ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.108.2012:23
sp. zn. 9 As 108/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. M., zast.
Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Slezská 3, Praha 2, proti žalovanému:
Pozemkový úřad Praha - východ, se sídlem Za Poříčskou bránou 256/6, Praha 8, proti
rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ, okresního pozemkového úřadu ze dne 27. 9. 2001,
č. j. 050/90229/01-08401R2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 46 A 12/2012 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Včasnou kasační stížností napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
označené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta
žaloba stěžovatele, jíž se domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí Okresního úřadu Praha
- východ, pozemkového úřadu (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 27. 9. 2001,
č. j. 050/90229/01-08401R2. Uvedeným rozhodnutím byly pozemkovým úřadem provedeny
pozemkové úpravy dle ustanovení §9 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o pozemkových úpravách“), zahrnující úpravy týkající se majetku stěžovatele.
II. Relevantní skutkové okolnosti
Na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 26. 2. 2001,
č. j. 050/90173/01-08401R1, jímž byl schválen návrh pozemkových úprav v obci Sluštice,
katastrální území Sluštice, zahájil pozemkový úřad řízení o výměně nebo přechodu vlastnických
práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům. V tomto řízení
následně pozemkový úřad vydal dne 27. 9. 2001 rozhodnutí o výměně nebo přechodu
vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům,
č. j. 050/90229/01-08401R2, které nabylo právní moci dne 5. 11. 2001 (dále jen „rozhodnutí
o pozemkových úpravách“). Rozhodnutím o pozemkových úpravách bylo mimo jiné rozhodnuto
o tom, že stěžovatel společně s P. K. pozbývají vlastnické právo k pozemkům uvedeným v
příloze rozhodnutí a nabývají do spoluvlastnictví pozemky p. č. 724, 725, 726, 727, 728, 729 a
730. U těchto pozemků byla dále uvedena poznámka, že byla podána žaloba o neplatnost
smlouvy o převodu vlastnictví k 1 podílu těchto nemovitostí na P. K. u Okresního soudu Praha
– východ.
Stěžovatel podal dne 1. 12. 2010 k Ministerstvu zemědělství, Ústřednímu pozemkovému
úřadu (dále jen „Ústřední pozemkový úřad“), podnět ke zrušení rozhodnutí o pozemkových
úpravách, v němž tvrdil, že rozhodnutí je nicotné, nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, a navrhl
jeho zrušení. Ústřední pozemkový úřad na podnět odpověděl přípisem ze dne 20. 12. 2010,
č. j. 35949/2010-17500, který byl stěžovateli doručen dne 3. 1. 2011 a kterým stěžovateli sdělil,
že lhůty pro zahájení přezkumného řízení nebo pro jeho obnovu již uplynuly a nejsou dány
ani důvody pro jejich zahájení. Dále bylo stěžovateli sděleno, že nebyly shledány ani důvody
pro vyslovení nicotnosti rozhodnutí o pozemkových úpravách, neboť nenaplňuje
znaky dle ustanovení §77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“). Stěžovatel na tento přípis reagoval podáním
ze dne 17. 1. 2011, jímž se nadále domáhal vyslovení nicotnosti. Ústřední pozemkový úřad však
odpovědí ze dne 15. 2. 2011, č. j. 28499/2011-MZE-13301, potvrdil své předešlé stanovisko.
III. Řízení před krajským soudem
Proti rozhodnutí o pozemkových úpravách podal stěžovatel žalobu ze dne 15. 3. 2012 dle
části třetí, hlavy II, dílu 1, zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), kterou se domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu. Dle
tvrzení stěžovatele byl v katastru nemovitostí na základě zfalšované kupní smlouvy evidován
jako spoluvlastník nemovitostí stěžovatele s ideálním podílem 1 nemovitostí P. K. Stěžovatel,
který se považuje za výhradního vlastníka těchto nemovitostí, podal v srpnu roku 2000 žalobu o
určení neplatnosti této kupní smlouvy. V mezidobí zahájil pozemkový úřad řízení o výměně nebo
přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným
pozemkům, na jehož základě došlo k zapsání spoluvlastnictví stěžovatele a P. K. k nově nabytým
nemovitostem do katastru nemovitostí. Žalobce uvedl, že rozhodnutí o pozemkových úpravách
je nicotné, neboť je v něm uvedena poznámka o soudním sporu ohledně vlastnictví nemovitostí,
přičemž dle rozhodnutí samotného mají být spoluvlastníky stěžovatel a P. K. Dle stěžovatele je
proto rozhodnutí o pozemkových úpravách vnitřně rozporné a nicotné. Soudy navíc chápou
účinky tohoto rozhodnutí jinak než Ústřední pozemkový úřad. Dle názoru stěžovatele se proto
jedná o paakt, tj. rozhodnutí, které z hlediska práva neexistuje a je třeba vyslovit jeho neplatnost.
Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl. Z jeho odůvodnění vyplývá,
že žaloba byla podána opožděně, neboť žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podat
do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Krajský
soud věc rozhodl, vědom si předložení řešení podobné otázky rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Rozhodnutí o pozemkových úpravách nabylo právní moci dne 5. 11. 2001
a správní žaloba byla podána 19. 3. 2012, tedy zcela evidentně opožděně. Odpověď Ústředního
pozemkového úřadu ze dne 20. 12. 2010, č. j. 35949/2010-17500, byla stěžovateli doručena dne
3. 1. 2011, přičemž, jak je výše uvedeno, žaloba byla podána až 19. 3. 2012. Vzhledem k tomu,
že otázka počátku běhu této lhůty byla předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu, zvažoval krajský soud i variantu počítání lhůty k podání žaloby od okamžiku doručení
rozhodnutí správního orgánu ve věci vyslovení nicotnosti. Dospěl přitom k závěru,
že i v takovém případě je třeba žalobu jako opožděnou odmítnout. Krajský soud neshledal
s ohledem na výše uvedené důvod pro přerušení řízení a vyčkání na rozhodnutí rozšířeného
senátu.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností bez
výslovného uvedení či označení důvodů kasační stížnosti.
Stěžovatel namítal, že názor krajského soudu na věc není správný, neboť sdělení
správního orgánu ze dne 20. 12. 2010, č. j. 35949/2010-17500, není správním rozhodnutím dle
§68 správního řádu, protože neobsahuje výrokovou část, odůvodnění, poučení účastníků,
označení rozhodnutí ani jméno a příjmení účastníka řízení. Dle stěžovatele se jedná pouze
o vzájemnou korespondenci a ve své podstatě lze spíše dovodit, že žaloba byla podána předčasně,
neboť správní orgán ještě o podnětu k vyslovení nicotnosti řádně nerozhodl. Kasační stížnost
dále opětovně poukazuje na rozdílnost v chápání rozhodnutí o pozemkových úpravách soudy
a správními orgány. Rozhodnutí o pozemkových úpravách je dle kasačních námitek rozporné,
neboť obsahuje poznámku o probíhajícím soudním sporu o určení vlastnictví dotčených
nemovitostí. P. K. dosáhl vlastnictví 1 podílu na dotčených nemovitostech na základě zfalšované
kupní smlouvy. V průběhu soudních řízení o určení neplatnosti této smlouvy vydal pozemkový
úřad rozhodnutí o pozemkových úpravách, na jehož základě bylo do katastru nemovitostí
zapsáno spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčící společně stěžovateli i P. K.
ve výši 1 podílu každého z nich. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel sám důvody, o něž
opírá kasační stížnost dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nespecifikoval. Je-li však kasační
stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek
krajského soudu z těchto důvodů, přičemž shledal, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu nebylo zatíženo žádnou výše popsanou vadou.
Stěžovatel namítá, že krajský soud posoudil počátek plynutí lhůty k podání žaloby
o vyslovení nicotnosti od doby, kdy bylo stěžovateli doručeno sdělení Ústředního pozemkového
úřadu, ve věci podnětu k vyslovení nicotnosti rozhodnutí o pozemkových úpravách. Toto sdělení
dle stěžovatele není možno považovat za rozhodnutí a nelze od něj počítat lhůtu k podání žaloby
na vyslovení nicotnosti.
Nejprve je třeba podotknout, že krajský soud neposuzoval uplynutí lhůty k podání žaloby
na vyslovení nicotnosti rozhodnutí o pozemkových úpravách pouze ve vztahu k doručení sdělení
Ústředního pozemkového úřadu, nýbrž především ve vztahu k právní moci rozhodnutí
o pozemkových úpravách. V průběhu řízení před krajským soudem byla rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu již předložena otázka, od kdy je třeba počítat lhůtu k podání žaloby
na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. V řízení před rozšířeným senátem bylo
sporné, zda se lhůta k podání takové žaloby počítá od oznámení sdělení správního orgánu žalobci
o tom, že neshledává důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti (§78 odst. 1 správního
řádu), nebo zda lhůta počíná běžet od oznámení napadeného rozhodnutí správního orgánu, jehož
nicotnosti se účastník řízení domáhá. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, zabýval
se krajský soud posouzením obou výše nastíněných variant s vědomím, že věc ještě nebyla
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu rozhodnuta. Dospěl přitom k závěru,
že přikloní-li se rozšířený senát k jakékoliv z výše nastíněných variant, je zjevné, že žaloba
stěžovatele byla podána opožděně.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je možné se na základě ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. domáhat také vyslovení jeho nicotnosti. Dle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. lze
žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, tedy i na prohlášení jeho nicotnosti, podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo
jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013,
č. j. 7 As 100/2010 - 65, dospěl k závěru, že „žalobu, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost
rozhodnutí však nelze podat kdykoliv. Počátek lhůty pro její podání je určen dnem oznámení rozhodnutí vydaného
v odvolacím řízení žalobci, nikoliv dnem, v němž mu byl oznámen úkon správního orgánu ve věci prohlášení
nicotnosti podle §77 a §78 správního řádu.“ Rozšířený senát tak postavil najisto, že lhůtu pro podání
žaloby na prohlášení nicotnosti je třeba počítat od doby oznámení rozhodnutí správního orgánu,
jehož nicotnost je namítána. Nepřipouštěl-li v posuzovaném případě zákon o pozemkových
úpravách možnost opravného prostředku proti rozhodnutí o pozemkových úpravách,
pak je třeba tuto lhůtu počítat od doby oznámení tohoto rozhodnutí.
Stěžovatel podal žalobu na prohlášení nicotnosti ke krajskému soudu dne 19. 3. 2012.
Rozhodnutí o pozemkových úpravách ze dne 27. 9. 2001 nabylo právní moci dne 5. 11. 2001,
tzn. více než 11 let před tím, než stěžovatel podal ke krajskému soudu žalobu na prohlášení
nicotnosti. V souladu se zákonnou úpravou a s výše uvedeným závěrem rozšířeného senátu byla
žaloba stěžovatelem podána zjevně opožděně. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i krajský soud
v napadeném usnesení a s jeho rozhodnutím se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
Krajský soud posoudil možnost uplynutí lhůty i ve vztahu k okamžiku doručení sdělení
Ústředního pozemkového úřadu, jímž byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že v posuzovaném
případě nebyly shledány důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti rozhodnutí
o pozemkových úpravách. Toto sdělení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 1. 2011. Pokud
by rozšířený senát dospěl k závěru, že lhůta k podání žaloby na vyslovení nicotnosti počíná běžet
od okamžiku doručení sdělení správního orgánu o neshledání důvodů k zahájení řízení
o prohlášení nicotnosti, byla by žaloba taktéž podána opožděně. Posuzoval-li krajský soud i tuto
variantu, učinil tak z důvodu povědomí o předložení sporné otázky o běhu lhůt k podání žaloby
na prohlášení nicotnosti rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Nelze přitom souhlasit
se stěžovatelem, že krajský soud svou argumentaci opřel pouze o uplynutí lhůty ve vztahu
k doručení sdělení pozemkového úřadu. Naopak, jak je popsáno výše, krajský soud nejprve
posoudil uplynutí lhůty ve vztahu k právní moci rozhodnutí o pozemkových úpravách.
Až následně krajský soud dovodil, že lhůta uplynula i v případě počítání lhůty od doby doručení
sdělení Ústředního pozemkového úřadu.
Krajský soud tedy dospěl k závěru, že v obou případech lhůta k podání žaloby
na vyslovení nicotnosti rozhodnutí o pozemkových úpravách již marně uběhla. Výsledek
rozhodnutí rozšířeného senátu tedy v žádném případě nemohl mít vliv na právě posuzovanou
věc a krajský soud neměl důvod k přerušení řízení a k posečkání na výsledek rozhodnutí
rozšířeného senát Nejvyššího správního soudu. Napadeným usnesením také nemohlo být
zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele, neboť jeho žaloba byla v obou případech
zcela zjevně opožděná. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (každý nechť si střeží svá
práva) bylo pouze věcí stěžovatele, aby žalobu podal včas v zákonných lhůtách. Na závěr
Nejvyšší správní soud podotýká, že by bylo v rozporu s právní jistotou účastníků řízení
o pozemkových úpravách v posuzované věci, aby po více než 11 letech po vydání rozhodnutí
o pozemkových úpravách bylo možné zpochybnit existenci tohoto rozhodnutí prostřednictvím
žaloby na prohlášení nicotnosti.
Ostatními kasačními námitkami stěžovatele se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť se týkají věcného přezkumu otázky, zda rozhodnutí o pozemkových úpravách je nicotným
správním aktem či nikoli. V právě posuzované věci však Nejvyššímu správnímu soudu přísluší
přezkoumat pouze námitky vztahující se k tvrzené nezákonnosti usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby.
VI. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by mělo být napadené usnesení krajského soudu
zrušeno. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., větou
poslední, zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu