ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.16.2013:20
sp. zn. 9 Afs 16/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: SAZKA
sázková kancelář, a.s., se sídlem K Žižkovu 851, Praha 9, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje
Vysočina, odbor ekonomický, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 3. 2011, č. j. KUJI 18000/2011, OE 25/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č. j. 31 Af 54/2011 - 72,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č. j. 31 Af 54/2011 - 72,
se z r ušuj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 3. 2011, č. j. KUJI 18000/2011, OE 25/2011. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydanému dne 27. 12. 2010 Městským úřadem
v Pelhřimově (dále jen „správce poplatku“), č. j. OF/695/2010-5, a toto rozhodnutí, kterým byl
stěžovatelce vyměřen místní poplatek za provozování tří kusů jiného technického herního zařízení
povoleného Ministerstvem financí za 4. čtvrtletí roku 2010, potvrdil.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že v souladu s ustanovením
§75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování
žalovaného. K výkladu neurčitého právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ uvedl, že novela
zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o místních poplatcích“), provedená s účinností ke dni 16. 6. 2010 zákonem č. 183/2010 Sb.,
umožnila obcím, aby vybíraly místní poplatek za provozování zařízení uvedených v ustanovení
§10a odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o loteriích“). Předmětem místního poplatku je podle krajského soudu
nejen povolený hrací přístroj, ale i jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
Přestože zákon o loteriích „jiné technické herní zařízení“ sám přímo nedefinuje, z jeho dalších
ustanovení je zřejmé, že herním zařízením jsou i technická zařízení pro provozování sázkových her
pomocí terminálů. To ostatně dokládá i smysl a účel uvedené novely, jejímž cílem bylo zajistit
finanční prostředky do rozpočtů obcí především vytvořením možnosti zpoplatnit tzv. jiná technická
herní zařízení povolená Ministerstvem financí.
V projednávané věci tak bylo pro správce poplatku relevantní, zda je dané zařízení
předmětem místního poplatku, za jakých podmínek mu podléhá a zda pro daný případ existuje
na základě zákonného zmocnění vydaná obecně závazná vyhláška (zde obecně závazná vyhláška
města Pelhřimov č. 4/2010). Krajský soud vzal ze správního spisu za prokázané, že ve věci byly
splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby stěžovatelka byla podrobena místnímu poplatku.
Napadené rozhodnutí proto nelze označit za nezákonné.
Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky ohledně nicotnosti napadeného
rozhodnutí žalovaného, kterou spatřovala v tom, že v rozhodnutí byla označena slovem „firma“.
Z výroku rozhodnutí totiž jednoznačně plyne, že bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky,
v odůvodnění rozhodnutí je pak stěžovatelka označována jako „firma SAZKA a. s.“, což je zcela
v souladu s logikou.
Důvodnou není dle krajského soudu ani námitka týkající se protiústavnosti části zákona
č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích. Krajský soud své závěry
odůvodnil obsáhlou citací z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12,
v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená novela nebyla přijata ústavně nekonformním
způsobem.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody výslovně
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Uvádí, že si je vědoma existence nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 6/12. V důsledku právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v uvedeném nálezu
se rozhodla postupovat racionálně a většinu svých žalob bere zpět. V projednávané věci však
krajský soud nezodpověděl zásadní námitku, že správní orgán přistoupil k sankčnímu navýšení
místního poplatku na trojnásobek podle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, ačkoliv k tomu
dle stěžovatelky nebyl dán důvod.
Z uvedeného důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatelku jedná ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. oprávněná
osoba. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Jediným důvodem kasační stížnosti je nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, který
se dle tvrzení stěžovatelky opomněl vypořádat s námitkou uplatněnou v žalobě.
Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady, ke kterým
je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou
vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti.
Bližší vymezení kritérií přezkoumatelnosti zákon nestanoví, avšak jejich rozsah postupně
vymezila judikatura jak Nevyššího správního soudu, tak i Ústavního soudu.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu [srovnej např. nález ze dne 2. 6. 2009,
sp. zn. II. ÚS 435/09 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz)], vyplývá, že postup, kdy soud nedostojí své zákonné povinnosti
a nevypořádá se dostatečně s námitkami uplatněnými účastníky řízení, nelze akceptovat, neboť
by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování. Nedodržení zákonné povinnosti
rozhodnutí řádně odůvodnit se může projevit jednak tím, že soud se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývá vůbec, či se s nimi nevypořádá dostatečně. Oba uvedené druhy
pochybení soudu v odůvodnění mají za následek nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí.
Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Zvolení odlišného
postupu soudu při odůvodňování svého rozhodnutí by nedávalo dostatečné záruky, že rozhodnutí
nebylo vydáno v důsledku libovůle a že je plně v souladu s právem na spravedlivý soudní proces.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44 (všechna
zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou též dostupná na www.nssoud.cz), „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.“
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenává, že otázka náležitostí odůvodnění rozhodnutí
soudu v souvislosti s přezkoumatelností je otázkou opakovaně konstantně judikovanou (dále
srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, na něj navazující
nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a nález ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02).
V žalobě podané krajskému soudu dne 29. 4. 2011 stěžovatelka mimo sporného výkladu
pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, námitky nicotnosti
napadeného rozhodnutí a ústavnosti zákonné úpravy vznesla námitku týkající se sankčního navýšení
místního poplatku na trojnásobek podle §11 odst. 3 zákona o místních poplatcích. V bodech VI.
a VII. žaloby uvedla, že odvolací správní orgán se touto námitkou, mimo krátké konstatování,
že je v plné pravomoci správce poplatku, jaké navýšení poplatku vyměří, vůbec nezabýval. Tato
formulace podle stěžovatelky vyjadřuje nesprávný právní názor, že správní uvážení orgánu I. stupně
není možné v odvolacím řízení přezkoumat. To je však v rozporu s úpravou odvolacího řízení
obsaženou v §48 – 50 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka v žalobě dále namítala,
že podle §11 odst. 2 zákona o místních poplatcích ve znění účinném do 31. 1. 2010, nahrazovalo
navýšení poplatku penále, úroky a pokuty. Pokud zvýšení o trojnásobek mělo nahradit penále
za veškerou možnou dobu promlčení, nebylo možno rozhodnout o navýšení poplatku v maximální
možné míře po uplynutí necelých dvou měsíců.
Krajský soud se však v napadeném rozsudku k této řádně uplatněné námitce žádným
způsobem nevyjádřil a zcela ji opomenul, a to i v rekapitulační části svého rozsudku.
Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu opomene-li krajský soud
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat i jedinou ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73). V dalším řízení tak bude na krajském soudu, aby
se ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřil ke všem námitkám, které byly
v žalobním řízení řádně vzneseny.
Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Krajský soud je při
novém projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu; v novém rozhodnutí ve věci
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu