ECLI:CZ:US:2010:4.US.946.09.1
sp. zn. IV. ÚS 946/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 11. ledna 2010 sp. zn. IV. ÚS 946/09 ve věci ústavní stížnosti MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s. r. o., IČ: 266 99 249, se sídlem Praha 1, Prokopská 8/296, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. srpna 2007 sp. zn. 2007/379/had/MED (č. j. had/8713/07), kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008 č. j. 5 Ca 367/2007-65, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti uvedenému rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2009 č. j. 9 As 52/2008-99, kterým byla v této věci zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost.
Výrok
I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008 č. j. 5 Ca 367/2007-65 a Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2009 č. j. 9 As 52/2008-99 byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a současně právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedená rozhodnutí ruší.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byl Ústavnímu soudu předložen požadavek na zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatelka dále poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i na čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a zde uvedený imperativ, aby státní moc byla vykonávána jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jakož i princip umožňující ukládat povinnosti pouze na základě zákona.
2. Shora uvedeným rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč pro porušení §5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění platném do 26. ledna 2006, (dále jen "zákon o regulaci reklamy"). Stěžovatelka jej měla porušit tím, že byla zpracovatelkou televizní reklamy na potravinový doplněk (PREVENTAN Akut - mutace 1), který jednoznačně deklaruje preventivní a léčebný účinek u chřipky, tedy přisuzuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazuje. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost založila zejména na tvrzení, že Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze nepřípustně pominuly, že za porušení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy byla stěžovatelce uložena pokuta až po uplynutí zákonem stanovené jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Stěžovatelka odkázala na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001 (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu, 9/2004, č. 329), s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94, podle kterého k určení počátku prekluzivní lhůty pro uložení pokut postačí, aby vzniklo důvodné podezření z porušení povinnosti. Dnem, kdy se správní orgán o porušení povinností dozvěděl, tedy seznal, že došlo ke správnímu deliktu, je den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena nebo zjištěna jeho pracovníky při plnění jeho pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi. Stěžovatelka má tedy za to, že porušení povinnosti musel správní orgán zjistit již v rozmezí měsíců prosince 2005 až března 2006, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno až dne 29. srpna 2007, tedy nepochybně po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty.
4. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti zpochybňovala naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Namítla také, že posuzování správního orgánu bylo v rozporu s §6b zákona o regulaci reklamy, neboť dle citovaného ustanovení odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem. Proto nemohla být v řízení uložena pokuta samostatně zadavateli i zpracovateli. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení.
6. Za Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 9 As, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten k tvrzenému porušení práv uvedl, že základních, resp. obecných práv, zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, se lze domáhat jen v návaznosti na další zaručená práva. Pokud pak stěžovatelka poukázala na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení čl. 6 Úmluvy), uvedl, že v předmětné věci nemohlo být do tohoto práva zasaženo, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky projednal a ve věci vydal rozhodnutí. To, že soud nevyhověl návrhu a celou kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, neznamená zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Proto v podrobnostech účastník řízení odkázal na odůvodnění svého (v ústavní stížnosti napadeného) rozhodnutí. K tvrzenému porušení čl. 17 Listiny pak uvedl, že v žádném případě nemohlo dojít ke zkrácení v právu na informace, neboť napadený rozsudek nepopírá svobodu projevu ani právo na informace. Podle účastníka je tak podstatnou částí ústavní stížnosti opakování námitek užitých již v kasační stížnosti. K námitce prekluze subjektivní lhůty odkázal na odůvodnění rozsudku na č. l. 104, z něhož je patrné, že se v dané věci Nejvyšší správní soud při řešení této právní otázky neodchýlil od ustálené judikatury. Podle účastníka tak stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry správního orgánu. Proto účastník zopakoval, že Ústavní soud není povolán k výkladu podústavního práva, pouze může zasáhnout v případě, kdy výklad a aplikace právních norem vykročí z mezí ústavnosti. Podle účastníka však taková situace v projednávané věci nenastala, neboť Nejvyšší správní soud se od ustálené judikatury neodchýlil. Proto účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
7. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 5 Ca, která uvedla, že stěžovatelka jen opakuje žalobní námitky, vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím správních soudů v její věci, a proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovatelce k případné replice společně s dotazem, zda stěžovatelka souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. K tomu stěžovatelce poskytl poučení, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud považovat za její souhlas. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala.
9. S ohledem na uvedená sdělení obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
II.
10. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].
11. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
III.
12. Z lustra Ústavního soudu se podává, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila v obdobné věci v dalších třech případech. Vždy přitom napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla řadu námitek vztahujících se k napadeným rozhodnutím, z nichž Ústavní soud jako důvodnou posoudil námitku prekluze subjektivní lhůty pro vydání správního rozhodnutí o správním deliktu dle ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. K řízení v projednávané věci si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Praze spis sp. zn. 5 Ca 367/2007, a od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání spisy sp. zn. 2007/379/had/MED, sp. zn. 2007/200/had/MED a sp. zn. 2007/134/had/SVP, jakož i některé další písemnosti vztahující se k projednávané věci.
13. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání začala formálně projednávat správní delikt stěžovatelky dne 16. května 2007. Stalo se tak poté, co správní orgán obdržel sdělení společnosti MÉDEA, a. s., v němž bylo správnímu orgánu sděleno, že zpracovatelem reklamy je stěžovatelka. Do této doby bylo správní řízení vedeno právě se společností MÉDEA, a. s. V důsledku toho bylo na zasedání rady konaném dne 16. května 2007 zastaveno řízení se společností MÉDEA, a. s., a bylo zahájeno řízení o správním deliktu se stěžovatelkou jako skutečnou zpracovatelkou reklamy. Tento den následně považovaly správní soudy za den, jímž počala běžet subjektivní prekluzivní lhůta k projednání věci. Správní řízení bylo zakončeno napadeným rozhodnutím ze dne 29. srpna 2007, přičemž toto rozhodnutí bylo správním orgánem vypraveno (!) dne 19. října 2007. Teprve tento den je proto třeba považovat za den vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu [§71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád].
14. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 A 1/2001-56, když uvedl, že: "Počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty je odvozen od časového okamžiku, kdy správní orgán zjistil porušení zákona. Tímto okamžikem je třeba rozumět okamžik vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení. Nelze dovozovat, že by taková informace musela být zvláště kvalifikovaná, musí však mít nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje, že řízení nebude zahájeno a vedeno na podkladě informací neověřených, nejasných či zjevně nevěrohodných. Za okamžik, kdy žalovaná zjistila porušení zákona, nelze považovat teprve okamžik samotného přijetí rozhodnutí o tom, že k porušení zákona došlo. Počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty je dán okamžikem vědomosti správního orgánu o skutkových okolnostech umožňující předběžné právní zhodnocení, nikoliv teprve ukončením dokazování ve věci a definitivním závěrem správního orgánu, tj. přijetím rozhodnutí o tom, že zákon byl porušen, a pokuta je proto ukládána. Zjistit porušení zákona ve smyslu citovaného ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy totiž neznamená postavit najisto, že k porušení zákona nesporně došlo, postačí, že vznikne odůvodněné podezření, že se tak stalo; prokázání porušení zákona je předmětem dále vedeného správního řízení. Za okamžik, kdy žalovaná (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání) zjistila porušení zákona, však nelze považovat ani dobu tvrzenou žalobcem (stěžovatelkou), tj. dobu, kdy předmětný reklamní spot byl odvysílán. Žalovaná rozhoduje jako kolektivní orgán, k jejímu obeznámení se s potřebným rozsahem skutkových okolností věci tak musí dojít určitým procesně upraveným postupem.". Na základě těchto okolností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že prekluzivní subjektivní lhůta začala běžet dne 16. května 2007.
15. Nejvyšší správní soud uvedené okolnosti chápání počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty zopakoval. S odkazem na vlastní rozhodnutí v obdobné věci stěžovatelky č. j. 9 As 42/2008-98 pak uvedl: "Ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního orgánu, resp. jeho pracovníků o porušení zákona. Pokud by se totiž počátek běhu subjektivní lhůty odvíjel od subjektivních postojů pracovníků příslušného orgánu k těmto zjištěním, tedy jejich myšlenkového postupu, při kterém dospěli k závěru, že určitá zjištěná skutečnost je porušením právních předpisů a kterých, byl by počátek běhu subjektivní lhůty odvislý od právně zcela neuchopitelných postojů pracovníků, např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti, ale i od personálního obsazení příslušného správního úřadu apod. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 1997 sp. zn. 7 A 167/94 či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1995 sp. zn. 7 A 147/94). S takovými právně irelevantními skutečnostmi však zákon počátek běhu lhůt stanovených pro výkon veřejné správy nespojuje, neboť by tím popřel nejenom ústavněprávní požadavek právní jistoty, ale i další zásady činnosti správních orgánů (viz zejména §2 a násl. správního řádu). Shora zmiňované "zjištění porušení zákona" proto musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení příslušného řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.". Na základě uvedeného tedy i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že počátek prekluzivní subjektivní lhůty byl dán zasedáním Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 15. a 16. května 2007, a proto bylo napadené správní rozhodnutí vydáno ve lhůtě.
16. Ze spisu Městského soudu v Praze se podává vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ke správní žalobě stěžovatelky. V něm správní orgán uvedl, že: "Správní řízení se žalobcem bylo skutečně zahájeno dnem doručení oznámení o možném porušení zákona, tedy dne 4. září 2006. Poté byl účastníkovi ponechán čas k podání vyjádření, resp. k navržení důkazů pro správní řízení. Lhůta k dodání vyjádření byla několikrát prodloužena, aby měl účastník co nejvíce prostoru a času k náležitému podání informací týkajících se správního řízení pro možné porušení §5d písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Žalovaná má však za to, že prekluzivní lhůta počala běžet dnem zjištění provinění, tedy zjištěním porušení zákona, tj. v rámci zasedání rady konaného dne 16. května 2007, kdy došlo ke skutečnému zjištění porušení zákona, neboť žalovaná na svém zasedání zjistila porušení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy ..." (č. l. 41). Jak je však z napadených rozhodnutí správních soudů patrné, správní soudy na odkaz na zahájení řízení ke dni 4. září 2006 nijak nereagovaly. Z uvedeného vyjádření pouze převzaly datum, od něhož počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty odvodil správní orgán. Učinily tak přesto, že způsob stanovení počátku běhu prekluzivní subjektivní lhůty pro rozhodnutí o správním deliktu vyložily v citované judikatuře jinak. Za den počátku běhu prekluzivní subjektivní lhůty běhu tedy určily den formálního zahájení správního řízení, a to přesto, že "důvodné podezření" měl správní orgán již dříve, nejméně ke dni zahájení správního řízení pro možné porušení citovaného ustanovení.
17. Pohled správního orgánu na chápání lhůt dokládá sdělení založené ve spisu Městského soudu v Praze (ve vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ke kasační stížnosti na č. l. 87): "Rada se plně ztotožňuje s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008 ... je však toho názoru, že porušení zákona zjistila objektivně až na svém 14. zasedání, když předchozí správní řízení bylo vedeno toliko pro podezření z porušení zákonného ustanovení. Rada je proto přesvědčena, že teprve ode dne 29. srpna 2007 lze počítat jednoroční subjektivní prekluzivní lhůtu.".
18. Ze spisu Městského soudu v Praze, resp. z vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ke správní žalobě je patrné, že Městský soud v Praze měl k věci k dispozici pouze správní spis sp. zn. 2007/379/had/MED. Dle uvedeného správního spisu byl podkladem pro zahájení řízení rozbor analytického odboru (oddělení televize) vypracovaný dne 3. května 2007, v němž je zohledněn výše citovaný dopis společnosti MÉDEA, a. s., ze dne 13. dubna 2007, s níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. 2007/200/had/MÉD. S ohledem na tuto skutečnost si Ústavní soud vyžádal tento správní spis, který zjevně Městský soud v Praze k dispozici neměl. Z něj Ústavní soud zjistil, že se společností MÉDEA, a. s., bylo zahájeno správní řízení pro správní delikt, shodně jako v případě stěžovatelky, přičemž "zjištění porušení zákona" správním orgánem bylo učiněno již na zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání konaném dne 20. a 21. února 2007. Rovněž v tomto případě je podkladem pro zahájení správního řízení rozbor analytického odboru (oddělení televize) vypracovaný dne 5. února 2007. Avšak ani v tomto případě není ze správního spisu patrné, co bylo podkladem či příčinou pro vytvoření uvedeného rozboru.
19. Za účelem zjištění podkladu pro zahájení šetření správního orgánu vyžádal si Ústavní soud rovněž spis Rady pro rozhlasové a televizní vysílání sp. zn. 2007/134/had/SVP týkající se správního řízení se společností SVUS Pharma, a. s., zadavatelem reklamy na potravinový doplněk (PREVENTAN Akut - mutace 1). Také v tomto případě bylo správní řízení zahájeno rozhodnutím na zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání konaném dne 20. a 21. února 2007, přičemž podkladem založeným ve spisu byl rozbor analytického odboru (oddělení televize) vypracovaný dne 5. února 2007. Současně s tímto spisem byl Ústavnímu soudu doručen přípis správního orgánu obsahující informace Ústavnímu soudu již známé z předchozích vyjádření Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, včetně několika listů příloh.
20. Z těchto listinných příloh se podává, že Radě pro rozhlasové a televizní vysílání byl dne 28. prosince 2005 doručen přípis Státního ústavu pro kontrolu léčiv s podnětem Sdružení výrobců volně prodejných léčivých přípravků směřující proti televizní reklamě na doplňky stravy, mezi nimiž byly i výrobky Preventan. Tyto výrobky byly v jednotlivých správních řízeních, která vyvrcholila podáním výše zmíněných ústavních stížností, označeny jako Preventan Akut - mutace 1; Preventan Akut - mutace 2, Preventan QUATRO - mutace 1 a Preventan QUATRO Akut Junior - mutace 3. Správní orgán však nebyl v označování důsledný, což znepřehlednilo vztah jednotlivých spisů s příslušnými rozhodnutími. Dále Ústavní soud obdržel kopii dopisu z 1. února 2006, jímž Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání žádal Českou televizi o sdělení, kdo je zadavatelem a zpracovatelem televizní reklamy na výrobky Preventan, a to právě s odvoláním na sdělení Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Příslušná informace byla Radě pro rozhlasové a televizní vysílání doručena dne 10. února 2006.
21. Přestože ze správního spisu, který měly správní soudy k dispozici, není patrné, co a kdy se stalo podnětem pro řízení o uložení sankce pro spáchání správního deliktu, má Ústavní soud za to, že není možné za zahájení běhu prekluzivní subjektivní lhůty považovat den 16. května 2007, a to z několika důvodů.
22. Správní soudy s odkazem na svoji judikaturu (viz např. výše uvedenou citaci z rozsudku Městského soudu v Praze) dovodily, že okamžikem počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty je třeba rozumět již pouhou vědomost o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, aniž by se jednalo o informaci zvláště kvalifikovanou. Za této situace tedy správní soudy měly zjišťovat, kdy správní orgán takovou vědomost získal. Namísto toho však shledaly počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty teprve k datu, kdy správní orgán zahájil správní řízení, a to přímo se stěžovatelkou. Nevzaly přitom v úvahu ani tu skutečnost, že správní řízení pro stejný správní delikt bylo již dříve zahájeno s jiným subjektem, o němž se správní orgán mylně domníval, že je zpracovatelem reklamy. Přitom ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy pro běh prekluzivní subjektivní lhůty nezohledňuje to, zda je najisto zřejmé, kdo se správního deliktu dopustil.
23. Jak Ústavní soud již výše uvedl, Městský soud v Praze byl zpraven o dni zahájení správního řízení se stěžovatelkou, za který Rada pro rozhlasové a televizní vysílání označila den 4. září 2006. Správní soud však k tomuto datu nemohl ze spisu, který si vyžádal, resp. jenž mu byl správním orgánem poskytnut, nic zjistit. Ze spisu Městského soudu v Praze totiž ani není patrné, že by se správní soud snažil zjistit, jaké poznatky měl správní orgán ke dni 4. září 2006, a vycházel z informací ověřitelných toliko z předložené správní dokumentace, podle které začala běžet lhůta dnem zjištění provinění, tj. v rámci zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání konaného dne 16. května 2007. Následnou úvahu správního orgánu o zahájení běhu prekluzivní subjektivní lhůty teprve dnem 29. srpna 2007 sice Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně neakceptoval, ale ani on nezjišťoval počátek běhu uvedené lhůty zcela v souladu se svojí judikaturou.
24. Ústavní soud považuje za nezbytné poukázat rovněž na neopodstatněnou úvahu Městského soudu v Praze, který uvedl, že s ohledem na fakt, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhoduje jako kolektivní orgán, musí se obeznámit s potřebným rozsahem skutkových okolností věci určitým procesně upraveným postupem. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je především správní orgán, který sice vydává rozhodnutí kolektivní formou, není však možné odvozovat běh správních lhůt výhradně od jejích zasedání. Podle takovéto úvahy by například bylo obtížné dodržet doručení rozkladu rozkladové komisi v 15denní lhůtě. Pro takové účely slouží výkonný orgán, jímž je v projednávaném případě Úřad Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Bez jeho činnosti by nebylo možné zachovat lhůty, například dle §15 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
25. S ohledem na uvedené okolnosti má Ústavní soud za to, že správní soudy ve své rozhodovací činnosti nezohlednily všechny skutečnosti, které by mohly na běh prekluzivní subjektivní lhůty mít vliv, a to do značné míry v důsledku nepřehledné činnosti správního orgánu. Bude tedy na správních soudech, aby i s ohledem na judikát Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94 ["Počátek běhu subjektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt ("kdy se dozvěděl" ap.) ... upíná se k datu, kdy došlo oznámení určitého a věrohodného obsahu, či k datu kontroly, při níž bylo porušení zákona zjištěno."] posoudily, zda začala běžet prekluzivní subjektivní lhůta již doručením podnětu dne 28. prosince 2005, nebo dne 4. září 2006, kdy, jak sama uvádí, zahájila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání správní řízení. Bude tedy namístě prověřit, co se ten den stalo a jaká řízení u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání probíhala od doručení podnětu, k jakým poznatkům a v jakém čase správní orgán dospěl. Bez povšimnutí by nemělo zůstat ani posouzení, zda lhůty, v nichž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vypravuje své písemnosti, jsou v souladu se správním řádem.
26. Ústavní soud proto opakovaně konstatuje [např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399) či III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3)], že otázku prekluze práva považuje za problematiku natolik významnou, že by se jí měly správní soudy důkladně zabývat.
27. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že zúžení výkladu, resp. pominutí části vlastní judikatury, správními soudy je postup, který zkrátil stěžovatelku v jejích shora uvedených ústavně garantovaných právech. Proto v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. S ohledem na ekonomii řízení, jakož i na fakt, že soud prvního stupně nezhodnotil veškeré podklady, které mu účastníci řízení předložili, zrušil Ústavní soud i rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je ve výroku uvedeno.
28. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti rozhodnutí správního orgánu, Ústavní soud stížnost odmítl (§82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Učinil tak na základě principu subsidiarity (plynoucího z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).