ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.4.2010:115
sp. zn. 1 As 4/2010 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: RWE Energie,
s. r. o. (dříve RWE Energie, a. s.), se sídlem Limuzská 3135/12, Praha 10, zastoupeného
Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha- Vinohrady, proti
žalovanému: Voleský a partneři, v. o. s., se sídlem Staropramenná 3117/17, Praha 5,
insolvenční správce dlužníka SKLÁRNY KAVALIER a. s., jednající JUDr. Vlastimilem
Voleským, insolvenční správce dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s., o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 3. 2009 o uznání/zjištění pohledávky Citibank Europe plc a ve vztahu
k pohledávce Citibank Europe plc, podmíněných pohledávek Raiffeisenbank, a. s., Komerční
banky, a. s., Všeobecné úvěrové banky, a. s. a Československé obchodní banky, a. s., co do
pravosti, výše a zajištění, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesen í Městského soudu
v Praze ze dne 16. 10. 2009, č. j. 9 Ca 157/2009 - 63
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce je jako věřitel č. 186 účastníkem insolvenčního řízení dlužníka SKLÁRNY
KAVALIER, a. s., IČ: 00012653, se sídlem Sklářská 359, Sázava, jež je vedeno Městským soudem
v Praze, a v rámci nějž přihlásil svou peněžitou pohledávku ve vý ši 39.662.812,03 Kč. Žalobce
se obeznámil s přihlášenými pohledávkami věřitele č. 220 – Citibank Europe plc, se sídlem
Dublin, North Wall Quay č. 1, Irská republika (dále jen „Citibank“) v celkové výši
2.727.231.596,3 Kč (č. přihl. 223/1 a 223/2), a to jako zajištěnými ve výši odpovídající
přihlášeným pohledávkám, a s pohledávkami dalších bank podmíněnými ve vztahu k pohledávce
Citibank (pohledávka č. přihl. 245/1 a 245/2, č. přihl. 224/1 a 224/2, č. přihl. 235/1 a 235/2 a
č. přihl. 251/1 a 251/2) /dále jen „pohledávky bank“/. Žalobce, spolu s dalšími nezajištěnými
věřiteli dlužníka, dospěl k pochybnostem o pravosti, výši a zajištění těchto pohledávek. Podle
žalobce mělo tyto pochybnosti potvrdit rovněž stanovisko, vypracované na žádost této věřitelské
skupiny advokátní kanceláří specializující se mj. na právní podporu úvěrového financování. Toto
stanovisko bylo zasláno 17. 3. 2009 insolvenčnímu správci a soudu s návrhem na popření
pohledávek bank a na iniciaci incidenčního sporu. Žalobce společně s dalším věřitelem
ČEZ Prodej, s. r. o., poté tvrzení obsažená ve stanovisku podpořili dalšími vyjádřeními.
[2] Věřitelský výbor přijal 26. 3. 2009 usnesení, jímž doporučil insolvenčnímu správci,
aby pohledávky bank na ústním přezkumném jednání popřel c o do důvodu, výše i zajištění
a zajistil tak jejich soudní přezkum v rámci řízení o incidenčním sporu. Insolvenční správce
27. 3. 2009 pohledávky bank skutečně částečně popřel, avšak do konání ústního přezkumného
jednání u Městského soudu v Praze, které se uskutečnilo 30. 3. 2009, svůj názor změnil
a pohledávky bank na přezkumném jednání v plném rozsahu uznal co do pravosti, výše i pořadí.
[3] Proti uznání pohledávek bank insolvenčním správcem následně žalobce b rojil žalobou
podanou podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „soudní
řád správní“ či „s. ř. s.“) k Městskému soudu v Praze. Žalobce v žalobě požadoval zrušení
rozhodnutí insolvenčního správce, kterým insolvenční správce uznal pohledávky bank v plné
výši. Žalobce argumentoval, že na uznání pohledávky insolvenčním správcem je nutno pohlížet
jako na rozhodnutí správního orgánu, a to zejména proto, že ačkoli je toto rozhodnutí schopno
zásadním způsobem ovlivnit uspokojení všech přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení,
proti uznání pohledávky nepředvídá insolvenční zákon či jiný právní předpis explicitně opravný
prostředek, ani se na samotný přezkum pohledávek insolvenčním správcem nevztahuje
dohledová činnost insolvenčního soudu.
[4] Městský soud usnesením z 16. 10. 2009 žalobu odmítl. Neztotožnil se především s názorem
žalobce, že by insolvenční správce byl správním orgánem „sui generis“, a že by jeho rozhodnutí
bylo rozhodnutím správního orgánu vydaným v oblasti veřejné správy a tedy přezkoumatelným
podle §4 s. ř. s. správními soudy. Podle městského soudu je insolvenční správce jedním
z procesních subjektů insolvenčního řízení, přičemž toto řízení není řízením spadajícím do oblasti
veřejné správy, ale jak vyplývá z §2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), řízením soudním. V rámci tohoto soudního řízení tak sice insolvenční
správce jakožto jeden z procesních subjektů tohoto řízení vystupuje jako veřejnoprávní orgán,
jehož úkolem je zajištění řádného průběhu řízení, avšak jeho úkony nejsou úkony činěné v oblasti
veřejné správy.
[5] Městský soud dále uvedl, že úkon insolvenčního správce sp očívající v přezkoumání
přihlášených pohledávek bank a v zaujetí stanoviska k těmto pohledávkám nenaplňuje znaky
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto úkonem insolvenčního správce, který
se týkal přihlášených pohledávek jiného věřitele, nebyla založena, změněna, zrušena či závazně
určena žádná práva nebo povinnosti žalobce. Tento úkon má pouze zprostředkovaný dopad
na právní postavení žalobce v insolvenčním řízení, kdy nepopřené pohledávky jsou nadále
zahrnuty mezi pohledávky, které mají být v průběhu konkurzu uspokojeny z majetkové podstaty.
K přímému dotčení žalobce na jeho právech dochází až vydáním rozvrhového usnesení, v němž
teprve insolvenční soud určí částky, které mají být jednotlivým věřitelům vyplaceny (§306 odst. 2
insolvenčního zákona). Proti rozvrhovému usnesení může přitom žalobce podat odvolání
(§307 odst. 1 insolvenčního zákona).
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Uvedl přitom důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) soud ního řádu správního. Tvrdil,
že městský soud pochybil, jestliže pominul širší ústavněprávní kontext problému a pouze
konstatoval, že insolvenční správce není správním orgánem vykonávajícím veřejno u správu.
Podle stěžovatele přitom pojem veřejné správy není nikde, ani v právním řádu ani v nauce, jasně
vymezen. Takovým vymezením pak není ani §4 odst. 1 věta první s. ř. s.
[7] Stěžovatel pokládá za zřejmé, že insolvenční správce nevykonává správu r yze soukromou,
neboť existuje veřejný zájem na poměrném a co možná nejvyšším uspokojení pohledávek
věřitelů a na rychlém průběhu insolvenčního řízení. To, že insolvenční správce nevykonává
činnost ryze soukromé povahy, potvrzuje podle stěžovatele i ustálen á judikatura Ústavního
soudu, podle níž je insolvenční správce orgánem veřejné moci (sui generis ). Z toho, že státní
moc je dělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (čl. 2 Ústavy), stěžovatel dovozuje,
že insolvenčního správce je třeba podřadit pod některou z těchto složek, neboť se jedná
o taxativní vymezení státní moci. Je pak zejména sporné, zda insolvenčního správce zařadit
k moci soudní či k moci výkonné. Stěžovatel je však toho názoru, že insolvenční správce nelze
na rozdíl od správců konkursní podstaty přiřadit k moci soudní, neboť rozhodnutí insolvenčního
správce o přezkumu pohledávek nepodléhá přímé kontrole soudní mocí a věřitelé nemají
(na rozdíl od dřívější úpravy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v insolvenčním
řízení samotném jakoukoli možnost zvrátit nezákonné rozhodnutí insolvenčního správce
o přezkumu pohledávek ostatních věřitelů. Na rozdíl od úpravy obsažené v zákoně o konkursu
a vyrovnání totiž věřitelé podle platné úpravy již nedisponují popěrným právem, kdy by mohli
popřením pohledávky jiného věřitele vyvolat incidenční spor; v rámci insolvenčního řízení
tak neexistuje opravný prostředek, který by věřitelům umožnil domoci se nápravy nesprávného
rozhodnutí insolvenčního správce.
[8] Stěžovatel dále odkazuje na čl. 81 Ústavy, jenž stanoví, že soudní moc vykonávají jménem
republiky nezávislé soudy a Ústava také taxativně vymezuje orgány nadané výkonem soudní moci
v České republice. Podle čl. 94 Ústavy se sice na rozhodování soudů mohou podílet také další
občané, ale podle stěžovatele se toto ustanovení dotýká jen rozho dování soudců – přísedících
bez právního vzdělání, netýká se insolvenčních správců. K soudní moci tedy nemůže náležet jiný
orgán než orgán zmíněný Ústavou. Insolvenční správce nemůže být také soudním ani qua si
soudním orgánem ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Navíc insolvenční správci se nepodílejí na rozhodování soudu, ale sami
přímo rozhodují.
[9] Naproti jasnému ústavnímu vymezení zákonodárné a soudní moci je ústavní vymezení moci
výkonné volnější (čl. 79 Ústavy), kdy je na úvaze zákonodárce zák onem zřizovat správní orgány
či výkonem veřejné správy pověřovat fyzické a právnické oso by. Stěžovatel tak dovozuje,
že pojem „veřejná správa“ je pojmem vágním a otevřeným a stát může v oblastech, kde mu to
zákonodárná moc umožní, rozšiřovat svou působnost. Stát je pak omezen pouze ústavní
ochranou základních lidských práv a svobod, přesným ústavn ím vymezením moci zákonodárné
a soudní a principem, že svou moc může uplatňovat jen na základě zákona a v jeho mezích.
Výkon veřejné správy je rovněž vždy podroben průběžné nebo následné kontrole
prostřednictvím soudní moci.
[10] Stěžovatel tvrdí, že přijetím insolvenčního zákona bylo posíleno postavení insolvenčního
správce, jenž je minimálně do první schůze věřitelů následující po přezkumném jednání věřiteli
neodvolatelným orgánem (§29 insolvenčního zákona), který s konečnou platností rozhoduje
o jejich právech a povinnostech, a zároveň je nezávislý na insolvenčním soudu. Jedná se tedy
o nezávislý správní orgán. Je přitom, jak tvrdí stěžovatel, nepodstatné, že konkrétní insolvenční
správce je do řízení určen předsedou příslušného krajského soudu a jmenován insolvenčním
soudem. V daném případě se totiž jedná o výkon správy soudnictví, nikoli o výkon soudní moci.
Seznam insolvenčních správců vede a dohled nad jejich činností vykonává podle zákona
č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, Ministerstvo spravedlnosti, tedy ústřední orgán státní
správy. Stěžovatel tak upozorňuje na odlišnost např. od postavení advokátů či notářů, nad nimiž
dohled vykonávají nezávislé samosprávné stavovské organizace. Přestože tedy stěžovatel netvrdí,
že insolvenční správce je v postavení správního orgánu ve smyslu §4 s. ř . s. po celou dobu
insolvenčního řízení, má za to, že při přezkumu pohledávek podle §188 a §190 insolvenčního
zákona má insolvenční správce postavení správního orgánu.
[11] Stěžovatel považuje za nepodstatné, že přezkum pohledávek je dovršen na přezkumn ém
jednání nařízeném insolvenčním soudem (§190 insolvenčního zákona), neboť soud na jednání
pouze dohlíží a procedurálně jej řídí. Insolvenční správce podle stěžovatele vystupuje
při přezkumu pohledávek jako na soudu a věřitelích zcela nezávislý správní o rgán rozhodující
v oblasti veřejné správy, kdy jedině on může rozhodovat o přihláškách pohledávek, a to s
konečnou platností, bez explicitně upraveného opravného prostředku.
[12] Podle stěžovatele tedy, pokud Ústavní soud hovoří o konkursních správcích jako o orgánech
veřejné moci sui generis, má tím na mysli jejich smíšenou povahu (zástupce soudu, věřitelů
i veřejného zájmu) a tím i obtížnost jejich jednoznačného zařazení v systému dělby moci.
[13] Stěžovatel dále považuje za mylný názor soudu, že zauje tí stanoviska insolvenčního správce
k pohledávkám není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžov atel zdůrazňuje,
že v souladu s judikaturou Ústavního soudu je potřeba skutečnost, zda se jedná o rozhodnutí,
dovozovat nejen z formy úkonu (tím spíše ne z názvu úkonu), ale především dle materiálního
hlediska z obsahu úkonu, tedy podle skutečné povahy úkonu a účinků do právní sféry jeho
adresátů (usnesení Ústavního soudu č. 30/2002 Sb. ÚS či nález Ústavního soudu č. 83/1999 Sb.
ÚS).
[14] Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, zda přihlášenou pohledávku zjišťuje nebo popírá,
příp. v jakém rozsahu, podle stěžovatele závazným způsobem určuje právo na poměrné
uspokojení v rámci insolvenčního řízení nejen u věřitele, který poh ledávku přihlásil, ale rovněž
u všech ostatních věřitelů. Stěžovatel tak dovozuje existenci v eřejného subjektivního práva
na poměrné uspokojení z majetkové podstaty, nejedná se tedy o vymáhání soukromoprávní
pohledávky ve 100% výši před civilním soudem. Přezkum pohledávky ovlivňuje rovn ěž účast
věřitele na věřitelských orgánech apod.
[15] Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem ani v tom, že o právech a povinnostech věřitelů
rozhoduje s konečnou platností až insolvenční soud v rozvrhovém usnesení, neboť §306 odst. 3
insolvenčního zákona stanoví, že „ všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojí poměrně vzhledem k výši
jejich pohledávky tak, jak byla zjištěna“. Incidenční spor však může vyvolat pouze věřitel, jehož
přihlášenou pohledávku předtím popřel výhradně insolvenční správce. Věřitelům je přístup
k incidenčnímu sporu před insolvenčním soudem odepřen a rozhodnutí insolvenčního správce
o uznání pohledávky při přezkumném jednání je tak pro věřitele z hlediska insolvenčního zákona
konečné a při rozvrhovém usnesení z něj soud vždy vychází.
[16] Podle stěžovatele není v daném případě efektivním prostředkem ochrany práv věřitelů
ani dohledová činnost insolvenčního soudu ve smyslu §10 a §11 insolvenčního zákona, neboť
jde pouze o prostředek procedurální kontroly činnosti insolvenčního správce, kdy soudu není
umožněno zasahovat či meritorně dohlížet na kvalitu přezkumu pohledávek insolvenčním
správcem. Soud, jak tvrdí stěžovatel, pouze dohlíží na dodržování procesních práv věřitelů.
Stěžovatel je toho názoru, že z toho, že insolvenční řízení je řízením soudním, ještě nelze
dovozovat, že na tomto řízení nemůže participovat správní orgán, resp. že soud nemůže v tomto
řízení vycházet z rozhodnutí správního orgánu. Rovněž tak insolvenční zákon může upravovat
jak civilní insolvenční řízení, tak správní řízení o přezkumu pohledávek sui generis. Tuto svou
interpretaci stěžovatel pokládá za přijatelnější, než že se zákonodárce dopustil základní systémové
chyby, když umožnil orgánu nesoudního typu rozhodovat v soudním řízení s konečnou platností
o právech a povinnostech účastníků řízení bez možnosti efektivního prostředku nápravy před
soudem. Pokud by insolvenční správce sám byl orgánem soudního typu, náleželo by jistě
věřitelům právo odvolání do jeho tak zásadního rozhodnutí, jakým je přezkum pohledávek. Je-li
však orgánem moci výkonné, tedy správním orgánem, jak se domnívá stěžovatel, je nezbytné,
aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví, případně aby mohla
být věc znovu projednána v řízení podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „občanský soudní řád“ či „o. s. ř.“).
[19] Stěžovatel zmiňuje i institut náhrady škody, jenž však podl e něj rovněž není dostatečným
a systémovým prostředkem nápravy vadného rozhodnutí správce. Stěžovatel odkazuje rovněž
na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na jeho ústavně konformní výklad, jakož
i na nález Ústavního soudu č. 92/2000, sv. 18. Stěžovatel rovněž v kasační stížnosti uvádí,
že ve věci podal také ústavní stížnost k Ústavnímu soud spojenou s návrhem na zrušení
příslušných částí insolvenčního zákona. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nesouhlasí se stě žovatelem v tom,
že závěry městského soudu jsou zjednodušené. K otázce, zda lze činnost insolvenčního správce
při zjišťování či popírání pohledávky považovat za činnost správního orgánu, žalovaný odkazuje
na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2101/09, v němž Ústavní soud
vyslovil, že insolvenční správce při přezkumu pohledávek jako orgán veřejné moci nevystupuje,
vystupuje spíše jako „zástupce“ věřitelů. Žalovaný navrhl, aby ka sační stížnost byla zamítnuta,
a aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.
III.
Postup soudu
[21] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 1. 2011, č. j. 1 As 4/2010 - 102, řízení o kasační
stížnosti přerušil z důvodů v něm uvedených. Před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1412/09
probíhalo řízení o ústavní stížnosti stěžovatele (i jiných navrhovatelů) spojené s návrhem
na zrušení některých ustanovení insolvenčního zákona. O návrzích na zrušení některých
ustanovení insolvenčního zákona rozhodlo Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 7. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 14/10, publ. pod č. 241/2010 Sb. (dále jen „n ález“) tak, že §192 odst. 1 věta první
včetně věty za středníkem insolvenčního zákona se zrušuje dnem 31. 3. 2011, ve zbývající části
byl návrh zamítnut. Ústavní soud následně rozhodl o stěžovatelem podané ústavní stížnosti
usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. II. ÚS 1412/09, tak, že ústavní stížnost
odmítl. Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 16. 1. 2014 rozhodl o pokračování v řízení
o podané kasační stížnosti.
IV.
Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami vymezenými v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že tomu tak není. Mohl tedy
následně přistoupit k věcnému projednání kasační stížnosti.
[23] Stěžovatelem jako sporná je vznesena především právní otázka, zda je uznání pohledávky
insolvenčním správcem při přezkumu pohledávek podle §188 a §190 insolvenčního zákona
rozhodnutím správního orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 s. ř. s., resp. zda je tento
úkon přezkoumatelný soudy rozhodujícími ve správním soudnictví.
[24] Je nutno proto posoudit především charakter úkonů insolvenčního správce činěných
při přezkumu pohledávek a existenci opravného prostředku proti těmto úkonům, tzn. jakým
zákonem stanoveným postupem je zajištěna ochrana práv subjektů, jichž se úkon insolvenčního
správce může dotknout.
[25] Je pravdou, že právní úprava přezkumu pohledávek obsažená v i nsolvenčním zákoně v době
podání kasační stížnosti oproti předchozí právní úpravě vtělené do zákona o konkursu
a vyrovnání doznala změn, z nichž nejvýznamnější pro posuzovaný případ je ta, že podle znění
insolvenčního zákona v té době mohly pravost, výši a pořadí jednotlivých přihlášených
pohledávek popírat pouze dlužník či insolvenční správce (srov. §192 odst. 1 insolvenčního
zákona oproti §21 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Insolvenční zákon dokonce
v citovaném ustanovení výslovně uváděl, že jednotliví věřitelé právo popírat pohledávky nemají.
[26] Tato právní úprava, kdy věřitelé sami nemoh li jednotlivé pohledávky popírat, nesla s sebou
negativní důsledek zásahu do práv věřitelů, jestliže jednotlivé pohledávky nebyly insolvenčním
správcem popřeny, ač by měly být, a byly nadále zahrnuty mezi pohledávky, které mají
být v průběhu konkurzu uspokojeny z majetkové podstaty.
[27] K dané otázce se vyslovil Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/10,
kdy negativní důsledky posuzované právní úpravy vystihl následovně: „Základním účelem
úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku,
a uspokojení pohledávek věřitelů z jedné majetkové podstaty dlužníka. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom,
že přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá (příp. v jakém rozsahu), určuje závazně právo věřitele na jeho
poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu),
a současně se závazně rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Nesprávné
přihlášení, resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jednoho
věřitele může mít proto za důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší míře, než by tomu
bylo za předpokladu správného zjištění předmětné pohledávky, může tedy důsledně vzato značit dotčení
majetkových práv věřitele.“ Ústavní soud tak výslovně uznal, že rozhodnutí insolvenčního správce
o nepopření či uznání pohledávky může zasáhnout do ústavně zaručených majetkových práv
věřitele.
[28] Ústavní soud v bodě 20 citovaného nálezu jednoznačně dovodil, že „[i]nsolvenční správce tím,
že přihlášenou pohledávku uzná (nepopře), určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení
v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu, tj. hlasování
a účast ve věřitelských orgánech, příp. sankce a další procesní práva povinnosti), a současně tím závazně
určuje právo všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení [důsledkem uznání pohledávky věřitele
je rovněž stanovení výše (poměrného) uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky
si vzájemně konkurují]. Uznání (nepopření) pohledávky insolvenčním správcem má tedy za následek
zjištění přihlášené pohledávky, a to v insolvenčním řízení s konečnou platností.“ Při posuzování úkonu
insolvenčního správce spočívajícího v projevu vůle uznat přihlášenou pohledávku, Ústavní soud
konstatoval, že insolvenční zákon výslovně neuvádí, jakou povahu tento úkon má, je ho však
třeba zkoumat podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků. K této
otázce Ústavní soud uzavřel, že „[i]nsolvenční správce tedy autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech
věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí
na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce
k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu p řihlášených pohledávek, jenž
je přílohou protokolu z přezkumného jednání“ (bod 27 citovaného nálezu). Možno proto uzavřít,
že postavení insolvenčního správce je adekvátní postavení orgánu veřejné moci. Neznamená
to však automaticky, že by na postavení insolvenčního správce mělo být nahlíženo jako na orgán
veřejné správy rozhodující v intencích §4 s. ř. s.
[29] Městský soud při posuzování daného případu ve svém rozhodnutí uvedl, že úkon
insolvenčního správce spočívající v přezkoumání přihlášených pohledávek a zaujetí stanoviska
k pohledávkám jiného věřitele, ať již v seznamu přihlášených pohledávek nebo při přezkumném
jednání nařízeném insolvenčním soudem, neměl dopad na práva žalobce. Podle městského soudu
měl tento úkon pouze zprostředkovaný dopad na právní postavení žalobce v insolvenčním řízení
spočívající v tom, že insolvenčním správcem nepopřené pohledávky bank jsou nadále zahrnuty
mezi pohledávky, které mají být v průběhu konkursu uspokojeny z majetkové podstaty.
K přímému dotčení žalobce na jeho právech podle městského soudu dojde až vydáním
rozvrhového usnesení, v němž teprve insolvenční soud určí č ástky, které mají být žalobci
a ostatním věřitelům vyplaceny (§306 odst. 2 insolvenčního zákona); v případě nesouhlasu
s rozvrhovým usnesením, může pak žalobce podat odvolání (§307 odst. 1 insolvenčního zákona).
[30] Uvedený názor městského soudu je nutno v souladu se závěrem Ústavního soudu
v citovaném nálezu korigovat. Nejvyšší správní soud proto dává za pravdu stěžovateli v tom,
že §306 odst. 2 insolvenčního zákona předpokládá, že základem pro uspokojování věřitelů
v rámci rozvrhového usnesení jsou již pohledávky v takové podobě, jak byly zjištěny. Stěžejním
je tedy moment zjištění pohledávky, kdy se rozhoduje o tom, jaké pohledávky budou uspokojeny
na základě rozvrhového usnesení z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. Jak vyplývá navíc
z §305 ve spojení s §298 a §299 insolvenčního zákona, některé pohledávky lze uspokojit
již před rozvrhem. Do těchto pohledávek přitom spadají také zajištěné pohledávky, tedy
pohledávky, o nichž se stěžovatel domnívá, že měly být popřeny.
[31] Kdy je pohledávka zjištěna, stanoví §201 insolvenčního zákona. Popře -li insolvenční správce
pohledávku, je vyvolán incidenční spor před insolvenčním soudem. Žalobu buďto podával věřitel
popřené pohledávky, jedná-li se o pohledávku nevykonatelnou, či insolvenční správce, jde-li
o vykonatelnou pohledávku (srov. §198 a §199 insolvenčního zákona). Popření pohledávky
dlužníkem při způsobu řešení dlužníkova úpadku v konkursu nemá přitom takové účinky jako
popření pohledávky insolvenčním správcem (viz §20 0 insolvenčního zákona). V zásadě platilo,
že pokud insolvenční správce pohledávku nepopřel, jak tomu bylo i v daném případě,
je pohledávka zjištěna.
[32] Nejvyšší správní soud (shodně s Ústavním soudem) pak musí souhlasit se stěžovatelem
v tom, že zjištění pohledávky se nedotýká výlučně jen práv toho věřitele, jehož přihlášená
pohledávka byla zjištěna, ale zasahuje také do práv ostatních věřitelů, neboť zároveň určuje, jaké
pohledávky, v jaké výši a pořadí budou následně na základě rozvrhu uspokojeny, resp. jakým
poměrem bude rozdělen omezený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty. V případě
zajištěných pohledávek má pak jejich zjištění vliv také na případnou konečnou výši majetkové
podstaty, neboť tyto pohledávky, jak již bylo uvedeno, se mohou uspokojovat zpeněžením
předmětu zajištění kdykoli v průběhu konkursního řízení ještě před rozvrhem.
[34] Z uvedeného vyplývá, že zásadní vliv na to, zda bude pohledávka zjištěna či ne, má právě
insolvenční správce, který pouze s dlužníkem mohl podle dotčené právní úpravy určitou
pohledávku popřít. V případě, že insolvenční správce pohledávku nepopřel a ta byla zjištěna
v takové podobě, v jaké byla přihlášena věřitelem, má tato skutečnost významný a přímý dopad
také na práva ostatních věřitelů.
[35] Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž dovodil, že taxativním výčtem osob oprávněných
popřít pohledávky (omezením na insolvenčního správce a dlužníka) byla vyloučena „možnost
jednoho věřitele zpochybnit pohledávky jiných věřitelů, a to prostřednictvím jakéhokoli procesního prostředku,
kupř. na podkladě přiměřené aplikace o. s. ř. Standardním právním instrumentem směřujícím ke zpochybnění
pohledávky věřitele dlužníka je právě popěrné právo“ (bod 31 nálezu). Absence procesní záruky ochrany
práv ostatních věřitelů se rovněž ve své kasační stížnosti dovolával stěžovatel. Nejvyšší správní
soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že za situace, kdy se zjištění pohledávky jednoho věřitele
tak výrazným způsobem dotýká práv také ostatních věřitelů, je nepřípustné, aby tato práva
ostatních dotčených věřitelů zůstala zcela bez ochrany, a aby neexistoval žádný způsob možné
nápravy vadného postupu při přezkumu pohledávek. Z citovaného nálezu Ústavního soudu
vyplývá, že vylučuje-li §192 odst. 1 insolvenčního zákona možnost jednoho věřitele zpochybnit
pohledávky jiných věřitelů, a to prostřednictvím jakéhokoli procesního prostředku, pak anuloval
právo věřitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu a negoval tím ústavně
zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních prá v a svobod, domáhat se ochrany svého
práva u soudu nebo jiného orgánu. Podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví, resp.
má stanovit, zákon.
[36] Ústavní soud, jak plyne z nálezu, právní úpravu insolvenčního řízení, která nepřiznala
popěrné právo věřitelům, a v níž tak absentoval procesní prostředek ochrany práv věřitelů proti
úkonu insolvenčního správce, prohlásil za protiústavní a uložil zjednat nápravu cestou změny této
právní úpravy. Nedospěl sám k závěru, že by realizace ochrany práv věřitelů byla zajištěna jinými
procesními instituty, např. právě žalobou ve správním soudnictví podle §65 s. ř. s., nebo podle
části páté o. s. ř. Implicitně tak tyto prostředky ochrany práv v případě věřitelů v rámci
insolvenčního řízení vyloučil, resp. lze dovodit, že realizaci ochrany práv věřitelů postupem
stanoveným v §4 odst. 1 písm. a) ve spojení s §65 s. ř. s. neshledal Ústavní soud vůbec možnou
(adekvátní k dosažení uvedeného cíle).
[37] Při absenci procesního prostředku k ochraně práv věřitele, tzn. odepření mu práva popírat
pohledávky jiných věřitelů insolvenčním zákonem (zvláštním předpisem), kdy nadto taková
právní úprava byla shledána následně protiústavní, však nelze dovodit, že způsob ochrany
byl do doby, než došlo ke zrušení příslušné protiústavní úpravy, resp. přijetí právní úpravy
respektující čl. 36 odst. 1 Listiny , přesto přípustný i jiným procesním postupem, a to žalobou
podle §65 s. ř. s. nebo žalobou podle části páté o. s. ř. Tato konstrukce výkladu práva obecně
popírá úmysly rozumného zákonodárce a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny.
Oba uvedené články garantují právo domáhat se ochrany svých práv u soudu, avšak zákonem
stanoveným postupem. Nahrazení chybějící ochrany práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny (tj. pořadem
práva) realizací tohoto práva postupem stanoveným na základě čl. 36 odst. 2 Listiny by ve svém
důsledku popíralo důvod, který vedl k rozlišení garance ochrany práv uvedených v odst. 1 a
odst. 2 čl. 36 Listiny (postačoval by pak odstavec jeden). Čl. 36 odst. 1 normuje, že „[k]aždý
se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu.“ Odst. 2 téhož článku pak stanoví: „ Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,
nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkou mávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny.“ Je zřejmé, že sama Ústava t ímto akcentuje nutný rozdíl
pro stanovení zákonných postupů k realizaci ochrany konkrétních práv.
[38] V projednávaném případě nesporně §192 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodné době
(v době podání žaloby městskému soudu) vylučoval – byť protiústavně – ochranu práv věřitele
ve fázi stanoviska (rozhodnutí) insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném
jednání, vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou protokolu
z přezkumného jednání. Nicméně Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru,
že poskytnutí soudní ochrany na základě žaloby podané podle §65 s. ř. s. nebylo přípustné
a k odmítnutí žaloby městským soudem došlo důvodně.
[39] Názory stěžovatele a městského soudu se rozcházely mimo jiné také v hodnocení postavení
insolvenčního správce. Zatímco stěžovatel tvrdil, že insolvenčníh o správce je třeba považovat
za orgán veřejné správy, a to zejména v rámci jeho činnosti při přezkumu pohledávek,
kdy by jeho úkony měly být přezkoumatelné v souladu s §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy
rozhodujícími ve správním soudnictví, městský soud naopak uvedl, že insolvenční správce je sice
veřejnoprávním orgánem, ale svou pravomoc vykonává výlučně v oblasti soudního
(insolvenčního) řízení a soudní řízení do oblasti veřejné správy zahrnout nelze.
[40] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že lze -li insolvenčního správce označit
za veřejnoprávní orgán, neznamená to zároveň, že by jej bylo možno automaticky podřadit
pod §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jako správní orgán rozhodující v oblasti veřejné správy. Rovněž
samotná skutečnost, že insolvenční správce rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech
věřitelů, kteří se nenacházejí v postavení rovnoprávném s insolvenčním správcem, neznamená,
že jeho stanovisko k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, byť jde i dle citovaného nálezu
Ústavního soudu v materiálním smyslu o rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení,
je rozhodnutím správního orgánu v oblasti veřejné správy dle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Autoritativním rozhodnutím o právech a povinnostech je i rozhodnutí soudu ve sporu mezi
účastníky.
[41] Městský soud v napadeném usnesení rozdíl mezi pojmem „veřejná moc“ a „ veřejná správa“
a rozdíl, kdy orgán státu vykonává veřejnou moc svěřenou mu zákonem (např. soud) a kdy oproti
tomu jiný státní orgán [či subjekt vymezený v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] vykonává originálně,
popř. přeneseně, veřejnou správu, vysvětlil. Dospěl k závěru, že pravomoc insolvenční správce
vykonává výlučně v oblasti soudního (insolvenčního) řízení a soudní řízení není výkonem veřejné
správy. Insolvenční správce proto není správním orgánem ve smyslu citovaného ustanovení.
Logicky dovodil absurdnost opačného výkladu, že v rámci insolvenčního, tj. soudního řízení,
se současně koná řízení správní. S tímto závěrem koresponduje i závěr obsažený v nálezu
Ústavního soudu.
[42] Stěžovatel zastával názor, že insolvenční správce je správním orgánem sui generis. Tento názor
je vystavěn na argumentaci, že státní moc je dělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.
Insolvenční správce zjevně nepatří k moci zákonodárné, musí proto náležet k moci soudní nebo
výkonné. Stěžovatel tvrdil, že atributy moci výkonné insolvenční správce naplňuje, protože – na
rozdíl od dřívější úpravy zákona o konkurzu a vyrovnání – nepodléhá přímé kontrole soudní
moci a věřitelé nemají v insolvenčním řízení samotném jakoukoli možnost zvrátit nezákonné
rozhodnutí insolvenčního správce o přezkumu pohledávek. Jinými slovy řečeno, stěžovatel
se domníval, že zatímco podle zákona o konkurzu a vyrovnání byl konkurzní správce osobou
podílející se na výkonu moci soudní, změnou nastolenou insolvenčním zákonem, při absenci
přiznání věřitelům popěrného práva, se postavení této osoby, i když ji insolvenční zákon v §9
označuje za jeden z procesních subjektů vystupujících v insolvenčním řízení jako řízením
soudním [§2 písm. a) téhož zákona], natolik změnilo, že se stal samostatným orgánem moci
výkonné a je originálně nadán pravomocí rozhodovat o přezkumu pohledávek přihlášených
věřitelů (nadto ve smyslu veřejných subjektivních práv). Stěžovatel tvrdil, že tak „dochází
k jakémusi ‚prolnutí‘ soudního insolvenčního řízení se zčásti mimosoudním řízením o přezkumu pohledávek
přihlášených věřitelů, které má charakter řízení v oblasti veřejné správy…“. Je zjevné, že k t omuto výkladu
nevedla stěžovatele účelovost, ale právě a jen protiústavní konstrukce §192 odst. 1 insolvenčního
zákona, snaha nalézt v obecné právní úpravě jiný prostředek ochrany svých práv. Tento způsob
výkladu podle Nejvyššího správního soudu nemůže obstát, a to nejen proto, že ani Ústavní soud
ve svém nálezu nedospěl k takové konstrukci, že při absenci efektivního opravného prostředku
ochrana práv věřitelů bude zajištěna postupem podle §65 s. ř. s., tedy žalob ou proti rozhodnutí
insolvenčního správce.
[43] Je sice pravdou, že insolvenční zákon v dotčeném znění oproti úpravě obsažené v zákoně
o konkurzu a vyrovnání posílil postavení věřitelů, jestliže je jim např. na základě
§29 insolvenčního zákona umožněno insolvenčního správce odvolat a ustanovit do funkce
nového. Rovněž podle komentáře k insolvenčnímu zákonu (Kotoučová, J. a kol. C. H. Beck.
Praha, 2007, str. 466) možnost odvolat po přezkumném jednání soudem ustaveného
insolvenčního správce a možnost ustavit nového insolvenčního správce měla věřitelům
kompenzovat, že přišli o právo popírat na přezkumném jednání přihlášené pohledávky. Nicméně
odvolat soudem ustaveného insolvenčního správce a dosadit na jeho místo nového na základě
výběru schůze věřitelů lze až po přezkumném jednání, na kterém nejpozději je možno určitou
pohledávku popřít, a jež tím pádem má zásadní výše blíže popsaný dopad na pozdější realizaci
majetkových práv věřitelů. Z uvedeného je tedy zřejmé, že až do okamžiku po provedení
přezkumu pohledávek na přezkumném jednání, nemají věřitelé na činnost insolvenčního správce
jakýkoli vliv a pouze na základě toho, že věřitelé mají právo po přezkumném jednání
insolvenčního správce odvolat a ustanovit nového, tak není zajištěna jejich ochrana vůči činn osti
insolvenčního správce během přezkumu pohledávek. Takovou ochranu jim nezajišťuje
ani obecná formule obsažená v §36 insolvenčního zákona, podle něhož je insolvenční správce
při výkonu své funkce povinen vyvinout veškeré úsilí, které po něm lze spraved livě požadovat,
aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je přitom povinen
dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Ústavní soud
proto v citovaném nálezu uznal absenci procesního prostředku k ochraně práv věřitelů již ve fázi
stanoviska insolvenčního správce protiústavní.
[44] Nejvyšší správní soud neshledal, že by insolvenční správce při přezkumu pohledávek
byl v postavení správního orgánu vykonávajícího veřejnou správu. A to z následujících důvodů.
[45] Jak již bylo uvedeno, přezkum pohledávek je završen na přezkumném jednání (§190 a násl.
insolvenčního zákona). Insolvenční soud pak nejenže, jak vyplývá z uvedeného ustanovení, toto
jednání nařizuje, ale rovněž jej i vede. Stěžovatel zdůrazňuje, že insolvenční soud nemůže jakkoli
meritorně zasahovat do samotného rozhodnutí, které učiní nebo před jednáním učinil insolvenční
správce o popření či nepopření určité pohledávky, a že soud pouze dohlíží nad průběhem jednání
a procedurálně jej řídí. I kdyby takový výklad Nejvyšší správní soud aproboval – a ač původní
úprava dle nálezu Ústavního soudu protiústavně nestanovila procesní prostředek ochrany práv
věřitelů – nic to nemění na tom, že součástí či fází insolvenčního řízení jako speciální formy
civilního procesu, se nemůže stát „správní řízení“, nemůže zde probíhat jakési „řízení v řízení“,
v němž by o právech a povinnostech vrchnostensky rozhodoval jako správní orgán (orgán
veřejné správy) insolvenční správce, tím méně pak může jít o rozhodování o veřejných
subjektivních právech. Nejvyšší správní soud v souladu s názorem vysloveným v předchozím
řízení městským soudem je toho názoru, že v insolvenčním řízení a tedy i přezkumu pohledávek
sehrává svou úlohu i insolvenční soud, jenž „vykonává dohled nad postupem činností ostatních procesních
subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících“ (§10 insolvenčního zákona). Neúplnost,
nedokonalost či absenci zákonné úpravy postupů a ochrany práv a povinností v insolvenčním
řízení, jako výkonu moci soudní, nemůže suplovat výkonná moc, jejíž pravomoc bude nadto
dovozena pouhým výkladem.
[46] Nejvyšší správní soud proto nedospěl k závěru, že by insolvenční správce při přezkumu
pohledávek vykonával pravomoc orgánu moci výkonné, nikoli soudní, a že by byl správním
orgánem a rozhodoval o veřejném subjektivním právu. I když jeho jednání nese atributy
autoritativního rozhodování s dopadem do práv a povinností věřitelů (o tom, která z pohledávek
bude popřena), je výrazným způsobem podřízeno dohledové pravomoci insolvenčního soudu,
který může do jeho činnosti zasahovat a může ji na základě §11 pro insolvenčního správce
závazným způsobem řídit. Jak již bylo řečeno, je to právě insolvenční soud, který v průběhu
celého insolvenčního řízení má vůči ostatním subjektům insolvenčního řízení nadřazenou pozici,
když autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech ostatních subjektů. Insolvenční správce
je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu procesním subjektem podřízeným
insolvenčnímu soudu a je součástí moci soudní. Insolvenční zákon velmi konkrétně specifikuje
dohledové pravomoci insolvenčního soudu. Tento zákon sice v rozhodné době až do 31. 3. 2011
taxativně vymezoval v §192 odst. 1 subjekty, které mohly popřít přihlášenou pohledávku
(dlužník a insolvenční správce), avšak je nutno zdůraznit, že ač uvedené ustanovení bylo shledáno
protiústavním, z žádného ustanovení insolvenčního zákona ani jiného zákona nevyplývalo,
že by se dohledová činnost soudu, kterou soud vykonává během insolvenčního řízení,
nevztahovala na činnost insolvenčního správce při přezkumu pohledávek, a že by tak soud
nemohl při přezkumu pohledávek uplatnit své dohledové pravomoci vůči insolvenčnímu správci,
jak vyplývají z §11 odst. 2 insolvenčního zákona.
[47] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ani v případě, kdy by insolvenční zákon neumožňoval
podrobit činnost insolvenčního správce kontrole, kterou má za současného stavu zákonné úpravy
představovat kontrola insolvenčním soudem, nebylo by možno dospět k závěru, že ochrana práv
věřitelů vůči činnosti insolvenčního správce je v pravomoci soudů rozhodujících ve správním
soudnictví. Do insolvenčního řízení jakožto řízení probíhajícího před civilními soudy, nemohou
zasahovat soudy správní. Šlo by o řešení nejen nesystematické, ale byl by tak popřen požadavek
rozumné úpravy práv, pakliže by byl nastolen stav, kdy by nezávisle na sobě mohly probíhat
spory o popření pohledávky před civilními soudy a současně přezkum „rozhodnutí“
insolvenčního správce o uznání pohledávky jednoho věřitele ke správní žalobě konkurujících
věřitelů, a to „uvnitř“ neukončeného insolvenčního řízení. Jelikož však Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že insolvenční zákon umožňuje a požaduje, aby při přezkumu pohledávek nad
insolvenčním správcem kontrolu vykonával právě insolvenční soud, je potřeba dát přednost
tomuto řešení, které je navíc i v souladu s účelem a logikou právní úpravy insolvenčního řízení.
[48] Uvedený závěr se nevymyká z mantinelů nálezu a koresponduje následně vydanému usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1412/09. Z jeho bodu 7 plyne, že: „Dne 26. 9. 2012 vydal Nejvyšší
soud pod č. j. 29 NSČR 54/2012-333 (MPSH 76 INS 3732/2008) usnesení, jímž ve vě ci dovolatele
RWE Energie, a. s. (insolvenční věc dlužníka SKLÁRNY KAVALIER, a. s.), neguje předchozí závěry
insolvenčního soudu a zavazuje jej, též s ohledem na nález Pl. ÚS 14/10, nepoužít usta novení §192 odst. 1 věty
první insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 a přiznat popěrnému úkonu dovolatele z
30. 3. 2009 stejné účinky jako popěrnému úkonu insolvenčního správce; jak d ále uvedeno, obdobné účinky
lze nepochybně vztáhnout na jiné popěrné úkony insolvenčního věřitele vůči pohledávce jiného věřitele v ostatních
insolvenčních věcech.“ Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl s tím, že ústavní stížností
by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní,
byť samostatně pravomocná rozhodnutí a mj. poukázal na skutečnost dosud neskončeného
insolvenčního řízení a Nejvyšším soudem vyslovený judikat urní závěr vůči soudu nižšího stupně.
Postup, jímž je možné dosáhnout ochrany práv věřitelů je tak nastolen pořadem práva, konkrétně
rozhodovací činností insolvenčního soudu.
[49] Nejvyšší správní soud se tak vypořádal se stěžejní kasační námitkou stěžovatele a s ohledem
na nález a navazující usnesení Ústavního soudu jeho argumentaci odmítl. Dalšími námitkami
mířícími do postavení insolvenčního správce se proto již dále pro nadbytečnost nezabýval.
V.
Závěr a náklady řízení
[50] Lze tedy uzavřít, že městský soud podanou správní žalobu správně odmítl, neboť
rozhodnutí insolvenčního správce neshledal přezkoumatelným správním soudem postupem
podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dílčí korekce závěru městského soudu nezavdává důvod
pro kasaci napadeného rozhodnutí, jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 - 66).
[51] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[52] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu