ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.1.2013:43
sp. zn. 8 Afs 1/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. H., bytem
zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí
Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 8. 3. 2011, čj. 2724/2011-060100-21, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2012, čj.
30 Af 18/2011 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce dovezl do České republiky ocelová lana, o nichž deklaroval, že jejich původ
je v Koreji. Vyšlo však najevo, že jejich skutečný původ je v Číně a dopadá proto
na ně antidumpingové clo. Celní úřad Náchod (dále jen „celní úřad“) vydal dne 18. 6. 2010
dodatečný platební výměr čj. 8745/2010-126400-013, kterým žalobci dodatečně vyměřil dovozní
antidumpingové clo ve výši 329 931 Kč za dovezená ocelová lana, propuštěná do navrženého
režimu celním prohlášením 08CZ0664001010931-9 ze dne 23. 6. 2008.
[2] Celní ředitelství v Hradci Králové zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru rozhodnutím ze dne 8. 3. 2011, čj. 2724/2011-060100-21 (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[3] Celní ředitelství Hradec Králové bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel,
přičemž dle §82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích nebo osvědčeních
vydaných při správě daní nebo ve správním řízení do dne nabytí účinnosti tohoto zákona
uvedeny Generální ředitelství cel, celní ředitelství nebo celní úřady, rozumí se jimi orgány celní
správy příslušné ode dne nabytí účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., v tomto případě tedy Generální
ředitelství cel (dále jen „žalovaný“).
II.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. Krajský soud žalobu zamítl. Z dřívější činnosti bylo soudu známo, že skutkový stav,
resp. průběh přepravy zboží, byl obdobný jako v případech, které byly předmětem soudního
přezkumu rozhodnutí žalovaného čj. 3525/2010-060100-21 a čj. 3526/2010-060100-21 ve věcech
vedených u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Af 2/2011 a 30 Af 3/2011. Rozdíl
byl pouze v tom, že v předchozích dvou případech provedl šetření ohledně pohybu přepravních
kontejnerů Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF). Stejně jako v předchozích
případech se na přepravě zboží podílely stejné společnosti, tj. Nantong Zhengyang Steel Rope
jako odesílatel předmětného zboží z Číny, I-Well Steel Co Ltd. jako příjemce v Koreji a Trocon
Co Ltd. jako odesílatel z Koreje. Stejná jsou místa převzetí, nakládky i vykládky zboží. Kontejner
byl nejprve převezen z Číny do Koreje, a poté bez otevření (pouze po výměně průvodních
dokladů) odeslán přes přístav v Německu do České republiky. Jestliže zaplombovaný kontejner
nebyl v Koreji otevřen, předmětné zboží nemohlo získat korejský původ.
[5] Zpráva OLAF, která byla podkladem pro posouzení předchozích dvou případů,
upozornila na to, že telefonní čísla obou korejských subjektů (tj. společnosti I-Well Steel Co Ltd.
a společnosti Trocon Co Ltd.) jsou totožná a že se nejspíše jedná o stejné společnosti,
nebo společnosti řízené stejnými osobami. Soud také odkázal na šetření OLAF provedené
v období 1. 7. 2008 – 30. 6. 2009. Podle něj mělo určité množství vývozu z Koreje do EU základ
v dovozu čínských výrobků do Koreje, protože tento dovoz neměl zdroj v jiných třetích zemích
ani u domácích korejských výrobců a byla potvrzena existence překládky výrobků čínského
původu v Korejské republice. Překládkou v Koreji bylo obcházeno antidumpingové clo uložené
na dovoz ocelových lan a kabelů pocházejících z Číny. Listiny shromážděné celními orgány
v posuzovaném případě svědčí o tom, že se jednalo o totožný model obcházení
antidumpingového cla jako v předchozích dvou případech, vyšetřovaných přímo úřadem OLAF.
[6] Soud označil za nadbytečný výslech zástupce společnosti Hyundai Merchant Machine
GmbH, která zajišťovala přepravu kontejneru se zbožím do České republiky. Jednalo
se o vedoucího pražské organizační složky společnosti, který se přímo neúčastnil přepravy,
a proto by nemohl vypovědět k dalším okolnostem přepravy nic jiného, než je uvedeno
v dokladech. Pochybnosti žalobce o zaplombování kontejneru nejsou opodstatněné,
neboť nic nenasvědčuje tomu, že byl kontejner v Koreji otevřen.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný neprovedl ověření předloženého
důkazu původu ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne
12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). K aplikaci
zmíněného ustanovení by musely být kumulativně splněny všechny podmínky v něm uvedené.
Nebyla však splněna již první podmínka, že k nezaúčtování cla došlo v důsledku chyby celních
orgánů. Splnění dalších podmínek je tedy bez významu, neboť musí být splněny všechny
současně. Prokazování žalobcovy dobré víry podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
by tak bylo nadbytečné.
[8] Soud se neztotožnil ani s námitkou, že z rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami
se správní orgán řídil a jaká konkrétní ustanovení použil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
je srozumitelné i přezkoumatelné.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Namítl, že celní
orgány dostatečně neprokázaly, že předmětné zboží bylo původem z Číny. Soud
se touto námitkou nezabýval. Úvahy správních orgánů i soudu mohou založit jen podezření,
ale není jimi prokázán původ zboží v Číně. Pouhé pochybnosti ohledně původu zboží
přitom nepostačují k tomu, aby bylo možné ze zboží legálně vyměřit antidumpingové clo.
[10] Celní orgány nevyhověly stěžovatelově návrhu vyslechnout osobu, která předložila
vyjádření společnosti Hyundai Merchant Machine, k dalším okolnostem přepravy kontejneru.
[11] Stěžovatel zdůraznil, že dotčený případ nebyl předmětem šetření OLAF. Existovalo
ještě několik dalších kontejnerů, u kterých celní orgány pojaly podezření, aniž by tyto kontejnery
byly předmětem šetření OLAF. Ve všech těchto případech však Celní úřad Praha 2 zastavil řízení
o vyměření antidumpingového cla pro nedostatek relevantních podkladů.
[12] Stěžovatel rovněž namítl, že celní orgány neprověřily předložené osvědčení o původu
zboží, vydané příslušným orgánem v Koreji. Soud nemohl na základě podkladů ze spisu dospět
k závěru, že nešlo o chybu ze strany celních orgánů v Koreji. Nikdo nezjišťoval,
co bylo podkladem pro vydání osvědčení o původu zboží ze strany korejských orgánů.
[13] Antidumpingové clo bylo možné vyměřit jen na základě výslovného zmocnění právním
předpisem, který toto clo zavedl. Celní úřad sice citoval ve výroku dodatečného platebního
výměru nařízení Rady (ES) č. 1858/2005 ze dne 8. listopadu 2005, kterým se ukládá konečné
antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících z Čínské lidové republiky,
Indie, Jihoafrické republiky a Ukrajiny na základě přezkumu nařízení před pozbytím platnosti
podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 384/96 (dále jen „nařízení Rady (ES) č. 1858/2005“),
ale více se právní otázkou nezabýval, čímž stěžovateli znemožnil řádně se hájit v odvolacím
řízení. Žádnou nápravu nepřineslo ani rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel nenamítal absenci
konkrétního ustanovení ve výroku proto, že by se mělo jednat o neplatné nebo nicotné
ustanovení, ale aby se mohl řádně bránit. Není zjevné, jak soud dospěl k závěru, že celní orgány
rozhodly po právu, protože z rozhodnutí neplyne konkrétní ustanovení, podle kterého
rozhodovaly. Soud si nemohl sám domýšlet to, co celní orgány neuvedly ve výroku
ani odůvodnění svých rozhodnutí.
[14] Stěžovatel také setrval na námitce, že celní orgány porušily řadu ustanovení celních
předpisů, zejména pak zásadu zákonnosti a zásadu materiální pravdy, a také řadu procesních
ustanovení, pokud jde o dokazování a formální náležitosti rozhodnutí. Soud se nezabýval
ani touto námitkou, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
IV.
[15] Žalovaný uvedl, že se ve věci jedná o obdobný model obcházení antidumpingového cla
uvaleného EU na zboží pocházející z Číny, jaký byl předmětem přezkumu u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 33/2012 a sp. zn. 8 Afs 34/2012. Stěžovatel v kasační
stížnosti uvádí shodné argumenty, jaké uváděl v řízení před krajským soudem i v odvolacím
řízení. Žalovaný proto odkázal na svá předchozí vyjádření.
[16] Pokud jde o nový argument stěžovatele v podobě předloženého rozhodnutí Celního
úřadu Praha 2, z doručenky tohoto rozhodnutí je zřejmé, že jej stěžovatel obdržel již 13. 8. 2012,
tj. v průběhu řízení před krajským soudem. Stěžovatel toto rozhodnutí v řízení před krajským
soudem neuplatnil a předložil jej až v řízení o kasační stížnosti. Celní úřad Praha 2 vydal
předmětné rozhodnutí na podnět stěžovatele, který se domáhal zastavení řízení výhradně
pro prekluzi práva vyměřit clo. Celní úřad Praha 2 zastavil řízení především pro tuto skutečnost.
Úvahy celního úřadu o důkazech, uvedené v odůvodnění, byly nadbytečné a nesprávné.
Celní úřad pro Prahu 2 posuzoval případy izolovaně od ostatních stěžovatelových případů,
které byly předmětem šetření úřadu OLAF.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se zabýval skutkově a právně obdobnou věcí již v případech
vedených pod sp. zn. 8 Afs 33/2012 a 8 Afs 34/2012. Na odůvodnění uvedených rozhodnutí,
která jsou dostupná na www.nssoud.cz, proto pro stručnost odkazuje. Nyní posuzovaná věc
se liší pouze v tom, že zboží (kontejnery s ocelovými lany) nebylo předmětem šetření u úřadu
OLAF. Jak podotkl krajský soud, i v nyní projednávaném případě se na přepravě podílely stejné
společnosti, stejná jsou místa převzetí, nakládky i vykládky. Kontejner s předmětným zbožím
byl po dovozu z Číny do Koreje odeslán bez otevření s původními plombami přes Německo
do České republiky. Krajský soud zdůraznil, že pokud nebyl kontejner v Koreji otevřen,
nemohlo zboží získat korejský původ. Z přepravních dokladů vyplývá, že místem prvotní
nakládky zboží byla Čína. Stěžovatel v dosavadním průběhu správního i soudního řízení
pouze negoval závěry krajského soudu a celních orgánů, aniž by předložil důkazy, ze kterých
by vyplýval jiný původ zboží. Úvaha krajského soudu i celních orgánů, že předmětná ocelová lana
jsou čínského původu, je za této situace logická.
[20] Stěžovatel namítl, že celní orgány odmítly jeho návrh na výslech pracovníka společnosti
Hyundai Merchant Marine, který předložil sdělení o přepravě ocelových lan z Koreje do České
republiky. Krajský soud odmítl tento důkazní návrh pro nadbytečnost. Sdělení o přepravě
vypracoval český zástupce přepravní společnosti, který se přepravy osobně neúčastnil. Nemohl
tedy k věci uvést více, než vyplývalo z předložených dokladů. Stěžovatel tento postup krajského
soudu nenapadl, v kasační stížnosti nevytýkal krajskému soudu způsob hodnocení
tohoto v úvahu připadajícího důkazu. Jeho výtka nadále směřovala výhradně proti postupu
celních orgánů. Nejvyšší správní soud se nemohl touto námitkou zabývat, neboť nesměřovala
proti postupu krajského soudu. Nezbývá než konstatovat, že krajský soud se s námitkou
dostatečně vypořádal, neboť srozumitelně vysvětlil, proč považoval navrhovaný důkaz
za nadbytečný.
[21] Nelze přihlédnout ani k námitce, že Celní úřad Praha 2 zastavil řízení o vyměření
antidumpingového cla v případech obdobných projednávanému případu. Celní úřad Praha 2
zastavil předmětná řízení, neboť již uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření cla,
resp. pro oznámení celního dluhu. V tom se významně odlišují od projednávané věci, kde celní
úřad oznámil stěžovateli výši celního dluhu ještě před uplynutím prekluzivní lhůty. Celní úřad
Praha 2 velmi stručně zmínil i skutkové okolnosti jím projednávaného případu. Podrobněji
však nevysvětlil, proč považoval předložené důkazy, zejména tabulku od přepravce,
za nedostatečné pro závěr, že zboží pochází z Číny, a nikoli z Koreje.
[22] Stěžovatel je přesvědčen, že pokud se korejské celní orgány dopustily chyby při vystavení
osvědčení o původu zboží a uvedly nesprávný původ zboží, jednalo se o chybu,
která znemožňuje při splnění dalších podmínek podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
dodatečné zaúčtování cla.
[23] Celní kodex ve čl. 220 odst. 2 písm. b) stanoví několik kumulativních podmínek,
které musí být splněny, aby nebylo provedeno dodatečné zaúčtování cla. Jednou
z těchto podmínek je, že částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby
ze strany celních orgánů. Mezi chybou na straně celních orgánů a nezaúčtováním cla
tedy musí být vztah příčiny a následku. Předtím, než bylo možné přistoupit ke zkoumání
toho, zda se korejské orgány dopustily chyby, bylo proto nezbytné vyřešit, zda mezi hypotetickou
chybou korejských orgánů a nezaúčtováním cla existuje vztah příčinné souvislosti.
[24] V době vzniku celního dluhu se na zboží korejského původu neuplatňovalo preferenční
sazební zacházení, neboť zde neexistovala žádná dvoustranná dohoda mezi Společenstvím
a Korejskou republikou ani jednostranné preferenční opatření přijaté ze strany Společenství.
Zboží označené jako korejské tedy bylo zbožím nepreferenčního původu ve smyslu čl. 22
a násl. celního kodexu. Celní kodex závazně nestanoví, že by nepreferenční původ zboží
musel být prokázán předložením určitého dokladu, ale platí, že takovou povinnost
mohou stanovit jiné celní předpisy (tj. i vnitrostátní předpisy) nebo jiné zvláštní právní předpisy
Společenství (srov. čl. 26 odst. 1 celního kodexu). V době vzniku celního dluhu žádný právní
předpis takovou povinnost nestanovil. Osvědčení o původu zboží nebylo pro prokázání původu
zboží nezbytné.
[25] I pokud by se tedy korejské orgány při vystavení osvědčení o původu zboží dopustily
chyby, nemohla mít tato chyba za následek nesprávné nezaúčtování cla, neboť mezi hypotetickou
chybou korejských orgánů a nesprávným nezaúčtováním cla chybí příčinná souvislost.
Jinými slovy, osvědčení o původu zboží nebylo v projednávaném případě nezbytným dokladem
pro propuštění zboží a pro stanovení cla v původní výši. Z ničeho rovněž nevyplývá, že celní
orgány vycházely při propuštění zboží z předloženého osvědčení o původu zboží a nikoli
pouze z údajů v celním prohlášení, které předložil stěžovatel. Proto nelze tvrdit, že dlužné
clo nebylo zaúčtováno následkem chyby celních orgánů.
[26] Není důvodná ani námitka nesprávné citace nařízení Rady (ES) č. 1858/2005.
Nelze přisvědčit námitce, že chybějící označení konkrétního ustanovení nařízení znemožnilo
stěžovateli účinnou obranu ve věci. Nařízení Rady (ES) č. 1858/2005 není rozsáhlé. Obsahuje
pouze tři krátké články. Prvním článkem se ukládá antidumpingové clo na uvedená ocelová lana
a kabely, pocházející z určených států, mezi kterými je i Čínská lidová republika. Druhý článek
určuje, kdy je zboží osvobozeno od antidumpingového cla, a třetí článek se zabývá platností
a použitelností nařízení. Za těchto okolností nemohl postup celního úřadu ani žalovaného
znemožnit stěžovateli účinnou obranu ve věci, neboť je zcela nepochybné, že clo bylo uloženo
podle prvního článku nařízení Rady (ES) č. 1858/2005.
[27] Poslední stěžovatelovou námitkou je tvrzení, že celní orgány porušily řadu ustanovení
celních předpisů, zejména pak zásadu zákonnosti a zásadu materiální pravdy, a také řadu
procesních ustanovení, pokud jde o dokazování a formální náležitosti rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud se nemohl touto námitkou zabývat pro její obecnost. Stížní bod musí zpravidla
zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu
za nezákonné. Stížní body musí stěžovatel naplnit konkrétním a jedinečným obsahem,
tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem
či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně
spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 2. 2006, čj. 1 Azs 9/2006 - 41, dostupné na www.nssoud.cz,
či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS).
Obecná námitka, že celní orgány porušily řadu ustanovení právních předpisů, proto není řádně
uplatněným stížním bodem.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Proto ji zamítl.
[29] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu