ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.88.2013:66
sp. zn. 1 Afs 88/2013 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Rovina a. s., se
sídlem Kroměřížská 134, Hulín, zastoupeného Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem
Čechova 2, Přerov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 8. 6. 2012,
č. j. 6828/12-1400-707633, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 8. 2013 č. j. 31Af 91/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Povolením vkladu vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 10. 10. 2008
žalobce/stěžovatel/ nabyl vlastnické právo k nemovitostem v ní vymezeným, zapsaným na LV.
č. 1066 pro katastrální území a obec Ludeč, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Vyškov. Přiznání k dani z převodu těchto nemovitostí podal Finančnímu
úřadu ve Vyškově (dále jen „ správce daně“) dne 2. 2. 2009 prodávající, společnost RG Invest
s. r. o. (dále jen „dlužník“). Správce daně vydal platební výměr vůči dlužníkovi 10. 9. 2010,
čj. 61447/10/341960702581, na daň z převodu nemovitostí ve výši 870.000 Kč; dlužník
vyměřenou daňovou povinnost včas řádně nesplnil, a proto byla provedena exekuce přikázáním
pohledávky z účtu dlužníka dne 6. 10. 2010 a dne 26. 7. 2011, nedoplatek na dani byl však
uhrazen pouze částečně.
[2] Správce daně vydal dne 4. 8. 2011 výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
č. j. 102109/11/341960702581, která byla žalobci odeslána do datové schránky a žalobce
ji převzal přihlášením dne 8. 8. 2011. Na tuto výzvu žalobce nereagoval, nedoplatek neuhradil.
[3] Správce daně následně dne 2. 11. 2011 vydal exekuční příkaz
č. j. 120083/11/ 341940708677, na přikázání pohledávky z účtu žalobce až do výše
vykonatelného nedoplatku ve výši 624.154,89 Kč k zajištění neuhrazené daně z převodu
nemovitostí s odůvodněním, že žalobce jakožto ručitel nezaplatil ke dni 31. 10. 2011 správci daně
daňový nedoplatek, přičemž k tomu byl vyzván výzvou ze dne 4. 8. 2011,
č. j. 102109/11/341960702581. Exekuční příkaz byl doručen žalobci 3. 11. 2011.
[4] Dne 7. 11. 2011 podal žalobce proti zmíněnému exekučnímu příkazu odvolání a navrhl
jeho okamžité zrušení pro nezákonnost. K odkazu na výzvu ze dne 4. 8. 2011,
č. j. 102109/11/341960702581, namítl, že mu rozhodně nebyla řádně doručena, neboť měla
být doručena jeho zástupci. Pro účely zastupování před všemi českými správci daně má totiž
uzavřenou smlouvu se společností Punktum, spol. s r. o., IČ: 253 80 966, se sídlem
Otická 758/19, Opava – Předměstí, plná moc byla včas a řádně podána Finančnímu úřadu
v Kroměříži, který byl povinen toto podání postoupit v případě, že není věcně příslušný k vedení
řízení o výše zmíněné exekuci. Žalobce považoval za absurdní, aby jako poplatník obíhal všechny
finanční, celní a jiné úřady a dával jim na vědomí, že je zastoupen i pro případy budoucího
případně zahájeného řízení. Požádal správce daně, aby nadále jednal s tímto jeho zástupcem.
S podacím razítkem správce daně z téhož dne je ve spise založena i kopie plné moci ze dne
5. 11. 2009, na níž je i podací razítko Finančního úřadu v Kroměříži s datem 6. 11. 2009.
[5] Dne 11. 1. 2012 nahlédl do spisu jednatel společnosti Punktum, spol. s r. o., a rozšířil
odvolání o další body. Uvedl, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §171 odst. 3
daňového řádu, přičemž podrobnosti uvede poté, co mu budou poskytnuty určité písemnosti
ze spisu a umožněno nahlédnout do registračního spisu, což mu při nahlížení umožněno nebylo.
Dále zmínil, že ve vyhledávací části spisu jsou zařazeny dokumenty, které tam být nemají (označil
např. výzvu Komerční bance a odpověď na ni, jako důkaz o tom, jak a zda správce daně vymáhal
daň po dlužníkovi samotném). Dovolával se s odkazem na předně uvedené ustanovení svého
práva namítat nesplnění podmínek v něm uvedených. Požádal proto o doručení všech kopií
ze spisu, i těch, do kterých mu nebylo umožněno nahlížet.
[6] Odvolání proti exekučnímu příkazu bylo zástupcem žalobce následně doplněno podáním
ze dne 20. 1. 2012, současně tímto podal i odvolání proti výzvě ze dne 4. 8. 2011,
č. j. 102109/11/341960702581, a namítal, že mu nebyla řádně doručena. Toto podání bylo
doručeno správci daně 23. 1. 2012. Správce daně vyhověl stížnosti a kopie listin požadovaných,
včetně listin, do nichž nebylo umožněno nahlédnout zástupci žalobce spolu s vyřízením stížnosti
ze dne 18. 1. 2012 č. j. 3061/12/341940710001, zaslal (zásilka byla uložena 19. 1. 2012, adresát
si ji vyzvedl 26. 1. 2012).
[7] Správce daně rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012, č. j. 13461/12/341960702581, odvolání
proti výzvě zamítl a odvolací řízení zastavil podle ustanovení §113 odst. 1 písm. c) zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále
jen „daňový řád“) s odůvodněním, že výzva k zaplacení nedoplatku ručitelem byla doručena
dne 8. 8. 2011, ale odvolání bylo učiněno až podáním ze dne 20. 1. 2012, které správce poplatku
obdržel až dne 23. 1. 2012 (kdy bylo podáno poštovní přepravě).
[8] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 17. 2. 2012 odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 8. 6. 2012, č. j. 6828/12-1400-707633, zamítl a napadené rozhodnutí správce
daně ze dne 8. 2. 2012 potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu
v Brně správní žalobou.
[9] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 8. 2013 č. j. 31Af 91/2012 – 39, žalobu zamítl;
tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá kasační stížností. /Současně u krajského soudu
probíhalo pod sp. zn. 31Af 50/2012 řízení o žalobě žalobce ze dne 29. 3. 2012 proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 21. 3. 2012, kterým bylo zamítnuto odvolání proti exekučnímu příkazu ze dne
2. 11. 2011, a o níž krajský soud rozhodl rovněž rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, který byl napaden kasační
stížností vedenou u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1Afs 89/2013, pozn. soudu).
II. Shrnutí odůvodnění rozsudku krajského soudu
[10] Ke stěžejní žalobní námitce, která spočívala v tom, že správce daně neprokázal řádné
doručení výzvy ze dne 4. 8. 2011, č. j. 102109/11/341960702581, krajský soud /bod 21/, uvedl,
že měl k dispozici rovněž originál této výzvy ze spisovného materiálu žalovaného v souvisejícím
sporu vedeném pod sp. zn. 31Af 50/2011 (list č. 5 veřejné části spisového materiálu Finančního
ředitelství v Brně); výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem byla žalobci odeslána
do datové schránky dne 5. 8. 2011, přičemž žalobce si ji přečetl dne 8. 8. 2011. Výzva tak byla
dne 8. 8. 2011 doručena; žalovaný splnil povinnost vyplývající z ustanovení §92 odst. 5 písm. a)
daňového řádu.
[11] K námitce žalobce, že v té době již měl zástupce, kterému mělo být doručováno, soud
uvedl, že spor mezi stranami spočíval v tom, zda plná moc ze dne 5. 11. 2009, předložená dne
6. 11. 2009 Finančnímu úřadu v Kroměříži, byla ke dni 4. 8. 2011 účinná též vůči Finančnímu
úřadu ve Vyškově (správci daně v daném sporu). Plná moc byla Finančnímu úřadu ve Vyškově
předložena až dne 7. 11. 2011 (dle podacího razítka). Podle ustanovení §27 odst. 2 daňového
řádu (účinného v době vydání rozhodnutí) je plná moc vůči správci daně účinná od okamžiku
jejího uplatnění u tohoto správce daně, tedy od okamžiku, kdy dojde na podatelnu správce daně.
Správcem daně je třeba rozumět nikoli pouze věcně, ale též místně příslušného správce daně.
Z toho plyne též nutnost uplatnění plné moci k zastupování ve věcech daně z nemovitostí vůči
všem správcům daně, v jejichž územním obvodu se nacházejí nemovitosti vlastněné
zmocnitelem. Soud dospěl k závěru, že v den vydání a následně doručování výzvy k zaplacení
daňového nedoplatku ručitelem žalobci, nebyla plná moc vůči správci daně účinná a doručováno
bylo v souladu se zákonem. Soud /bod 29/neshledal, že by tímto postupem byl žalobce zkrácen
na svém právu na právní pomoc, neboť po doručení výzvy se mohl obrátit na svého právního
zástupce a s ním situaci řešit; v tom mu nic nebránilo. Protože žalobce takto nekonal, předal
odvolání ze dne 20. 1. 2012 k poštovní přepravě až dne 23. 1. 2012, zmeškal třicetidenní lhůtu
pro podání odvolání, a proto bylo odvolání v souladu s ustanovením §113 odst. 1 písm. c)
daňového řádu zamítnuto. O třicetidenní odvolací lhůtě byl žalobce ve výzvě řádně poučen.
[12] Žalobní argumentaci, že plná moc byla uplatněna u Finančního úřadu v Kroměříži dne
5. 11. 2009, tedy za účinnosti staré právní úpravy, a sice zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), soud
odmítl. Uvedl, že správní orgány zásadně postupují podle procesních předpisů v době
rozhodování a podle §264 odst. 2 daňového řádu „právní úkony, zejména rozhodnutí vydaná správcem
daně, a jejich účinky ve správě daní, které nastaly do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány;
to platí i pro plné moci uplatněné přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona s tím, že jejich účinky se posuzují
podle tohoto zákona. V případě pochybností o rozsahu dříve udělené plné moci správce daně vyzve zmocnitele
k předložení nové plné moci; do doby předložení nové plné moci nebo marného uplynutí lhůty stanovené ve výzvě,
se takto udělené plné moci posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ Plná moc ze dne 5. 11. 2009
tak zůstává v platnosti, pokud nebyla později odvolána, ale neustále pouze vůči konkrétnímu
správci daně, tedy Finančnímu úřadu v Kroměříži. Skutečnost, že v plné moci bylo uvedeno,
že společnost Punktum, spol. s r. o., má žalobce zastupovat „ve všech věcech daní“, na tom nic
nemění, bylo třeba ji vyložit tak, že se týká všech daní u příslušného správce daně, tedy
Finančního úřadu v Kroměříži. Ten ji nebyl povinen postoupit všem finančním úřadům pouze
kvůli této obecné formulaci. Neměl k tomu rozumný důvod, ani zákonný podklad. Soud
/bod 34/ dále uvedl, že plnou moc by bylo třeba postoupit pouze tehdy, byla-li by uplatněna
u správce daně zcela zjevně místně nepříslušného pro provádění správy daní v záležitostech, jichž
se daná plná moc týká. Finanční úřad v Kroměříži ovšem neměl žádné pochybnosti o tom,
že by byl místně nepříslušný ve vztahu k žalobci a plnou moc si zcela oprávněně vyložil ve vztahu
ke všem daním žalobce, jejichž správu vykonává. Nebylo důvodu, aby ji postupoval. Formulaci
„ve všech věcech daní“ chtěl žalobce podle soudu zřejmě vyjádřit, že se mělo jednat
o tzv. neomezenou plnou moc (ustanovení §10 odst. 3 ve spojení s §17 odst. 7 zákona o správě
daní a poplatků), tato založila neomezenou plnou moc vůči Finančnímu úřadu v Kroměříži (bod
35). V závěru soud uvedl, že zákon o správě daní a poplatků neobsahoval žádné ustanovení, které
by bylo analogické k ustanovení §27 odst. 2 daňového řádu. Výkladem je ovšem nutné dospět
k závěru, že implicitně toto pravidlo platilo již tehdy a v novém daňovém řádu je již vyjádřeno
zákonodárcem z důvodu právní jistoty explicitně. Pro posouzení dané věci je tato skutečnost
ovšem irelevantní, neboť Finančnímu úřadu ve Vyškově (správci daně v daném sporu) byla plná
moc předložena až dne 7. 11. 2011, tedy za účinnosti nového daňového řádu a plně se na ni
uplatní ustanovení §27 odst. 2 daňového řádu.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[13] Stěžovatel namítl, že v bodě /21/ se soud dopustil předčasného hodnocení, že výzva byla
doručena. Důkaz, z něhož soud vyšel (list č. 5 správního spisu), není důkazem o řádném
doručení, je důkazem toliko o prostém doručení výzvy do datové schránky stěžovatele, které
nikdo nezpochybnil. Stěžejní otázku, právní posouzení řádného doručení výzvy a s tím související
a zákonem předvídané právní následky, nepovažuje za přesvědčivě vyřešenou.
[14] Soud se nezabýval klíčovou otázkou postoupení plné moci z Finančního úřadu
v Kroměříži Finančnímu úřadu ve Vyškově, jak byla vznesena v žalobě (str. 6), tak v replice.
Nesouhlasí s krajským soudem /bod 34/, že Finanční úřad v Kroměříži neměl žádné
pochybnosti, že by byl vůči stěžovateli místně nepříslušný; předmětem exekuce byl nedoplatek
daně z převodu nemovitosti, která se nacházela v územní působnosti Finančního úřadu
ve Vyškově. Převodem se stal stěžovatel vlastníkem předmětné nemovitosti a Finanční úřad
ve Vyškově byl povinen ze zákona postupovat podle §4 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Kdyby tuto povinnost splnil, musel by se Finanční úřad v Kroměříži dozvědět, že stěžovatel
je místně příslušný také k dani z nemovitosti a v takovém případě by byl Finanční úřad
ve Vyškově obratem informován o existující plné moci, popř. by se tak muselo stát poté, co tuto
plnou moc obdržel Finanční úřad v Kroměříži. Tuto povinnost žalovaný nesplnil a ani to netvrdí.
Výklad provedený krajským soudem v bodě /34/nerespektuje časové souvislosti, neboť převod
nemovitostí a s ním spojená povinnost správce daně informovat jiného správce daně předcházel
vydání výzvy a jejímu doručování v řádu měsíců. Postoupení plné moci a informace o existujícím
zástupci daňového subjektu a o novém předmětu zdanění považuje za korespondenci, která mezi
správními úřady běžně probíhá v řádech minut, maximálně dnů. I kdyby takovéto speciální /pro
daň z nemovitostí/ ustanovení upravující informační povinnost správce daně v zákonu o správě
daní a poplatků nebylo, obecně plyne ze zásady dobré správy a zásad daňového řízení
(součinnosti a spolupráce) a výslovně z §22 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
[15] Krajský soud v bodech /33/ a /35/ se nepřípustnou redukcí argumentů dostal
do rozporu s pravidly výrokové logiky. Plnou moc označil za „neomezenou toliko vůči
Finančnímu úřadu v Kroměříži“. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 3. 2007, č. j. 1 Afs 61/2006 - 55, a vytýká, že soud ani žalovaný nijak nezhodnotil, zda
jde v daném případě o plnou moc omezenou nebo neomezenou. Pokus o závěr v tomto směru
v bodě /35/, že žalobce formulací „ve všech věcech daní“ chtěl „zřejmě“ vyjádřit…“ zpochybňuje
hodnocení plné moci a závěr učiněný je v přímém rozporu s vůlí zmocnitele (tu žádný z orgánů
nezkoumal), i se samotnou textací plné moci i s uvedeným rozsudkem shora, když žádné
obdobné omezení „k jednání před FÚ“ plná moc stěžovatele neobsahuje. S takovou argumentací
se stěžovatel vypořádal již na str. 6 žaloby, a to tak, že z formulace „ve všech věcech daní“
je samozřejmé, že je to také před všemi správci daně. Opačný výklad by byl absurdní, znamenal
by zmocnění ke všem daním, ale u žádného správce daně. Použitím reductione ad absurdum
lze takový výklad odvrhnout. Soud se s touto argumentací nevypořádal a neuvedl, jak dospěl
k opaku.
[16] Další protimluv spočívá v tom, že žalovaný sám považoval plnou moc na rozdíl
od krajského soudu /bod 34/ za plnou moc, která není omezena toliko a jen na jednání před
Finančním úřadem v Kroměříži, jak plyne z jeho postupu pod body /6/ až /8/ rozsudku.
Myšlenku, že plná moc byla určena jen pro Finanční úřad v Kroměříži, žalovaný ani sám neuvádí
(jen, že o ní nevěděl, bod /16/). Pokud by byla plná moc způsobilá jen pro zastupování před
uvedeným finančním úřadem, nemohla by být ani žaloba projednána, protože na základě ní bylo
podáno odvolání u Finančního úřadu ve Vyškově (kde nemohla být dle soudu účinná) a také
odvolací orgán doručoval zástupci, a rozhodnutí tak by nebylo vůbec doručeno a nebyla
by ani splněna podmínka pro podání žaloby dle §68 s. ř. s. (chyběla by pak náležitost dle §71
odst. 1 písm. a) s. ř. s.; soud by pak musel postupovat dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Závěr
soudu v bodě /35/ je protimluv. Šlo o plnou moc neomezenou, zakládající zvolenému zástupci
oprávnění zastupovat stěžovatele ve všech daňových věcech žalobce, neobstojí proto ani závěr
v bodě (33).
[17] Závěru soudu (body /33/ a /35/), že nebyl dán rozumný důvod ani zákonný podklad
pro postoupení plné moci, stěžovatel oponuje odkazem na zákonnou povinnost shora; v žalobě
(str. 6) uvedl další obecnější důvod, a to zásadu dobré správy ve smyslu §8 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. V daňovém řízení je správce daně povinen umožnit osobám
zúčastněným uplatňovat jejich práva (§6 odst. 3 daňového řádu), tato povinnost nebyla
respektována, správce daně nedoručoval zástupci stěžovatele, ač měl. Soud se touto argumentací
nezabýval, nejspíše s ohledem na svůj závěr, že plná moc stěžovatele je neomezeně omezená
(tedy neomezená, ale jen pro jednání před Finančním úřadem v Kroměříži.)
[18] Stěžovatel se domnívá, že podaná žaloba i kasační stížnost významně přesahuje jeho
osobní zájem, především jde o otázku spojenou s povinností správce daně postoupit podání a
s tím související doručování písemností. Odkazuje na princip proporcionality práv, vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 151/2004. V dané věci jsou dotčena práva
a povinnosti nikoli primárního dlužníka, ale ručitele. Odmítá závěr soudu, že nebyl dán rozumný
důvod pro komunikaci mezi úřady i závěr o jeho pasivitě (bod /29/ rozsudku), neboť vzhledem
k rozsahu daňové agendy, přenechal kompletní správu všech daňových záležitostí včetně
zastupování kvalifikované právnické osobě. Nerozporuje, že výzva byla jeho podatelnou
vyzvednuta z datové schránky a že na ni nereagoval, a to z prostého důvodu - po celou dobu
byl řádně zastoupen.
[19] Je přesvědčen, že v širším kontextu je žádoucí, aby za doručování písemností byli
odpovědni správci daně, nikoli poplatníci, kteří nemohou předvídat postupy úředníků správců
daně. Požadavek, aby daňový subjekt byl povinen doručit plnou moc správci daně před tím,
než přistoupí k vymáhání daňového nedoplatku na ručiteli, je paradoxní. Právo na právní pomoc
svědčí i ručiteli od počátku řízení. K tomu odkazuje na Nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 116/96.
[20] Krajský soud se rovněž nevypořádal s argumentací stěžovatele v žalobě, že podle
§92 odst. 5 písm. a) daňového řádu nese důkazní břemeno oznámení vlastních písemností
správce daně. Oznámením se dle §101 odst. 6 daňového řádu rozumí doručení rozhodnutí nebo
jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí. Seznámení zástupce
proběhlo až 11. 1. 2012, tedy až po vydání exekučního příkazu. K rozhodnému dni vydání výzvy
tj. k 4. 8. 2011 bylo nutno ohledně doručování postupovat dle §41 odst. 2 daňového řádu,
protože osoba, jejíž poměry jsou doručovanou výzvou dotčeny, musí něco vykonat osobně.
V rozhodný den měl stěžovatel (ručitel) zástupce a povinnost ručení (osobní povinnost), bylo
tak nutno doručovat jak ručiteli, tak jeho zástupci; dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty
je pak den, který nastane později. V daném případě absentuje doručení zástupci a předmětná
písemnost tak nebyla nikdy řádně doručena a nemohly nastat zákonem předvídané následky
doručení.
[21] Stěžovatel shrnuje, že plná moc je právním úkonem (§264 odst. 2 daňového řádu),
podání je úkon osoby zúčastněné na správě daní směřující vůči správci daně (§70 odst. 1
daňového řádu), správce daně je povinen podání u něj učiněné, není-li příslušný postoupit
a uvědomit o tom podatele (§75 daňového řádu, dříve §22 zákona o správě daní a poplatků).
Finanční úřad v Kroměříži nebyl příslušný vést řízení se stěžovatelem jako ručitelem za daň
z převodu nemovitostí, Finanční úřad ve Vyškově měl povinnost informovat jiný úřad, že se stal
místně příslušným k dani z nemovitosti. Finanční úřad v Kroměříži měl o převodu nemovitosti
v působnosti Finančního úřadu ve Vyškově povědomí, je možné, že jej měl informovat rovnou
(viz protokol ze dne 24. 6. 2010, tj. rok před vydáním výzvy).
[22] Stěžovatel shrnuje, že soud se nevypořádal se značnou částí jeho právní argumentace,
závěr soudu je nesprávný. V rozhodný den vydání výzvy existovala platná a účinná plná moc
(vykázána u Finančního úřadu v Kroměříži); správní spis se týká výhradně ručení, registrační část
spisu nebyla soudu předložena a žalovaný ani neumožnil nahlédnout do ní s odkazem na to, že
spis byl odeslán na jiný úřad (protokol č. j. 2079/12/341940708677). Správce daně neunesl
důkazní břemeno ohledně oznamování vlastních písemností, neprokázal, kdy mu byla doručena
plná moc, výzvu zástupci prokazatelně nedoručil, a proto byly námitky a odvolání proti výzvě
podány včas, jeho zástupce se o existenci výzvy prokazatelně dozvěděl až dne 11. 1. 2012
při nahlížení do spisů, výzva byla doručena tak způsobem předvídaným v §51 odst. 3 daňového
řádu. Odvoláním podaným dne 23. 1. 2012 tak odvolací lhůtu nezmeškal (k uplynutí došlo až
23. 2. 2012).
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[23] Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci, které učinil soud, že z dikce ust. §27
odst. 2 daňového řádu vyplývá, že měla-li být pro správce daně účinná plná moc žalobce, musela
by u něj být uplatněna (lato sensu), coby místně příslušného správce daně. Protože se tak u
Finančního úřadu ve Vyškově nestalo, tento zcela správně před vydáním výzvy k zaplacení
nedoplatku ručitelem nezjišťoval u ostatních správců daně existenci plné moci a příjemcem
a adresátem uvedeného rozhodnutí byl toliko žalobce a nikoli jeho zástupce pro správu daně
vedenou odlišným Finančním úřadem v Kroměříži. Správcem daně, u něhož bude třeba plnou
moc uplatnit, je třeba rozumět nikoli pouze věcně, ale též místně příslušného správce daně.
Je proto nutné uplatnit plnou moc k zastupování ve věcech daně z nemovitostí vůči všem
správcům daně, v jejichž územním obvodu se nacházejí nemovitosti vlastněné zmocnitelem.
Povinnost tvrzená stěžovatelem, aby správce daně rozesílal plnou moc vůči němu uplatněnou
ostatním správcům daně, ze zákona, ani na základě institutu postoupení podání, nevyplývá,
je plně v dispozici daňového subjektu. Žalovaný se tak ztotožňuje se soudem, který dospěl
k závěru, že v den vydání a následně doručování výzvy k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem žalobci, nebyla plná moc vůči správci daně účinná. Bylo tedy doručováno v souladu
se zákonem.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[24] Nejvyšší správní soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil Nejvyšší správní soud v mezích rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) Podle §109 odst. 4 s. ř. s. je totiž Nejvyšší správní soud vázán
důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Tyto vady soud neshledal.
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvody §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
[27] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Nedostatkem
důvodů přitom „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů
skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“ (srov. rozsudek
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů bude dána rovněž tehdy,
„opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních
námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006
Sb. NSS).
[28] Stěžejní pro posouzení důvodnosti stěžovatelem podané žaloby ke krajskému soudu byla
otázka včasnosti jím podaného odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.
Po skutkové stránce nebylo mezi stranami sporu; výzva byla doručena žalobci 8. 8. 2011
a až podáním ze dne 20. 1. 2012, doručeným 23. 1. 2012, se žalobce proti výzvě k zaplacení
nedoplatku ručitelem odvolal. Pro hodnocení včasnosti/opožděnosti podaného odvolání byla
rozhodná stěžovatelem uplatněná žalobní námitka, že ze strany správce daně nedošlo k řádnému
doručení výzvy ze dne 4. 8. 2011, neboť byla doručena správcem daně, Finančním úřadem
ve Vyškově jen jemu, ale nikoli jeho zástupci. Protože jeho zástupce se seznámil s výzvou až
11. 1. 2012 stěžovatel rozporoval, že odvolání proti výzvě podal opožděně a že výzva nabyla
právní moci dnem 8. 9. 2011.
[29] Závěr krajského soudu, že doručení výzvy jen žalobci bylo řádným doručením, protože
plná moc ze dne 5. 11. 2009 udělená žalobcem zástupci, uplatněná u Finančního úřadu
v Kroměříži 6. 11. 2009, nebyla k datu vydání výzvy 4. 8. 2011 účinná vůči správci daně
z převodu nemovitosti, tj. Finančnímu úřadu ve Vyškově, protože nebyla vůči němu uplatněna,
ani nebyl důvod k jejímu postoupení, Nejvyšší správní soud shledal jednoznačným
a přezkoumatelným; v tomto ohledu námitku nepřezkoumatelnosti proto jako nedůvodnou
zamítá.
[30] Tvrdí-li stěžovatel, že krajský soud se nezabýval otázkou postoupení plné moci
z Finančního úřadu v Kroměříži Finančnímu úřadu ve Vyškově, jak byla vznesena v žalobě
na str. 6 a v replice, nelze ani tomuto tvrzení přisvědčit. V žalobě (i na uvedené straně), stejně
jako v replice stěžovatel prezentoval svůj právní výklad §92 odst. 5 písm. a) daňového řádu
s odvoláním na další ustanovení tohoto zákona a dovozoval, že povinností „ex offo“ konkrétního
pracovníka správce daně bylo, aby před vydáním výzvy (pro unesení důkazního břemene
o oznámení vlastních písemností správcem daně) zjišťoval, telefonicky či jinak, komu má výzvu
doručit. Výklad žalovaného považoval za absurdní, protože není zakotvena povinnost ručitele
dokládat plnou moc k řízení exekučnímu ještě dříve, než je toto řízení zahájeno, a nemohl
tak své právo na zastoupení uplatnit od počátku. Podle stěžovatele měl správce daně, příslušný
ke správě daně z převodu nemovitosti v daném případě, chtěl-li vyzvat ručitele k zaplacení
nedoplatku, kontaktovat sám místně příslušného správce daně ke správě jiných daní tohoto
ručitele (správce daně z příjmu, daně silniční apod.), tj. Finanční úřad v Kroměříži, pak by se
dozvěděl, že je žalobce „ve věcech všech daní“ zastoupen a plná moc by mu byla Finančním
úřadem v Kroměříži postoupena; v žalobě vyslovil i předpoklad, že se tak možná i již dříve stalo.
Krajský soud se vypořádal v rozsudku předně se skutkovým základem věci, a to kdy, kým a komu
byla doručována uvedená výzva, kdy, kým a vůči komu byla uplatněna plná moc k zastupování
žalobce a jaký byl její obsah. Rovněž se zabýval rozhodnou otázkou účinnosti plné moci
k zastupování vůči správci daně dle §27 odst. 2 daňového řádu a námitkou žalobce stran aplikace
zákona o správě daní a poplatků účinného v době uzavření dohody o zastupování. K žalobní
námitce tvrzené povinnosti postoupení plné moci mezi dotčenými finančními úřady zaujal závěr
v bodu /34/. K tomu, zda postupem, který soud shledal oproti žalobci zákonným, mohl
být žalobce zkrácen v právu na právní pomoc od počátku řízení, se krajský soud vyslovil v bodu
/29/ rozsudku. Skutečnost, že krajský soud vypořádal námitky žalobce, týkající se povinnosti
postoupení plné moci a zkrácení v jeho právech přezkoumatelným způsobem dokládá i obsah
kasační stížnosti, v níž se závěry krajského soudu žalobce nesouhlasí a svůj výklad povinností
správce daně mj. i postupovat podání jiným správcům dále rozvíjí. Rozhodnutí krajského soudu
ve svém odůvodnění věcně vystihuje podstatu obrany žalobcem nastolenou a argumentaci
žalobce vyvrací. Pro přezkoumatelnost rozhodnutí soudu k námitkám žalobce je rozhodný obsah
závěru soudem učiněného, nikoli zda každý dílčí argument žaloby soud odmítne a zopakuje,
že je jeho opodstatněnost vyloučena z důvodu již dříve uvedeného.
[31] Za nevypořádanou Nejvyšší správní soud nepovažuje rovněž námitku, že krajský soud
v odůvodnění rozsudku nevyjadřoval svůj postoj k „jedné poznámce ekonomické plynoucí ze srovnání
mezi resortem financí a resortem spravedlnosti“ (str. 4 žaloby), a že tak výslovně nereagoval na otázky
kladené v závěru této pasáže žaloby stran zásad správních procesů dle §8 odst. 1 a odst. 2, popř.
§4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Namítá-li stěžovatel v kasační stížnosti (viz
bod 17 tohoto rozsudku), že se soud nezabýval jeho argumentací v žalobě (na str. 6),
kde odkazoval i na §6 odst. 3 daňového řádu, nelze mu dát za pravdu. V různých částech žaloby
opakovanou námitku, že správce daně neumožnil žalobci uplatnit jeho právo na zastoupení
od počátku, krajský soud vypořádal v bodu /29/ rozsudku, a to s logickým závěrem. Pakliže
by totiž stěžovatel sdělil svému zástupci, že mu byla výzva doručena, a jeho zástupce na výzvu
reagoval a doložil plnou moc správci daně, byl by od počátku zastoupen. Výzva k zaplacení
nedoplatku ručitelem je vůči ručiteli úkonem prvním, jemuž (jak i koneckonců ze způsobu
zvolené obrany stěžovatele plyne) jiný úkon správce daně nepředchází.
[32] Nedůvodným Nejvyšší správní soud shledal i tvrzení (bod 20 tohoto rozsudku),
že krajský soud opomenul argumentaci stěžovatele v žalobě k §92 odst. 5 písm. a) daňového
řádu. Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že správce daně unesl důkazní břemeno
oznámení vlastních písemností, protože výzvu řádně doručil žalobci. Rovněž tak vyvrátil žalobní
argumentaci, že v daném případě byl správce daně povinen doručovat i zástupci žalobce,
a z jakých důvodů tomu tak nebylo, neboť dovodil ze skutkových zjištění, že plná moc nebyla
v době vydání výzvy 4. 8. 2011 vůči správci daně účinná dle §27 odst. 2 daňového řádu, protože
je vůči správci daně účinná až od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně a uplatněna
byla u tohoto správce až 7. 11. 2011. Neshledal proto důvodnou námitku žalobce, že předložená
plná moc Finančnímu úřadu v Kroměříži dne 6. 11. 2009 byla účinná i vůči správci daně,
Finančnímu úřadu ve Vyškově, ani že zde byla povinnost ji postoupit a z jakého důvodu tomu
tak nebylo, uvedl krajský soud v bodu /34/. Shrnutí stěžovatele, že se soud nevypořádal
se značnou částí jeho právní argumentace, je pro zjevnou obecnost nutno odmítnout.
[33] Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v rozsahu
namítaném stěžovatelem z uvedených důvodů neshledal.
[34] Stěžovatel dále namítá nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rovněž vady
řízení ve smyslu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[35] Nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry krajského soudu vychází
z výkladu pojmu „účinky“ plné moci k zastupování, jak vyplývá i z žaloby podané krajskému
soudu (str. 3), kde žalobce dovozoval, že pod pojem „účinky plné moci“, jak je má na mysli
§264 odst. 2 daňového řádu nelze subsumovat podmínku dle §27 odst. 2 daňového řádu,
a dovozoval, že plná moc byla účinná dnem 6. 11. 2009 a od tohoto dne je žalobce stále
zastoupen i pro daný případ a k jeho tíži nemůže jít skutečnost, že si úředníci mezi sebou tuto
informaci nepředali.
[36] Takový výklad neobstojí. Dohoda zmocnitele a zmocněnce o zastupování je účinná mezi
stranami smlouvy od okamžiku uzavření, popř. data, které si sjednají. Vůči správci daně je podle
§27 odst. 2 daňového řádu, účinného k datu vydání výzvy, jak správně krajský soud uvedl, účinná
až od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně. Správce daně, Finanční úřad ve Vyškově,
nepochybil, jestliže výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 4. 8. 2011 doručil
stěžovateli, nikoliv jeho zástupci na základě plné moci ze dne 5. 11. 2009, uplatněné u Finančního
úřadu v Kroměříži, a to proto, že ke dni vydání předmětné výzvy existenci vztahu zastoupení
neměl doloženu. O existenci takového vztahu mezi stěžovatelem a jeho zástupcem se dozvěděl
až z odvolání proti exekučnímu příkazu, které žalobce podal 7. 11. 2011 a jímž žalobce požádal
správce daně, aby nadále jednal s jeho zástupcem a současně sdělil, že plnou moc k zastupování
podal Finančnímu úřadu v Kroměříži a že jde o plnou moc k zastupování před všemi českými
správci daně. Správce daně, který vykonává správu daně z převodu nemovitostí, jímž je správce,
v obvodu jehož územní působnosti se nemovitost nachází, není povinen zjišťovat u jiných
finančních úřadů, zda u nich není náhodou uložena plná moc, kterou daňový dlužník, popř.
ručitel udělil ke svému zastupování, jakému zástupci a v jakém rozsahu, jak se stěžovatel mylně
domnívá. I když si stěžovatel zvolil zmocněnce pro zastupování „ve všech věcech daní“, nemůže
ani on, ani jeho zmocněnec důvodně předpokládat, že předložením plné moci u jednoho
konkrétního správce daně, např. správci daně příslušnému podle sídla zmocnitele ke správě daně
z příjmů, došlo k založení generální plné moci k zastupování žalobce ve všech daňových řízeních
u všech správců daně na území České republiky, a to i pro případy daňových řízení zahajovaných
v budoucnu. Takový výklad by znamenal, vzhledem k tomu, že místně příslušným správcem daně
z převodu nemovitostí může být podle polohy nemovitosti kterýkoliv finanční úřad v zemi,
u kterého aktuálně probíhá daňové řízení (nebo v budoucnu probíhat bude), že správce daně
než řízení zahájí či provede úkon, by musel nejen oslovit správce daně příslušného k řízení stran
jiných daní (podle sídla dlužníka či ručitele), ale všechny ostatní finanční úřady, zda u nich nebyla
v minulosti (např. v souvislosti s převodem nemovitosti v jejich územním obvodu) založena plná
moc udělená daňovým subjektem, která by se mohla vztahovat též na jím vedené řízení. Musel
by tak oslovit všechny správce daně, v jejichž územním obvodu leží nemovitosti, které daňový
subjekt, popř. ručitel vlastnil, či aktuálně vlastní. Neudržitelnost takového nastavení zákonné
úpravy je zřejmá, §27 odst. 2 daňového řádu proto výslovně stanoví, že je nutno plnou
moc uplatnit u konkrétního správce daně pro dané řízení. Výjimku z tohoto pravidla zakládá
§27 odst. 3 daňového řádu, který stanoví, že: „Plná moc je účinná i vůči jinému správci daně po změně
místní příslušnosti, vůči správci daně, který provádí úkony na základě dožádání, jakož i vůči dalším správcům
daně, pokud vedou řízení ve věci, pro kterou byla plná moc uplatněna.“. Tato výjimka rozšiřuje ze zákona
účinky plné moci vůči správcům daně, překonává tak dispoziční zásadu, na níž udělení plné moci
k zastupování stojí. Výjimky je nutno vykládat restriktivně a z tohoto ustanovení plyne, že plná
moc uplatněná u správce daně je účinná vůči jinému správci jen v takto vymezených případech,
mezi něž nelze subsumovat daný případ v tom smyslu, jak se stěžovatel dovolává (dále viz níže).
[37] Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem (bod /34/), že Finanční úřad v Kroměříži
neměl žádné pochybnosti, že by byl vůči stěžovateli místně nepříslušný a neseznal důvod
k postoupení plné moci oprávněně. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že by Finanční úřad Kroměříži
plnou moc postoupil, pakliže by byl osloven Finančním úřadem ve Vyškově, který však žalobcem
dovozovanou povinnost zjistit komu má doručovat, nesplnil. Nyní se dovolává toho,
že předmětem exekuce byl nedoplatek daně z převodu nemovitosti, stěžovatel se stal vlastníkem
nemovitosti v územním obvodu Finančního úřadu ve Vyškově a tento správce daně byl povinen
postupovat podle §4 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků; při splnění této povinnosti
správcem daně z převodu nemovitosti by následně Finanční úřad v Kroměříži podle stěžovatele
informoval správce daně o plné moci. V postupu správce daně stěžovatel spatřuje vadu řízení,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, kterou důvodně vytýkal, krajský soud
tak měl žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
[38] Závěr v bodu /34/ rozsudku krajského soudu není nesrozumitelný ani v rozporu
se zákonem. Krajský soud důvodně neshledal stěžovatelem/žalobcem/vytýkaný postup správci
daně vadou řízení, která by mohla mít vliv na závěr o opožděnosti odvolání žalobce proti výzvě,
resp. o řádném doručení výzvy a jejích účinků. Daňový řád účinný v době vydání výzvy
nezavazoval správce daně příslušného k dani z převodu nemovitostí povinností před vydáním
výzvy ručiteli zjišťovat u jeho místně příslušného správce daně např. k dani z příjmů, zda není
u něho doložena plná moc k zastupování, která by se dle vymezení rozsahu zmocnění mohla
vztahovat na zastupování v jím vedené věci, a to z důvodů již shora obecně předestřených.
Nestanovil tak ani žádný zvláštní právní předpis, a to právě s ohledem na zásadu dispozice.
Takovou povinnost nelze dovodit ani z. §22 zákona o správě daní a poplatků (účinného v době
uplatnění plné moci u Finančního úřadu v Kroměříži) ani z §75 daňového řádu (účinného
v době vydání výzvy), která upravují postoupení podání. Krajský soud správně uvedl,
že postoupení plné moci k zastupování by připadalo v úvahu, pakliže by správce daně, jemuž
došla, nebyl příslušným ke správě daně zmocnitele. Nejvyšší správní soud odkazuje na již shora
uvedený závěr (bod 36). Zmocnitel, tím že zmocněnce nadá oprávněním jej zastupovat „ve všech
věcech daní“ vzdává se tím dispozičního práva určit v konkrétním případě rozsah svého
zastoupení, je pak na zmocněnci uplatňovat plnou moc „ve všech věcech daní“ zmocnitele,
taková plná moc však nezavazuje finanční úřad, příslušný ke správě daní zmocnitele k tomu,
aby ji jako „generální“ plnou moc distribuoval všem finančním úřadům v České republice,
pro případné využití v budoucnu, pakliže daňový subjekt, popř. ručitel se stane povinným
k úhradě daně v jejich územním obvodu. Oprávnění správců daně obecně, včetně povinnosti
vzájemně se informovat o probíhajících řízeních je přísně limitováno právě z důvodu
minimalizace zásahů kontrolní činnosti státu. Postup finančních úřadů je proto omezen zákonem
tak, aby – v daném případě dispoziční právo subjektů dotčených daňovou povinností nebylo
omezeno až na výjimky, které by představovaly jejich nadbytečné zatížení (§27 odst. 3, §75
daňového řádu).
[39] Správce daně tak mohl postupovat toliko na základě zákona a v jeho mezích a respektovat
zákonné výjimky, jinak by zasáhl dispoziční právo svědčící zmocniteli, přitom při součinnosti
zmocnitele se správcem daně nic nebránilo tomu, aby sdělil správci daně po doručení výzvy,
že má zástupce i pro daný případ, jak opožděně učinil po doručení exekučního příkazu následně
v odvolání proti němu. Pasivita zmocnitele/nebo jeho zmocněnce/ jde k jeho tíži. Krajský soud
v tomto závěru, i když je stručný, nepochybil.
[40] Skutečnost zda správce daně, Finanční úřad ve Vyškově, po konkludentním vyměření
daně z nemovitosti žalobci (podle jeho daňového přiznání k dani z nemovitosti za zdaňovací
období roku 2009, založeného ve spise, které žalobce sám osobně, bez uvedení svého zástupce,
podal dne 17. 3. 2010), splnil povinnost dle §4 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, účinného
do 31. 12. 2010, nemohla vyvolat následně povinnost Finančního úřadu v Kroměříži, aby na toto
reagoval zasláním plné moci stěžovatele u něho uplatněné. Finanční úřad ve Vyškově byl podle
tohoto ustanovení povinen v roce 2010 sdělit výsledky vyměření daně z nemovitosti a případné
další údaje, a to mj. k datu, kdy se tak stalo. Toto ustanovení se vztahuje na daň z nemovitosti,
nikoli na daň z převodu nemovitosti, a neplyne z něj žádná další povinnost takto informovaného
správce daně na něj reagovat (tím spíše předáním plné moci, navíc s eventuální účinností
do budoucna od 1. 1. 2011 v intencích přechodného ust. §264 odst. 2 daňového řádu), jestliže
její uplatnění u konkrétního správce daně je v dispozici daňových subjektů či třetích osob, nebo
jejich zmocněnců, pakliže se do budoucna zavázali zastupovat zmocnitele „ve všech věcech
daní“(a lze tak předpokládat součinnost zmocněnce a zmocnitele při nabytí nemovitostí
zmocnitelem). V době, kdy Finanční úřad ve Vyškově vydával výzvu 4. 8. 2011 k zaplacení
daňového nedoplatku ručitelem, týkající se daně z převodu nemovitosti, nadto již toto ustanovení
nebylo účinné. Zákon o správě daní a poplatků v §4 stanoví místní příslušnost. Byl-li předmětem
daně převod nemovitosti, jako v daném případě, dopadal na tento případ §4 odst. 8 písm. b)
zákona o správě daní a poplatků.
[41] Rovněž kasačnímu důvodu směřujícímu proti závěrům krajského soudu v bodech /33/
a /35/napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Právě ze shora již nastíněných
důvodů, totiž, že žalobce tvrdil, že plná moc byla účinná „ve všech věcech daní“, ale byla
uplatněna jen vůči Finančnímu úřadu v Kroměříži, byla krajským soudem označena za plnou
moc „neomezenou“ vůči tomuto úřadu v tom smyslu, že stěžovatel tak byl na základě
ní zastoupen „ve všech věcech daní“ u tohoto správce daně od okamžiku, kdy byla plná
moc u něho uplatněna. Stěžovatel se nepřípadně dovolává rozsudku Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 1 Afs 61/2006 Sb. Jím byla posuzována plná moc omezená „k jednání před FÚ“,
a tím vyloučila zmocnění k zastupování před odvolacím orgánem v téže věci. Pojem „omezená“
a „neomezená“ a závěr je vysloven ve vztahu k právní úpravě zákona o správě daní a poplatků
a funkční příslušnosti správce daně. S účinností od 1. 1. 2011 platí výjimka dle §27 odst. 3
daňového řádu; plná moc udělená k zastupování před konkrétním finančním úřadem a uplatněná
u tohoto úřadu je podle uvedené výjimky účinná i pro odvolací řízení (i vůči Odvolacímu
finančnímu ředitelství).
[42] Vzhledem k dikci ustanovení §27 odst. 3 daňového řádu je nutno odmítnout náhled
stěžovatele na tzv. „druhý protimluv“. Stěžovatel dovozuje, že pakliže byla plná
moc dle krajského soudu „omezená“ jen vůči Finančnímu úřadu v Kroměříži, nemohla
být účinná vůči správci daně z převodu nemovitosti, Finančnímu úřadu ve Vyškově,
ani Finančnímu ředitelství v Brně. Opomíjí však především, že krajský soud účinnost plné moci
posuzoval k datu vydání výzvy 4. 8. 2011, a protože k tomuto datu nebyla uplatněna vůči
Finančnímu úřadu ve Vyškově, který výzvu vydával, uzavřel, že správně doručoval žalobci
(stěžovateli). Tento stav se však k datu 7. 11. 2011 změnil, protože žalobce v odvolání proti
exekučnímu příkazu výslovně požádal Finanční úřad ve Vyškově, aby dále jednal s jeho
zástupcem, tohoto označil a uvedl, že plná moc k zastupování je uložena u Finančního úřadu
v Kroměříži. Tím uplatnil dle §27 odst. 2 daňového řádu plnou moc vůči správci daně a správce
daně proto následně po 7. 11. 2011 jednal se zástupcem stěžovatele, 11. 1. 2011 jej nechal
nahlížet do spisu a jemu doručoval, podání zástupce žalobce činěná jeho jménem přijímal
a rozhodoval o nich, stejně postupovalo i Finanční ředitelství v Brně, vázané výjimkou dle §27
odst. 3 daňového řádu.
[43] Na posouzení důvodnosti kasační stížnosti nemá vliv opakovaný poukaz stěžovatele
na protokol ze dne 24. 6. 2010. Skutečnosti z něho plynoucí nedokládají stěžovatelem namítanou
vadu v postupu správce daně, tj. jím dovozovaný závěr, že Finanční úřad ve Vyškově již v době
vydání výzvy věděl, že je žalobce zastoupen. Z protokolu sepsaného u Finančního úřadu
v Kroměříži, sepsaného na základě dožádaní Finančním úřadem Brno III (v té době příslušným
správcem daně z příjmu dle sídla dlužníka), ohledně zjištění stran smluv o prodeji nemovitostí
a movitého majetku, kdy dle protokolu byl přítomen zástupce stěžovatele, nelze dovodit, že tento
protokol byl znám či se dostal do dispozice správce daně, Finančního úřadu ve Vyškově, před
vydáním předmětné výzvy.
[44] Nejvyšší správní soud nesdílí se stěžovatelem náhled na obdobnou aplikaci závěrů
rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 151/2004, jehož se dovolává v kasační
stížnosti (bod 18 tohoto rozsudku). Princip proporcionality v uvedeném rozsudku nebyl
uplatněn, aplikována byla zásada in dubio mitius pro případ možného dvojího výkladu práva.
Obdobně na daný případ nelze vztáhnout ani obecný princip zastávaný Ústavním soudem
v rozhodnutí pod sp. zn. ÚS 116/96. V daném případě nedošlo postupem správce daně
k upřednostnění zájmu státu na výběru daní. Naopak, je nutno na danou věc uplatnit zásadu,
že každý si střeží svá práva. Výzva k úhradě nedoplatku na dani z převodu nemovitosti byla
uplatněna vůči stěžovateli v souladu se zákonem.
[45] Vadou řízení, která měla krajský soud vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí
žalovaného, ani vadou řízení před krajským soudem není stěžovatelem vytýkaný nedostatek,
že správní spis předložený soudu se týká výhradně ručení, že registrační části správního spisu
nebyly soudu předloženy a že ani nebylo umožněno stěžovateli do nich nahlédnout s odkazem
na to, že spis byl odeslán na jiný úřad. Stěžovatel předně již při nahlížení do spisu 11. 1. 2012
dle seznamu na str. 2 protokolu byl seznámen mj. se soupisem písemností z vymáhacího spisu
dlužníka a dalšími podklady uvedenými zde (celkem deset položek). Jeho stížnosti proti rozsahu
nahlížení do spisu bylo vyhověno a současně s vyřízením stížnosti ze dne 18. 1. 2012 mu byly
zaslány kopie listin označené v příloze tohoto podání pod body 1 - 17 (výkaz nedoplatků,
exekuční příkazy, výzvy a odpovědi bank mj. i z vymáhacího řízení vůči dlužníkovi atd.). Jako
stěžovatel byl poučen, že může požádat o prošetření způsobu vyřízení stížnosti nadřízený orgán
dle §261 odst. 6 daňového řádu; toto vyřízení stížnosti a přílohy převzal dle doručenky
26. 1. 2012. V navazujícím odvolání ze dne 17. 2. 2012, stejně tak jako v žalobě stěžovatel
již jen obecně tvrdil, že „nedostal všechny listiny, o které žádal“, napadal „chaos“ ve vedení
registračních částí spisu, dovozoval však nepřípadně, že jím udělená plná moc mohla být ve spise
vedeném ohledně daně z příjmů s odkazem na protokol „výše“, popř. ve spise stran daně
z nemovitosti.
VI. Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud shledal námitky uplatněné stěžovatelem nedůvodnými; jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[47] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu