ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.47.2012:54
sp. zn. 7 Azs 47/2012 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka, v právní věci žalobce: K. V., zastoupený
Mgr. Janou Zajíčkovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 1, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012, č. j. 29 Az 33/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Jany Zajíčkové se u r č u je částkou 6.800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č. j. 29 Az 33/2011 - 34,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“)ze dne 14. 10. 2011, č. j. OAM-59/ZA-ZA06-PA03-2011,
kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12 až 14b zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Pokud se jedná o námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a rozhodnutí
ministerstva, lze v této souvislosti odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Krajský soud se zabýval
žalobními námitkami, v nichž stěžovatel poukázal na procesní pochybení a nesprávné závěry
ministerstva. Je-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč se krajský soud ztotožnil
se závěry ministerstva, které odpovídají níže citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, pak
skutečnost, že poměrně strohá argumentační část je v nepoměru k rekapitulační části, nezakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že jeho obava z krevní msty je důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu, např. rozsudek ze dne 30. 6. 2005,
č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, dostupný na www.nssoud.cz, v němž byl vysloven názor, že „(p)otíže
se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat
bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.“ Dále lze odkázat na rozsudky ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, a ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, č. 401/2004 Sb. NSS, všechny též na www.nssoud.cz.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že pro udělení mezinárodní
ochrany je třeba splnit kumulativně zákonem stanovené podmínky. Musí být také prokázáno,
že státní orgány nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před vážnou újmou hrozící ze strany soukromých osob (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 10. 2012, č. j. 5 Azs 3/2012 - 36, dostupné na www.nssoud.cz).
Ohledně otázky týkající se dostupnosti ochrany v zemi původu lze odkázat na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, a ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, dostupné na www.nssoud.cz, z nichž vyplývá, že se postižená osoba
musí v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu,
pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout.
Nejvyšší správní soud opakovaně v případech tohoto typu konstatoval, že ukrajinský právní
systém poskytuje obětem kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky, jimiž se lze vůči
takovému jednání bránit u příslušných státních orgánů (viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2011,
č. j. 4 Azs 8/2011 – 69, www.nssoud.cz). Excesy ukrajinských policejních složek nejsou
dostatečným argumentem pro závěr, že ochrana na Ukrajině není dostupná v případech, kdy jsou
její občané vystaveni vydírání či vyhrožování (viz rozsudky ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 25/2003 – 94, a ze dne 20. 7. 2005 č. j. 2 Azs 452/2004 – 56, dostupné
na www.nssoud.cz.).
K námitce nesprávného právního posouzení otázky, zda ekonomické potíže v zemi
původu z důvodu nutnosti splácení dluhů představují důvod pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní opakovaně vyslovil, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu
cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů,“ (viz rozsudek ze dne 31. 3. 2005,
č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný na www.nssoud.cz.) a že „v žádosti o udělení azylu opakovaně
uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) … nezakládají samy
o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické
přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky
neangažoval“ (viz rozsudek ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, dostupný
na www.nssoud.cz). Obdobně Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupném na www.nssoud.cz, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu (…) ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona)“.
Porušením čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z důvodu
vycestování žadatele o mezinárodní ochranu z České republiky se Nejvyšší správní soud
opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, dostupný
na www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky
ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné
vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem
mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR,
totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem
povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“ (…) „(O)bvykle právě jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů
znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel
vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného
či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ Při stanovení rozsahu povinností
státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nej edná o případ, kdy by
nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého
vycestování z území České republiky. Takovým případem není situace stěžovatele, který bude
nucen na nějakou dobu opustit svoji družku. Jedná se o logický důsledek toho, že stěžovatel
mnoho let pobýval v České republice nelegálně. Stěžovatel i jeho družka byli s nelegálním
pobytem srozuměni a ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by nemohli svůj rodinný život
realizovat na Ukrajině. Ani dočasné odloučení od družky se neblíží intenzitě namítaného porušení
čl. 8 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce ustanovil zástupcem advokátku podle ust. §35
odst. 8 s. ř. s. a v takovém případě platí odměnu advokátky včetně hotových výdajů stát. Podle
ust. §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. b) a d) - porada s klientem a doplnění kasační
stížnosti, vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna
za dva úkony právní služby 2 x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky). Celková částka odměny tedy činí 6.800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu