ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.87.2013:11
sp. zn. 9 As 87/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město, proti
rozhodnutí žalované ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1586,1901/11, v řízení o kasační stížnosti proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013, č. j. 3 A 44/2012 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označené
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo řízení o žalobě zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítl nepřiměřenost lhůty k zaplacení soudního
poplatku. K tomu rovněž dodal, že městský soud neodůvodnil, proč považoval lhůtu
za přiměřenou, a odmítá pochopit, že pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani
dvouměsíční lhůta k zaplacení.
Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích by
totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského
soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. K danému srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Zdejší soud se v nynější věci neztotožnil s námitkou nepřiměřenosti lhůty k zaplacení
soudního poplatku.
Ze spisu městského soudu, který byl vyžádán pro věc vedenou u zdejšího soudu
pod sp. zn. 8 As 70/2013, Nejvyšší správní soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 4. 2012,
č. j. 3 A 44/2012 - 27, městský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku.
Na to stěžovatel reagoval podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, která byla
zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 3 A 44/2012 - 48. Stěžovatel podal
proti tomuto usnesení kasační stížnost, ta však byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 8 As 70/2013 - 12 (dostupným z www.nssoud.cz stejně jako další zde
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu). Ve zmíněném usnesení, jímž městský soud zamítl
stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků, byl stěžovatel současně vyzván
k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 7 dnů, jejíž počátek se odvíjel ode dne 26. 7. 2013, kdy
usnesení osobně převzal.
Při posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku zdejší soud nepřihlíží jen
k délce lhůty, která byla k jeho zaplacení výslovně ve výzvě k zaplacení stanovena (zde šlo o sedm
dní), ale též k době, která uplynula mezi doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku a nabytím
právní moci usnesení o zastavení řízení pro jeho nezaplacení. Je to z toho důvodu, že až do nabytí
právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku může být soudní
poplatek zaplacen (dle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, totiž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který
usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo
právní moci). Obdobným způsobem přistupuje k posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení
soudního poplatku ve správním soudnictví i Ústavní soud, viz např. jeho nález ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 2/07, publikovaný jako N 193/47 SbNU 539, dostupný z http://nalus.usoud.cz.
V nynější věci nabylo napadené usnesení městského soudu o zastavení řízení právní moci
dne 19. 8. 2013, kdy bylo doručeno stěžovateli. Městským soudem určená sedmidenní lhůta
k zaplacení soudního poplatku se tak fakticky prodloužila na více než tři týdny (od 26. 7. 2013, kdy
stěžovateli byla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, do 19. 8. 2013, kdy bylo řízení
pravomocně zastaveno), v nichž bylo možno zaplatit soudní poplatek. Takovou dobu však nelze
k zaplacení soudního poplatku považovat za nepřiměřenou, jelikož v jejím rámci je možné reálně
provést všechny kroky spojené se zaplacením soudního poplatku, shodně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 2 As 42/2012 - 12.
Stěžovatel dále namítl, že městský soud neodůvodnil, proč považoval lhůtu za přiměřenou
a odmítá pochopit, že pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani dvouměsíční lhůta
k zaplacení. Ve vztahu k této námitce lze zcela odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne
11. 4. 2013, č. j. 4 As 53/2013 – 10, v němž bylo konstatováno: „Při stanovení lhůty k zaplacení soudního
poplatku není soud povinen přihlížet k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí
pouze ve vztahu k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí podrobněji
zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou.“
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady,
které by překračovaly její běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu