ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.21.2013:29
sp. zn. 7 Azs 21/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: T. Ch. P.,
zastoupen Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem Vídeňská 23/25, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 Az 5/2013 - 42,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 Az 5/2013 – 42,
se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce T. Ch. P. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5.
2013, č. j. 22 Az 5/2013 - 42, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 30. 5. 2013,
č. j. 22 Az 5/2013 - 42, zamítl žalobu vietnamského státního příslušníka T. Ch. P. proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. 2. 2013, č. j. OAM-
17/ZA-ZA06-ZA04-2013, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ zákon o azylu“).
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že stěžejní skutečností, o kterou žalobce
opřel svou žádost o udělení mezinárodní ochrany, bylo jeho tvrzení o pronásledování
pro uplatňování politických práv v zemi původu. Žalobce tvrdil, že se dne 15. 11. 2012 zúčastnil
demonstrace na podporu dvou uvězněných zpěváků, při níž byl zadržen policisty, kteří ho sice
bez vznesení obvinění druhý den propustili, ale s tím, že jeho stíhání bude pokračovat. Vzhledem
k tomu, že se žalobce – mimo uvedené demonstrace – jiných veřejných akcí nezúčastňoval
a jednalo se tedy ojedinělou účast na demonstraci, nelze podle krajského soudu ještě usuzovat,
že byl ve své vlasti vystaven pronásledování. Je tomu tak proto, že u žalobce nešlo o dlouhodobý
a intenzivní postoj k uplatňování politických práv, žalobce byl po jednodenním zadržení
propuštěn a ač mu bylo sděleno, že jeho stíhání bude pokračovat, během celého měsíce,
kdy se ve vlasti ještě zdržoval, nebyl stále z ničeho oficiálně obviněn. Tyto skutečnosti tvrzené
žalobcem proto nenaplňují vymezení pojmu pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu,
kterým se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37,
v němž konstatoval, že za „pronásledování je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody,
které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně
potírají a čelí jim“. Krajský soud se ztotožnil i se závěry žalovaného správního orgánu, že u žalobce
nebyly dány ani důvody pro udělení azylu podle ust. §13 zákona o azylu. Žalobce se seznámil
se svou přítelkyní T. T. T., která je vietnamskou státní příslušnicí, asi jeden rok předtím
než opustil v roce 2009 Českou republiku, a dne X se z jejich vztahu narodila dcera T. T., jež je
rovněž vietnamskou státní příslušnicí. Obě ženy se pak zdržovaly v České republice i v době, kdy
žalobce byl již ve Vietnamu a udržoval s nimi jen občasný telefonický styk, aniž se pokusil v této
době upravit s nimi každodenní kontakt v České republice. Ostatně žalobce sám uvedl, že dcera a
přítelkyně nebyly důvodem jeho příjezdu do České republiky dne 28. 12. 2012. Uzavření sňatku
žalobce s matkou jeho dítěte dne 15. 3. 2013 proto nesvědčí - vzhledem ke krátkodobosti vztahu
a jeho nepřesvědčivosti – o potencionální kvalitě a dlouhodobosti tohoto soužití, které jsou
kladeny na manželství. Krajský soud se rovněž ztotožnil i s argumentací a závěry žalovaného
správního orgánu, který dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné předpoklady pro udělení
doplňkové ochrany podle ust. §14a odst. 1 zákona o azylu. Je tomu tak proto, že z výpovědí
žalobce nevyplývají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit pro žalobce nebezpečí
vážné újmy v zemi původu [uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či
ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu nebo vycestování cizince v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky (§14a odst. 2 zákona o azylu)]. Krajský soud musel přisvědčit i argumentaci
žalovaného, že u žalobce nejsou dány důvody k udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14b
odst. 1 zákona o azylu. Žalobce výslovně uvedl, že byť měl původně v České republice přítelkyni,
s níž se mu narodila dcera, jejich přítomnost v České republice neměla žádnou spojitost s jeho
žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Rovněž intenzita jejich vzájemného soužití, kdy žalobce
byl s přítelkyní v osobním kontaktu jen v roce 2009 a poté až začátkem roku 2013, nesvědčí o
stabilitě jejich vztahu, byť spolu uzavřeli manželství dne 15. 3. 2013. Krajský soud proto
vzhledem k příběhu žalobce uzavřel, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je účelová
a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 –
54. Jelikož závěr žalovaného správního orgánu vyslovený v žalobou napadeném rozhodnutí, že
žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a
§14b zákona o azylu je správný, nemohla se podle krajského soudu setkat s úspěchem ani žaloba
brojící proti tomuto rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o ust. §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítl, že řízení před krajským soudem trpí vadou, která mu
znemožnila vyjadřovat se u soudního jednání ve svém mateřském jazyce a neumožnila mu,
aby byl u tohoto jednání přímo informován o obsahu přednesů ostatních účastníků řízení.
Ačkoliv ze spisového materiálu vyplývá, že neovládá český jazyk a není schopen se v tomto jazyce
domluvit, nebyl v rozporu se zákonem k jednání přizván tlumočník z jazyka vietnamského
do jazyka českého a naopak. Nemůže obstát ani závěr krajského soudu, že správnímu soudu
nebyla sdělena zástupcem žalujícího účastníka řízení potřeba tlumočníka z jazyka vietnamského
do jazyka českého. To, že zástupce žalujícího účastníka správnímu soudu nesdělil potřebu
tlumočníka ještě nelze pojímat jako informaci o tom, že tlumočník není zapotřebí.
Krajský soud své závěry vedoucí k zamítnutí žaloby opírá o zjištění učiněná
při projednávání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by si tato zjištění ověřoval přímo
od žalujícího účastníka řízení a jím navrženého svědka. Vzhledem k nedostatečnému zjišťování
skutečného stavu věci prováděnému žalovaným pak nemohl správní soud své závěry opřít
o dostatečné a věrohodné důkazy. To je ovšem i důsledek shora uvedené vady řízení,
která znemožnila žalujícímu účastníkovi vyjadřovat se u jednání správního soudu ve svém
mateřském jazyce. Za tohoto stavu věci je proto nutno konstatovat, že krajský soud vycházel
při svém rozhodování (stejně jako správní orgán) především z domněnek. Je tomu tak především
proto, že správnímu orgánu ani správnímu soudu není známo, jak se vyvíjí prověřování účasti
žalujícího účastníka řízení na demonstraci, a nemohly tak být učiněny ani závěry přijaté správním
orgánem a krajským soudem, aniž by vystavily žalujícího účastníka nebezpečí, které by mu hrozilo
ze strany státních orgánů při nuceném návratu do vlasti.
Obdobné závěry (bez dostatečných podkladů) učinil krajský soud i v otázce rodinných
vztahů žalujícího účastníka, který doložil, že je ženatý a že se svoji manželkou bude mít již druhé
dítě. Krajský soud odůvodnil nesplnění důvodů uvedených v §13 zákona o azylu tím, že žalující
účastník řízení nebyl od roku 2009 ve styku se svým dítětem a jeho matkou, jež je nyní jeho
manželkou. Nijak se však nevypořádal s tím, že mu v tomto styku bylo bráněno rozhodnutím
správního orgánu o vyhoštění. Z uvedených informací proto nebylo možno vyvodit závěry
o nedostatečně silných vazbách žalujícího účastníka na svou manželku, kterou ostatně
ani nevyslechl, a na jeho dítě. Skutečnost, že žalující účastník řízení uzavřel s jeho přítelkyní
manželství a že spolu čekají další dítě, naopak svědčí o velmi silné vazbě mezi manžely i o důvodu
pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona o azylu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo vnitra v písemném vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele, i na obsah vydaného
správního a soudního rozhodnutí. Skutečný stav věci byl zjištěn přesně a úplně, a podkladem
pro toto zjištění byly zejména žádost stěžovatele o udělení azylu a pohovor se stěžovatelem.
Ministerstvo proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je z větší části opodstatněná.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vychází z toho, že i v řízení o kasační
stížnosti se kasační soud řídí dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže
ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního
rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvedení skutkových a právních důvodů pak znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní
rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu, který má
charakter předpisu právního a toto tvrzení musí také odůvodnit. Činnost kasačního soudu je pak
ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí a skutkové a právní
důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit na zkoumání napadeného
rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí hledět z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení, že vydáním napadeného soudního
rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis, představuje vadu kasační stížnosti,
která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační
stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní
rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné
nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud musí přisvědčit námitce stěžovatele spočívající v tom, že mu
krajský soud konáním ústního jednání bez přítomnosti tlumočníka z jazyka vietnamského
do jazyka českého znemožnil uplatnit právo účastníka řízení jednat před správním soudem ve své
mateřštině.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud vyzval zástupce stěžovatele přípisem
ze dne 26. 3. 2013, doručeným do datové schránky dne 2. 4. 2013, k tomu, aby sdělil (mimo jiné)
správnímu soudu, zda v případě nařízení jednání žádá o zajištění tlumočníka stěžovateli a zda
stěžovatel bude jednat ve svém mateřském jazyku nebo jiném jazyku, v němž se domluví.
Zástupce stěžovatele nato sdělil krajskému soudu přípisem ze dne 8. 4. 2013, který byl doručen
správnímu soudu téhož dne, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Ústní jednání
ve věci stěžovatele pak bylo krajským soudem nařízeno na 30. 5. 2013 v 8,30 hod.,
jehož se tohoto dne osobně zúčastnili stěžovatel, jeho zástupce i pověřený zástupce žalovaného
správního orgánu. Po zahájení jednání a přečtení žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného, žaloby a vyjádření žalovaného k žalobě, sdělil zástupce stěžovatele k výzvě
samosoudkyně, zda bude jeho klient osobně vypovídat, že stěžovatel nerozumí českému jazyku
a proto navrhuje, aby pro jednání byl ustanoven tlumočník. Krajský soud po přerušení ústního
jednání na dobu 10 minut vyhlásil usnesení, že se návrh na ustanovení tlumočníka zamítá. Nato
zástupce stěžovatele učinil obsáhlý přednes k věci samé, předložil listinné důkazy a navrhl
odročení jednání za účelem předložení originálů uvedených listin. Také pověřená zástupkyně
žalovaného předložila jako důkaz kopii cestovního pasu stěžovatele. Samosoudkyně poté
prohlásila usnesení, že další důkazy prováděny nebudou, a nato vyhlásila i rozsudek zamítající
žalobu. Z písemného odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 30. 5. 2013,
č. j. 22 Az 5/2013 – 42, pak vyplývá, že krajský soud odůvodnil zamítnutí návrhu na ustanovení
tlumočníka nedostatkem aktivity zástupce stěžovatele, který, ač byl vyrozuměn o možnosti
ustanovení tlumočníka v dostatečném časovém předstihu před konáním ústního jednání
již dne 2. 4. 2013, vznesl návrh na ustanovení tlumočníka až při ústním jednání dne 30. 5. 2013.
Uvedený postup krajského soudu a jím užitá argumentace odůvodňující tento postup není
v souladu s právními předpisy.
Podle ust. §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §18 odst. 2 o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Právo jednat ve své mateřštině zaručuje naplnění pojmu rovnosti účastníků a zákon ho
přiznává toliko účastníkům řízení, nikoli dalším osobám (např. zmocněncům, opatrovníkům).
Toto právo má svůj ústavní základ v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož
ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Záleží přitom
na vůli účastníka, zda tohoto svého práva využije či nikoliv. Právo na jednání v mateřském jazyce
tedy zákon přiznává každému, jehož mateřštinou není čeština, bez ohledu na skutečnost, zda je
státním příslušníkem České republiky, jiného státu nebo osobou bez státní příslušnosti. Občanský
soudní řád současně předpokládá, že i když účastník svého práva na ustanovení tlumočníka
nevyužije, může soud k ustanovení tlumočníka přistoupit i s ohledem na potřeby postupu řízení
(srov. dikci zákona „jakmile taková potřeba vyjde najevo“).
O právu účastníka jednat ve své mateřštině je správní soud povinen účastníka poučit (§36
odst. 1 s. ř. s.). Poučení o procesních právech musí správní soud poskytnout účastníku v době,
kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (po zjištění, že účastník řízení náležitě neovládá
jazyk, jímž se vede jednání). Povinnost správního soudu ustanovit účastníku řízení tlumočníka
pak vzniká v okamžiku, jakmile taková potřeba vyjde najevo. Zjištění, že účastníkem řízení je cizí
státní příslušník, eventuálně osoba jiné než české národnosti, může být pro správní soud
signálem, že k poučení bude povinen přistoupit. Tím ovšem není dotčeno právo účastníka jednat
před soudem ve své mateřštině, ani povinnost soudu účastníku, jenž toto právo uplatnil, jeho
výkon umožnit.
Povinnost správního soudu ustanovit účastníku řízení tlumočníka proto vzniká především
tehdy, pokud sám účastník řízení požádá o ustanovení tlumočníka a ukáže-li se, po prověření
a posouzení správním soudem, že takový účastník potřebuje tlumočníka k řádnému uplatňování
svých práv v soudním řízení. Další takovou skutečností však může být i to, že účastník řízení
se správním soudem začne komunikovat jiným než českým jazykem, nebo to, že z jeho projevů
(vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže dostatečně dobře dorozumět. Proto
potřeba ustanovit účastníku řízení tlumočníka bude dána i tehdy, jestliže účastník řízení jazyku,
ve kterém se vede řízení, v určité míře rozumí, ale tento jazyk neovládá v zásadě srovnatelně
dobře jako svoji mateřštinu.
V soudním řízení správním velmi záleží na přesném pochopení významu toho, co je
účastníku řízení sdělováno nebo na co je účastník dotazován, a na jeho rychlé a věcně správné
reakci na podněty, výzvy, dotazy a vyjádření ze strany správního soudu, event. dalších účastníků
řízení. Na uvedeném závěru nemění ničeho skutečnost, že stěžovatel byl v řízení u správního
soudu zastoupen zmocněncem, který byl advokátem. Takovýto zástupce sice chrání a prosazuje
práva a oprávněné zájmy zastoupeného, avšak je zároveň povinen se řídit jeho pokyny, které mu
můžou být, v návaznosti na skutečný průběh řízení, ze strany zastoupeného průběžně udíleny -
přinejmenším ve smyslu pokynů, jež se vztahují ke skutečnostem, které vycházejí při jednání nově
najevo. Nemůže-li se proto zastoupený plnohodnotně podílet na jednání, protože mu nerozumí,
nemůže ani využít možnosti aktivně v daném řízení vystupovat, byť prostřednictvím zmocněnce,
a není tudíž ani s to vykonávat odpovídajícím způsobem svá procesní práva a povinnosti.
Při opačném výkladu by právo na osobní účast zastoupeného při jednání soudu ztrácelo jakýkoliv
reálný procesní smysl.
Nejvyšší správní soud má za to, že v projednávané věci vznikla krajskému soudu
nejpozději dne 30. 5. 2013 při ústním jednání povinnost ustanovit stěžovateli T. Ch. P.
tlumočníka z jazyka vietnamského do jazyka českého.
Na uvedeném závěru nemění nic ani argumentace krajského soudu obsažená
v odůvodnění napadeného rozsudku, podle níž je zamítnutí návrhu na ustanovení tlumočníka
důsledkem nedostatečné aktivity zástupce stěžovatele, který, ač byl vyrozuměn o možnosti
ustanovení tlumočníka v dostatečném časovém předstihu před konáním ústního jednání
již dne 2. 4. 2013, vznesl návrh na ustanovení tlumočníka až při ústním jednání dne 30. 5. 2013.
Z ust. §18 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že je povinností soudu, aby účastníku, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, ustanovil tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo. Ustanovení tlumočníka tedy není nutno vázat na návrh zástupce účastníka řízení,
ale objektivně na okamžik, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
V projednávané věci krajský soud věděl již ode dne 8. 4. 2013 z vyjádření stěžovatele
z téhož dne k výzvě správního soudu ze dne 26. 3. 2013, že tento účastník řízení nesouhlasí
s vydáním rozhodnutí o věci samé bez jednání a že tedy bude muset věc projednat v ústním
jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl vietnamským státním příslušníkem, který neovládal
český jazyk, v němž se vedlo ústní jednání, ale jen jazyk vietnamský, měl krajský soud již v rámci
přípravy k nařízení jednání (duben 2013) uvažovat o tom, jakým způsobem zabezpečí dodržení
čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a ust. §18 odst. 2 o. s. ř. Je tomu tak proto,
že stěžovatel již ve správním spise výslovně požadoval, aby řízení o udělení mezinárodní ochrany
s ním bylo vedeno v jazyce vietnamském, že všechny výzvy a předvolání, které mu byly
adresovány, byly překládány do tohoto jazyka, že stěžovatel činil písemné projevy v jazyce
vietnamském, že do tohoto jazyka byly překládány čestné prohlášení o totožnosti, souhlas
s pořízením fotografie, tlumočeny žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru
i správní rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a že stěžovatel neučinil vůči správnímu
soudu žádný písemný nebo jiný projev v českém jazyce. Za tohoto stavu věci se krajský soud
nemohl domnívat, že by stěžovatel rozuměl českému jazyku, v němž bylo vedeno ústní jednání,
v zásadě srovnatelně dobře jako jazyku vietnamskému. Nemůže proto obstát závěr správního
soudu, že mu nebyla sdělena zástupcem stěžovatele potřeba tlumočníka z jazyka vietnamského
do jazyka českého a že se z tohoto důvodu konalo jednání u soudu bez ustanoveného
tlumočníka. To, že zástupce stěžovatele správnímu soudu nesdělil potřebu tlumočníka dříve,
nelze ještě pojímat jako informaci o tom, že tlumočník není potřeba. Pokud krajský soud
považoval za nutné vědět od zástupce stěžovatele ještě jiné skutečnosti potřebné k ustanovení
tlumočníka, mohl je urgovat u zástupce tohoto účastníka řízení, který je advokátem, případně
vynucovat jinými prostředky. Již z těchto důvodů proto nemohl krajský soud konat jednání
se stěžovatelem jako žalobcem, aniž mu ustanovil tlumočníka z jazyka vietnamského. Krajský
soud mohl i odročit jednání, v němž zástupce stěžovatele vznesl požadavek na ustanovení
tlumočníka, a zabránit tak projednávání věci bez tlumočníka, které bylo v tomto případě vadou
řízení. Správní soud však přes tyto skutečnosti přečetl spisový materiál ze správního řízení
i z řízení soudního a po zamítnutí návrhu na ustanovení tlumočníka stěžovateli vyhlásil zamítavý
rozsudek. Právě v tomto smyslu byl stěžovatel v důsledku neustanovení tlumočníka z jazyka
vietnamského krácen na svých právech zvláště, když řízení bez uvedeného tlumočníka skončilo
dne 30. 5. 2013 vyhlášením rozsudku.
Nejvyšší správní soud nemůže plně přisvědčit stížním námitkám, že krajský soud své
závěry vedoucí k zamítnutí žaloby opírá o zjištění učiněná při projednávání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, aniž by si tato zjištění ověřoval přímo od stěžovatele a jím navrženého
svědka, a že tudíž krajský soud vychází při svém rozhodování (stejně jako správní orgán)
především z domněnek (správnímu orgánu ani správnímu soudu není známo, jak se vyvíjí
prověřování účasti stěžovatele na demonstraci, a nemohly tak být učiněny ani závěry přijaté
správním orgánem a krajským soudem, aniž by vystavily žalujícího účastníka nebezpečí, které by
mu hrozilo ze strany státních orgánů při nuceném návratu do vlasti).
Nejvyšší správní soud předesílá, že výkon správního soudnictví je výkonem moci soudní
(čl. 81 Ústavy) a úkolem správního soudnictví tu je především ochrana veřejných subjektivních
práv založená na principu kasačním. Proto správní soud při přezkoumávání správního
rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.) vychází ze skutkového (faktického) stavu i z právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu posledního stupně (správní řízení tvoří jeden
procesní celek). Jedině tak může správní soud zjistit, zda správní orgán rozhodl vadně či nikoli.
Správní soud přezkoumá pouze výslovně napadené výroky rozhodnutí [§71 odst. 1
písm. c) s. ř. s.], a to jen v mezích žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Z takto
vymezeného rozsahu přezkoumání je oprávněn a povinen vybočit jedině v případech zákonem
stanovených (§76 odst. 2 s. ř. s., pokud správní soud zjistí, že rozhodnutí je nicotné, i když návrh
na vyslovení nicotnosti žalobce nepodal).
Ve světle toho, co je uvedeno o zásadách soudního přezkoumávání správních rozhodnutí,
je třeba ještě říci, že správní soud je při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí povinen
posoudit a vyhodnotit, zda správní orgán dostatečně zjistil a objasnil skutkový stav, z něhož
při rozhodování vycházel. Zjistí-li v tomto směru závažné vady, zruší napadené rozhodnutí třeba
i bez jednání [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Dojde-li k závěru, že je potřebné a účelné, aby sám
provedl dokazování směřující ke zjištění skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), provede dokazování zásadně při jednání
(§77 odst. 1 s. ř. s.) podle zásad uvedených v §52 s. ř. s. a za přiměřeného použití příslušných
ustanovení o. s. ř. (§64 s. ř. s.). Správní soud není vázán skutkovým stavem, jak jej správní orgán
zjistil. Může proto (§77 odst. 2 s. ř. s.) v rámci dokazování zopakovat (t. j. znovu provést)
důkazy, které již provedl správní orgán, nebo provést důkazy, které správní orgán vůbec
neprovedl. Při rozhodování pak správní soud vychází jak z důkazů, které provedl správní orgán,
tak z důkazů, které provedl sám (§77 odst. 2 věta druhá).
Nejvyšší správní soud má za to, že správní soud neprováděl v projednávané věci
dokazování ve smyslu ust. §77 s. ř. s. (protokol o jednání neobsahuje v tomto směru žádné
náznaky, z protokolu naopak vyplývá, že správní soud vyhlásil usnesení, že důkazy ve věci
prováděny nebudou). Nelze ale nevidět, že ústnímu jednání konanému před krajským soudem
dne 30. 5. 2013 byl přítomný stěžovatel a byl-li by současně přítomen i tlumočník z jazyka
vietnamského mohlo být dokazování doplněno. Vzhledem k neustanovení tlumočníka z jazyka
vietnamského, resp. jeho nepřítomnosti u ústního jednání, stěžovatel v důsledku neznalosti
českého jazyka nebyl a ani nemohl být krajským soudem dotazován k tomu, zda v době
od poloviny prosince 2012 až do dne konání ústního jednání dne 30. 5. 2013 byl předmětem
zvýšeného zájmu vietnamských státních orgánů v souvislosti s jeho účasti na demonstraci
dne 15. 11. 2012 a následným zadržením na policejní stanici (pátrání po jeho pobytu, obvinění
z trestného činu, odsouzení v nepřítomnosti pro účast na demonstraci, apod.). Zjištění
v uvedeném směru a případné další doplnění dokazování by pak mohlo být nutným doplněním
pro celkové úvahy o tom, zda stěžovatel byl skutečně ve své vlasti vystaven pronásledování
(správní orgán i krajský soud v podstatě konstatovaly, že u stěžovatele šlo jen o ojedinělou účast
na demonstraci, nejednalo se o dlouhodobý a intenzivní postoj k uplatňování politických práv
a z důvodu nedostatku četnosti, intenzity a systematičnosti proto nelze usuzovat na jeho
pronásledování ve vlasti).
Nejvyšší správní soud ale nemůže přisvědčit opodstatněnosti stížních námitek ve vztahu
k neudělení mezinárodní ochrany podle ust. §13 zákona o azylu.
Krajský soud podle stěžovatele odůvodnil nesplnění důvodů uvedených v §13 zákona
o azylu tím, že žalující účastník řízení nebyl od roku 2009 ve styku se svým dítětem T. T. P., nar.
X a jeho matkou T. T. T., která je nyní jeho manželkou. Nijak se však nevypořádal s tím, že mu
v tomto styku bylo bráněno rozhodnutím správního orgánu o vyhoštění. Z uvedených informací
proto podle stěžovatele nebylo možno vyvodit závěry o nedostatečně silných vazbách stěžovatele
na svou manželku, kterou ostatně ani nevyslechl, a na dítě. Skutečnost, že stěžovatel uzavřel se
svou přítelkyní manželství dne 15. 3. 2013 a že spolu čekají další dítě, naopak svědčí o velmi silné
vazbě mezi manžely i o důvodu pro udělení mezinárodní ochrany podle §13 zákona o azylu.
Podle ust. §13 odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12.
Podle ust. §13 odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny
podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let,
c) rodič azylanta mladšího 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu
podle §2 odst. 13, nebo e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.
Podle ust. §13 odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení azylu za účelem sloučení
rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem
udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením
azylu azylantovi.
V souvislosti s rodinným životem stěžovatele není na místě ani shora uvedená stížní
námitka poukazující na existenci důvodů pro udělení azylu podle ust. §13 zákona o azylu. Je
tomu tak již proto, že manželce ani dceři stěžovatele, které jsou vietnamskými státními
příslušnicemi, nebyl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu (§13 odst. 1 zákona o azylu)
a je proto nadbytečné vyslýchat k rodinnému životu manželku stěžovatele. Jinak rodině nic
nebrání v tom, aby realizovala společný rodinný život v jejich vlasti, případně na jiném místě, kde
budou mít všichni legální pobyt.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 22 Az 5/2013 – 42, je z větší části
opodstatněná, a proto napadený rozsudek podle ust. §110 odst. 1 věty první před středníkem
s. ř. s. zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby po zjištění, že stěžovatel nerozumí českému
jazyku v zásadě srovnatelně dobře jako jazyku vietnamskému, ustanovil stěžovateli tlumočníka
z jazyka vietnamského a při ústním jednání mu umožnil za pomoci tlumočníka uplatňovat práva
v soudním řízení [přednesení a rozvedení žaloby, vyjádření k obsahu učiněných přednesů a jiných
vyjádření, dotazy k účastníkům řízení či k případným svědkům, doplnění svých tvrzení
o pronásledování v zemi původu o přednesy a zjištění ohledně toho, zda v době od poloviny
prosince 2012 až do dne konání ústního jednání dne 30. 5. 2013 byl předmětem zvýšeného zájmu
vietnamských státních orgánů v souvislosti s účasti na demonstraci dne 15. 11. 2012 a následným
zadržením na policejní stanici (pátrání po jeho pobytu, obvinění z trestného činu, odsouzení
v nepřítomnosti pro účast na demonstraci, apod.), návrhy na doplnění dokazování, závěrečný
návrh, apod.]. Zjištění v uvedeném směru a případné další doplnění dokazování by pak mohlo
být i nutným doplněním celkové úvahy o tom, zda stěžovatel byl skutečně ve své vlasti vystaven
pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Teprve poté vydá krajský soud rozhodnutí, které bude
nejen přezkoumatelné a přesvědčivé, ale bude také odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu