ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.192.2014:25
sp. zn. 1 Afs 192/2014 – 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. J., zastoupený
JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 15. 8. 2012, č. j. 4511/12-1100-203501, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, č. j. 46 Af
33/2012 - 27,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2014, č. j. 46 Af 33/2012 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce ve svém přiznání k silniční dani za rok 2001 přiznal k dani dvě silniční vozidla.
První vozidlo bylo registrační značky AEF 34-75. Jeho provozovatelem byl žalobce. Daňová
povinnost z tohoto vozidla činila 2.400 Kč. Druhé přiznané vozidlo bylo registrační značky
AKM 53-92. Jeho provozovatelkou zapsanou v technickém průkazu byla žalobcova manželka.
Daňová povinnost z tohoto vozidla (dále též „vozidlo manželky“) činila 3.000 Kč. Celkově tedy
žalobce v daňovém přiznání tvrdil daňovou povinnost ve výši 5.400 Kč.
[2] Správce daně na základě žalobcova daňového přiznání vydal platební výměr, ve kterém
mu vyměřil silniční daň za rok 2011 ve výši 2.400 Kč. Rozdíl daně žalobcem tvrzené a daně
vyměřené správce daně odůvodnil tím, že vozidlo manželky je předmětem daně jiného poplatníka
a žalobce ho tedy nemůže uvádět ve svém daňovém přiznání. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce
odvolal, neboť dle něj mu správce daně měl vyměřit daň i za vozidlo manželky.
[3] Odvolání Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Působnost tohoto orgánu přešla ke dni
31. 12. 2012 dle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky na Odvolací finanční
ředitelství, které proto je dle §69 s. ř. s. žalovaným.
[4] Proti tomuto rozhodní žalobce brojil žalobou. V ní uvedl, že rozhodnutí správce daně
i žalovaného jsou nezákonná. Rozhodující je ustanovení §4 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 13/1993 Sb., o dani silniční. Dle tohoto ustanovení je poplatníkem daně rovněž zaměstnavatel,
pokud vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního automobilu, pokud
daňová povinnost nevznikla již provozovateli vozidla. Za zaměstnance dle tohoto ustanovení
se musí považovat poplatník s příjmy ze závislé činnosti podle ustanovení §6 odst. 2 zákona
č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu. Dle tohoto ustanovení jsou zaměstnanci fyzické osoby, které
mají postavení osob pobírajících příjmy ze závislé činnosti, bez ohledu na to, zda je skutečně
pobírají. Příjmy ze závislé činnosti jsou dle §6 odst. 1 písm. a) zákona o dani z příjmu příjmy
z pracovněprávního, služebního nebo členského poměru a obdobného poměru, v nichž
poplatník při výkonu práce pro plátce příjmu je povinen dbát příkazů plátce.
[5] Žalovaný na situaci nesprávně aplikoval §318 zákoníku práce. Toto ustanovení sice
zakazuje pracovněprávní vztah mezi manžely, ale pro účely daňové jsou pojmy zaměstnanec
a zaměstnavatel vymezeny šířeji, a to právě §6 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Manželka
žalobce předmětné vozidlo využívala při podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce tedy pro účely
silniční daně byl zaměstnavatelem manželky, a proto měl povinnost za její auto daň přiznat
a zaplatit. Správce daně postupoval rovněž v rozporu s hlavním účelem daňového
řízení - úhradou silniční daně za osobní auto, které bylo používáno k podnikání žalobce.
Tím byl státní rozpočet zkrácen o tuto daň.
[6] Krajský soud v Praze napadeným usnesením žalobu odmítl. Uvedl, že žalobci chybí
aktivní žalobní legitimace. Žalobce nijak netvrdil, že rozhodnutím bylo negativně zasaženo
do jeho právní sféry, přičemž takovéto dotčení nelze ani žádným způsobem dovodit. Rozhodnutí
o snížení žalobcem tvrzené daňové povinnosti se negativně nedotýká jeho právní sféry.
Dle soudu je představitelné dotčení právní sféry osoby, které podle názoru správce daně svědčí
povinnost být poplatníkem. Spor o daňovou povinnost by však v takovém případě musel
být předmětem jiného daňového řízení. Jelikož žaloba byla podána osobou zjevně neoprávněnou,
soud ji dle §46 odst. písm. c) s. ř. s. odmítl.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včas podanou kasační
stížností. V ní namítal, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
[8] Krajským soudem provedený výklad §46 dost 1 písm. c) s. ř. s. je nezákonný
a protiústavní. Ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod garantuje každému, kdo tvrdí,
že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo aby se obrátil
na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Kdyby byla zpochybněna možnost
žalobce se bránit proti rozhodnutí správního orgánu, otevírá se tím prostor pro libovůli.
V pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo přístupu k soudu či nikoli, je nutné se přiklonit
k výkladu ve prospěch tohoto práva. Žalobní legitimace musí být dána vždy, když je rozhodnutím
správního orgánu autoritativně dotčena právní sféra žalobce.
[9] Stěžovatel je přesvědčen, že v případě vyměření silniční daně jinak, než on sám navrhoval,
k tomuto dotčení došlo. Jakékoli nezákonné rozhodnutí správce daně se dotýká jeho právní sféry.
Je negativně zkrácen na právu, aby mu byly státem daně ukládány jen na základě zákona.
[10] Rozhodnutí žalovaného se dotklo právní sféry stěžovatele rovněž tím, že za zpracování
a podání odvolání a následné správní žaloby musel vynaložit nemalé náklady. Další zásah
do právní sféry spočívá ve vážném rodinném a manželském rozkolu. Stěžovatel své manželce
tvrdil, že poplatníkem daně silniční za její auto je on a že tuto daň uhradil. Když následně
manželce přišel platební výměr na tuto daň, byla přesvědčena, že ji manžel obelhal. Toto
přesvědčení se stěžovatele dotklo natolik, že jako vědecký pracovník ztratil po delší dobu tvůrčí
schopnosti a tudíž i schopnost pracovat. Tím došlo i k neoprávněnému zásahu do jeho
rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
[11] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení
Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně souhlasil s odůvodněním rozsudku
krajského soudu. Je zřejmé, že žalobou napadeným rozhodnutím byla stěžovateli snížena výše
vlastní daňové povinnosti, což nelze označit za negativní zásah do jeho právní sféry. Skutečnost,
že částka byla následně vyměřena jinému subjektu, již nemůže být předmětem sporu mezi
žalovaným a stěžovatelem, nýbrž by musela být předmětem jiného daňového řízení čí případně
následného soudního řízení. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná.
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jestliže byla žaloba podána osobou k tomu zjevně
neoprávněnou, soud ji usnesením odmítne. Žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s.
má ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší, nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti. Toto ustanovení směsuje případy nedostatku procesní
a hmotné aktivní legitimace. Procesní legitimaci má žalobce tehdy, jestliže tvrdí zásah do svých
subjektivních práv. Hmotnou legitimaci má tehdy, jestliže k tomuto tvrzenému zásahu do jeho
práv reálně dojít mohlo.
[17] Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že „postup podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy
odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze
případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným
bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé. Pokud tomu tak není, musí soud návrh „propustit do řízení
ve věci“, kdy teprve, vyjde-li nedostatek aktivní legitimace najevo, bude s ohledem na tuto skutečnost rozhodnuto
ve věci rozsudkem.“ (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, usnesení rozšířeného
senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne
21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197).
[18] Interpretací §65 odst. 1 s. ř. s. se obšírně zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42. V tomto rozhodnutí konstatoval, že „žalobní legitimace musí
být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu,
vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde
o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, či závazně určit práva a povinnosti žalobce, nýbrž
o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.“
[19] V dalším ze svých rozhodnutí rozšířený senát uvedl, že aktivní žalobní legitimace v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení
žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry
v žádném případě dojít nemohlo (výše citované usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 As 7/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS; stejně tak rozsudek č. j. 4 Ans 9/2007 - 197).
Odmítnutí žaloby pro nedostatek hmotné legitimace lze tedy vyhradit pouze „zcela zjevným
nedostatkům, zjistitelným bez pochyb, okamžitě zpravidla již ze žaloby samotné (například v těch případech,
kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově nemůže být nositelem).“ (rozsudek ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 4 As 50/2004 - 59, 290/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 14. 12. 2012, č. j. 1 As 85/2012 - 41).
[20] Ze žaloby stěžovatele bylo zřejmé, že se domáhal svého práva na zaplacení silniční daně
za manželčino vozidlo. Stěžovatel tedy tvrdil, že došlo k porušení jeho práva zaplatit
daň. Procesní žalobní legitimace tak splněna byla. Jestliže krajský soud byl opačného názoru,
měl stěžovatele vyzvat k odstranění vad podání dle §37 odst. 5 s. ř. s. a ne návrh bez dalšího
odmítnout (srov. bod 33 usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120,
č. 1910/2009 Sb. NSS).
[21] Krajský soud stěžovatele k doplnění vad nevyzýval patrně proto, že dotčení právní sféry
dle soudu nešlo ani dovodit. Tímto soud konstatoval nedostatek věcné aktivní legitimace.
Nejvyšší správní soud s tímto závěrem nesouhlasí. Rozhodnutí žalovaného se vztahuje
ke konkrétní věci, je adresované žalovanému a závazně a autoritativně stanovuje výši
stěžovatelovy daňové povinnosti. Potenciální nesprávné vyměření daňové povinnosti
by se stěžovatelovy právní sféry dotklo.
[22] Zda se stěžovatel mohl domáhat vyměření daně i za manželčino auto, bylo žalobou
předestřeno jako předmět sporu. Nelze zřejmě a na první pohled vyloučit, že žalobci toto právo
náleželo. Jedná se o hmotněprávní otázku, kterou je třeba zodpovědět řádným postupem v řízení
zakončeném věcným rozhodnutím. Odmítnutí žaloby dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak nebylo
namístě, neboť tento procesní postup v případě nedostatku věcné legitimace je naprosto
výjimečný. Místo toho měl krajský soud žalobu propustit do věcného řízení
a v něm o ní rozhodnout.
[23] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud chybně
posoudil otázku aktivní žalobní legitimace stěžovatele a následně nesprávně odmítl jeho žalobu.
V. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným
v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu