ECLI:CZ:NSS:2013:NAO.48.2013:14
sp. zn. Nao 48/2013 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2013, č. j. 30 A 41/2012 - 58,
vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 66/2013, v řízení o námitce podjatosti,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Eliška Cihlářová, JUDr. Jaroslav Hubáček
a JUDr. Karel Šimka ne j so u v y l o uč e ni z projednávání a rozhodování věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 66/2013.
Odůvodnění:
U Nejvyššího správního soudu je pod sp. zn. 7 As 66/2013 vedeno řízení o kasační stížnosti
žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
ze dne 31. 5. 2013, č. j. 30 A 41/2012 - 58, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození
od soudních poplatků a jímž byl stěžovatel vyzván k úhradě soudního poplatku ve lhůtě sedmi dnů.
Žalobou před krajským soudem se stěžovatel domáhá, aby krajský soud zakázal předsedovi
Nejvyššího správního soudu v pokračování porušování stěžovatelova práva na řádné doručení
písemnosti soudu a na racionální styk se soudem a aby krajský soud přikázal Nejvyššímu správnímu
soudu obnovit stav před zásahem ke dni, kdy začal používat vadné obálky se zeleným pruhem
dle instrukce Ministerstva spravedlnosti. Dále se stěžovatel žalobou domáhá, aby krajský soud určil,
že pokyn Ministerstva spravedlnosti č. j. 58/2009-OD-Org, i následný měnící pokyn Ministerstva
spravedlnosti č. j. 145/11-OD-ST, jsou cele v naprostém nesouladu s právním řádem České
republiky a jeho aplikací ze strany Nejvyššího správního soudu bylo a je porušováno stěžovatelovo
právo na řádné doručení písemností soudu.
V rámci podané kasační stížnosti, která je u zdejšího soudu vedena pod
sp. zn. 7 As 66/2013, stěžovatel namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu.
Jako důvod stěžovatel uvedl, že odpůrcem je v řízení před krajským soudem Nejvyšší správní soud.
K námitce podjatosti se vyjádřili soudci sedmého senátu Nejvyššího správního soudu
JUDr. Eliška Cihlářová, JUDr. Jaroslav Hubáček a JUDr. Karel Šimka, kteří mají v souladu
s rozvrhem práce kasační stížnost rozhodnout. Ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že stěžovatele
znají jen ze své rozhodovací činnosti a že žádný vztah k němu ani k věci nemají.
Dle §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“): „Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou
též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
Dle §8 odst. 5, věty první, s. ř. s. „účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce.“ Podle věty poslední daného ustanovení „o vyloučení
soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby,
tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. v usnesení ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 - 16, rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle
níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil,
je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu,
resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce
z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které
mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Hodnocení toho, zda určité skutečnosti brání soudci rozhodnout nestranně, je především
subjektivní kategorií zahrnující vnitřní psychický vztah soudce k předmětu řízení, účastníkům
či jejich zástupcům, o nichž je relativně přesně pojednat toliko soudce sám. Takto úzce pojímaná
kategorie nestrannosti by však v praxi přinášela značné obtíže při objektivním přezkoumávání
vnitřního rozpoložení soudce. Subjektivní stránka nestrannosti proto musí být doplněna i o její
objektivní rovinu, tj. o zkoumání zda skutečně existují takové okolnosti, které by mohly objektivně
vést k legitimním pochybnostem o nepodjatosti soudce. V daném ohledu však nelze trvat
na prokázané podjatosti soudce, postačí, pokud lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet
pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný jako N 98/23 SbNU 11, či nález Ústavního soudu ze dne
27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04, publikovaný jako N 159/35 SbNU 181, všechna zde odkazovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
I v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva se lze setkat s dvojím testem nestrannosti
soudce: subjektivní test vychází z osobního přesvědčení soudce rozhodujícího v dané věci,
objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv
legitimní pochybnost (srov. rozsudek ve věcech Saraiva de Carvalho proti Portugalsku ze dne
22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89, resp. Gautrin a další proti Francii ze dne 20. 5. 1998, stížnost
č. 21257/93). V dané souvislosti lze uvést, že i Ústavní soud poznamenal, že procedura vyloučení
soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu.
Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o nestrannosti, i pouhé zdání
v tomto směru může mít význam [např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti
Belgii ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, §30; srov. též rozsudek Wettstein proti Švýcarsku ze dne
21. 12. 2000, stížnost č. 33958/96, §42 – 44, a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne
12. 1. 2005, publikovaný jako N 6/36 SbNU 53 ].
Co se týče nynější námitky podjatosti, Nejvyšší správní soud se zaměřil na její hodnocení
ve vztahu k soudcům zdejšího soudu, kteří mají ve věci vedené pod sp. zn. 7 As 66/2013
rozhodnout. V souladu s judikaturou zdejšího soudu totiž nemá význam rozhodovat o námitce
podjatosti směřující proti soudcům, kteří se nemají účastnit rozhodování ve věci (k tomu srov. např.
usnesení zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. Nao 44/2012 – 19). Námitka podjatosti tak byla
prvotně hodnocena ve vztahu k soudcům Nejvyššího správního soudu JUDr. Elišce Cihlářové,
JUDr. Jaroslavu Hubáčkovi a JUDr. Karlu Šimkovi.
Ve vztahu k subjektivnímu důvodu pro vyloučení zmíněných soudců, který byl nastíněn
výše, nebyl dán důvod přisvědčit námitce podjatosti. Všichni jmenovaní soudci totiž ve svém
vyjádření výslovně popřeli, že by měli ke stěžovateli jakýkoli subjektivní vztah. Ani sám stěžovatel
v daném ohledu nepoukazoval na to, že by zde takový subjektivní vztah existoval.
Bylo proto možno přikročit k posuzování námitky podjatosti optikou objektivního testu.
Tvrzený důvod podjatosti spadající do této kategorie spočívá ve skutečnosti, že žaloba před
krajským soudem směřuje proti předsedovi Nejvyššího správního soudu, resp. Nejvyššímu
správnímu soudu jako takovému.
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v usnesení ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 - 56:
„Při rozhodování o vyloučení soudce je totiž třeba mít na paměti též zachování funkčnosti soudu, resp. zákaz
denegationis iustitiae, z čehož plyne, že výklad a aplikace ustanovení o vyloučení soudců nemohou vyústit v situaci,
kdy již nebudou žádní soudci, kteří by o věci mohli rozhodovat – proto na vyšších stupních soudní soustavy, kde jsou
možnosti substituce vyloučeného soudce omezenější, je namístě zaujmout k vylučování soudců přístup restriktivnější
než na nižších stupních soudní soustavy, kde je řešení procesní situace v důsledku vyloučení soudců snazší, včetně
možnosti přikázání věci jinému věcně příslušnému soudu (srov. §9 odst. 1 s. ř. s. a pro ilustraci též usnesení
Ústavního sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 3. 5. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz).“
Jakkoli Nejvyšší správní soud ve vztahu ke krajským soudům judikuje, že pokud žaloba
směřuje proti tomu krajskému soudu, který by měl o věci rozhodovat, a pokud se žaloba zároveň
dotýká postupu funkcionářů tohoto soudu, jde o důvod vyloučení všech soudců takového krajského
soudu z projednávání věci a přikázání věci jinému krajskému soudu (k danému srov. např. usnesení
ze dne 12. 12. 2012, č. j. Nad 101/2012 - 18), není však možno tuto judikaturu použít i ve vztahu
k Nejvyššímu správnímu soudu. O kasační stížnosti totiž může rozhodnout jen Nejvyšší správní
soud. Pokud by došlo k vyloučení všech jeho soudců, neměl by o kasační stížnosti kdo rozhodnout.
V jistém ohledu tak dochází ke střetu zákazu odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a námitky
podjatosti soudců. Zde však musí převážit zájem na tom, aby věc mohla být vůbec projednána
a nedošlo tak k odepření spravedlnosti. Na tomto místě lze poukázat i na tzv. doctrine of necessity,
podle níž může ve věci rozhodovat i soudce, který by byl jinak vyloučen, pokud by odlišný postup
vyústil v odepření spravedlnosti (např. z důvodu zmatečnosti řízení či z důvodu, že by nemohl být
ustaven soud, který by měl o věci rozhodovat) – k danému srov. str. 77 z Commentary on The Bangalore
Principles of Judical Conduct, vydaného ze strany United Nations Office on Drugs and Crime,
dostupného v angličtině on-line z adresy http://www.unodc.org/documents/corruption/
publications_unodc_commentary-e.pdf.
Za daných okolností je proto nutno přijmout restriktivnější hledisko při posuzování
podjatosti, a to s ohledem na nutnost projednat kasační stížnost ze strany Nejvyššího správního
soudu. To nutně vede k závěru, že samotnou skutečnost, že žaloba před krajským soudem směřuje
proti postupu Nejvyššího správního soudu či jeho předsedy, nelze považovat za důvod
pro vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím
krajského soudu vzešlým z řízení o takové žalobě.
Již na základě tohoto hodnocení by bylo možno dospět k závěru o tom, že soudci uvedení
ve výroku tohoto usnesení nejsou vyloučeni. V nynější věci lze však dále zmínit, že ve věci vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 As 66/2013 směřuje kasační stížnost proti usnesení krajského soudu
o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků. Vazba takového usnesení, které má být v řízení
před Nejvyšším správním soudem přezkoumáváno, k postupu Nejvyššího správního soudu či jeho
předsedovi je spíše nepřímá (krajský soud se k tomuto postupu ve zmíněném usnesení vůbec
nevyjadřoval); právě touto vazbou přitom stěžovatel odůvodnil svou námitku podjatosti. I to je
skutečnost, která podporuje závěr, že nejsou dány důvody pro vyloučení zmíněných soudců
zdejšího soudu z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 7 As 66/2013.
Z výše uvedených důvodů bylo shledáno, že soudci Nejvyššího správního soudu zařazení
do sedmého senátu JUDr. Eliška Cihlářová, JUDr. Jaroslav Hubáček a JUDr. Karel Šimka nejsou
vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 7 As 66/2013. O ostatních soudcích Nejvyššího správního soudu pak nebylo třeba
rozhodovat, jelikož ti se podle rozvrhu práce nemají účastnit rozhodování o kasační stížnosti, o níž
mohou rozhodnout jmenovaní soudci sedmého senátu zdejšího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu