ECLI:CZ:NSS:2013:NAD.43.2013:17
sp. zn. Nad 43/2013 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, v řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem, o návrhu Krajského soudu v Brně na přikázání věci
jinému soudu,
takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 A 45/2013 se přikazuje
Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Odůvodnění:
[1] Žalobce doručil dne 16. 4. 2013 Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal
toho, aby předsedovi Krajského soudu v Brně bylo zakázáno pokračovat v porušování žalobcova
práva na řádné doručení písemností soudu a na racionální styk se soudem a dále aby bylo určeno,
že blíže specifikované pokyny Ministerstva spravedlnosti jsou v naprostém nesouladu s právním
řádem ČR.
[2] Krajský soud v Brně jako věcně a místně příslušný soud podal k Nejvyššímu správnímu
soudu návrh na přikázání věci jinému než Krajskému soudu v Brně podle ustanovení §9 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Svůj návrh odůvodnil tím, že jako žalovaný zde vystupuje samotný Krajský soud v Brně,
resp. soudní funkcionář tohoto soudu a že tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti o podjatosti
soudců tohoto soudu v dané věci. Skutečnost, že ani v dané věci nelze sestavit senát,
který by mohl o věci rozhodnout, vyplývá též z vyjádření soudců krajského soudu.
[3] Žalobce se k návrhu na delegaci nutnou vyjádřil podáním ze dne 8. 11. 2011,
ve kterém nedal souhlas k přikázání věci a poukazoval na jednoduchost věci, tudíž rozhodování
o delegaci by prodloužilo řízení. Žalobce se dále pozastavoval nad tím, že nikdo námitku
podjatosti soudců nevznesl.
[4] Žalovaný se k návrhu na delegaci nutnou nevyjádřil.
[5] Podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s. přikáže Nejvyšší správní soud věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze
sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna
vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc
jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout.
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že v posuzované věci je nutno přikázat věc jinému
krajskému soudu podle ustanovení §9 odst. 1 s. ř. s., neboť pro vyloučení soudců
specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát.
[7] Žaloba ve věci samé totiž směřuje proti předsedovi Krajského soudu v Brně
a předmětnou věc by tak rozhodovali soudci, kteří u tohoto soudu coby žalovaného působí.
[8] V dané věci tedy jde o posouzení nestrannosti soudců Krajského soudu v Brně v situaci,
kdy by měli posuzovat činnost předsedy soudu a samotného soudu, u nějž působí. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je
vymezeno v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný
soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého
rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní
stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
[9] Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní
psychický stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení,
účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat
toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi
nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení
soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji; také v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, jestli reálně neexistují objektivní okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem odůvodňující závěr, že soudce
určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání
a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno
již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (viz nález Ústavního soudu ze dne
27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, přístupné na www.nalus.usoud.cz).
[10] Nejvyšší správní soud ve shodě s citovanými rozhodnutími a se svou předchozí
judikaturou (např. rozsudek tohoto soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70) uvádí,
„vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti,
ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“.
[11] Důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců příslušného soudu lze mít
nejen z toho důvodu, že žalovaným je subjekt, proti němuž v dané věci směřuje žaloba,
neboť taková situace by automaticky nezakládala podjatost všech soudců tohoto soudu
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze den 23. 8. 2006, č. j. Nad 35/2006 - 12), ale zejména
z toho, že je přezkoumávána činnost předsedy krajského soudu, který vykonává úkoly státní
správy na úseku soudnictví (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008,
č. j. Nad 4/2008 - 47; usnesení tohoto soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. Nao 31/2003 - 16,
či rozsudek totožného soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 70). Tato skutečnost
tak zavdává objektivní pochybnosti o nepodjatosti všech soudců specializovaných senátů
správního soudnictví příslušného krajského soudu.
[12] V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu „nemo iudex in causa sua“,
podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí
vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady
spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že jsou naplněny podmínky
pro delegaci nutnou, neboť z povahy věci jsou v tomto případě v důsledku působení uvedené
obecné právní zásady vyloučeni všichni soudci příslušného soudu pro možnou podjatost a není
tak v souladu se zásadou materiálního právního státu, aby tento místně příslušný soud ve věci
rozhodl. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší správní soud přikazuje předmětnou věc
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu