ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.50.2013:51
sp. zn. 7 As 50/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Mendelova
univerzita v Brně, se sídlem Zemědělská 1, Brno, zastoupena JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr.,
advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. Český svaz
ochránců přírody a kulturních památek, se sídlem Nový Hrad, Olomučany, II. Správa
železniční dopravní cesty, státní organizace, oblastní ředitelství Brno, se sídlem Kounicova 26,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 A 44/2012 – 61,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 A 44/2012 - 61, rozhodnutí
Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu,
ze dne 8. 3. 2012, č. j. JMK 2820/2012, sp. zn. S-JMK 2820/2012 OÚPSŘ,
a rozhodnutí Městského úřadu Blansko, stavebního úřadu, ze dne 10. 11. 2011,
č. j. SÚ KR 157/2011-46734/2011, sp. zn. SMBK-29443/2010-SÚ/Tr, se z r u š u j í
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
11.712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 9.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., advokáta.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Mendelova univerzita v Brně domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 A 44/2012 – 61, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 8. 3. 2012, č. j. JMK 2820/2012,
sp. zn. S-JMK 2820/2012 OÚPSŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno
kolaudační rozhodnutí Městského úřadu Blansko, stavebního úřadu ze dne 10. 11. 2011,
č. j. SÚ KR 157/2011-46734/2011, sp. zn. SMBK-29443/2010-SÚ/Tr, o povolení užívání stavby
„Přípojka el. energie do objektu Nový hrad Olomučany č. p. 59 na pozemcích parc. č. 1408,
1409, 1411, 1412, 1536/2, 1564/1, 1570/2 v katastrálním území Olomučany“.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že v řízení o povolení užívání stavby již
nelze přezkoumávat skutečnost, zda v řízení o povolení stavby, jehož účastníkem byl i vlastník
pozemku, kde měla být stavba zřízena a jemuž bylo takové rozhodnutí o stavebním povolení
doručeno, stavebník prokázal právo opravňující jej zřídit na takovém pozemku stavbu. Ust. §58
odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „stavební zákon“) bylo dodrženo, i když došlo k pochybení,
že do stavebního povolení nebyla zahrnuta i parcela č. 1536/2. Na základě podkladů
kolaudačního řízení účastníkům řízení byla trasa známa. Realizace stavebního záměru by nebyla
bez dotčení pozemku parc. č. 1536/2 (i dalších č. 1564/1 a 1570/2) v minulosti ani současnosti
technicky proveditelná. Stavebníkovi tak i přes zjevnou vadu stavebního povolení vzniklo právo
v dobré víře realizovat stavbu podle ověřené projektové dokumentace. Žalovaný i správní orgán
prvního stupně se s námitkami žalobkyně řádně vypořádali. Námitky týkající se prokázání odnětí
pozemku k plnění funkce lesa a chybějícího smluvního zajištění příst upu ke stavbě za účelem
oprav a údržby měly být uplatněny v rámci stavebního řízení. Také již nelze v rámci kolaudačního
řízení požadovat doložení dokladů nezbytných k vydání územního rozhodnutí a stavebního
řízení. Krajský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že se krajský soud vůbec nezabýval posouzením žalobních bodů,
jejichž podstata spočívá v tom, že kolaudačním rozhodnutím byl dán souhlas s užíváním stavby
zřízené v rozporu se stavebním povolením. Nenamítala, že nedošlo k prokázání odnětí pozemku
k plnění funkce lesa, že chybí smluvní zajištění přístupu ke stavbě, ani že nedošlo k doložení
dokladů nezbytných k vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení. Napadený rozsudek
postrádá srozumitelné a přezkoumatelné uvedení důvodů, pro které soud považuje žalobu
za nedůvodnou v žalobních bodech 1, 2, 3, 5 a 6. Závěr soudu, že stavebníkovi vzniklo právo
v dobré víře realizovat stavbu podle ověřené projektové dokumentace, je nesprávný, ať jíž jím
měl soud na mysli právo veřejné nebo soukromé. Vymezení pozemků je esenciální náležitostí
stavebního povolení. Stavební úřad ve stavebním řízení zkoumal existenci s oukromoprávních
titulů ke zřízení stavby a možné zasažení do jejích práv pouze ve vztahu k pozemkům p. č. 1408,
1409, 1411 a 1412 v k. ú. Olomučany. Názor, že absence pozemků p. č. 1536/2, 1564/1, 1570/2
je pouze bagatelní formální chybou, je v rozporu s ust. §81 odst. 1 stavebního zákona. Rozpory
mezi obsahem stavebního povolení a obsahem ověřené projektové dokumentace nemohou být
vyřešeny k újmě vlastníka pozemku prostým poukazem na to, že si účastníci řízení musí sami
učinit závěr, že je to právě stavební povolení a nikoliv ověřená projektová dokumentace,
co je zatíženo chybou. Takový postup je v rozporu s principem právní jistoty, zásadami dobré
správy i pravidly pro ochranu vlastnictví. Projektová dokumentace se navíc stala součástí spisu
až v kolaudačním řízení. Stavební úřad nadto konstatuje, že situační výkres nebyl vůbec
zpracován na podkladě kopie katastrální mapy a jednotlivá parcelní čísla z něj nelze vyčíst. Stavba
tak byla postavena v rozporu se stavebním povolením. Ze žádného ustanovení stavebního
zákona nelze dovodit, že by kolaudační rozhodnutí bylo možno využít k odstranění rozporů mezi
textem stavebního povolení a obsahem projektové dokumentace a tedy k nápravě chyb
učiněných stavebním úřadem na újmu práv účastníků řízení. Pro preferenci do bré víry stavebníka
před dobrou vírou stěžovatelky v úplnost a věcnou správnost stavebního povolení neposkytují
právní předpisy žádnou oporu. Soulad stavby se stavebním povolením je nutno posuzovat vůči
textu stavebního povolení, který je k dispozici, nikoliv vůči jeho neexistující hypotetické podobě.
Stavebník nedisponuje ani soukromoprávním titulem k umístění a užívání stavby na pozemku
p. č. 1536/2. Zřízení stavby představuje nucené omezení jejího vlastnického práva. Dále nebyly
dodrženy podmínky č. 6 a 7 stavebního povolení – dokončení stavby nejpozději do 31. 8. 1994
a zákaz způsobení škody na sousedních nemovitostech s povinností jejího okamžitého odstranění
nebo provedení její úhrady a zákaz dotčení vlastnických práv majitelů sousedních pozemků
či nemovitostí. Stavba nebyla dokončena ve stanovené lhůtě a proto jí byla způsobena újma,
která nebyla dosud uhrazena. Tyto námitky byly žalovaným vypořádány nepřezkoumatelně.
Ačkoliv stavební úřad usiluje vyvolat dojem, že pro užívání stavby byly v napadeném rozhodnutí
stanoveny podmínky omezující stavebníka nad rámec právních předpisů, bylo kolaudační
rozhodnutí vydáno fakticky jako nepodmíněné, což je dalším důvodem nezákonnosti.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a správní rozhodnutí obou stupňů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný odkázal na svá dřívější stanoviska a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského
soudu, žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně je třeba zrušit, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být
soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký sku tkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení
za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou
(viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné
na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Byť je napadený rozsudek argumentačně úsporný a v některých pasážích hůře
srozumitelný, nelze vyslovit závěr o jeho nepřezkoumatelnosti. Je z něj totiž patrné, jaký zaujal
krajský soud právní názor, z jakého důvodu považuje argumentaci stěžovatelky za lichou a proč
tedy v konečném důsledku přistoupil k zamítnutí žaloby. I z krátké pasáže rozsudku, která se týká
„dalších námitek“, lze seznat základní úvahu soudu – především jde o závěr, že ony další námitky
měly být uplatněny v rámci stavebního řízení (nikoliv kolaudačního řízení). Vylíčení úvah
krajského soudu tak umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkum napadeného rozsudku
v mezích stížních bodů. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud například v rozsudku
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění
rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této
povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého
jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou
odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The
Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání
až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení.
Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
základními námitkami účastníka řízení tak, aby ž ádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď
na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odp ověď na některé námitky dílčí
a související.“
Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatelka především brojí proti tomu, jak krajský soud
posoudil žalobní námitky rozporu stavby se stavebním povolením.
Podle ust. §76 odst. 1 stavebního zákona dokončenou stavbu, popřípadě její část
schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo
udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě
kolaudačního rozhodnutí.
Podle ust. §81 odst. 1 stavebního zákona v kolaudačním řízení stavební úřad zejména
zkoumá, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním ú řadem ve stavebním
řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení.
Dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy,
především z hlediska ochrany života a zdraví osob, ž ivotního prostředí, bezpečnosti práce
a technických zařízení.
Soulad s podmínkami stanovenými ve stavebním povolení je nutno podle názoru
Nejvyššího správního soudu chápat obecně jako soulad se stavebním povolením. Jak je patrné
z ust. §76 odst. 1 stavebního zákona, kolaudace přichází v úvahu pouze u staveb vyžadujících
stavební povolení. Je-li taková stavba zhotovena bez staveb ního povolení nebo v rozporu
se stavebním povolením, chybí zde stavební povolení, kte ré by stavebníka opravňovalo
ke zhotovení stavby v takové podobě, v jaké tak učinil. Logicky pak nelze uvažovat o kolaudaci
takové stavby. Jejím nutným předstupňem je totiž její povolení, v souladu s nímž musí být také
realizována.
Stěžovatelka spatřuje rozpor předmětné stavby se stavebním povolen ím především v tom,
že v něm nebylo uvedeno, že stavba bude zhotovena na pozemku parc. č. 1536/2
v k. ú. Olomučany. V této části shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou.
Krajský soud i žalovaný uzavřeli, že uvedená námitka není důvodná, neboť ze schválené
projektové dokumentace bylo zřejmé, že stavba bude zhotovena právě i na uváděném pozemku
stěžovatelky. Stěžovatelka si mohla z projektové dokumentace tuto skutečnost ověřit a zjistit
zjevnou chybu ve stavebním povolení. Podle krajského soudu si také musela být vědoma toho,
že stavbu nelze realizovat jinak než přes její pozemek.
S touto argumentací se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Veřejnoprávním titulem
opravňujícím stavebníka k provedení stavby je právě stavební povolení. To v posuzované věci
nabylo právní moci a tím se jeho výrok stal závazným. Opravňuje -li stavebníka k realizaci stavby
pouze na určitých pozemcích, může stavebník k realizaci přistoupit pouze a jen na těchto
pozemcích. K odstranění případných vad výroku stavebního povolení lze přistoupit jen zákonem
stanoveným způsobem. Lze tak učinit například cestou opravných řízení či opravy zřejmých
nesprávností. Skutečnost, že v současnosti uplynuly všechny lhůty pro podání opravného
prostředku či využití dozorčího prostředku nemůže jít k tíži dotčeného vlastníka pozemku.
Opravné prostředky měl k dispozici také stavebník a mohl se tak vyhnout situaci, kdy v době
kolaudace již nebude možné stavební rozhodnutí cestou opravných řízení měnit. Této
skutečnosti si také musel být vědom.
Zákon nepočítá s žádnou možností zhojení vady stavebního povolení realizací stavby
v souladu se schválenou projektovou dokumentací. Absenci pozemku stěžovatelky ve výčtu
pozemků, na nichž bude provedena stavba, nelze zhojit ani poukazem na to, že stěžovatelce
muselo být zřejmé, že stavbu nelze realizovat jinak než přes její pozemek. Stále totiž platí,
že stavba byla zhotovena v rozporu se stavebním povolením, což je v posuzované věci zcela
patrné. Ačkoliv stavba přípojky elektrické energie nebyla povolena na pozemku parc. č. 1536/2
v k. ú. Olomučany, kolaudační rozhodnutí povoluje užívání stavby i na tomto pozemku.
Kolaudační rozhodnutí tak povoluje přinejmenším v části užívání stavby zhotovené v rozporu
se stavebním povolením, respektive bez stavebního povolení. Stěžovatelce je nutno přisvědčit,
že není jejím úkolem pátrat v projektové dokumentaci po tom, co stavební úřad ve skutečnosti
zamýšlel povolit.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor žalovaného a krajského soudu, že stavebníkovi
vzniklo právo v dobré víře realizovat předmětnou stavbu na pozemku parc. č. 1536/2
v k. ú. Olomučany. Právě naopak, na základě předmětného stavebního povolení stavebníkovi
zjevně žádné takové právo (ani soukromé ani veřejné) nevzniklo. S projektovou dokumentací,
respektive s jejím schválením stavebním úřadem žádné takové účinky (vznik práva realizovat
stavbu) zákon nespojuje. Tyto účinky mohlo mít v daném případě pouze a jen stavební povolení.
Zároveň není zřejmá ani dobrá víra stavebníka. Obdržel-li stavební povolení, jehož výrok zcela
jednoznačně povoluje stavbu jen na přesně vymezených pozemcích , stěží mohl v dobré víře
na základě něj provádět stavbu na pozemku, který ve výroku stavebního povolení není. Nutno
zopakovat, že stavebník mohl iniciovat opravné řízení a zajistit tak, aby stavební povolení
uvedenou vadou netrpělo. Přehlížení této vady stavebníkem nelze považovat za jednání v dobré
víře.
Shledal-li krajský soud žalobní námitky totožného obsahu nedůvodnými, zatížil své
rozhodnutí nezákonností.
Další rozpor spatřuje stěžovatelka v nedodržení podmínek č. 6 a 7 stavebního povolení.
Podle těchto podmínek měla být stavba dokončena nejpozději do 31. 8. 1994 a při její realizaci
neměla být způsobena škoda na sousedních nemovitostech, respektive případná škoda měla být
uhrazena. Jakkoliv se může zejména podmínka nezpůsobení újmy zdát značně nevhodnou,
do předmětného stavebního povolení byla zakomponována a v daném znění nabylo stavební
povolení právní moci. Nedodržení obou podmínek pak nutně znamená rozpor stavby
se stavebním povolením, a tudíž překážku pro kolaudaci stavby (viz ust. §81 odst. 1 stavebního
zákona). I v tomto případě mohl stavebník usilovat o to (zejména podáním opravného
prostředku), aby výrok stavebního povolení měl jiný obsah. Pokud akceptoval zařazení těchto
podmínek do stavebního povolení a poté je nesplnil, musí nést negativní důsledky s tím spojené,
tj. nemožnost kolaudace dané stavby na základě předmětného stavebního povolení. J e přitom
nutno rozlišovat mezi platností stavebního povolení a podmínkou zhotovit stavbu do určitého
data. Prodloužením platnosti stavebního povolení automaticky nedochází ke změně uvedené
podmínky. To je možné pouze povolením změny stavby před jejím dokončením (srov. rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 15 Ca 220/2004 - 45, publikováno
pod č. 1156/2007 Sb.NSS). Bylo-li stavební povolení podmíněno také uhrazením případné újmy,
nemůže stavební úřad v kolaudačním řízení tvrzení stěžovatelky o způsobené újmě přehlížet
s tím, že o náhradě škody je příslušný rozhodnout soud. Ve chvíli, kdy se jedná o podmínku
stavebního povolení (jakkoliv nevhodnou), musí být pro účely kolaudace posouzeno, zda byla
splněna. Ve správním řízení tedy mělo být zkoumáno, kdy byla stavba dokončena a zda byla
způsobena jiným subjektům újma, popř. taková újma stavebníkem nahrazena. Správní orgány
však žádná zjištění v tomto směru neprovedly. Závěr krajského soudu i správních orgánů, že tyto
skutečnosti nejsou na překážku kolaudaci stavby, je ve světle výše uvedeného taktéž nezákonný.
Co se týče námitky, že stavebník nedisponoval soukromoprávním titulem k provedení
stavby, zde se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry žalovaného a krajského soudu.
Takovou námitku je nutno uplatnit v rámci stavebního řízení. Existence soukromoprávního titulu
k provedení stavby na cizím pozemku (zpravidla souhlas vlastníka pozemku) je totiž podmínkou
vydání stavebního povolení. Pokud námitka byla nebo mohla být uplatněna v řízení stavebním,
není ji již možné uplatnit v řízení kolaudačním (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121). V kolaudačním řízení je již přezkoumáván
jen soulad se stavebním povolením. To neznamená, že by byla stěžovatelka tímto zbavena
ochrany svého vlastnického práva. Jeho ochranu pouze musí soustředit do stavebního řízení
a v něm (a to i za pomocí opravných prostředků či podání žaloby ke správnímu soudu)
dosáhnout, že stavební povolení nebude vydáno vůbec, popř. nebude vydáno ve znění
neoprávněně narušujícím její vlastnické právo. Dojde-li k tomu, avšak stavebník přesto v rozporu
se stavebním povolením stavbu realizuje na jejím pozemku bez jejího souhlasu, automaticky má
možnost v kolaudačním řízení namítnout rozpor se zákonem či se stavebním povolením. To také
stěžovatelka učinila a Nejvyšší správní soud této námitce přisvědčil (viz výše).
Důvodná není ani námitka nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Tu
stěžovatelka spatřovala v pasáži týkající se vypořádání námitky brojící proti tomu, že se stavební
úřad paušálně vypořádal s jejími námitkami tím, že měly být uplatněny v rámci územního či
stavebního řízení. Ačkoliv žalovaný námitku vypořádal tak, že odkázal na vypořádání námitek
pod body 1 a 4 a dále na text odůvodnění na str. 6, tyto odkazy jsou zcela konkrétní. Rozhodnutí
není natolik obsáhlé a komplikované, aby mohly tyto odkazy činit jeho adresátovi potíže zjistit,
z jakého důvodu je daná námitka podle žalovaného nedůvodná. Konkrétně je zcela patrné,
že se žalovaný ztotožňuje se závěrem stavebního úřadu, že dané námitky je nutno uplatnit
v rámci stavebního řízení, nikoliv v rámci kolaudačního řízení.
Dále mělo být žalobou napadené rozhodnutí podle stěžovatelky krajským soudem
zrušeno proto, že kolaudační rozhodnutí obsahuje podmínky, které jsou zcela nekonkrétní (jde
tak fakticky o rozhodnutí nepodmíněné). Skutečnost, že kolaudační rozhodnutí obsahuje pouze
podmínky pro užívání stavby, které již plynou přímo ze zákona, nemůže mít podle názoru
Nejvyššího správního soudu za následek jeho nezákonnost. Zopakováním téhož, co pro uživatele
stavby plyne již ze zákona, nemůže být on sám (ani žádná další osoba) nijak zkrácen na právech.
Stejně tak ani obecnost těchto podmínek nemůže pro žádný ze subjektů znamenat dotčení jeho
práv. Podstatné je, že samotná stavba, jejíž užívání je povolováno, je ve výroku rozhodnutí
stanovena zcela konkrétně a nezaměnitelně. Zákon také nestanoví povinnost v kolaudačním
rozhodnutí vždy stanovit další omezení pro používání stavby, nad rámec omezení plynoucích
přímo ze zákona. Skutečnost, že předmětné kolaudační rozhodnutí je fakticky nepodmíněné, tak
nijak neodporuje zákonu. Nakonec ani stěžovatelka neuvádí, v čem konkrétně by zde měla
spočívat jí tvrzená nezákonnost.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013, č. j. 31 A 44/2012 - 61,
je opodstatněná a proto napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá
před středníkem s. ř. s. zrušil. Ač stěžovatelka napadla rozsudek pouze ve výrocích I. a II.,
rozsudek musel být zrušen zcela, neboť výrok o nákladech řízení (výrok III. napadeného
rozsudku) je závislý na výroku o zamítnutí žaloby. S ohledem na důvody zrušení rozsudku
krajského soudu přistoupil Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s ust. §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Krajského
úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 8. 3. 2012,
č. j. JMK 2820/2012, sp. zn. S-JMK 2820/2012 OÚPSŘ, a jemu předcházejícího
prvostupňového rozhodnutí Městského úřadu Blansko, stavebního úřadu, ze dne 10. 11. 2011,
č. j. SÚ KR 157/2011-46734/2011, sp. zn. SMBK-29443/2010-SÚ/Tr. Podle ust. §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 4 s. ř. s. byla věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla v řízení o kasační
stížnosti i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení
o kasační stížnosti.
V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek
ve výši 3.000 Kč a odměnu a náhradu h otových výdajů jejího zástupce. Odměna zástupce činí
za tři úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby a repliky) v ho dnotě 2.100 Kč za jeden
úkon [§1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (úkony právní služby byly učiněny
do 31. 12. 2012, viz čl. II zákona č. 486/2012 Sb.); dále jen „ad vokátní tarif účinný
do 31. 12. 2012“] celkem částku 6.300 Kč. Náhrada hotových výdajů se pak sestává z paušální
částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012).
Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „ daň“), zvyšuje se tento nárok
o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve zn ění pozdějších
předpisů a která činí 1.512 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo na náhradu těchto nákladů proti
žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovatelce
k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 11.712 Kč.
V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jejího zástupce. Odměna
zástupce činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 3.100 Kč [§1 odst. 1,
§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů;
dále jen „advokátní tarif“]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč
(ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající dani, která činí 714 Kč. Jelikož má stěžovatelka právo
na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalov aný
povinen nahradit stěžovatelce k rukám jejího advokáta náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 9.114 Kč.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na ná hradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.
a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu