ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.15.2013:26
sp. zn. 9 Afs 15/2013 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: SAZKA
sázková kancelář, a.s., se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje
Vysočina, odbor ekonomický, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 10. 2011, č. j. KUJI 78917/2011, OE 88/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č. j. 31 Af 275/2011 - 77,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č. j. 31 Af 275/2011 - 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 10. 2011, č. j. KUJI 78917/2011, OE 88/2011. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému dne 5. 8. 2011 Městským úřadem
v Pelhřimově (dále jen „správce poplatku“), č. j. OF/108/2011 – 9, a toto rozhodnutí, kterým byl
stěžovatelce vyměřen místní poplatek za provozování tří kusů jiného technického herního zařízení
povoleného Ministerstvem financí za 2. čtvrtletí roku 2011, potvrdil.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souladu s ustanovením
§75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování
žalovaného. K výkladu neurčitého právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ uvedl, že novela
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o místních poplatcích“), provedená s účinností ke dni 16. 6. 2010 zákonem č. 183/2010 Sb.,
umožnila obcím, aby vybíraly místní poplatek za provozování zařízení uvedených v ustanovení
§10a odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Předmětem místního poplatku je podle krajského soudu
nejen povolený hrací přístroj, ale i jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Přestože zákon o loteriích „jiné technické herní zařízení“ sám přímo nedefinuje, z jeho dalších
ustanovení je zřejmé, že herním zařízením jsou i technická zařízení pro provozování sázkových her
pomocí terminálů. To ostatně dokládá i smysl a účel uvedené novely, jejímž cílem bylo zajistit
finanční prostředky do rozpočtů obcí především vytvořením možnosti zpoplatnit tzv. jiná technická
herní zařízení povolená Ministerstvem financí.
V projednávané věci tak bylo pro správce poplatku relevantní, zda je dané zařízení
předmětem místního poplatku, za jakých podmínek mu podléhá a zda pro daný případ existuje
na základě zákonného zmocnění vydaná obecně závazná vyhláška (zde obecně závazná vyhláška
města Pelhřimov č. 4/2010). Krajský soud vzal ze správního spisu za prokázané, že ve věci byly
splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby stěžovatelka byla podrobena místnímu poplatku.
Napadené rozhodnutí proto nelze označit za nezákonné.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ans 1/2005
a sp. zn. 2 Afs 53/2010 neshledal krajský soud důvodnou námitku týkající se nezávaznosti
metodických doporučení ministerstev. Uvedl, že byť se nejedná o právní předpisy, jde o dokumenty
závazné pro správní orgány, neboť jejich prostřednictvím je vytvářena jednotná správní praxe.
Odchýlení se od metodického pokynu by tak bylo v rozporu se zásadou zákazu libovůle a rovného
zacházení.
Důvodnou není dle krajského soudu ani námitka týkající se protiústavnosti části zákona
č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích. Krajský soud své závěry
odůvodnil obsáhlou citací z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12,
v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená novela nebyla přijata ústavně nekonformním
způsobem.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody výslovně
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Uvádí, že si je vědoma existence nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 6/12. V důsledku právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v uvedeném nálezu
se rozhodla postupovat racionálně a většinu svých žalob bere zpět. V projednávané věci však
krajský soud nezodpověděl zásadní námitku, že správní orgán přistoupil k sankčnímu navýšení
místního poplatku na trojnásobek podle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, ačkoliv k tomu
dle stěžovatelky nebyl dán důvod. Stejně tak se krajský soud nezabýval námitkou, že správní orgány
bez zákonného důvodu vyměřují u výherních hracích přístrojů poplatek jen z přístrojů
provozovaných, zatímco jiná technická zařízení zpoplatňují již na základě povolení Ministerstva
financí bez ohledu na skutečné provozování.
Z uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. oprávněná
osoba. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Jediným důvodem kasační stížnosti je nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, který
se dle tvrzení stěžovatelky opomněl vypořádat s některými námitkami uplatněnými v žalobě.
Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady, ke kterým
je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti.
Bližší vymezení kritérií přezkoumatelnosti zákon nestanoví, avšak jejich rozsah postupně
vymezila judikatura jak Nevyššího správního soudu, tak i Ústavního soudu.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu [srovnej např. nález ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II.
ÚS 435/09 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz)], vyplývá, že postup, kdy soud nedostojí své zákonné povinnosti
a nevypořádá se dostatečně s námitkami uplatněnými účastníky řízení, nelze akceptovat, neboť
by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování. Nedodržení zákonné povinnosti
rozhodnutí řádně odůvodnit se může projevit jednak tím, že soud se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývá vůbec, či se s nimi nevypořádá dostatečně. Oba uvedené druhy
pochybení soudu v odůvodnění mají za následek nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí.
Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Zvolení odlišného
postupu soudu při odůvodňování svého rozhodnutí by nedávalo dostatečné záruky, že rozhodnutí
nebylo vydáno v důsledku libovůle a že je plně v souladu s právem na spravedlivý soudní proces.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 (všechna
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou též dostupná na www.nssoud.cz), „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že otázka náležitostí odůvodnění rozhodnutí
soudu v souvislosti s přezkoumatelností je otázkou opakovaně konstantně judikovanou (dále
srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, na něj navazující
nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a nález ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02).
V žalobě podané krajskému soudu dne 12. 12. 2011 stěžovatelka mimo sporného výkladu
pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, závaznosti metodických
pokynů a ústavnosti zákonné úpravy namítala, že místní poplatek v projednávané věci byl vyměřen
i za dobu, po kterou koncová zařízení centrálního loterního systému nebyla provozována (viz bod
V. žaloby). Uvedla, že znění předmětné obecně závazné vyhlášky bezdůvodně upřednostňuje
provozovatele výherních hracích přístrojů, u nichž se přihlíží ke skutečnému provozování, zatímco
u jiných provozovatelů se při stanovení místního poplatku vychází pouze z doby právní moci
povolení. Může dojít i k situaci, kdy absentuje předmět zpoplatnění – buď protože není ještě
zprovozněn, nebo byl jeho provoz předčasně ukončen.
V bodech VI. a VII. žaloby vznesla stěžovatelka námitku týkající se sankčního navýšení
místního poplatku na trojnásobek podle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích. Uvedla,
že odvolací správní orgán se touto námitkou, mimo krátké konstatování, že nemá pravomoc obcím
určovat, zda je navýšení přiměřené či nikoliv, vůbec nezabýval. Rovněž dle žalobního tvrzení uvedl,
že nemá pravomoc přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, čímž podle stěžovatelky porušil
ustanovení §114 odst. 2 a §116 odst. 2 daňového řádu.
Krajský soud se však v napadeném rozsudku k těmto řádně uplatněným námitkám žádným
způsobem nevyjádřil a zcela je opomenul, a to i v rekapitulační části svého rozsudku.
Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu opomene-li krajský soud
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat i jedinou ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73). V dalším řízení tak bude na krajském soudu, aby
se ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřil ke všem námitkám, které byly
v žalobním řízení řádně vzneseny.
Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ]. Krajský soud je při
novém projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu; v novém rozhodnutí ve věci
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu