ECLI:CZ:NSS:2014:1.ADS.38.2014:29
sp. zn. 1 Ads 38/2014 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: S. B.,
zastoupený JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem M. R. Štefánika 2917/1a, 787 01
Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 376/1, 128 00 Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2012/90415-
421, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 10. 2. 2014, č. j. 73 Ad 10/2013 – 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 2. 2014,
č. j. 73 Ad 10/2013 – 31, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2012/90415-421,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.600 Kč
k rukám JUDr. Ivany Jordové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 1. 10. 2012 na Úřadu práce České republiky – krajské pobočce
v Olomouci žádost o podporu v nezaměstnanosti. Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012,
č. j. MPSV-UP/5847872/12/AIS-ZAM, úřad práce žalobci přiznal podporu v nezaměstnanosti
po podpůrčí dobu 11 měsíců ode dne 1. 10. 2012 ve výši 3.559 Kč měsíčně po dobu prvních
dvou měsíců, ve výši 2.848 Kč měsíčně po dobu dalších dvou měsíců a ve výši 2.610 Kč měsíčně
po zbývající podpůrčí dobu. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2013,
č. j. 2012/90415-421, zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, o níž rozhodl Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl.
Nepřisvědčil argumentaci žalobce, že výše podpory v nezaměstnanosti měla být stanovena
z vyměřovacího základu v roce 2011 přepočteného na jeden kalendářní měsíc. Krajský soud
odkázal na §50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění,
a konstatoval, že vyměřovací základ se určuje z poslední vykonávané činnosti. Žalobce poslední
samostatně výdělečnou činnost vykonával od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012, proto nebylo možné
při stanovení výše podpory vycházet z vyměřovacího základu pro rok 2011. Nepředložil-li
žalobce doklady o výdělečné činnosti v roce 2012, úřad práce mu podle krajského soudu správně
stanovil výši podpory v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství dle §51
odst. 1 písm. c) zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
[4] Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že výše podpory v nezaměstnanosti měla
být stanovena podle §51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti z průměrné mzdy v národním
hospodářství. Podle stěžovatele měl být vyměřovací základ v daném případě stanoven
z posledního vyměřovacího základu, tedy z vyměřovacího základu za rok 2011. Výše podpory
v prvních dvou měsících podpůrčí doby měla činit 65 % vyměřovacího základu, další dva měsíce
50 % a po zbývající podpůrčí dobu 45 % z posledního vyměřovacího základu. Krajský soud
podle stěžovatele postupoval v rozporu s §50 odst. 2 a §51 odst. 1 písm. c) zákona
o zaměstnanosti.
[5] Stěžovatel konstatoval, že od 1. 1. 2012 do 29. 2. 2012 byl veden jako uchazeč
o zaměstnání na úřadu práce (jeho poslední vyměřovací základ byl rok 2011), poté od 2. 3. 2012
do 30. 9. 2012, tedy po dobu 7 měsíců, vykonával samostatnou výdělečnou činnost. Při stanovení
výše podpory v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 správní orgány nemohly použít vyměřovací
základ za rok 2012, proto měly vycházet z posledního vyměřovacího základu v rozhodném
období, jímž byl rok 2011. Výklad krajského soudu, který aproboval stanovení výše podpory
z nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství, je podle stěžovatele nesprávný.
[6] Z popsaných důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu odkázal na své vyjádření
k podané žalobě, jakož i na rozhodnutí žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost v celém rozsahu zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou projednávaného případu je způsob výpočtu podpory v nezaměstnanosti. Úřad
práce stanovil stěžovateli podporu v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním
hospodářství, stěžovatel však daný postup zpochybňuje a namítá, že pro výpočet podpory
v nezaměstnanosti měl být použít vyměřovací základ za rok 2011.
[11] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal dne 1. 10. 2012 o zprostředkování
zaměstnání a o podporu v nezaměstnanosti. K žádosti přiložil potvrzení Okresní správy
sociálního zabezpečení Šumperk ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 48011/130/4303, které dokládalo,
kdy byl stěžovatel veden v evidenci jako osoba samostatně výdělečně činná, a obsahovalo přehled
dob důchodového pojištění, za které stěžovatel uhradil pojistné. Poslední vyměřovací základ
za rok 2011 u stěžovatele podle potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení činil 162.196 Kč
za 8 měsíců účasti na důchodovém pojištění. Zaměstnankyně úřadu práce stěžovateli navrhla
přiznání podpory v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 z vyměřovacího základu roku 2011. K tomu
stěžovatel neměl námitky. Rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti v uvedené výši
však bylo následně úřadem práce stornováno.
[12] Na ústním jednání dne 10. 10. 2012 bylo stěžovateli navrženo přiznání podpory
v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2011.
Stěžovatel byl obeznámen s tím, že správní řízení lze přerušit do doby doložení dokladu - nového
vyměřovacího základu za rok 2012. Stěžovatel však trval na stanovení podpory z vyměřovacího
základu za rok 2011. Poté Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci,
rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, č. j. MPSV-UP/5847872/12/AIS-ZAM, přiznal stěžovateli
podporu v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. – 3.
čtvrtletí kalendářního roku 2011. Podle úřadu práce stěžovatel prokázal, že u něj nelze stanovit
vyměřovací základ ze samostatné výdělečné činnosti, kterou vykonával naposledy před zařazením
do evidence uchazečů o zaměstnání (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012).
[13] Žalovaný se v rozhodnutí o odvolání ztotožnil s právním hodnocením úřadu práce,
že výši podpory v nezaměstnanosti bylo nutné stanovit z průměrné mzdy v národním
hospodářství. Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti byly podle ministerstva
rozhodující příjmy z poslední vykonávané činnosti (§50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti),
neboť podpora má kompenzovat to, oč uchazeč o zaměstnání přišel. Poslední vykonávanou
činností stěžovatele byla samostatně výdělečná činnost od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012. Doklady
k této činnosti stěžovatel na jednání 10. 10. 2012 odmítl doložit, proto z poslední samostatné
výdělečné činnosti nebylo možné vyměřovací základ za rok 2012 stanovit.
[14] V projednávaném případě není sporu o tom, že stěžovateli vznikl nárok na přiznání
podpory v nezaměstnanosti dle §39 zákona o zaměstnanosti. Sporná je však výše podpory
přiznaná úřadem práce. Stěžovatel zpochybňuje postup správních orgánů, které konstatovaly,
že u stěžovatele nebylo možné stanovit vyměřovací základ, a určily výši podpory z průměrné
mzdy v národním hospodářství dle §51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší
správní soud tak hodnotil, zda pro popsaný postup byly splněny podmínky.
[15] Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti je určující, zda uchazeč o zaměstnání
před zařazením do evidence byl zaměstnancem nebo vykonával samostatnou výdělečnou činnost.
Byl-li uchazeč o zaměstnání před zařazením do evidence v pracovněprávním vztahu, určí se výše
podpory v nezaměstnanosti podle §50 odst. 1 zákona z průměrného čistého měsíčního výdělku
z posledního ukončeného zaměstnání. V projednávaném případě stěžovatel naposledy před
zařazením do evidence vykonával samostatnou výdělečnou činnost (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012),
výši podpory v nezaměstnanosti je tak nutné stanovit podle §50 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
procentní sazbou z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období přepočteného
na 1 kalendářní měsíc.
[16] Vyměřovací základ a rozhodné období u osob samostatně výdělečně činných upravuje
zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, v rozhodném znění. Z §5b odst. 1 věta první tohoto zákona plyne,
že vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné na důchodové
pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka, kterou si určí, ne však méně
než 50 % daňového základu; daňovým základem se pro účely tohoto zákona rozumí základ daně
nebo dílčí základ daně stanovený podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů z příjmů,
ze samostatné činnosti po úpravě podle §5 a 23 zákona o daních z příjmů, pokud se dále
nestanoví jinak. Rozhodným obdobím, z něhož se vyměřovací základ pro pojistné na důchodové
pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti zjišťuje, je kalendářní měsíc, za který
se pojistné platí, pokud se dále nestanoví jinak (§6 odst. 1 zákona). Jinak stanoví zákon
č. 589/1992 Sb. pro osoby samostatně výdělečně činné (viz i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 4. 2007, č. j. 3 Ads 63/2006-65, publikovaný pod č. 1241/2007 Sb. NSS).
U nich je rozhodným obdobím kalendářní rok, za který se toto pojistné a příspěvek platí (§6
odst. 1 a 2 zákona).
[17] Podle §51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti platí, že pokud uchazeč o zaměstnání splní
podmínku doby předchozího zaměstnání započtením náhradní doby a tato doba se posuzuje
jako poslední zaměstnání, ale bez svého zavinění nemůže osvědčit výši průměrného měsíčního
čistého výdělku nebo vyměřovacího základu nebo u něj nelze stanovit průměrný měsíční čistý
výdělek nebo vyměřovací základ, určí se mu podpora v nezaměstnanosti za první 2 měsíce ve výši
0,15násobku, další 2 měsíce ve výši 0,12násobku a po zbývající podpůrčí dobu 0,11násobku
průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího
kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o tuto podporu.
[18] Výklad správních orgánů i krajského soudu, že v projednávané věci bylo nutné stanovit
vyměřovací základ z poslední vykonávané výdělečné činnosti podle §51 odst. 1 písm. c) zákona
o zaměstnanosti, je podle Nejvyššího správního soudu mylný. Správní orgány svůj závěr opírají
o §50 odst. 1 ve spojení s odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Oba zmíněné odstavce však
na projednávaný případ současně dopadat nemohou. Ustanovení §50 zákona o zaměstnanosti,
které upravuje výši podpory v nezaměstnanosti, totiž v odst. 1 a 2 obsahuje dvě různá pravidla
aplikovatelná na odlišné situace: prvý odstavec dopadá na případy, kdy uchazeč před podáním
žádosti o podporu v nezaměstnanosti ukončí zaměstnání, druhý odstavec míří na případy,
kdy žádosti o podporu v nezaměstnanosti předchází skončení samostatné výdělečné činnosti
(viz bod [14] výše).
[19] V projednávaném případě stěžovatel před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání
vykonával samostatnou výdělečnou činnost (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012). Pro stanovení výše
jeho podpory v nezaměstnanosti tak byla zásadní dikce druhého odstavce §50 zákona
o zaměstnanosti a podpora mu měla být stanovena procentní sazbou z posledního vyměřovacího
základu v rozhodném období přepočteného na jeden kalendářní měsíc. Vyměřovací základ
pro pojistné na důchodové pojištění (§5b zákona č. 589/1992 Sb.) je u osob samostatně
výdělečně činných odvozen z daňového základu podle zákona o daních z příjmů za zdaňovací
období, kterým je kalendářní rok (§5 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném
do 31. 12. 2012). Také pro výpočet vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění
u osob samostatně výdělečně činných je rozhodným obdobím kalendářní rok (viz §6 odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb.). Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti u stěžovatele tak bylo
nutné vycházet z vyměřovacího základu za uplynulý kalendářní rok přepočteného na 1 kalendářní
měsíc. Při rozhodování o žádosti stěžovatele o přiznání podpory v nezaměstnanosti podané
dne 1. 10. 2012 tak posledním vyměřovacím základem byl vyměřovací základ za rok 2011. Nutno
poznamenat, že úřad práce skutečně stanovil stěžovateli podporu v nezaměstnanosti nejprve
z vyměřovacího základu za rok 2011, následně však bylo jeho rozhodnutí ze dne 1. 10. 2012
stornováno a vráceno (viz kontaktní list uchazeče o zaměstnání založený ve správním spise,
sp. zn. PA0 000 000 344 496 070). Poté úřad práce v rozporu se zákonem svým rozhodnutím
ze dne 10. 10. 2012, č. j. MPSV-UP/5847872/AIS-ZAM, přiznal stěžovateli podporu
v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství podle §51 odst. 1 písm. c) zákona
o zaměstnanosti.
[20] Požadavek úřadu práce na doložení vyměřovacího základu za rok 2012 (resp. za poslední
samostatnou výdělečnou činnost), který následně aproboval žalovaný, byl pro stěžovatele v době
rozhodování o přiznání výše podpory v nezaměstnanosti úřadem práce nesplnitelný, neboť tehdy
ještě vyměřovací základ za rok 2012 nemohl být znám. Ke dni podání žádosti o podporu
v nezaměstnanosti stěžovatelem tak byl posledním známým vyměřovacím základem vyměřovací
základ za uplynulý kalendářní rok 2011. Samostatná výdělečná činnost vykonávaná stěžovatelem
v roce 2012 proto v řešeném případě nemohla mít vliv na určení výše podpory
v nezaměstnanosti, ale měla význam pouze při posouzení splnění podmínek pro vznik nároku
na podporu v nezaměstnanosti podle §39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (pro započtení
do odpracované doby).
[21] V nyní projednávané věci nebylo možné vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 4 Ads 123/2008 - 65, na něž odkazoval žalovaný
i krajský soud. V citovaném rozsudku byla uchazeči o zaměstnání vyměřena podpora
v nezaměstnanosti podle §51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti z důvodu, že jeho
vyměřovací základ za uplynulý kalendářní rok podle potvrzení okresní správy sociálního
zabezpečení nebyl stanoven. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě potvrzení okresní správy
sociálního zabezpečení výši vyměřovacího základu stěžovatele za uplynulý kalendářní
rok obsahovalo; výše podpory v nezaměstnanosti v nyní řešené věci proto měla být stanovena
podle §50 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, nikoliv podle §51 odst. 1 písm. c) zákona.
[22] Nejvyšší správní soud tak přisvědčil stěžovateli, že krajský soud chybně posoudil naplnění
podmínek pro stanovení výše podpory z průměrné mzdy v národním hospodářství podle §51
odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel úřadu práce při jednání dne 1. 10. 2012
doložil svůj poslední vyměřovací základ za rok 2011 (srov. potvrzení Okresní správy sociálního
zabezpečení Šumperk, sp. zn. 48011/130/4303), z něhož mu měla být podpora vypočtena.
Podmínky pro stanovení výše podpory z průměrné mzdy v národním hospodářství tak splněny
nebyly. Námitka nesprávného posouzení této otázky krajským soudem je proto důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek
krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, proto jej podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku pro nezákonnost zrušil; vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud postupoval podle §110 odst. 2 s. ř. s., nerozhodl o vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[24] Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§109 odst. 4 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.]. K tomuto postupu byl Nejvyšší správní soud oprávněn
i bez návrhu stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 68/2011 - 212).
[25] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí
žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[26] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Žalobce byl v celém řízení plně úspěšný, neboť dosáhl zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí, proto má podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.
Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za dva úkony
právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a podání kasační stížnosti ve výši
2 × 1.000 Kč [§7, §9 odst. 2 (namísto zástupkyní účtované odměny podle §9 odst. 3 písm. f)
advokátního tarifu, neboť se v dané věci jedná o nárok fyzické osoby v oblasti sociálního
zabezpečení), §11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky] a 2 × 300 Kč jako paušální náhrada
výdajů s těmito úkony spojenými [ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu]. V řízení o žalobě
žalobce zastoupen nebyl, žádné náklady mu tak v řízení před krajským soudem nevznikly. Celkem
tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2.600 Kč. Žalovaný neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu