ECLI:CZ:NSS:2013:NAD.131.2012:44
sp. zn. Nad 131/2012 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. M., zastoupeného
Mgr. Michalem Chmelařem, advokátem se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2012, čj. 2012/24902-422, v řízení o návrhu
Městského soudu v Praze na rozhodnutí o místní příslušnosti soudu,
takto:
K projednání věci je m í s t n ě p ř í s l u š n ý Krajský soud v Brně.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2012, čj. 2012/24902-422, kterým žalovaný zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky ve Zlíně. Úřad práce
žalobci dle §9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele a o změně některých zákonů, přiznal mzdové nároky za měsíce září a říjen roku
2011 ve výši 5500 Kč.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2012, čj. 41 A 25/2012 - 33, jež nabylo
právní moci dne 30. 11. 2012, rozhodl o postoupení věci Městskému soudu v Praze. Vyslovil,
že k řízení je dle §7 odst. 2 s. ř. s ve znění účinném od 1. 1. 2012 místně příslušný soud,
v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni.
Za správní orgán, který ve věci rozhodl v prvním stupni, považoval dle zákona č. 73/2011 Sb.,
o Úřadu práce České republiky, tento úřad a nikoli jeho krajské pobočky. Ty považoval
za jeho vnitřní organizační jednotky, jež nejsou samostatnými správními orgány. Proto rozhodl,
že k řízení je místně příslušný Městský soud v Praze.
Městský soud v Praze s postoupením věci nesouhlasil, neboť mu byla doručena
po účinnosti novely soudního řádu správního učiněné zákonem č. 396/2012 Sb., jehož část
šestnáctá vstoupila v účinnost dne 26. 11. 2012. Proto věc dle §7 odst. 5 s. ř. s. předložil
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti. Dle uvedené novely došlo
ke změně §7 odst. 3 s. ř. s., jenž mimo jiné nově stanoví, že ve věcech ochrany zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu
má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Dle čl. XXV novely
platí, že „[v]ěci správního soudnictví ve věcech […] ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele […], v nichž byla dána místní příslušnost Městského soudu v Praze a v nichž nebylo rozhodnuto
do dne účinnosti tohoto zákona, převezmou a dokončí krajské soudy místně příslušné podle §7 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., ve znění tohoto zákona“, tj. po novele. Městský soud proto zhodnotil, že dle bydliště
žalobce je místně příslušným Krajský soud v Ostravě.
K řízení o určení místní příslušnosti před Nejvyšším správním soudem se vyjádřil
žalovaný. Uvedl, že až do 26. 11. 2012, tj. účinnosti části šestnácté novely, správní soudy žaloby
ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele odmítaly. Tyto věci
rozhodovaly soudy v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř., a to i na základě
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 97/2002 - 26, publ. pod č. 17/2003 Sb. NSS.
Žalovaný se domnívá, že smyslem novely soudního řádu správního bylo snížení nápadu
Městského soudu v Praze, nikoliv změna věcné příslušnosti. Proto dovozuje, že by žaloby
ve věcech uspokojení zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele měly být i nadále
projednávány v řízení podle části páté o. s. ř.
Podle §7 odst. 2 s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu
své působnosti.
Podle §7 odst. 3 s. ř. s. v nyní účinném znění platí, že ve věcech důchodového pojištění,
úrazového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech
zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní
sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním
postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je k řízení příslušný krajský soud,
v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
Podle §7 odst. 5 s. ř. s. platí, že není -li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení
místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému. Nesouhlasí-li tento soud
s postoupením věci, předloží spisy k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu.
Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o této otázce jsou soudy vázány.
V předkládané věci má Nejvyšší správní soud posoudit, který z krajských soudů
rozhodujících ve věcech správního soudnictví je místně příslušný k rozhodnutí o žalobě ve věci
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Přitom v době do 26. 11. 2012,
tj. do nabytí účinnosti části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb., kterou byla do §7 s. ř. s. vložena
mimo jiné slova „a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců p ři platební neschopnosti zaměstnavatele“
soudní přezkum meritorních rozhodnutí ve věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele náležel do pravomoci civilních soudů postupujících podle části páté
o. s. ř.
Ustálená judikatura správních soudů doposud v otázce soudní pravomoci ve věcech
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele navazovala na usnesení zdejšího
soudu čj. 6 A 97/2002-26, publ. pod č. 17/2003 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na něž odkazuje i žalovaný.
Podle uvedeného usnesení je „nepochybné, že mzdové nároky podle zákona č. 118/2000 Sb., byť o nich
rozhoduje správní orgán procesním postupem podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy v ztahů
soukromoprávních“, a proto je ochrana těchto soukromých práv zajištěna postupem podle části páté
o. s. ř., tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení. Zmíněný závěr
byl opakovaně potvrzován i v následné rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu,
např. v rozsudcích čj. 4 Ads 51/2011-43, čj. 4 Ads 18/2012 - 33 a čj. 4 Ads 44/2012 - 38.
Judikatura již rovněž zdůraznila, soudy v občanském soudním řízení rozhodují o věci až poté,
co správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních
vztahů; naopak řešení procesních otázek – jako je například odmítnutí správního orgánu věc
projednat – náleží soudům ve správním soudnictví (srov. blíže usnesení čj. Konf 84/2008 - 9
vydané zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů).
Výše uvedené rozdělení pravomocí respektovaly i civilní soudy. Lze odkázat například
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 60/2006, ze dne 9. 8. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 1385/2011 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na www.nsoud.cz). Je tak patrné, že i civilní soudy přijímají svou pravomoc ve věcech ochrany
zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Až do nabytí účinnosti novely §7 odst. 3 s. ř. s. nebylo zpochybňováno, že soudní
přezkum věcných správních rozhodnutí o mzdových nárocích podle zákona č. 118/2000 Sb.
probíhá před civilními soudy v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. Novelou
však bylo zavedeno pravidlo určení místní příslušnosti správních soudů podle bydliště či sídla
navrhovatele mimo jiné i ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele. Nutno podotknout, že úprava obsažená v části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb.
nebyla součástí vládního návrhu zákona, důvodová zpráva se k ní proto nevyjadřuje (sněmovní
tisk č. 537/0, digitální repozitář PS PČR, VI. volební období, dostupné na www.psp.cz). Změna
§7 odst. 3 s. ř. s. je výsledkem komplexního pozměňu jícího návrhu ústavněprávního výboru
Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk č. 537/3), a tak ji plénum Poslanecké sněmovny schválilo
bez odůvodnění.
V důsledku novelizace §7 odst. 3 s. ř. s. proto vzniká otázka, zda toto ustanovení o místní
příslušnosti soudů ve správním soudnictví ve svém novelizovaném znění založilo i pravomoc
těchto soudů tak, aby zahrnovala i přezkum věcných správních rozhodnutí ve věcech ochrany
zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. K této otázce se již komplexně vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 6 Ads 164/2012 - 31 a na podrobné odůvodnění tohoto
rozsudku zde Nejvyšší správní soud odkazuje. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí
vyšel z úvahy, že pravomoc soudu musí vždy předcházet jeho příslušnosti. Přitom ani z textu
zákona č. 396/2012 Sb., ani z informací z legislativního procesu nevyplývá, že by úmyslem
zákonodárce bylo založení pravomoci správních soudů ve všech věcech ochrany zaměstnanců při
platební neschopnosti zaměstnavatele. Nelze zde vystačit s pouhým jazykovým výkladem části
šestnácté zákona č. 396/2012 Sb. Dle Nejvyššího správního soudu je jediným racionálním
výkladem ten, podle něhož novelizované znění §7 odst. 3 s. ř. s. nezasahuje do dosavadní úpravy
pravomoci soudů ve správním soudnictví, ale stanoví nové pravidlo pro určení místní příslušnosti
správních soudů mimo jiné i v těch věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele, v nichž měly správní soudy pravomoc již před účinností novely.
V posuzované věci nebyla z předložených důvodů vůbec dána pravomoc soudů
ve správním soudnictví. Žalobce žalobou napadl rozhodnutí, v němž žalovaný rozhodoval
ve věci ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele věcně, neboť žalovaný
na základě odvolání přezkoumával rozhodnutí Úřadu práce České republiky, který přiznal žalobci
mzdové nároky za měsíce září a říjen roku 2011 ve výši 5500 Kč. Dle výše popsané judikatury
žalovaný rozhodoval o právní věci žalobce vyplývající z pracovněprávních,
tedy soukromoprávních, vztahů.
Z tohoto důvodu proto měl již první soud rozhodující ve správním soudnictví,
jemuž žaloba napadla (soud adresy), žalobu dle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítnout a v usnesení
o odmítnutí žaloby žalobce poučit, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat
žalobu k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud nemůže v této procesní situaci žalobu odmítnout
namísto krajského soudu. Tato pravomoc je mu dána pouze při rozhodování o kasační stížnosti,
jsou-li pro to splněny další podmínky (§110 s. ř. s.). Dle §7 odst. 5 s. ř. s. je Nejvyšší správní
soud povolán pouze k rozhodování o místní příslušnosti. Nejvyšší správní soud proto vrací věc
tomu krajskému soudu, jemuž věc původně napadla, neboť již ten měl rozhodnout o odmítnutí
žaloby dle §46 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu o této otázce (§7 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. srpna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu