ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.51.2013:55
sp. zn. 8 As 51/2013 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) LONDA
spol. s r. o., se sídlem Křemencova 4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Tomášem Jindrou,
advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, b) RADIO BONTON a. s., se sídlem
Wenzigova 4/1872, Praha 2, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem
Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem
Škrétova 44/6, Praha 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: InFin, s. r. o., se sídlem Říčanská
3/2399, Praha 10 (dříve COUNTRY RADIO s.r.o.), zastoupené Mgr. Janem Maršálem,
advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2012,
sp. zn. 2010/1134/zab/COU, čj. zab/3518/2012, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, čj. 6 A 185/2012 - 63,
takto:
I. V řízení se p o k raču je s obchodní společností In Fin, s. r. o. na místě
osoby zúčastněné – stěžovatele.
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Osoba zúčastněná na řízení n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Osoba zúčastněná na řízení je p o v i nna zaplatit žalobci LONDA spol. s r. o.
náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jindry
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
VI. Osoba zúčastněná na řízení je po v i nna zaplatit žalobci RADIO
BONTON a. s. náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč k rukám advokáta
JUDr. Ladislava Břeského do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 2010/1134/zab/COU, čj. zab/3518/2012
(dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná udělila provozovateli COUNTRY RADIO s. r. o.
(dále též „osoba zúčastněná na řízení“) souhlas ke změně skutečností uvedených v žádosti
o licenci k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím vysílačů programu COUNTRY
RADIO (licence čj. Ru/91/99), spočívající ve změně územního rozsahu vysílání a souboru
technických parametrů, a to přidělením kmitočtu Děčín – město 2, 87,6 MHz/200 W, souřadnice
WGS 84 : 14 11 13/50 46 21. Žalovaná ve výroku rozhodnutí uvedla, že vyhodnotila soubor
technických parametrů Děčín – město 2, 87,6 MHz/200 W, jehož vysíláním je zásobeno
57 465 obyvatel, na základě znaleckého posudku RSM TACOMA a. s. jako nedostatečně bonitní
na to, aby mohl být předmětem samostatného licenčního řízení.
II.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalované správní žalobu k Městskému soudu v Praze,
který jej zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.
[3] Městský soud se nejprve zabýval tím, zda byli žalobci legitimováni k podání správní
žaloby. Žalobci tvrdili zkrácení na svých právech tím, že ve věci mělo být vyhlášeno samostatné
licenční řízení, protože kmitočet byl dostatečně bonitní. Protože samostatné licenční řízení
nebylo vyhlášeno, nemohli žalobci vystupovat jako jeho účastníci. Bez věcného posouzení
napadeného rozhodnutí nebylo možné učinit závěr, zda byly splněny podmínky pro udělení
souhlasu bez licenčního řízení. Soud proto přiznal žalobcům aktivní legitimaci k podání správní
žaloby.
[4] Městský soud označil odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů. Závěry vyplývající z vyhotoveného znaleckého posudku měly být uvedeny
a vyhodnoceny v odůvodnění rozhodnutí, nikoli v jeho výroku, a to spolu s úvahou o výkladu
příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon“).
[5] K námitce žalobců, že žalovaná udělila osobě zúčastněné na řízení souhlas se změnou
licenčních podmínek opakovaně, městský soud uvedl, že z existence předcházejících rozhodnutí
nelze bez dalšího dovozovat, že v daném případě nejde o tzv. dokrytí území. Zdůraznil,
že předchozí postup žalované nelze hodnotit v tomto řízení.
[6] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobců, že žalovaná nebyla oprávněna
opatřit si znalecký posudek z oboru ekonomika. Žalovaná byla oprávněna si takový posudek
pořídit s poukazem na §56 správního řádu, neboť zjištění předpokládaných příjmů a nákladů
vysílání je nepochybně ekonomickou otázkou. Zároveň však upozornil na to, že znalec mohl být
ustanoven k posouzení ekonomických otázek. Konečný závěr o bonitě kmitočtu však přísluší
žalované. Znalci nepříslušelo se k této právní otázce vyjadřovat. Žalovaná měla proto splnění
podmínek pro změnu skutečností uvedených v žádosti o licenci posoudit sama a své rozhodnutí
řádně odůvodnit. Nepostačovalo odvolávat se na znalecký posudek.
[7] Městský soud poukázal na §68 odst. 3 správního řádu a zdůraznil, že správní orgán
je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést, jakými úvahami byl veden při zhodnocení zjištěných
skutečností. Tato náležitost však napadenému rozhodnutí chybí, neboť zde chybí vlastní úvaha
žalované, zda je předmětný kmitočet bonitní při hodnocení všech hledisek, která je třeba vzít
v potaz. Ekonomické hledisko je pouze jedním z nich.
III.
[8] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) napadla rozsudek městského soudu
kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nezákonnost napadeného
rozsudku spatřoval stěžovatel zejména v tom, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost, ačkoliv pro to neměl zákonnou oporu na základě skutkového
a právního stavu. Ve výroku napadeného rozhodnutí je výslovně uvedeno, že žalovaná
vyhodnotila posuzovaný kmitočet jako nedostatečně bonitní, aby mohl být předmětem
samostatného licenčního řízení. Tento závěr je výsledkem správního uvážení žalované.
V rozhodnutí je také uvedeno, že požadovanou změnu lze vyhodnotit jako změnu v intencích
původně udělené licence, jakož i to, že žalovaná provedla vyhodnocení základních kritérií podle
§17 zákona a bylo provedeno posouzení bonity. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy
zřejmé, že se žalovaná otázkou bonity podrobně zabývala a své správní uvážení opřela o znalecké
vyjádření.
[9] V daném případě se nejednalo o změny programového charakteru. Předmětná lokalita
je již pokryta programem COUNTRY RADIO vysílaným na frekvenci AM 1062 kHz (Praha
Zbraslav), jehož příjem však neodpovídá současným požadavkům. Smyslem stěžovatelovy
žádosti o předmětný kmitočet bylo umožnit stávajícím posluchačům kvalitnější poslech
v rozhlasovém pásmu FM. Stěžovatel předložil jako důkaz mapu dosahu vysílání AM 1062 kHz,
kterou se však městský soud vůbec nezabýval.
[10] Stěžovatel také namítl, že městský soud poskytl rozsudkem ochranu šikanóznímu postupu
žalobců, motivovanému snahou znemožnit potenciálnímu konkurentu rozvíjet svou
podnikatelskou činnost. Žalovaná umožnila žalobcům na jejich žádost také změnu skutečností
uvedených v jejich žádostech o licenci. Pokud by žalovaná nevyhověla žádosti stěžovatele
o přidělení dokrývacího kmitočtu, dopustila by se vůči stěžovateli přímé diskriminace.
[11] Řízení před městským soudem bylo podle stěžovatele zmatečné, neboť žalobci neměli
aktivní legitimaci k podání žaloby. Městský soud nesprávně odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 2. 2011, čj. 7 As 111/2010 – 163, kde je však zdůrazněna „zcela krajní
situace, kdy správní orgán (alespoň dle tvrzení této osoby) vydal rozhodnutí, které v daném typu řízení obsahově
nemohlo být vydáno.“ Taková situace v šetřeném případě nenastala, neboť v tomto typu řízení
napadené rozhodnutí mohlo být vydáno. Ani jeden z žalobců nebyl účastníkem licenčního řízení
sp. zn. Ru/91/99, ve kterém byla stěžovateli udělena licence k provozování rozhlasového
vysílání. O kmitočet „Děčín město 2“ žalobci neprojevili žádný zájem. Rozhodnutí žalovaného
se nedotklo licencí žalobců.
[12] Na závěr stěžovatel vytkl rozsudku městského soudu, že není řádně odůvodněn. Městský
soud pouze uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, a poukázal
na nedostatek úvahy o výkladu příslušných ustanovení zákona, aniž by tento svůj závěr blíže
vymezil. Totéž platí ohledně „hodnocení všech hledisek, která je třeba vzít v potaz.“
IV.a
[13] Žalovaná ve svém vyjádření přitakala názoru stěžovatele, že žalobci nebyli aktivně
legitimováni k podání žaloby. Judikát, o který městský soud opřel svůj závěr o legitimaci žalobců,
na řešený případ nedopadá, neboť míří pouze na krajní situace. Rozhodnutí žalované nebylo
tímto hraničním případem, neboť se jednalo o zcela běžný typ řízení s odpovídajícím
rozhodnutím, které žalovaná vydala již v mnoha případech.
[14] Žalovaná také souhlasila s tím, že postupovala vůči žalobcům stejně jako vůči stěžovateli.
Každý z žalobců měl možnost podat stejnou žádost jako stěžovatel, a pokud by tak učinili,
žalovaná by rozhodla obdobně jako v šetřeném případě. Napadeným rozhodnutím se nijak
nezměnilo právní postavení žalobců. Nemohlo tedy dojít k zásahu do jejich práv.
[15] Žalovaná přistoupila k nákladnému posuzování bonity, aby se nakonec ukázalo,
že záměrem správních soudů bylo znemožnit aplikaci zákona způsobem, kterým byl zákon
již od počátku aplikován. Z napadeného rozhodnutí nijak neplyne, že by žalovaná aplikovala
příslušná ustanovení zákona v rozporu se záměrem zákonodárce nebo ústavně nekonformním
způsobem. Je otázkou, zda se v šetřeném případě nejedná o nepřípustné a protiústavní
zasahování moci soudní do moci zákonodárné. Náklady spojené s provedením důkazů
požadovaných správními soudy by v kontextu případné trestní odpovědnosti dosahovaly úrovně
značné škody. Z vývoje judikatury přitom plyne, že tyto náklady byly vynaloženy zbytečně.
IV.b
[16] Žalobce a) zdůraznil, že žalovaná nejprve shledala kmitočet bonitním. Toto rozhodnutí
zrušil městský soud pro nepřezkoumatelnost. Nemohl proto učinit žádný závěr o bonitě
kmitočtu, neboť to přísluší pouze žalované. Bonita kmitočtu zároveň není pouze ekonomickou
kategorií, ale určuje ji také zájem provozovatelů o tento kmitočet (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 4 As 4/2013). Stěžovatel nesprávně namítá, že žalovaná vyhodnotila
kmitočet jako nebonitní na základě znaleckého posudku RSM TACOMA a. s., a že tedy byla
oprávněna jej bez licenčního řízení přidělit stěžovateli.
[17] Žalobce a) také namítl, že žalovaná není oprávněna přidělit kmitočet prvnímu,
kdo o něj požádá, ale musí z vysílajících provozovatelů zvolit toho nejvhodnějšího (rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 63/2012). V témže rozsudku soud judikuje, že žalovaná
má povinnost oslovit i další subjekty, které by o kmitočet mohly mít zájem. To, že žalobci aktivně
nedeklarovali svůj zájem o kmitočet, neznamená, že by předmětný kmitočet nebyl z hlediska
atraktivity bonitní. Kmitočet byl pro stěžovatele bonitní, jinak by o něj neusiloval.
[18] Žalobce a) dále uvedl, že správní uvážení žalované není výsostnou doménou,
do které by soud nemohl zasahovat. Přezkumu podléhá také to, zda žalovaná do své úvahy
zahrnula veškeré relevantní skutečnosti. Soud zrušil rozhodnutí žalované také proto, že blíže
nehodnotila požadovanou změnu územního rozsahu vysílání stěžovatele a bonitu kmitočtu
ve všech výše naznačených aspektech.
[19] Žalobce a) se dále ohradil proti tomu, že by byl jeho postup vůči stěžovateli šikanózní.
Stěžovatelem namítané přidělení dokrývacích kmitočtů žalobcům není předmětem řízení
ani s řízením nijak nesouvisí. Nejedná se ani o žádnou diskriminaci, protože žalobce a) vlastní
na rozdíl od stěžovatele licenci k celoplošnému vysílání, k jejímuž získání musel splnit daleko
přísnější podmínky než stěžovatel.
[20] Žalobce a) dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že jeho aktivní
legitimace byla v uvedených judikátech postavena najisto. Žalobce a) se také neztotožnil
s názorem stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Městský soud přesně
identifikoval vady rozhodnutí žalované, zejména to, že žalovaná nerespektovala závazné právní
názory soudů o (ne)přípustnosti řízení o změnách skutečností uvedených v žádosti o licenci,
nedostatečně odůvodnila své rozhodnutí a nesprávně vyhodnotila změnu z pohledu dopadu
na územní rozsah vysílání stěžovatele. Za neudržitelnou označil argumentaci stěžovatele,
že změny skutečností uvedených v žádosti o licenci nejsou programového charakteru. Stěžovatel
opomenul závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 1 As 34/2012 - 95.
IV.c
[21] Žalobce b) zdůraznil, že závěr o bonitě kmitočtu přísluší učinit pouze žalované.
Dále upozornil, že stěžovatelem namítané přidělení dokrývacích kmitočtů není předmětem
tohoto řízení, ani s ním nijak nesouvisí. Odvolávat se na antidiskriminační zákon je zcela
nepřípadné, neboť tento zákon se vztahuje pouze na fyzické osoby. Žalobce b) se rovněž plně
ztotožnil se závěry městského soudu ohledně aktivní legitimace obou žalobců.
V.
[22] V průběhu řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ověřil z obchodního rejstříku,
že společnost COUNTRY RADIO s. r. o. zanikla v důsleku fúze sloučením jmění a nástupnickou
společností se stala společnost InFin s. r. o. Soud proto rozhodl o tom, že v řízení bude
pokračovat s touto společností v procesním postavení stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že městský soud neměl
dostatečnou oporu pro svůj závěr, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné. Z napadeného
rozhodnutí nevyplývá, že by se žalovaná otázkou bonity kmitočtu podrobně zabývala. Žalovaná
pouze požádala o posouzení bonity znalecký ústav a závěry tohoto znaleckého posouzení
doslovně převzala do odůvodnění rozhodnutí. Je třeba zdůraznit ve shodě s městským soudem,
že hodnocení bonity kmitočtu je právní otázkou, jejíž posouzení přísluší výhradně žalované.
Kritéria ekonomických parametrů provozu rozhlasového vysílání mohou vyplývat ze znaleckého
posudku, neznamená to však, že by mohla žalovaná rezignovat na vlastní hodnocení rozhodných
skutečností a závěry posudku pouze převzít. Žalovaná zaměňuje ve vyjádření ke kasační stížnosti
věcné důvody pro vydání konkrétního rozhodnutí s požadavky na jeho řádné odůvodnění.
Rozsudek městského soudu rozhodně nelze chápat tak, že soudy nejprve požadovaly vyhotovení
znaleckého posudku, aby následně žalovanému vytkly jeho pořízení. Co soud žalovanému vytkl,
je způsob hodnocení, resp. nevyhodnocení dílčích závěrů, které z posudku vyplynuly. Žalovaná
v podstatě pouze konstatovala, že její předchozí rozhodnutí neobstálo, proto zadala vypracování
znaleckého posudku, avšak jeho závěry již dále nehodnotila a více méně mechanicky je převzala
do svého rozhodnutí. Takový postup nebyl správný.
[26] Žalovaná ke znaleckému výroku nepřipojila žádnou vlastní úvahu, která by objasnila,
zda a z jakých důvodů se žalovaná přiklonila k závěrům znalce, a která by zhodnotila i další
okolnosti podstatné pro závěr, že kmitočet lze stěžovateli přidělit na základě řízení podle §21
vysílacího zákona a není nutné vést licenční řízení podle §12 a násl. vysílacího zákona.
[27] Na základě žádosti o změnu licence nelze obejít požadavky licenčního řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 As 61/2009 - 134).
V rozsudku ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 46/2012 - 87, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že změna
licence má být ojedinělou záležitostí. Žalovaná musí zkoumat, zda touto změnou nebude popřena
původní licence, např. v důsledku zcela odlišného rozsahu či programové náplně vysílání.
Podobně v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, čj. 7 As 111/2010 - 163, Nejvyšší správní soud položil
důraz na povinnost žalované zdůvodnit v rozhodnutí, proč se podle ní jednalo o změnu
územního rozsahu v intencích původně udělené licence, a nikoli o přidělení frekvence způsobilé
být předmětem samostatného licenčního řízení. Toto posouzení musí být podloženo racionální
úvahou opřenou o dostatečně zjištěné parametry vysílání, jež má žadatel získat přidělením
kmitočtu.
[28] Žalovaná proto byla povinna nejprve zkoumat, zda udělením souhlasu se změnou licence
nebude popřena původně udělená licence. Taková úvaha však v rozhodnutí žalované zcela chybí.
Nelze ji nahradit povšechným konstatováním ve výroku rozhodnutí, že „požadovanou změnu
lze vyhodnotit jako změnu v intencích původně udělené licence“, neboť tento závěr žalovaná v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nijak nezdůvodnila. Podobně v odůvodnění rozhodnutí chybí
vyhodnocení základních kritérií podle §17 odst. 1 vysílacího zákona, na které žalovaná ve výroku
rovněž odkazuje.
[29] Žalovaná byla dále povinna posoudit bonitu přidělovaného kmitočtu a odpovědět
na otázku, zda by předmětný kmitočet byl způsobilým pro samostatné licenční řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, čj. 8 As 61/2005 - 91).
Posouzení bonity kmitočtu přitom nelze s ohledem na zásadu materiální pravdy zúžit pouze
na ekonomickou analýzu ziskovosti kmitočtu, resp. posouzení toho, zda by kmitočet umožňoval
provozovat rozhlasové vysílání bez ztráty. Ziskovost kmitočtu a s ní související počet možných
posluchačů je bezesporu významným kritériem pro posouzení bonity (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, čj. 8 As 14/2012 - 25). Neméně významné
je však i to, zda existuje více potenciálních zájemců o předmětný kmitočet, např. z řad stávajících
provozovatelů. Existuje-li více potenciálních zájemců o určitý kmitočet, zejména pokud jde
o kmitočet pokrývající desetitisíce obyvatel, žalovaná není oprávněna přidělit jej některému
z těchto zájemců v řízení podle §21 vysílacího zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 3. 2013, čj. 4 As 63/2012 - 52).
[30] Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, zda a jakým způsobem žalovaná zjišťovala zájem
případných dalších subjektů o předmětný kmitočet, a jaký byl výsledek těchto zjištění. Vzhledem
k tomu, že se jedná o kmitočet obsluhující více než 50 000 obyvatel, bylo nepochybně na místě,
aby se žalovaná aktivně zajímala o to, zda o předmětný kmitočet nemá zájem více subjektů.
Vzhledem k výše uvedenému proto nelze dospět k přesvědčivému závěru, že se žalovaná bonitou
kmitočtu podrobně zabývala a že vyhodnotila všechna shora uvedená kritéria nezbytná
pro posouzení, že je možné předmětný kmitočet udělit v řízení podle §21 vysílacího zákona.
[31] Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaná ve svém předchozím rozhodnutí ze dne
31. 5. 2011, sp. zn. 2010/1134/zab/COU, čj. zab/1816/2011, které Městský soud v Praze zrušil
rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, čj. 5 A 245/2011 - 47, uvedla výčet několika kritérií
pro posuzování bonity kmitočtu. Městský soud nevytkl žalované použitá kritéria,
ale nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že v odůvodnění rozhodnutí chyběla jakákoliv úvaha,
která by byť jen náznakem uvedená kritéria vyhodnotila. Závěry městského soudu potvrdil
i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2012, čj. 9 As 54/2012 - 25, kterým zamítl kasační
stížnost žalované. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zdůraznil, že pouhý výčet jednotlivých
kritérií nedává žádnou odpověď na to, proč jsou uvedená kritéria rozhodující. Správní soudy
tak neměly dostačující podklad pro věcný přezkum bonity předmětného kmitočtu. Nejvyšší
správní soud také uvedl, že městský soud žalovanou nijak nezavázal k opatřování nákladných
znaleckých posudků.
[32] V navazujícím rozhodnutí, které je předmětem přezkumu v tomto řízení, žalovaná
nezohlednila výtky správních soudů a nezaměřila se na to, aby její nové rozhodnutí bylo
přezkoumatelné. Namísto toho opustila kritéria, která stanovila v předcházejícím rozhodnutí
a které jí správní soudy nevytkly, a omezila se pouze na ekonomickou analýzu bonity kmitočtu,
ve které zcela převzala závěry přizvaného znalce. V důsledku tohoto postupu bylo i další
rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné. Shora popsaný skutkový stav nezavdává žádný důvod
pro pochybnosti o ústavnosti a přípustnosti postupu správních soudů, které žalovaná uvedla
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti.
[33] Dosud tak nebylo možné posoudit, zda žalovaná přidělila předmětný kmitočet v souladu
se zákonem. Soud se proto nemohl zabývat ani tím, zda požadovaná změna licence měla dopad
na programovou náplň stěžovatelova vysílání. Zároveň je třeba zdůraznit, že změny
programového charakteru nejsou jedinými změnami, které mohou původně udělenou licenci
ve svém důsledku popřít. Mezi takové změny je nutno řadit též změny časového či územního
rozsahu vysílání a další změny uvedené v §21 odst. 1 vysílacího zákona.
[34] Nejvyšší správní soud se proto nemohl blíže zabývat ani námitkou, že předmětná lokalita
je již pokryta programem COUNTRY RADIO na frekvenci AM 1062 kHz (Praha Zbraslav)
a že smyslem stěžovatelovy žádosti o předmětný kmitočet bylo umožnit stávajícím posluchačům
kvalitnější vysílání v rozhlasovém pásmu FM. Rovněž se jednalo o námitku mířící do věci samé,
kterou dosud nebylo možné posoudit pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované.
[35] Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že městský soud svým rozsudkem poskytl
ochranu šikanóznímu postupu žalobců. Stěžovatel k prokázání svého tvrzení nepředložil žádné
relevantní důkazy.
[36] Stěžovatel dále namítl, že žalovaná žalobcům umožnila na jejich žádost také změny
skutečností uvedených v jejich žádostech o licence a že pokud by nevyhověla jeho žádosti,
dopustila by se vůči němu diskriminace. Tento názor stěžovatele je velmi obecný a nebere
v potaz, že každé řízení podle §21 zákona je jedinečné. Liší se jak osoba žadatele, tak předmět
žádosti, tak samotná licence, jejíž změna se schvaluje, případně i další podmínky, které mohou
mít vliv na výsledek řízení. Za této situace není možné tvrdit, že pokud žalovaná umožnila
jakoukoli změnu licence jednomu žadateli, je povinna umožnit jakoukoli změnu i jiným
žadatelům.
[37] Stěžovatel tvrdil, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, neboť žalobci nebyli
aktivně legitimováni k podání žaloby. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Je třeba
rozlišovat mezi procesní a věcnou legitimací žalobců. Aktivní procesní legitimace je založena
tvrzením účastníka řízení, že byl na svých subjektivních (hmotných) právech zkrácen buď přímo
rozhodnutím správního orgánu, nebo v důsledku porušení svých procesních práv v řízení,
jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Předpokladem aktivní věcné (hmotné) legitimace
pak je, že žalobce je nositelem subjektivního hmotného práva, proti jehož porušení žalobou brojí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 8/2004 - 61). Procesní
legitimace žalobců byla založena jejich tvrzením, že byli zkráceni na svých veřejných
subjektivních právech, neboť žalovaná ve věci nezahájila licenční řízení. Městský soud správně
uvedl, že bez věcného posouzení napadeného rozhodnutí nebylo možné učinit závěr,
zda žalovaná postupovala správně, a proto bylo na místě přiznat žalobcům aktivní legitimaci
k podání žaloby.
[38] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že městský soud nesprávně vycházel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2011, čj. 7 As 111/2010 - 163. Soud
v tomto rozsudku uvedl, že „žalobní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu v případě
osoby, která nebyla a ani neměla být účastníkem správního řízení, je prostředkem ochrany práv této osoby ve zcela
krajní situaci, kdy správní orgán (alespoň dle tvrzení této osoby) vydal rozhodnutí, které v daném typu řízení
obsahově nemohlo být vydáno, a v důsledku toho zasáhl do jejích práv, ačkoliv by se za normálních okolností,
při řádném postupu správního orgánu, nemohl výsledek daného řízení této osoby v žádném směru dotknout.“
[39] Nejvyšší správní soud však v témže rozsudku rovněž vyslovil, že „jestliže by Rada v řízení
o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci obešla řízení licenční tím, že by přidělila provozovateli
vysílání kmitočty, způsobilé být předmětem samostatného licenčního řízení, zasáhla by takovým rozhodnutím nejen
do práv účastníků řízení, nýbrž také do práv osob, které by se mohly účastnit licenčního řízení, kdyby bylo řádně
zahájeno. Pokud takový potenciální účastník licenčního řízení tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím
o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci jiného provozovatele vysílání, a to z toho důvodu,
že správně mělo být vedeno licenční řízení, jehož by se mohl účastnit, a toto tvrzení nelze zjevně a jednoznačně
vyloučit, pak je potřeba mít za to, že je aktivně legitimován k podání žaloby proti danému rozhodnutí na základě
§65 odst. 1 s. ř. s. Předchozí účast v řízení o schválení změny skutečností uvedených v žádosti o licenci zde tedy
není podmínkou aktivní procesní legitimace.“ Nejvyšší správní soud se zabýval v citovaném rozsudku
případem, kdy žalobu podala osoba odlišná od účastníka řízení podle §21 vysílacího zákona
a tvrdila, že nevyhlášením licenčního řízení byla zkrácena na svých právech. Jednalo
se o obdobnou situaci, jaká nastala v projednávaném případě. Městský soud postupoval správně,
pokud vycházel z výše uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
se od uvedeného právního názoru odchýlit. Proto nebyly splněny podmínky pro předložení věci
rozšířenému senátu, jak navrhovala žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti.
[40] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani poslední námitce stěžovatele, že rozsudek
městského soudu není řádně odůvodněn. Důvody, pro které městský soud zrušil žalobou
napadené rozhodnutí, jsou z jeho odůvodnění seznatelné a v uspokojivé míře i odůvodněné.
Závěr městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je správný.
[41] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
[42] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly. Žalobci mají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
proti stěžovateli (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
úspěšnému žalobci a) odměnu v souladu s §7, §9 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), za jeden úkon právní služby za 3100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti), dále přiznal
náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Zástupci žalobce a) se tedy přiznává celková náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Odměnu ve shodné výši a ze stejných důvodů
Nejvyšší správní soud přiznal také úspěšnému žalobci b).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. listopadu 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu