ECLI:CZ:NSS:2014:1.ADS.103.2014:31
sp. zn. 1 Ads 103/2014 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera ve věci žalobce: R. K., zastoupen
Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem Kamenice 155, Náchod, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem Slezská 839, Hradec
Králové o žalobě proti rozhodnutí žalované o námitkách ze dne 19. 10. 2012,
č. j. 6203151328/46091-KRM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2014, č. j. 29Ad 1/2013 - 86,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Vladislava Ježka se u r č u je částkou
1.573 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 8. 2012, č. j. X, žalovaná žalobci (dále jen „stěžovateli“) odňala
ode dne 10. 9. 2012 invalidní důchod, neboť podle posudku okresní správy sociálního
zabezpečení (dále jen „OSSZ“) poklesla jeho pracovní schopnost z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu z 50% (tj. částečné invalidity) na 20%. Tato procentuální míra
poklesu pracovní schopnosti nepředstavuje žádný stupeň invalidity, neboť dle §39 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
invalidita prvního stupně vyžaduje pokles pracovní schopnosti alespoň o 35%. Stěžovatel s tímto
rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu námitky. V rámci řízení o námitkách si žalovaná
nechala zpracovat nový posudek o invaliditě, který vyslovil stejný závěr jako první posudek
OSSZ, tedy že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti stěžovatele (dále též „rozhodující
příčina“) je chronický víceetážový bolestivý páteřový syndrom a že stěžovatelův zdravotní stav
je stabilizován. Jediné, v čem žalovaná závěry správního orgánu prvního stupně korigovala, bylo
to, že snížení pracovní schopnosti stěžovatele navýšila o 10% na výsledných 30 %, což však
podmínky přiznání invalidity prvního stupně stále nenaplňuje. Žalovaná tedy v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím námitky zamítla.
[2] Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil žalobou ke krajskému soudu, ve které předně
namítal jeho nepřezkoumatelnost. Dále nesouhlasil s označením rozhodující příčiny jeho
dlouhodobé pracovní neschopnosti, která byla záměrně kvalifikována tak, aby došlo k odebrání
invalidního důchodu. Rovněž namítal, že odebráním důchodu pouze na základě změny právního
předpisu došlo k porušení ochrany nabytých práv. Pro nové objektivní posouzení navrhoval
provedení důkazu znaleckým posudkem.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Rozhodnutí žalované shledal přezkoumatelné, neboť bylo
podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněno. Stanoví, jak byla určena rozhodující příčina
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a jak proběhlo zařazení této příčiny do určité
položky příslušného právního předpisu.
[4] K vyřízení dalších žalobních důvodů si krajský soud vyžádal posudek od Posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí České repu bliky v Hradci Králové („první posudek
komise“), který, ve shodě s oběma posudky OSSZ, stanovil jako rozhodující příčinu víceetážový
bolestivý páteřní syndrom (dále jen „páteřní syndrom“). Míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti vyjádřil 30% (kapitola XIII., oddíl E, položka 1 písm. b) přílohy vyhlášky
č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, dále jen „vyhlášky“) . Zároveň posudková komise
konstatovala, že za poslední čtyři roky došlo ke stabilizaci zdravotního stavu a vyloučila primární
laterální sklerózu.
[5] Jelikož žalobce nesouhlasil se závěry tohoto posudku, předně s tím, že nemá primární
laterální sklerózu, soud si od posudkové komise v Hradci Králové vyžádal doplňující posudek.
Komise znovu prostudovala veškerou zdravotní dokumentaci a konzultovala odborníka
na nervosvalová onemocnění neurologické kliniky FN Hradec Králové. Komise na hodnocení
i následných závěrech setrvala, pouze k tomu doplnila podezření na primární laterální sklerózu,
neboť u stěžovatele jsou některé příznaky tohoto onemocnění přítomny, jiné ale zase přítomny
nejsou. Chorobu proto nelze ani potvrdit ani vyloučit. Pokud by se však o tuto chorobu
u stěžovatele jednalo, míra poklesu pracovní schopnosti by činila 10%. Po dalších námitkách
stěžovatele soud, pro co největší objektivitu, vyžádal další posudek, tentokrát od Posudkové
komise v Praze („druhý posudek komise“). Tato komise v posudku konstatovala, že dostupné
medicínské postupy neumožňují s jistotou určit, zda pacient primární laterální sklerózou trpí
či nikoli. Pro posuzování zdravotního stavu pro účely invalidity se však hodnotí funkční dopad
zdravotního postižení na pracovní schopnost a k tomu není nutné znát přesnou diagnózu. Druhá
posudková komise souhlasí s hodnocením vyjádřeným v doplněném posudku první posudkové
komise, tedy že rozhodující příčinou je páteřní syndrom a celková míra poklesu pracovní
schopnosti je 30%.
[6] Za této situace soud stěžovatelově žádosti o doplnění dokazování znaleckým posudkem
nevyhověl, protože by to bylo nadbytečné. Dle soudu obě posudkové komise přesvědčivě a úplně
ozřejmily situaci ohledně existence či neexistence diagnózy primární laterální sklerózy. Pokud
by bylo možné chorobu určit jednoznačněji, dostupné poznatky ze zdravotnictví
by tak již učinily. Důležité, dle soudu, jsou funkční dopady zdravotních potíží na pracovní
schopnost. Posudky se shodují, že pokud by se o primární laterální sklerózu jednalo, byla by míra
poklesu pracovní schopnosti rovna 10%. Dle zákona o důchodovém pojištění se však
má procentuelní hodnocení provádět na základě rozhodující příčiny (nejzávažnějšího
onemocnění), kterou je v každém případě páteřní syndrom, což ve výsledném hodnocení dle
vyhlášky odpovídá míře poklesu pracovní schopnosti o 30%. Jelikož pro invaliditu prvního
stupně je dle §39 zákona o důchodovém pojištění třeba minimální míra poklesu pracovní
schopnosti stanovena 35 %, žalovaná zamítnutím námitek stěžovatele a potvrzením rozhodnutí
o odnětí invalidního důchodu nepochybila. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost. Předně spatřoval nezákonnost postupu
krajského soudu v neprovedení stěžejního důkazního návrhu spočívajícím ve znaleckém posudku
zkoumajícím stěžovatelův zdravotní stav. Znalcovy závěry přitom budou více odborné než závěry
posudkových komisí a mohly by sjednotit dosud nashromážděné komisní posudky, které
si v určitých pasážích odporují. Neprovedení znaleckého posudku zatížilo řízení vadou, která
přivodila nesprávný skutkový závěr soudu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu,
že jeho stav je stabilizovaný a umožňuje vykonávat vý dělečnou činnost bez zhoršení zdravotního
stavu. V posudcích není zmíněno, z čeho lze na zlepšení jeho stavu usuzovat. Stěžovatelův stav
se naopak zhoršil. Dále v kasační stížnosti namítl, že posudková komise MPSV je vůči žalované
ve vztahu nadřízenosti a tudíž závěry podřízené komise nejsou nestranné. V dalším stěžovatel
odkázal na žalobu podanou ke krajskému soudu.
[8] Na závěr stížnosti stěžovatel podotkl, že v případě jejího zamítnutí se rozhodnutí soudu
podřídí, ale je přesvědčen, že neomezená pracovní činnost mu může přivodit nemalou újmu
na zdraví s možnými trvalými následky. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[9] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v podstatě ztotožnila s argumentací
krajského soudu. Rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. Vypracování znalecké posudku je zcela nadbytečné, neboť posudky již plně
a objektivně zjistily zdravotní stav stěžovatele. Proto žalovaná navrhla, aby soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatelova námitka ohledně nezbytnosti provedení důkazu znaleckým posudkem
je nedůvodná, neboť dle judikatury není třeba provést důkaz znaleckým posudkem, pokud
posudkové komise zhodnotily procesní míru poklesu pracovní schopnosti posuzovaného shodně,
přihlédly k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu a své stanovisko řádně odůvodnily ( viz k tomu
rozsudky ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Ads 3/2004 - 89 nebo ze dne 25. 6. 2003,
č. j. 2 Ads 9/2003 - 50; všechna citovaná judikatura jsou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
pokud není stanoveno jinak). Doplněný první posudek i druhý posudek shodně označily
za rozhodující příčinu páteřní syndrom a ohodnotily celkovou míru pracovní neschopnosti 30%.
Posudky se rovněž shodly v tom, že za současných medicínských znalostí nelze s jistotou potvrdit
ani vyloučit pozitivní diagnózu primární laterální sklerózy. Oba posudky se zabývaly dosavadním
vývojem zdravotního stavu stěžovatele až do dne rozhodnutí žalo vané a v obou případech uvedly
důvody, proč za rozhodující příčinu považují páteřní syndrom a jak došly ke stanovení snížen í
pracovní schopnosti v míře 30%. Za této situace provedení dalšího znaleckého posouzení nebylo
třeba, což ostatně i krajský sou d ve svém rozhodnutí vysvětlil.
[13] Nyní posuzovaný případ se odlišuje od situace posuzované v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 11. 2003, č. j. 4 Ads 40/2003 - 217, kde posudková komise a soudní
znalec označili za rozhodující příčinu jiné onemocnění. V tomto dřívějším rozhodnutí Nejvyšší
správní soud konstatoval, že v situaci rozporu mezi závěry posudkové komise a znaleckého
posudku je třeba provést další znalecký posudek.
[14] Nyní posuzovaná situace je specifická v tom, že obě posudkové komise se shodly,
že diagnózu nelze jednoznačně určit. V tomto ohledu je třeba vnímat lékařství jako vědu neustále
se vyvíjející. V praktických důsledcích, např. právě při posuzování invalidity, je v těchto případech
nutno akceptovat, že kvůli nedostatečným současným medicínským poznatkům není možné
nějakou chorobu s jistotou určit, ani vyloučit. Kdyby soud i v těchto situacích trval na provádění
znaleckých posudků až do doby jednoznačného určení diagnózy, znalecké posuzování by nebralo
konce. V těchto případech je tedy třeba pracovat i se závěrem, že diagnózu nelze jasně stanovit,
přičemž tento závěr je poté nutno posuzovat stejně jako závěr u stanovitelné diagnó zy.
[15] V souzené věci obě komise shodně konstatovaly nemožnost stanovení existence diagnózy
primární laterální sklerózy. Stěžovatel tento závěr jinak, než svým tvrzením, nezpochybňuje.
Oproti situaci v předchozím rozhodnutí tedy chybí názor odborníka vrhající na závěry
posudkových komisí stín pochybností. Za situace shody obou posudkových komisí
na nemožnosti určit rozhodující příčinu a shodném ohodnocení poklesu pracovní schopnosti
o 30% krajský soud postupoval správně, pokud stěžovatelem navrhované nové znalecké
posouzení neprovedl.
[16] Námitka, že kvalifikace rozhodující příčiny byla záměrně vybrána tak, aby bylo
odůvodněno odebrání invalidního důchodu, postrádá logiku. Posudky obou komisí se shodly
na tom, že i kdyby se přeci jen o primární laterální sklerózu jednalo, tak by toto funkční postižení
bylo hodnoceno jen 10% poklesem pracovní schopnosti [kapitola VI, písm. a) položky
6 vyhlášky], tedy mírou menší než v případě, kdy za rozhodující příčinu byl považován páteřní
syndrom.
[17] K nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho zdravotního stavu jako stabilizovaného
je nutno uvést, že soud v rámci soudního přezkumu není s to přezkoumávat závěry posudkových
komisí co do jejich věcnosti, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek
posudkové komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2
s. ř. s., avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá posudek důkazem
rozhodujícím. Soud může hodnotit pouze přesvědčivost, logičnost a úplnost posudku a dále zdali
nejsou žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být
zpochybněna (viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 Ads 35/2012 - 27).
[18] Dle konstantní soudní praxe k odejmutí pobírané dávky důchodového pojištění může
dojít ve třech případech: 1) posudkově významné zlepšení zdravotního stavu, 2) stabilizace
zdravotního stavu spojená s adaptací např. na poúrazovou situaci a s tím i obnovením možnosti
výdělečné činnosti nebo 3) dřívější posudkové nadhodnocení zdravotního stavu (tzv. posudkový
omyl, srov. rozsudky ze dne 29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003 - 48 a ze dne 26. 9. 2008,
č. j. 6 Ads 31/2007 - 69).
[19] První i druhý posudek soudem přezkoumávaná kritéria naplňuje, neboť oba podrobně líčí
historii chronických neurologických nálezů stěžovatele od roku 1998, ze které poté dovozují
závěr, že páteřní potíže jsou v posledních třech až čtyřech letech ustálené. Nadto Nejvyšší správní
soud dodává, že změna ve stupni přiznané invalidity se nezakládá pouze na důvodu ustálení
zdravotního stavu (důvod 1), ale především i na předchozím posudkovém nadhodnocení (důvod
3). Toto nadhodnocení shodně konstatují oba komisní posudky, k čemuž rovněž uvádějí důvody
(absence míšní komprese či kořenového postižení). V posudcích se také konstatuje, že reálný
pokles pracovní schopnosti v době předchozího posudku v roce 2003 byl v míře nepředstavující
žádný stupeň invalidity (druhý posudek dokonce explicitně uvádí výši 30%).
[20] Další argumenty stěžovatele se omezují na prostý nesouhlas s odbornými závěry
posudkových komisí. K tomu lze odkázat na soudní praxi, která vyjádřila obecnou zásadu
pro posuzování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, kdy se vychází ze zdravotního
stavu doloženého výsledky funkčních vyšetření, nikoli ze subjektivních pocitů a stesků žalobce
(srov. rozsudek ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 - 46).
[21] Ani další námitka stěžovatele, že přijetím nové vyhlášky o posuzovaní invalidity došlo
k porušení zásady ochrany nabytých práv, neobstojí. Z této zásady totiž neplyne požadavek
naprosté neměnnosti právní úpravy. Z hlediska zpětné působnosti právních norem, právní teorie
rozlišuje mezi pravou a nepravou retroaktivitou. Pravá retroaktivita nastává v případě, kdy vznik
právních vztahů je posuzován dle norem v té době ještě neúčinných. Tento případ by nastal,
pokud by stěžovatelova invalidita za uplynulá období by zhodnocena dle nyní účinných právních
předpisů jako situace neodpovídající invaliditě, a následně by mu byly zpětně odebrány
důchodové dávky od jejich prvního přiznání v roce 1993 (resp. by po něm bylo požadováno
navrácení dávek „nesprávně“ vyplacených). Toto by byl zřejmě nespravedlivý zásah
do již nabytých práv. Pravá retroaktivita je proto v našem právním řádu zásadně nepřípustná.
[22] Nepravá retroaktivita, oproti tomu, představuje případy, kdy dříve vzniklý právní vztah
trvá i nadále, ale jeho právní následky se od okamžiku účinnosti nové právní úpravy posuzují
dle této nově účinné právní úpravy. Nepravá retroaktivita je politickou nezbytností, neboť
při zakotvení její nepřípustnosti by normotvůrce nemohl pružně měnit právní úpravu.
Nezbytnost nepravé retroaktivity plyne i z požadavku rovnosti právních subjektů, dle kterého
by rozsah práv a povinností měl být pro všechny adresáty právní normy v zásadě stejný,
a proto se tento rozsah musí měnit s účinností nových norem. Z tohoto důvodu se příslušný
právní vztah zásadně řídí dle v ten okamžik účinné právní normy (srov. rozsudek ze dne
11. 2. 2009, č. j. 6 Ads 119/2007 - 57). Rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu s účinky do
budoucnosti, provedené dle v době rozhodnutí účinné právní úpravy, představuje příklad nepravé
retroaktivity a o zásah do nabytých práv se tak nejedná.
[23] Námitka systémové podjatosti posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
ve vztahu k žalované rovněž neobstojí. V tomto ohledu je možné odkázat na závěry Ústavního
soudu, který toto uspořádání vztahů mezi posudkovými komisemi a ministerstvem protiústavní
neshledal (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95). Tento nález je třeba
vykládat tak, že skutečnost, že zdravotní stav posuzovala uvedená komise, sama o sobě nemůže
být důvodem úspěšné námitky podjatosti. Stěžovatelem ničím nepodložená zpochybňování
nestrannosti posudkové komise tedy nemohou závěry komise zpochybnit.
[24] Na závěr soud podotýká, že případné změny zdravotního stavu a s tím související snížení
schopnosti výdělečné činnosti může stěžovatel samozřejmě uplatnit v nové žádosti o přiznání
invalidního důchodu.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud d ospěl k závěru, že krajský soud
postupoval správně, jestliže rozsudkem žalobu zamítl. Proto Nejvyšší správní soudu kasační
stížnost ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec je jí běžné úřední činnosti nevznikly.
[27] Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č. j. 29 Ad 1/2013 - 68,
byl stěžovateli ustanoven zástupce advokát Mgr. Vladislav Ježek. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát; zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je -li
jím advokát, zastupuje žalobce i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovenému
zástupci náleží mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (tj. podání kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal
ustanovenému zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 1.000 Kč za jeden úkon
právní služby [§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální
náhradu výdajů s tímto úkonem spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy
zástupci náleží 1.300 Kč.
[28] Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud v souladu
s §57 odst. 2 s. ř. s. částku odpovídající odměně a náhradě hotových výdajů o částku 273 Kč
odpovídající 21 % sazbě daně z přidané hodnoty [§47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty]. Celkem tedy zástupce stěžovatele náleží odměna ve výši 1.573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu