ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.95.2011:100
sp. zn. 7 As 95/2011 - 100
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Barbary Pořízkové,
JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011, č. j. 11 Ca 313/2009 – 51,
takto:
Věc se vrací k projednání a rozhodnutí sedmému senátu.
Odůvodnění:
1) Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen stěžovatelka) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen městský soud), jímž byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2008/636/HOL/ČTV.
Tímto rozhodnutím uložila žalovaná stěžovatelce pokutu ve výši 400.000 Kč, neboť
dospěla k závěru, že odvysíláním pořadu (Ne)snesitelná lehkost Stodolní dne 9. 1. 2008
od 9. 50 hod. na programu ČT 1 se tato dopustila porušení ustanovení §32 odst. 1
písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
2) V odůvodnění svého rozsudku se městský soud mimo jiné zabýval otázkou, zda napadené
rozhodnutí Rady nebylo vydáno až po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty stanovené
v ustanovení §61 odst. 1 věta první tohoto zákona. Při řešení této otázky se odvolal
na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 – 134. Dospěl poté
k závěru, že „(o)kamžikem počátku běhu prekluzívní lhůty tak není ani zasedání Rady
jako kolektivního orgánu, ani oznámení o zahájení správního řízení, neboť tomu musí
vždy předcházet určitá skutečnost, z níž vyplývá důvodné podezření, že k porušení došlo.
Předmětná jednoroční subjektivní lhůta podle ustanovení §61 odstavec 1 zákona
o vysílání začíná běžet v okamžiku, kdy správní úřad provede úvodní posouzení vlastního
či cizího podnětu k zahájení řízení, to znamená tehdy, kdy si základní skutečnosti
v podnětu obsažené ověří a předběžně vyhodnotí. Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní,
počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím
správního úřadu či jeho pracovníků o porušení zákona (srovnej též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008 – 98).“
3) V návaznosti na tuto argumentaci pak uzavřel, že v dané věci začala běžet subjektivní
prekluzívní lhůta dne 17. 1. 2008, kdy byla vypracována zpráva analytického odboru
Úřadu Rady, ve které byly skutkové okolnosti rozhodné pro uložení pokuty analyzovány
a přesně popsány ve formě, která byla následně převzata do výroku rozhodnutí Rady.
Podle městského soudu nemělo na běh lhůty vliv doručení diváckého podnětu Radě,
neboť z této skutečnosti nelze dovodit, že v tomto okamžiku měla Rada dostatečnou
vědomost o skutkových okolnostech, aby mohla předběžně zhodnotit, zda došlo
k porušení zákona.
4) Uvedený závěr městského soudu zpochybnila stěžovatelka v kasační stížnosti,
v níž uvedla, že divácký podnět doručený Radě obsahoval zcela konkrétní údaje o pořadu,
jeho vysílacím čase, programu, na kterém byl vysílán, a poukazoval na konkrétní vytýkané
jevy. Na základě tohoto podnětu měla Rada k dispozici „oznámení určitého
a věrohodného obsahu“, a proto začala prekluzívní lhůta běžet již od jeho doručení Radě.
Výklad městského soudu by v praxi znamenal, že je zcela v dispozici správního orgánu,
kdy začne běžet subjektivní prekluzívní lhůta. Takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 3
Ústavy a s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
5) Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že zpráva analytického odboru Úřadu Rady
je interním materiálem, který není pro členy Rady závazný, a nelze ji považovat za právní
úkon. K nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, uvedla,
že za právní hodnocení není možné považovat stížnost laického diváka. Přesto,
že stížnost obsahovala dostatečně přesnou specifikaci pořadu, nelze ji pokládat
za vědomost o skutkových okolnostech, jež by umožňovala předběžné právní
zhodnocení.
6) V projednávané věci je tedy spornou právní otázkou, s jakou skutečností je spojen
počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty k uložení sankce za správní delikt, tj. okamžik
dovědění se o porušení povinnosti.
7) Usnesením ze dne 2. 2. 2012, č. j. 7 As 95/2011 – 94, postoupil sedmý senát
věc rozšířenému senátu. Vyšel přitom z následujících skutečností.
8) Ve zmiňovaných rozhodnutích (nálezu ze dne 11. 1 . 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09
a v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 – 134) se Ústavní soud i Nejvyšší
správní soud zabývaly otázkou počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty na půdorysu
ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Dospěly přitom k závěru, že „počátek
běhu prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci
reklamy, je dán okamžikem vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu,
který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového.“
Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud také v nálezech ze dne 17. 3. 2010
sp. zn. I. ÚS 947/09 a I. ÚS 948/09, a ze dne 26. 8.2010, sp. zn. III. ÚS 949/09.
9) Z tohoto názoru pak vyšel Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 7. 2011,
č. j. 6 As 15/2011 – 73, kde aplikoval pro nyní projednávaný případ rozhodné ustanovení
§61 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. V uvedené věci
dospěl k závěru, že ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy a ustanovení §61
odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání jsou obsahově totožná
a právní věta výše uvedená tudíž dopadá i na tento případ.
10) Naproti tomu v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 – 104, kde byla řešena
otázka počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle §17 odst. 4 zákona
č.526/1990 Sb., o cenách, Nejvyšší správní soud deklaroval, že „počátek běhu jednoroční
subjektivní prekluzivní lhůty se odvíjí od dne, kdy byl vyhotoven kontrolní protokol,
na základě něhož bylo následně zahájeno správní řízení o uložení pokuty pro možné
porušení cenových předpisů.“
11) Sedmý senát je toho názoru, že z výše uvedeného rozsudku druhého senátu vyplývá
pro rozhodnutí projednávané věci jiný výsledek než z citovaných nálezů Ústavního soudu
a z rozsudků sedmého a šestého senátu. S právním názorem vysloveným v rozsudku
druhého senátu se však sedmý senát neztotožnil. Za skutečnost určující počátek běhu
subjektivní prekluzívní lhůty je třeba ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat
již pouhou „vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní
zhodnocení, aniž by se jednalo o informaci zvláště kvalifikovanou“ (právní věta k nálezu
Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09).
12) Počátek běhu této lhůty proto, na rozdíl od senátu druhého, nespojil s posouzením
spočívajícím v kvalifikovaném předběžném vyhodnocení věci, ale s možností takové
předběžné vyhodnocení provést. Počátek běhu je tak třeba počítat ode dne,
kdy se do dispoziční sféry správního orgánu dostane informace o možném porušení
zákona, bez ohledu na to, jaké závěry poté správní orgán z této informace dovodí. Musí
se však jednat o takovou informaci, z níž je alespoň v základních rysech zřejmé,
v čem konkrétně má porušení zákona spočívat. Je přitom naprosto irelevantní, jaký
subjekt tuto informaci správnímu orgánu poskytl.
13) Sedmý senát si byl zároveň vědom toho, že rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 2 As 35/2008 - 56 vyslovil, že pokud se k otázce předložené rozšířenému senátu
již autoritativně vyslovil Ústavní soud, není nadále příslušný k tomu, aby k téže otázce
zaujal vlastní právní názor. Nicméně k závěru, že jeho příslušnost zanikla, dospěl
rozšířený senát v situaci, kdy Ústavní soud o sporné právní otázce rozhodl až poté,
co byla věc postoupena rozšířenému senátu. V nyní posuzované věci je situace odlišná,
neboť druhý senát rozhodoval již se znalostí judikatury Ústavního soudu. Příslušnost
rozšířeného senátu je tedy dle názoru sedmého senátu dána.
14) Při rozhodování ve věci musel rozšířený senát nejprve posoudit, zda existuje sedmým
senátem tvrzený rozpor mezi názory vyslovenými v rozsudcích ze dne 16. 4. 2010,
č. j. 7 As 11/2010 – 134, a ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 As 15/2011 – 73, na straně jedné
a v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 – 104, na straně druhé. Dospěl
přitom k závěru, že tomu tak v současné době není.
15) K tomu je nutno předeslat, že i v době, kdy sedmý senát věc postoupil rozšířenému
senátu, nebyl dovozovaný rozpor mezi citovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu
zcela zřejmý, neboť charakter řízení ve věcech zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání je od řízení podle zákona o cenách dosti odlišný. Sankce za porušení právních
předpisů jsou podle zákona o cenách ukládány na základě předchozích úkonů činěných
podle zákona o státní kontrole, navíc zmiňovaný rozsudek druhého senátu řešil věc ještě
za účinnosti prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách - vyhlášky č. 580/1990 Sb., která měla
pro počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty v ustanovení §8 odst. 7 samostatnou
právní úpravu. Jest ovšem pravdou, že určité zobecnění způsobu určení počátku běhu
subjektivní prekluzivní lhůty lze z rozhodnutí druhého senátu dovodit, proto
by pravomoc rozšířeného senátu rozhodnout o položené otázce nebyla vyloučena.
16) Rozhodující pro posouzení pravomoci rozšířeného senátu však byla nakonec jiná
skutečnost. Názor obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, č. j. 2 Afs 125/2009 – 104,
byl totiž překonán usnesením rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012,
č. j. 7 Afs 14/2011 - 115, jehož právní větou II. bylo stanoveno, že „ správní orgán
se dozví o porušení cenových předpisů (§17 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách),
dnem, kdy soustředí onen okruh poznatků, informací a důkazních prostředků, z nichž
lze na spáchání deliktu usoudit. Není rozhodující, zda v tento den již byl zpracován
kontrolní protokol, ani zda tyto poznatky byly analyzovány a posouzeny se závěrem,
že delikt byl spáchán a kým.“
17) Tato věta svým obsahem odpovídá právnímu názoru vyslovenému v nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09 i ve zmiňovaných rozhodnutích
sedmého a šestého senátu, které z tohoto nálezu vycházely, zaujatý názor pak konvenuje
i názoru sedmého senátu obsaženému v usnesení o postoupení věci.
18) Rozšířený senát proto uzavírá, že k otázce určení počátku běhu subjektivní prekluzivní
lhůty u správních deliktů neexistuje v současné době rozporná judikatura senátů
Nejvyššího správního soudu, zároveň se předkládající senát nechce odchýlit od právního
názoru vysloveného v relevantním rozhodnutí tohoto soudu. Pravomoc rozšířeného
senátu rozhodnout v postoupené věci podle §17 odst. 1 s. ř. s. tak není dána. Rozšířený
senát proto vrátil věc podle §71 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu sedmému
senátu k projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky (§53
odst. 3 s. ř. s. ).
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu