ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.16.2012:32
sp. zn. 8 Afs 16/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Nedcon Bohemia, s. r. o.,
se sídlem Holandská 34, Pardubice, zastoupen Ing. Zdeňkem Urbanem, daňovým poradcem,
se sídlem Jungmannova 319, Jičín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno (dříve Finanční ředitelství v Hradci Králové), proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 8. 2010, čj. 4887/10-1300-601246, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2011, čj. 31 Af 118/2010 - 39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2011, čj. 31 Af 118/2010-39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Pardubicích (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané
hodnoty dodatečnými platebními výměry ze dne 18. 6. 2009, čj. 136259/09/248912607666
a 136264/09/248912607666, za zdaňovací období červen 2004 a únor 2005 ve výši 312 774 Kč
a 489 153 Kč.
[2] Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce
proti dodatečným platebním výměrům rozhodnutím ze dne 17. 8. 2010,
čj. 4887/10-1300-601246. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neodstranil pochybnosti správce
daně o použití materiálu a polotovarů, u nichž vznikl inventarizační rozdíl. V daňovém řízení
neprokázal, že je použil pro svou ekonomickou činnost, a ani to, jakým způsobem je použil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Namítl, že zpráva o výsledku daňové
kontroly nebyla řádně projednána. Nevyhýbal se jejímu projednání, a řádně se omluvil z jednání,
kterých se nemohl zúčastnit. V projednávaném případě nedošlo ke vzniku manka, ale šlo
o evidenční rozdíly, které vznikly z důvodu povinně převzatých kalkulací od sesterské
společnosti. Žalobce označil možné příčiny vzniku inventarizačních rozdílů, ze kterých vyplynulo,
že materiál použil pro účely související s podnikáním a ekonomickou činností. Těmito příčinami
byly lidský faktor, systém účtování, zaměnitelnost zboží a testování výrobního stroje
pro sesterskou společnost, při němž se spotřebovával materiál. K tomu předložil v daňovém
řízení fakturu, kterou vyúčtoval částku odpovídající výši manka sesterské společnosti se sídlem
v Nizozemí. Při inventarizaci žalobce zaznamenal kromě manka i přebytky, žalovaný
mu proto neměl doměřit daň z absolutní částky manka, ale pouze z částky souhrnného
inventarizačního rozdílu. Jelikož žalovaný nepřihlédl k této skutečnosti, bylo jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
[4] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zrušil rozhodnutí žalovaného
rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, čj. 31 Af 118/2010 - 39, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel,
že zpráva o výsledku daňové kontroly byla řádně projednána a daňová kontrola byla řádně
ukončena. Odmítl námitku, že neprojednání zprávy o daňové kontrole způsobilo
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný nepřípustně
rozšířil svou původní argumentaci, protože žalovaný reagoval pouze na skutečnosti, které žalobce
uváděl v odvolacím řízení. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že žalobce nedoložil některé
příčiny vzniku inventarizačních rozdílů. Žalovaný však nemohl bez dalšího odmítnout jako důkaz
fakturu sesterské společnosti vystavenou na částku inventarizačního rozdílu
s tím, že neprokazovala, jakým způsobem došlo k jeho vzniku. Žalovaný měl přezkoumat,
jak o předmětné faktuře žalobce účtoval, a zjistit, zda vyfakturovaná částka představovala
skutečnou spotřebu materiálu a polotovarů, anebo zda šlo o jejich ztrátu, a proč tedy sesterská
společnost uhradila žalobci tuto částku. Není totiž běžné, aby si sesterské společnosti hradily
inventarizační rozdíly. Žalobce tvrdil, že realizoval pro sesterskou společnost projekt, při kterém
vznikly tyto rozdíly. To však nedoložil. Žalovaný jej však nevyzval k vyjasnění této skutečnosti.
Žalovaný tedy vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
III.
[5] Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu včas podanou kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Podstatou sporu je podle stěžovatele otázka, zda žalobce unesl v daňovém řízení důkazní
břemeno a zda daňové orgány zjistily řádně skutkový stav s ohledem na navržené a předložené
důkazní prostředky. Dle žalobce mělo být důvodem vzniku manka hledání nového využití
výrobního stroje a při jeho testování mělo docházet k další spotřebě materiálu, která byla
nevhodně vykázána jako manko. Žalobce však nepodpořil svá tvrzení žádným důkazním
prostředkem. Nepředložil dohodu nebo smlouvu o projektu pro sesterskou společnost ani nevedl
evidenci materiálu použitého na testování stroje již v okamžiku, kdy mělo dojít k jeho spotřebě.
Nerespektoval proto základní zásady účetnictví, především zásadu správnosti, úplnosti
a průkaznosti. Neodstranil pochybnosti správce daně o použití materiálu pro jeho ekonomickou
činnost. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se manko považuje ve vztahu k dani
z přidané hodnoty za zdanitelné plnění a podléhá dani. Manko nelze považovat za zdanitelné
plnění jen ve výjimečných případech, např. bylo-li zboží ukradeno nebo zničeno,
neboť v takovém případě nelze hovořit o dodání zboží. Daň z přidané hodnoty nelze rovněž
vyměřit v případech, kdy je zjištěný záporný inventarizační rozdíl připsán k náhradě příslušným
zaměstnancům daňového subjektu na základě dohody o hmotné odpovědnosti, neboť
ani v takovém případě se nejedná o zdanitelné plnění ve smyslu dodání zboží. Tyto skutečnosti
však musí prokázat daňový subjekt podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní
a poplatků (dále též „daňový řád“). Právě takové důkazní prostředky stěžovatel požadoval.
[7] Stěžovatel se ztotožnil s krajským soudem v tom, že není standardní, aby bylo manko
přeúčtováno sesterské společnosti. Stěžovatel však nesouhlasil, že se měl touto skutečností
on nebo správce daně zabývat a opětovně vyzývat daňový subjekt k jejímu prokázání. V průběhu
daňové kontroly byl daňový subjekt opakovaně vyzván, aby prokázal, jakým způsobem použil
chybějící materiál. Ten v průběhu řízení postupně uvedl několik možností vzniku manka,
od údajné realizace projektu pro sesterskou společnost, přes špatně nastavené kalkulace
sesterskou společností, lehkou zaměnitelnost oceli, přirozené úbytky práškové barvy a konečně
lidský faktor. Ani jeden z uvedených způsobů vzniku manka však žalobce nedoložil relevantním
důkazním prostředkem. Vyúčtování manka sesterské společnosti bez dalšího nevysvětluje,
jak došlo k jeho vzniku. Došlo sice k finanční kompenzaci mezi žalobcem a jeho sesterskou
společností, avšak to není důkazem o tom, jakým způsobem došlo ke vzniku manka na materiálu
a polotovarech. Případné, avšak neprokázané, testování stroje pro sesterskou společnost by bylo
použitím materiálu k jiným účelům, než k jeho ekonomické činnosti a tedy dodáním zboží
podléhajícím dani na výstupu podle §13 odst. 4 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané
hodnoty (dále též „ZDPH“). Pokud by stěžovatel akceptoval zmiňovanou úplatu jako úhradu
materiálu, jednoznačně by se jednalo o dodání zboží s místem plnění v tuzemsku dle §7 a §13
ZDPH. Rovněž nemohlo dojít k osvobozenému dodání zboží sesterské společnosti podle §64
odst. 1 ZDPH, protože deklarované zboží nebylo odesláno nebo přepraveno účastníkem řízení,
sesterskou společností nebo zmocněnou třetí osobou z tuzemska. Jinak by byl narušen princip
neutrality daně z přidané hodnoty, protože by byl sice umožněn odpočet daně na vstupu, avšak
daň by nebyla na výstupu odvedena.
[8] Stěžovatel dále namítl jistý protiklad v rozsudku krajského soudu. Krajský soud totiž
konstatoval, že žalobce pouze vyjmenoval příčiny vzniku manka (vliv lidského faktoru,
zaměnitelnost oceli, přirozený úbytek práškové barvy), avšak nepředložil k těmto tvrzením
relevantní důkazy. Na druhé straně vytýkal stěžovateli, že v ostatních případech možného vzniku
manka (realizace projektu nového využití stroje, převzaté kalkulace) nevyzval žalobce k prokázání
těchto skutečností. Stěžovatel však žalobce vyzval, aby prokázal, jak použil předmětný materiál
ke své ekonomické činnosti. Rovněž nesouhlasil s tím, že na něj přešla důkazní povinnost.
IV.
[9] Žalobce zopakoval ve vyjádření ke kasační stížnosti, že k prokázání vzniku
inventarizačních rozdílů navrhoval provést výslech konkrétních zaměstnanců, kteří měli
informace o zjištěních při inventarizaci, o důvodech inventarizačních rozdílů i o dopadech
realizace projektu testování nového výrobního stroje.
[10] Manko bylo způsobeno chybně nastavenými kalkulacemi, které žalobce povinně převzal
od sesterské společnosti. Ze skladu bylo účetně odepisováno méně, než by mělo být. Nejedná
se o „chybějící“ materiál, ale o chybně vyčíslený rozdíl. Spotřebovaný materiál žalobce navíc
zahrnul do cen konečných výrobků, z nichž odváděl daň, anebo se jednalo o osvobozená plnění
s nárokem na odpočet. Inventarizační rozdíly sice nepředepsal k úhradě zaměstnancům,
ale sesterské společnosti, jakožto osobě, která zapříčinila jejich vznik. Tuto skutečnost
prokazovala faktura. Stěžovatel měl žalobci doměřit pouze tzv. souhrnný inventarizační rozdíl,
nikoliv absolutní hodnotu manka, protože při inventarizaci byly zaznamenány i přebytky.
Důvodem vzniku inventarizačních rozdílů byl nedokonalý administrativní systém, záměna
materiálu a testování nového stroje. Testování nového stroje bylo ekonomickou činností
podle §5 odst. 2 ZDPH. Tuto činnost žalobce vyfakturoval své sesterské společnosti jako
poskytnutí služby ve smyslu §10 odst. 6 písm. c) ZDPH. V takovém případě je místem plnění
místo, kde má osoba, které je služba poskytnuta, sídlo, neboť se jedná o osobu registrovanou
k dani v jiném členském státě Evropské unie.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] V souzené věci bylo třeba posoudit, zda žalobce splnil v daňovém řízení svoji důkazní
povinnost a prokázal, z jakého důvodu vznikly inventarizační rozdíly na materiálu a polotovarech.
S tím souvisí, zda tvrzený a následně doložený důvod vzniku tohoto rozdílu lze považovat
za plnění související s ekonomickou činností žalobce. Jen v takovém případě jsou totiž splněny
podmínky pro odpočet daně dle §72 odst. 1 a 5 ZDPH.
[14] Předně je třeba konstatovat, že žalobní tvrzení byla relativně neurčitá. Žalobce
konzistentním způsobem nevysvětlil, za jakých skutkových okolností ke vzniku manka došlo.
Předkládal spíše v úvahu připadající způsoby, jak k němu mohlo dojít. Podanou žalobou
se rovněž prolínají jeho stanoviska zastávaná již dříve v daňovém řízení, aniž by přesně odlišil,
které důvody uplatňuje proti argumentům žalovaného v rozhodnutí o odvolání.
[15] Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro potřebu objasnit skutkové okolnosti
související s fakturou ze dne 2. 3. 2005, která byla určena sesterské společnosti. Nejvyšší správní
soud se proto nemohl zabývat v žalobě uplatněnými námitkami o dodržení procesních předpisů
v daňovém řízení, především problematikou řádného projednání zprávy o daňové kontrole.
[16] Krajský soud shledal důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí v tom,
že žalobce fakturoval dne 2. 3. 2005 sesterské společnosti „inventurní rozdíly – ztráty zjištěné
v období leden 2004 – únor 2005“ v celkové částce 141.823,97 EUR. Správce daně podle
něj nemohl přejít existenci této faktury pouhým tvrzením, že není důkazem, jakým způsobem
ke vzniku manka došlo. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tímto stanoviskem krajského
soudu.
[17] Nejvyšší správní soud se již v minulosti mnohokrát vyjádřil k povaze a rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení mezi daňový subjekt a správce daně. Např. v rozsudku
ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Afs 14/2012 – 65 shrnul, že podle §31 odst. 9 daňového řádu daňový
subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňové řízení
je tedy postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost daň přiznat, tzn. že nese
břemeno tvrzení, a povinnost svá tvrzení doložit, tzn. že nese břemeno důkazní. Svá tvrzení
daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy
(srov. rozsudky ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne
16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009 - 83, nebo ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 - 124). Daňový
subjekt unese své důkazní břemeno, pokud předloží správci daně účetnictví splňující požadavky
stanovené zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zejména pokud
jde o jeho správnost, úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Současně je však třeba respektovat
soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (rozsudek ze dne 26. 1. 2011,
čj. 5 Afs 24/2010 - 117). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur, totiž
zpravidla sama o sobě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila
(srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 132/2004 - 99, ze dne 31. 12. 2008,
čj. 8 Afs 54/2008 - 68). I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady,
správce daně může ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu vyjádřit pochybnosti týkající
se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.
V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce
daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového
subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu
se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (srov. výše uvedený rozsudek
čj. 2 Afs 24/2007 - 119). Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž
základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.
Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek ze dne 22. 10. 2008,
čj. 9 Afs 30/2008 - 86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní
břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení
a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu,
popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými
důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. výše zmiňované rozsudky
čj. 1 Afs 39/2010 – 124 či čj. 2 Afs 24/2007 - 119).
[18] V souvislostech nyní projednávané věci shora uvedená východiska znamenají,
že bylo třeba posoudit, zda správce daně dostatečně konkrétně předestřel žalobci své pochybnosti
a zda se žalobci tyto pochybnosti podařilo uspokojivým způsobem vysvětlit. Je třeba poukázat
na to, že faktura ze dne 2. 3. 2005 nebyla v daňovém řízení považována pouze za „podpůrný“
doklad o tom, že zjištěný inventarizační rozdíl byl skutečně použit v souvislosti s ekonomickou
činností žalobce. Z daňového spisu plyne, že správce daně zjistil v průběhu daňové kontroly
záporné inventarizační rozdíly v červnu 2004 a únoru 2005 na účtu polotovarů a účtu materiálu.
Současně byla správci daně předložena shora uvedená faktura, kterou daňový subjekt fakturoval
inventarizační rozdíly – manka sesterské společnosti v Nizozemí. To, že daňový subjekt fakturuje
určitou částku jinému subjektu s tvrzením, že jde o inventarizační rozdíly, ještě mnoho
nevypovídá o povaze těchto rozdílů. Fakturace jinému subjektu může být indicií k tomu,
že inventarizační rozdíly skutečně vznikly a že je nemusí činit spornými ani sesterská společnost.
Zjištěná faktura tedy mohla prokázat maximálně to, co ostatně správce daně nečinil sporným,
a sice skutečnost, že inventurní rozdíly skutečně existovaly. Nemohou však z ní vyplývat
konkrétní důvody jejich vzniku, okolnosti, za nichž k nim došlo či opatření, která daňový subjekt
přijal k zamezení jejich vzniku resp. k tomu, aby byla evidence v souladu s realitou.
Tyto okolnosti však bylo nutně třeba posoudit a následně zjistit, zda lze u plnění v rozsahu těchto
rozdílů uplatnit odpočet daně na vstupu. Proto správce daně 17. 3. 2008 žalobce vyzval,
aby vysvětlil, zda byly polotovary a materiál tvořící inventarizační rozdíl, použity pro uskutečnění
ekonomické činnosti nebo zda bylo třeba u takového plnění uplatnit DPH na výstupu. Důkazní
břemeno k prokázání těchto skutečností leželo dle §31 odst. 9 daňového řádu na žalobci.
[19] Ke splnění povinnosti uvedené v §31 odst. 9 daňového řádu je třeba rozhodné
skutečnosti především tvrdit a následně je rovněž prokázat. Je třeba konstatovat, že již tvrzení
žalobce v daňovém řízení byla podstatnou měrou nekonkrétní. Lze rozumět tomu, že v případě
inventarizačních rozdílů může být relativně obtížné vysvětlit, jakým způsobem k nim došlo.
Pokud by totiž daňový subjekt disponoval zcela konkrétními poznatky o důvodu jejich vzniku,
patrně by učinil opatření k tomu, aby tyto rozdíly nevznikaly. Ani to jej však nezbavuje
povinnosti tyto okolnosti vysvětlit, pokud předtím uplatnil odpočet DPH na vstupu u materiálu
a polotovarů.
[20] Žalobce reagoval na výzvu nejprve ve vyjádření z 23. 5. 2008. Tvrdil, že veškerý
nakoupený materiál je spotřebováván pro ekonomickou činnost a inventarizační rozdíl nenastává
v souvislosti s jinou činností. Vznik mank a přebytků je z části ovlivněn lidským faktorem
a částečně systémem účtování materiálu. Zmínil, že ocel a prášková barva jsou výrobní surovinou
a jejich spotřeba je normována dle kvantifikovatelných kritérií a pokud je výrobek složitý, dochází
v ohybech např. k několikanásobně vyššímu usazování barvy. Dalším důvodem vzniku
inventarizačního rozdílu byla podle žalobce poměrně jednoduchá zaměnitelnost oceli užívané
pro výrobu produktů, kdy může dojít k přehlédnutí nebo přepisu v číselném kódu materiálu
a je nemožné materiál od sebe pohledově rozeznat. Dalším důvodem vedoucím ke vzniku rozdílů
pak byla realizace projektu na základě pokynu sesterské společnosti, který spočíval v hledání
a novém využití v minulosti pořízeného výrobního stroje, při kterém docházelo k testování a další
spotřebě materiálu, která byla následně nevhodně vykázána jako manko.
[21] Z daňového spisu však nevyplývá, že by žalobce výše uvedené stanovisko konkretizoval.
Jeho tvrzení zůstávají ve zcela obecné rovině. Jestliže ostatní tvrzené důvody vzniku manka byly
i žalobcem formulovány spíše jako v úvahu připadající, v případě tvrzeného testování výrobního
stroje pro sesterskou společnost a v případě norem spotřeby oceli a práškové barvy tomu
tak nebylo. Žalobce i po seznámení se zprávou o kontrole setrval na tom, že „docházelo k pokusům
o lepší využití výrobního stroje a výše odchylky byla proto způsobena i touto ekonomickou činností“, jak uvádí
ve vyjádření ke kontrolním zjištěním ze dne 17. 2. 2009. Požadavek správce daně, aby žalobce
prokázal, která kontrolní položka byla zaměněna za jinou, považoval za rozporný se zásadou
hospodárnosti a úvahy správce daně za jsoucí v rozporu s zásadou přiměřenosti. Nejvyšší správní
soud nesdílí takové přesvědčení žalobce. Správce daně nemohl postupovat tak, že při zjištění
charakteru výroby žalobce, kterou je výroba a montáž skladových regálů, bude de facto rezignovat
na zjištění důvodu vzniku inventarizačních rozdílů a spokojí se s obecným konstatováním,
že rozdílový materiál a polotovary z povahy věci musely být použity k ekonomické činnosti
žalobce.
[22] Platí to zejména u tvrzení, že k rozdílům mělo dojít testováním výrobního stroje
na základě pokynu sesterské společnosti. Ani žalobce neuvádí žádné konkrétní důvody,
které by mu případně bránily učinit v tomto ohledu jakékoli konkrétnější tvrzení a takové tvrzení
prokazovat. Pokud existoval předchozí pokyn sesterské společnosti k testování výrobního stroje,
bezpochyby bylo možné tvrdit, o který výrobní stroj se jedná, na základě jakého pokynu
se testování dělo, co bylo jeho obsahem, jak konkrétně testování vypadalo, v jakém objemu
se dělo, kdy k testování docházelo a s jakým výsledkem, jaký materiál k tomu byl využit a v jakém
rozsahu, zda o něm bylo nějak účtováno apod. Teprve poté by bylo možné navrhovat k takovým
tvrzením důkazní prostředky. Žalobce však nic takového neučinil v průběhu celého daňového
řízení. Žalobce rovněž nemohl požadovat, aby byl k vysvětlení těchto skutečností podrobněji
vyzván. Je tomu tak proto, že to byl žalobce, kdo jako jednu z možných variant vzniku rozdílů
tvrdil testování stroje. Bylo proto na něm, aby o tom správce daně přesvědčil. Žalobce však místo
toho setrval na zcela obecném tvrzení, že tato blíže nespecifikovaná činnost může být jednou
z příčin vzniku manka a v podstatě ponechal na správci daně, jak s jeho tvrzením naloží. Nejvyšší
správní soud proto nesdílí názor krajského soudu, že jen z důvodu existence předmětné faktury
bylo třeba žalobce znovu vyzvat, aby prokázal svá tvrzení o testovacím provozu stroje.
[23] Pokud jde o tvrzení o přirozeném úbytku oceli a práškové barvy, je třeba přisvědčit
stanovisku správce daně, které vyjádřil ve zprávě o daňové kontrole. Aby mohl správce daně tuto
tvrzenou okolnost zohlednit v daňovém řízení, bylo především třeba, aby žalobce podrobně
vysvětlil, proč se domnívá, že inventarizační rozdíl vznikl tímto způsobem. Z daňového spisu
neplyne, že by žalobce předložil normy přirozeného úbytku. Rovněž nevysvětlil, zda bylo možné
dospět ke zjištěným hodnotám rozdílů právě z tohoto důvodu. Zda tedy objem realizované
výroby v daném období, spolu s možným rozsahem úbytku (zejména) barvy vůbec reálně
umožňoval vznik inventarizačních rozdílů ve zjištěném rozsahu. Žalobce se rovněž nemůže hájit
tím, že k takovým tvrzením měl být samostatně vyzván. Bylo totiž na něm, aby vysvětlil, jakým
způsobem manko vzniklo. Teprve poté bylo možné posoudit, zda činnost, v důsledku
které byl materiál spotřebován, je ekonomickou činností dle §72 odst. 1 ZSDP a zda byl žalobce
oprávněn k odpočtu daně na vstupu.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán názorem
vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 1, 4 s. ř. s.). V novém řízení krajský soud
rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. ledna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu