 je však zaznamenáno, že byla založena kopie plné moci ze dne 5. 9. 2005,
a to bez její bližší specifikace, tj. bez bližšího popisu, zda obsahovala originál otisku razítka
správce daně, či jen jeho kopii. Z tohoto nelze uzavřít, že byla předložena plná moc bez razítka
finančního úřadu, jak mylně dovozuje městský soud. Je pak s podivem, že správní soud dokonce
následně konstatoval, že plná moc není ani součástí poukazovaného spisu zn. 11 Af 71/2011,
ačkoliv podle provedených důkazů – protokolů o jednání z této věci se konstatuje, že předložená
plná moc byla založena. V tomto směru si vzájemně protiřečí argumentace městského soudu,
který na jedné straně uvádí, že šlo o kopii a na straně druhé argumentuje, že plná moc byla jako
listina vrácena žalobkyni v rámci „post agendy“. Toto však není pravdou. Žalobkyni plná moc
nebyla vrácena a nebylo k tomu ani žádného rozumného důvodu. V rámci post agendy se výlučně
vrací účastníkům řízení originály (o což ale podle městského soudu nešlo) a nikoliv založené
důkazy. V tomto směru je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Není z něj ostatně
ani zřejmé, jak městský soud dospěl k tomu, že na plné moci ze spisu zn. 11 Af 71/2012 není
otisk razítka a že nejde o originál, když se o tom nikde nehovoří. Není z něj také zřejmé, jak
dovodil, že v tomto spisu není plná moc vůbec uložena, když podle protokolů je tomu právě
naopak.
Nemůže ani souhlasit se subjektivním hodnocením „smysluplností“ svého zastoupení L.
P. a K. I. B. Zastoupení L. P. je zcela logické a opodstatněné. Tento zástupce byl po své
hospitalizaci stále doma, a proto mohl zajišťovat přebírání písemností pro ní kdykoliv. Nadto
před soudem sám vypověděl a potvrdil, že plnou moc podepsal a že šlo o plnou moc založenou
v soudním spise. Současně též potvrdil, že ji nedoručil správci daně a jednoznačně deklaroval, že
je svéprávnou osobou. Ryze subjektivní a nepodložené úvahy městského soudu ke smysluplnosti
jejího zastoupení jsou tak zcela neopodstatněné.
Rozsudek městského soudu je také nepřezkoumatelný pro jeho nepředvídatelnost.
Obdobné právní vztahy byly již dříve předmětem soudního přezkoumávání ve správním
soudnictví. Bylo tomu tak jednak před městským soudem, ale i před Nejvyšším správním
soudem. V těchto věcech však oba soudy došly k opačnému závěru.
Žalované Odvolací finanční ředitelství ve svém vyjádření považuje kasační stížnost
stěžovatelky za neopodstatněnou. Uvádí, že nikdy nezpochybňovalo existenci razítka jako
takového, ale pouze pravost jeho otisku. Má za to - ve spojení s vyjádřením Finančního ředitelství
v Praze ze dne 21. 12. 2012, č. j. 8052/12-1500-204769, že zaměstnanci správce daně již neměli
po měsíci březnu 2005 deklarované razítko k dispozici. Je proto vyloučeno, aby tato plná moc
byla opatřena deklarovaným razítkem s deklarovaným datem předání (jde o 2ks razítek), pokud
není opatřena originálem otisku těchto razítek. Tato razítka sice fyzicky existovala,
ale stěžovatelka nedoložila plnou moc s originálními otisky těchto razítek. Požadavek městského
soudu k předložení plné moci s originálem otisku úředního razítka byl tudíž zcela legitimní. Plná
moc opatřená fotokopií úředního razítka neprokazuje, že tímto razítkem byla opatřena právě
a jen tato písemnost. Výtky stěžovatelky k úvahám městského soudu, že ve spise
sp. zn. 11 Af 71/2011 byla založena prostá kopie plné moci, považuje za nemístné a účelové
tvrzení. Soudem předestřená argumentace je zcela logická a má oporu v poukazovaných
protokolech o jednání v uvedené věci. Správní soud v tomto směru provedl komplexní
dokazování a jeho závěr má oporu ve skutkovém stavu věci. Neopodstatněná je i výtka
stěžovatelky, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu překvapivosti
rozhodnutí (městský soud za stejných skutkových okolností rozhodl odlišně od předešlého
rozsudku sp. zn. 8 Af 12/2010). Je tomu tak proto, že situace není natolik jednoznačná, jak
dovozuje stěžovatelka. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná, rozsudek městského
soudu je třeba zrušit, a věc vrátit k dalšímu řízení.
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podává svůj mimořádný opravný prostředek
explicitně nejen z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu
obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, případně pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jde-li o stěžovatelkou vytýkanou nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správních soudů, ke které je
povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této námitky Nejvyšší správní soud přistoupil
přednostně před právním posouzením věci samé. Je tomu tak proto, že by mohlo být
přinejmenším předčasné, pokud by se Nejvyšší správní soud nejdříve zabýval právním
posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu skutečně
nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č.j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, tento soud vyslovil právní názor, že:
„Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak
Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197, je řízení
před krajským soudem zatíženo jinou vadou řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé
i tehdy, „existuje-li rozpor mezi obsahem žaloby a jejím petitem, případně je protichůdný již samotný petit, a tyto
rozpory nebyly odstraněny ani po provedeném jednání před soudem“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75 odst. 2
s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Z rozsudku
musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim
se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že odůvodnění
soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu
ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by
nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou se opírají, pomíjelo by
jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně za následek jeho zrušení
pro nepřezkoumatelnost. Měl-li by pak být rozsudek správního soudu založen na jiné vadě řízení
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., muselo by se jednat o takovou vadu v řízení
před správním soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
Rozsudek městského soudu je dílem založen na jiné vadě řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a dílem je i nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
Stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze ze dne 5. 8. 2009, č. j. 3603/09/1500-204769, kterým bylo zamítnuto její odvolání
proti rozhodnutí správce daně o zastavení odvolacího řízení pro zmeškání lhůty k podání námitek
proti exekučnímu příkazu [§27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků]. Stěžovatelka
zásadně namítala, že jí rozhodnutí, proti kterému podala námitky (exekuční příkaz), nebylo
doručeno v souladu se zákonem (§17 odst. 2, 5 a 7 zákona o správě daní a poplatků), a to jak
přímo jí, tak i jejímu zástupci. Tímto zmocněným zástupcem měl být jednak L. P. na základě plné
moci doručené správci daně dne 5. 9. 2005 a jednak K. I. B. na základě plné moci ze dne 24. 9.
2007. Nemohly proto být vůbec naplněny zákonné podmínky k zastavení řízení z důvodu
zmeškání zákonné lhůty (pokud stěžovatelce nebyl exekuční příkaz řádně doručen, nemohla ani
zmeškat lhůtu k podání námitek proti němu).
Za účelem prokázání svých tvrzení obsažených v žalobě (čl. V. žaloby) stěžovatelka
navrhla městskému soudu, aby provedl následující důkazy: 1) spisem žalovaného, zejm. žalobou
napadeným rozhodnutím; 2) spisem správce daně, zejm. exekučním příkazem a navazujícím
rozhodnutím o zastavení řízení; 3) plnými mocemi udělenými stěžovatelkou pro L. P. a K. I. B.;
4) doručenkou o zaslání plné moci; 5) výslechem zmocněnců stěžovatelky L. P. a K. I. B.; 6)
výslechem účastníka řízení (statutárního zástupce stěžovatelky – RNDr. Ing. Petera Kozmy
DrSc.); 7) zprávou České pošty k otázce existence oznámení o doručování exekučního příkazu
stěžovatelce v místě jejího sídla.
Z průběhu nařízeného jednání, které je zaznamenáno na nosiči CD, je patrné, že městský
soud nejprve konstatoval obsah soudního spisu, jeho přílohy a listiny, které navrhla stěžovatelka
jako důkazy (sporné plné moci); poté provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze
sp. zn. 8 Af 12/2010; a posléze konstatoval i obsah správního spisu. Namísto navrženého
výslechu svědka P. provedl městský soud důkaz protokolem o jeho výslechu, jež byl sepsán
městským soudem ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011. K důkazu svědeckou výpovědí K. I. B. městský
soud nepřistoupil, neboť již ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011zjistil, že se tato osoba zdržuje mimo
území České republiky, a to na Kanárských ostrovech. Posléze pak městský soud konstatoval
protokoly z jednání ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011 ze dnů 14. 2. 2012 a 24. 4. 2010. Po krátkém
přerušení jednání k poradě senátu následně městský soud vyhlásil rozsudek ve věci samé se
stručným odůvodněním, proč má za to, že žaloba není opodstatněná.
Z obsahu záznamu o průběhu jednání před městským soudem lze dovozovat, že správní
soud přistoupil k dokazování a doplnění skutkového stavu věci, který byl jinak zjištěn správními
orgány. Z obsahu uvedeného záznamu, ani z napadeného rozsudku městského soudu
ale nevyplývá, jak správní soud naložil s požadovanými důkazními návrhy stěžovatelky, zejména
pokud jde o výslech účastníka řízení - RNDr. Ing. Petera Kozmy DrSc. Totéž platí, i pokud jde
o důkazní návrh stěžovatelky na vyžádání stanoviska České pošty ohledně řádného doručování
daňových písemností adresovaných přímo stěžovatelce (oznámení o doručování exekučního
příkazu). Z protokolu o jednání ze dne 3. 7. 2013 (č. l. 110), ani z napadeného rozsudku rovněž
nevyplývá, z jakých důvodů městský soud nepřistoupil k dalšímu doplnění dokazování o důkazní
návrhy, ani to, zda vůbec dokazování ukončil před rozhodnutím ve věci samé. K tomu, aby bylo
možno konstatovat, že správní soud vyčerpal předmět řízení, je přitom nezbytné nejen to,
aby soud vypořádal veškeré žalobní body, ale aby současně rozhodl o všech vznesených
důkazních návrzích vztahujících se k těmto žalobním bodům. Uvedené platí bez ohledu na to,
zda část navržených důkazů provede a část nikoliv. Pokud tak neučiní, je takový postup jinou
vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu o věci samé ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nerozhodná je v tomto směru okolnost, že městský soud při neúčasti žalovaného
na jednání, poskytl statutárnímu zástupci stěžovatelky prostor k vyjádření nad míru obvyklou,
a že ten rámci jednání odpovídal i na dotazy správního soudu. Takový procesní postup
městského soudu nelze ztotožňovat s provedením navrženého důkazu - výslechem účastníka
řízení podle §131 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Výslechu účastníka řízení (zde osoby, která je
současně statutárním orgánem právnické osoby – stěžovatelky), musí totiž nutně předcházet
řádné poučení v mezích ust. §131 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a výslech samotný musí probíhat
obdobným způsobem jako v případě svědecké výpovědi (§126 odst. 3 o. s. ř.). Těmto
požadavkům však městský soud v projednávané věci v žádném případě nevyhověl.
Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je závěr městského soudu, že stěžovatelka
neprokázala, že byla pro daňové řízení účinně zastoupena obecným zmocněncem – L. P., resp. že
tato okolnost je v rozporu se skutečností. Podle městského soudu tak tomu mělo být z toho
důvodu, že stěžovatelka neprokázala existenci originálu plné moci, resp. plné moci opatřené
originálem otisku úředního razítka správce daně, svědčící o oznámení svého zastoupení správci
daně. Současně tomu tak mělo být i proto, že městský soud shledal nepravdivým tvrzení
stěžovatelky, že by písemnost takové kvality byla založena v soudním spise sp. zn. 11 Af 71/2011
či 2 Afs 42/2012.
Závěr o tom, že tato plná moc není obsažena ve spise Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 42/2012 opřel městský soud o blíže nespecifikovaný „Dotaz“ (nejspíše telefonní dotaz
ze dne 29. 4. 2013, viz. č.l. 89). Závěr, že vyžadovaná plná moc není součástí spisu
sp. zn. 11 Af 71/2011 pak opřel městský soud obecně o obsah tohoto spisu a protokoly o jednání
v poukazované věci ze dnů 14. 2. 2012 a 16. 12. 2010.
Žádný z vyslovených závěrů však nemá oporu v provedeném dokazování a zjištěném
skutkovém stavu věci. Je tomu tak proto, že důkaz poukazovanými spisy nebyl při jednání soudu
vůbec proveden. Správní soud pouze provedl důkaz protokolem z jednání ze dne 14. 2. 2012
ve věci sp. zn. 11 Af 71/2011 a jemu předcházejícím protokolem o jednání ze dne 16. 12. 2010.
Z nich naopak vyplývá, že plná moc pro L. P. byla v této věci městskému soudu předložena a
byla tímto správním soudem při jednání – t. j. dne 16. 12. 2010 založena do spisu zn. 11 Af
71/2011. Z těchto protokolů však již nevyplývá, jak na to přiléhavě poukazuje i stěžovatelka, že
by předložená plná moc nebyla originálem nebo že nešlo o kopii opatřenou originálem otisku
úředního razítka správce daně. Pokud tedy městský soud tyto spisy nepřipojil a neprovedl jimi
důkaz, nemá vyslovený závěr o kvalitě doložené plné moci a prokázání tvrzených skutečností
žádnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Uvedené má za následek, že je rozsudek
městského soudu v této části nepřezkoumatelný, a to pro nedostatek důvodů (skutkových).
Pokud jde o výhradu stěžovatelky k subjektivnímu názoru městského soudu
o smysluplnosti zastoupení stěžovatelky L. P., Nejvyšší správní soud především konstatuje, že
správní soudnictví je založeno na dispoziční zásadě (§75 s. ř. s.). To znamená, že správní soud je,
mimo případy, kdy posuzuje zákonnost napadených rozhodnutí ex offo (např. v otázce prekluze
či nicotnosti), vázán žalobními body a důkazními návrhy účastníků řízení. Nad uvedený rámec
mu proto nepřísluší posuzovat subjektivní stránku jednotlivých úkonů těchto účastníků
v daňovém řízení, či pohnutky, které je k nim vedly. Pokud tak správní soud nad rámec zákona
přesto učiní, lze to považovat za vadu řízení před správním soudem. Uvedené pochybení,
spočívající ve vyslovení subjektivního názoru k účelu a smysluplnosti zastoupení stěžovatelky
v daňovém řízení však nebylo takové intenzity, aby mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o
věci samé. Byť je tedy tato výhrada stěžovatelky jinak oprávněná, nemá za následek zrušení
rozsudku městského soudu z důvodu jiné vady řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že je třeba napadený rozsudek městského soudu
zrušit i z důvodu rozporu tohoto rozsudku se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování
(pokud se správní soud odchýlil od svého předcházejícího rozsudku ve věci
sp. zn. 8 Af 12/2011). Aby bylo možno konstatovat, že městský soud takto vadně skutečně
rozhodoval, musely by k tomu být splněny kumulativní podmínky spočívající v tom, že se jedná
o rozhodnutí totožného soudu, že je rozhodováno mezi týmiž účastníky řízení, a že soud
protichůdně posoudil totožnou právní otázku, která byla založena na základě identických
skutkových okolností. O takový případ však v projednávané věci nešlo. Nebyla totiž splněna již
prvá z kumulativně určených podmínek. V poukazovaném rozsudku ve věci sp. zn. 8 Af 12/2010
rozhodoval městský soud v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců
JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové. V nyní posuzované věci (sp.zn. 7 Ca 287/2009)
rozhodoval sice tentýž městský soud, ale zcela v jiném senátu, složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ing. Věry Hořčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara. Již z důvodu
nesplnění prvé z uvedených podmínek proto nelze hovořit o tom, že by byl rozsudek městského
soudu nepřezkoumatelným pro porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Právě
naopak, odlišné rozhodnutí v obdobných skutkových a právních otázkách je garancí nezávislého
soudního rozhodování a nezbytným projevem plurality názorů správních soudů, k jejímuž
sjednocování byl ustaven Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud se v důsledku uvedené nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu již nezabýval navazující námitkou stěžovatelky o nesprávném právním posouzení věci –
t. j. otázkou, zda bylo prokázáno, že stěžovatelka byla v daňovém řízení řádně zastoupena a zda jí
byl exekuční příkaz řádně doručen v souladu se zákonem, která je pak podkladem pro uvážení,
zda obstojí rozhodnutí správních orgánů, jimiž bylo zastaveno řízení o námitce stěžovatelky proti
exekučnímu příkazu oprávněně či nikoliv. Je tomu tak z toho důvodu, že by to za předestřeného
procesního stavu bylo přinejmenším předčasné (srov. nálezy Ústavního soudu
ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04 a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, oba dostupné
na www.nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil kasační stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 7 Ca 287/2009 - 112, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
V dalším řízení bude na městském soudu, aby řádně doplnil a objasnil skutkový stav věci
a řádně jej vyhodnotil. Při tom rozhodne o všech účastníky řízení navržených důkazech
k doplnění skutkového stavu věci. Zejména pak provede důkaz spisem vedeným městským
soudem pod sp. zn. 11 Af 71/2011 a spisem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 42/2012.
Jednoznačně potom posoudí, zda předmětné spisy skutečně obsahují, či neobsahují plnou moc
udělenou stěžovatelkou L. P., jak tvrdí stěžovatelka. Na základě doplněného skutkového stavu
věci správní soud opětovně posoudí, zda zjištěný skutkový stav věci svědčí tomu, že stěžovatelka
prokázala své tvrzení o tom, že řádně doručila správci daně plnou moc, o kterou se při své žalobě
opírá, či nikoliv. Teprve poté, co městský soud uváží, zda byl exekuční příkaz stěžovatelce řádně a
v souladu se zákonem doručen, posoudí rozhodnou otázku, a to, zda stěžovatelka podala
námitku proti exekučnímu příkazu včas, a zda bylo řízení o této námitce správními orgány
zastaveno v souladu se zákonem, či nikoliv.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (zde Městského soudu
v Praze), a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu