ECLI:CZ:NSS:2013:KONF.24.2013:14
sp. zn. Konf 24/2013 - 14
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy,
JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Žižkové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi tímto úřadem a Okresním soudem Praha - západ a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 104 EC 388/2011, o zaplacení částky
4887 Kč s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4,
Za Brumlovkou 266/2, IČO 60193336, a žalovaného P. M.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 4887 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 104 EC 388/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 10. 9. 2012, čj. 104 EC 388/2011 - 17,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 26. 4. 2013 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále také jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), mezi ním a Okresním soudem Praha - západ (dále též „okresní soud“) ve věci
žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 104 EC 388/2011.
Z předloženého soudního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalobkyně podala dne 23. 11. 2011 u Okresního soudu Praha - západ žalobu,
jíž se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 4887 Kč
s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný byl na základě žádosti o poskytování služeb elektronických
komunikací ze dne 14. 3. 2010 v době od 12. 2. 2010 do 11. 5. 2010 účastníkem telefonní stanice
č. X. Podle článku 15 Všeobecných podmínek žalobkyně bylo žalovanému umožněno, aby
prostřednictvím sítě žalobkyně využíval služeb jiných subjektů či prováděl platební transakce.
Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu za zúčtovací období 12. 2. 2010 - 11. 3. 2010 na částku
1549,84 Kč, z čehož platby za platební transakce činily 225 Kč, fakturu za zúčtovací období
12. 3. 2010 - 11. 4. 2010 na částku 8969,14 Kč, z čehož platby za platební transakce činily
2175 Kč a fakturu za zúčtovací období 12. 4. 2010 – 12. 5. 2010 na částku 6047,20 Kč, z čehož
platby za platební transakce činily 2487 Kč. Žalovaný tyto služby (platební transakce) v celkové
výši 4887 Kč neuhradil ani poté, co žalobkyně jejich zaplacení upomínala dopisem ze dne
14. 8. 2010.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 10. 9. 2012, čj. 104 EC 388/2011-17, řízení
zastavil (výrok I.) a věc postoupil Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že soudní poplatek
ve výši 800 Kč nebude žalobkyni vrácen (výrok IV.). Usnesení neobsahuje odůvodnění;
ve výroku je pouze uvedeno, že soud vycházel z ustanovení §129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích (s odkazem na usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 79/2010
ze dne 11. 11. 2010). Usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 2012.
Český telekomunikační úřad (dále také jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu
senátu k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu, neboť odmítá svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. V návrhu nejprve rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, která definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1) a zdůraznil, že podle §2 písm. n) se službou
elektronických komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela
nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb
a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovanými službami
elektronických komunikací a přenosových služeb“. Uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit částku
ve výši 4887 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran nebo též služby obsahu,
a to za tzv. „platební transakce“ (Premium SMS/MMS, Audiotex, horoskopy, hlasování
v TV a rozhlasových soutěžích apod.), které nejsou službami elektronických komunikací
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikací. V případě tzv. služeb třetích stran
se totiž jedná o objednávku vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah
prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací poskytovatele služeb elektronických
komunikací; žalobkyně není poskytovatelem této služby. Dospěl k závěru, že služby obsahu
nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto není příslušným orgánem k rozhodnutí
ve věci, neboť „kompetentním“ orgánem je soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud Praha - západ v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále také jen „zákon o elektronických
komunikacích“) jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto
zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických
komunikací a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených
tímto zákonem nebo na jeho základě.“ S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb.
vložena do §129 odst. 1 druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby
vykonávající komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu,
zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí
každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo – li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze všeobecných
podmínek žalobkyně účinných od 1. 3. 2007, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup
pro přístup ke službám třetích stran (bod 15.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran
(body 15.1 a 15.4). Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala
za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování
služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z předložených faktur vyplývá, že žalobkyně účtovala žalovanému za období
od 12. 2. 2010 do 11. 5. 2010 platby za tzv. „platební transakce“.
Zvláštní senát v předchozích usneseních (např. sp. zn. Konf 4/2011, Konf 7/2011)
při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných podmínek,
kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích stran (bod
11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení
vyplývalo, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu
s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž
byla poskytovatelem.
Aktuální všeobecné podmínky již neupravují služby, které nabízejí obsah prostřednictvím
sítí a služeb elektronických komunikací žalobkyně, jako služby třetích stran; upravují je v bodě 15
všeobecných podmínek jako tzv. „platební transakce“. Platebními transakcemi
jsou např. Premium SMS, Dárcovské SMS, Audiotext, atd.
Povahou služeb „Premium SMS/MMS“ se zvláštní senát podrobně zabýval v usnesení
ze dne 5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11 (dostupné na stránkách www.nssoud.cz). Zvláštní senát
vysvětlil, že podstatou služby Premium SMS - zkráceně PR SMS – jsou krátké textové zprávy,
pomocí kterých je zákazníkům operátora umožněno zaplatit prostřednictvím mobilního telefonu
cenu za zboží nebo služby. Pomocí nich lze zaplatit v rozsahu 1 až 999 Kč dle typu požadované
služby. Tyto služby neposkytuje žalobkyně – operátor, ale její smluvní partneři, jejichž seznam
žalobkyně zveřejňuje na svých internetových stránkách.
Povahou služby „Audiotext“ se zvláštní senát zabýval ve výše zmiňovaném usnesení
ze dne 5. 10. 2011, čj. Konf 73/2011 - 11, ve kterém shledal, že žalobkyně není provozovatelem
audiotexových linek, pouze umožňuje jejich provoz jednotlivým smluvním partnerům a zajišťuje
výběr plateb za služby od zákazníků. Taktéž u dalších platebních transakcí je zachován stejný
princip.
Z výše uvedeného vyplývá, že platební transakce neposkytla žalobkyně, ale zpřístupnila
jejich užívání prostřednictvím své sítě smluvním partnerům. Žalobkyně o povaze platebních
transakcí informovala žalovaného na všech předložených fakturách; popsala, kde může žalovaný
získat seznam partnerů, kteří platební transakce poskytují, a jak se bránit proti případným
nesrovnalostem.
Platební transakce tedy neposkytuje žalobkyně, ale další osoby, se kterými uzavřela
smlouvu. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní. Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal, že služby využité žalovaným nejsou
ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích službami elektronických
komunikací. Spor o zaplacení ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností
uložených na základě zákona o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru
dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne 31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném
na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací
pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném
vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou
první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu
zvláštního senátu, od níž neshledal důvodu se odchýlit.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Okresního soudu Praha - západ
ze dne 10. 9. 2012, čj. 104 EC 388/2011 - 17, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok
II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud Praha - západ
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. října 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu