ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.46.2014:36
sp. zn. 1 As 46/2014 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: J. P.,
zastoupena Mgr. Pavlem Jakabem, LL.M., advokátem se sídlem Masarykova 884, Roztoky, proti
žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2011, č. j. MMB/0316571/2011,
sp. zn. OUSR/MMB/0275615/2011/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014, č. j. 29 A 83/2011 – 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Brna, Brno – Tuřany, Odbor stavební a technický (dále jen „stavební
úřad“) vydal dne 20. 4. 2011 rozhodnutí č. j. MČBT/2179/2011, kterým podle
§88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon) dodatečně povolil stavbu oplocení zahrady na pozemku p.č. 421 v katastrálním území
Brněnské Ivanovice, v Brně, která byla postavena bez příslušného stavebního povolení. Stavba
byla v rozhodnutí stavebního úřadu popsána jako oplocení zahrady provedené
z železobetonových prefabrikovaných prvků, osazených do betonových sloupků. Výška oplocení
je 2 m, v každém poli jsou do sloupků osazeny nad sebe 4 dílce výšky 0,5 m, spodní dílce jsou
perforované. Tato stavba tak nahrazovala původní drátěné oplocení pozemku p.č. 421 novým
neprůhledným železobetonovým oplocením. Podle stavebního úřadu stavebník a vlastník
uvedené stavby Ing. L. S. splnil podmínky pro dodatečné povolení stavby a prokázal, že stavba
není v rozporu s veřejným zájmem. Žalobkyně vystupovala ve správním řízení jako účastnice
řízení, neboť vlastní sousední pozemek a posuzovaná stavba se tak nachází na hranici jejího
pozemku.
[2] Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně spolu s další účastnicí řízení paní J.
B., která má ve spoluvlastnictví s žalobkyní rodinný dům nacházející se na pozemku č. p. 418,
odvolání, ve kterém brojily zejména proti nesouladu stavby s veřejným zájmem. Žalovaný
odvolání nevyhověl a v záhlaví specifikovaným rozhodnutím napadené rozhodnutí stavebního
úřadu potvrdil.
[3] Žalobkyně a paní J. B. podaly proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu,
který ji výše označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Podle krajského soudu se správní
orgány nedopustily žádných procesních pochybení ani porušení dvojinstančnosti řízení, jak
žalobkyně namítala. Potvrdil také závěr žalovaného, že stavba byla v souladu s veřejným zájmem.
Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003
– 164, publ. pod č. 232/2004 Sb. NSS, podle kterého musí být veřejný zájem zkoumán zejména
z hlediska kritérií, jejichž demonstrativní výčet je uveden v §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že byl posouzen soulad stavby s platnou územně
plánovací dokumentací, s cíli a záměry územního plánování, obecnými požadavky na výstavbu,
technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Soud se ztotožnil také
s posouzením zachování pohody bydlení v dané lokalitě. Konstatoval, že stavebník neporušil
žádné objektivně hodnotitelné hledisko pohody bydlení, jako je výška stavby, míra zastínění atd.
Dále se zabýval proporcionalitou zásahu stavby do pohody bydlení v posuzované lokalitě. Uvedl,
že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba; je však spravedlivé po vlastnících okolních staveb
požadovat, aby takové zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům. Soud potvrdil závěry správních
orgánů, že stavba je sice zdrojem negativní imise spočívající v zastínění části pozemku č. 419/1,
neporušuje však podmínky stanovené normou ČSN 73 4301. Soud dal žalobkyni za pravdu
v tom, že oplocení obdobné posuzované stavbě není v okolí obvyklé, avšak posouzení
estetičnosti a míry porušení pohody bydlení je z podstaty subjektivní a vždy záleží na
individuálním posouzení. Žalovaný i stavební úřad se touto otázkou dostatečně zabývaly.
Správnímu soudu pak nepřísluší přehodnocovat přezkoumatelné skutkové a právní závěry
správních orgánů, které správní orgány zaujaly při výkladu neurčitého pojmu stavebního práva
„pohoda bydlení“.
II. Argumenty kasační stížnosti žalobkyně a její doplnění
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které
se domáhá zrušení napadeného rozsudku krajského soudu z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a vady
řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka v nesprávném právním
posouzení souladu stavby s veřejným zájmem, které pramení z toho, že soud nesprávně operoval
se stěžejním ustanovením §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Z argumentace soudu totiž
vyplývá, že demonstrativní výčet okolností svědčících o souladu nepovolených staveb s veřejným
zájmem fakticky považuje za taxativní. Tento výklad je evidentně nesprávný, neboť nebere
v potaz přítomnost další okolnosti, která by soulad s veřejným zájmem vylučovala a tedy
i možnost správních orgánů žádost o dodatečné povolení zamítnout. Východiskem
z neutěšeného stavu je důsledná aplikace příslušných právních předpisů, po níž volá mimo jiné
i Veřejný ochránce práv, který ve svých stanoviscích opakovaně kritizuje laxní a servilní přístup
stavebních úřadů.
[6] Žalovaný i soud ignorovali, že důkazy předložené stěžovatelkou prokazují, že stavebník
jednal ve zlé víře. Stavebník totiž úmyslně, opakovaně a závažně porušil řadu zákonných předpisů
(kontraktováním neautorizovaného zhotovitele), pokud se mimo jiné výslovně odmítl řídit
výzvou stavebního dozoru k zastavení stavebních prací a v rozporu s opakovanými výzvami
stěžovatelky si zjednal přístup na její pozemek za účelem dokončení stavby. Takto jednal proto,
aby stavební úřad postavil před hotovou věc a tím si ještě před zahájením správního řízení
fakticky zajistil dodatečné povolení stavby. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na usnesení
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 403/98, kde je uvedeno: „Dodatečné povolení stavby by mohlo být
chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon.“ Dále stěžovatelka odkazuje také
na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 484/02, ve kterém dospěl Ústavní soud k obdobným
závěrům. Stěžovatelka upozorňuje, že žalovaný i soud v rozporu s pojetím dodatečného povolení
stavby jako čehosi mimořádného vykládají tento institut v podstatě jako automatismus (porušíš
zákon – požádáš – je ti odpuštěno).
[7] Nedostatek dobré víry stavebník demonstroval například tak, že jednání o smírném řešení
(iniciovaném stěžovatelkou) prodlužoval až do doby, kdy měla stěžovatelce uplynout doba
k podání odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Stavebník svým příslibem finanční
asistence stěžovatelku přiměl vynaložit značnou částku na osázení stavby (oplocení), tento
závazek však nikdy nesplnil, čímž ještě škodu způsobenou žalobkyni umocnil a pokusil
se z ní ve správním řízení argumentačně těžit. Takový postup je zcela jistě v rozporu s dobrými
mravy ve smyslu §3 tehdy platného občanského zákoníku a §88 stavebního zákona.
[8] Stěžovatelka má za to, že v průběhu řízení přesvědčivě prokázala, že se stavba svým
vzhledem jednoznačně nehodí do daného území a zásadně narušuje pohodu bydlení.
Z doložených fotografií tato skutečnost měla být evidentní i soudu. S uvedenou argumentací
se ovšem správní orgány řádně nevypořádaly. Stavební úřad pouze uvedl, že zeď je postavena
z běžných a sériově vyráběných dílů, „což znamená, že se jedná o všeobecně přijatelný estetický standard“.
Podle stěžovatelky z toho ovšem neplyne, že takové oplocení lze umístit do jakéhokoliv typu
krajiny bez ohledu na okolí. Žalovaný k tomu uvedl nepravdivou informaci, že jde o „drobnou
stavbu oplocení“, které „tvarem ani materiálem nenarušuje charakter staveb na oplocovaném pozemku ani
okolí“.
[9] Podle stěžovatelky vyplývají ze spisu opačné skutkové závěry, než k jakým dospěly
správní orgány a je tak nutné dospět k tomu, že pohoda bydlení byla provedením stavby
narušena. Závěr krajského soudu, že mu nepřísluší přezkum neurčitého pojmu „pohoda bydlení“,
je nesprávný až absurdní, neboť pak by správní soudy nemohly přezkoumávat ani takové
skutkové a právní závěry správních orgánů, které jsou na první pohled nesprávné a v rozporu
s důkazy založenými ve spisu.
[10] Vady řízení napadeného rozhodnutí shledává stěžovatelka v tom, že se soud ztotožnil
s nezákonným postupem žalovaného, který pro údajnou nadbytečnost odmítl přihlédnout
ke klíčovým důkazům, v důsledku čehož nesprávně zjistil skutkový stav. Jedná se jednak
o videozáznam zachycující jednotlivé fáze výstavby stavby a protokol sepsaný Ing. R. S.,
pracovnicí státního stavebního dozoru v den výstavby stavby. Tyto důkazy prokazují, že
stavebník při realizaci stavby jednal ve zlé víře.
[11] Stěžovatelka argumentaci své kasační stížnosti dále podrobněji rozvádí ve své reakci
na přípis Nejvyššího správního soudu, ve kterém byla informována, že jí nebude stanovena
dodatečná lhůta pro doplnění odůvodnění kasační stížnosti. Nejprve namítá protiprávní způsob
vedení správního řízení a jeho průtahy, jednak z důvodu, že stavební úřad zahájil řízení
o odstranění stavby s půlročním zpožděním a dále, že stanovoval stavebníkovi nepřiměřeně
dlouhé lhůty k podání žádosti o dodatečné povolení či k doložení dalších důkazů. Došlo
tak k porušení rovnosti účastníků, neboť stěžovatelce stavební úřad stanovoval krátké lhůty
10 dnů. Stavební úřad také stěžovatelku zkrátil na jejích právech, pokud jí fakticky odmítl
vyhotovit kopie dokumentů ze spisu za podmínek stanovených zákonem o svobodném přístupu
k informacím. Liknavý postup stavebního úřadu vůči stavebníkovi je patrný z rozhodnutí
žalovaného o opatření proti nečinnosti stavebního úřadu podávaného stěžovatelkou. Soud tedy
pochybil, pokud uvedl, že lhůty byly v průběhu správního řízení stanovovány v souladu
se zákonem. Nesprávná je i úvaha soudu, že žalobkyně nepoužila jiných prostředků k odstranění
průtahů řízení a že nezákonnost poučení stavebníka namítala až ve správní žalobě.
[12] Dále stěžovatelka brojí proti neprovedení důkazu v podobě jejího podnětu k zahájení
řízení o odstranění stavby ze dne 11. 7. 2005, jež prokazuje zejména zlou víru stavebníka. Správní
orgány chybně vycházely i z důkazů předkládaných stavebníkem mnoho let po zahájení řízení
a protiprávně ho tím zvýhodňovaly. Jedná se např. o vyjádření Ing. H., které navíc nemělo být
bráno v úvahu z důvodu nezpůsobilosti autora vyjadřovat se k urbanisticko-architektonickým
otázkám. Stavebník dodával další důkazy po termínu stanoveném stavebním úřadem
na 28. 2. 2006.
[13] Své tvrzení o negativním zásahu do pohody bydlení stěžovatelka doplňuje tím, že stavba
má dvě odlišné povrchové úpravy: směrem ke stěžovatelce nejsou betonové panely nijak
povrchově upravené a mají hrubou strukturu; jedná se tak o méně vzhlednou úpravu nežli
směrem k pozemku stavebníka. Soud se navíc zcela odlišil od názoru správních orgánů, pokud
uvedl, že žalobkyni lze dát za pravdu, že oplocení podobné nyní posuzované stavbě není v daném
okolí obvyklé. Napadený rozsudek je tak vnitřně rozporný.
[14] Stěžovatelka dále podrobně popisuje postup stavebníka při realizaci stavby a upozorňuje
na jeho zlou víru. Shrnuje, že není ve veřejném zájmu dodatečně povolit posuzovanou stavbu
a de facto tím schválit postup stavebníka jako správný a žádoucí. Povědomí o takovém
benevolentní přístupu správních orgánů vůči černým stavebníkům by nepochybně vedlo další
subjekty k nežádoucímu obcházení zákona, což zcela jistě není ve veřejném zájmu. Vlastnická
svoboda stavebníka není neomezená.
III. Vyjádření žalovaného
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka dovozuje rozpor
posuzované stavby s veřejným zájmem v nedostatku dobré víry „černého“ stavebníka, v jeho
morálně volním jednání a v nesprávném posouzení stavby oplocení. Žalovaný má za to, že stavba
svým tvarem ani objemem nenarušuje charakter daného území. Ve vztahu k opakovaným
žádostem stěžovatelky o to, aby bylo přihlédnuto k jednání stavebníka v průběhu stavby,
žalovaný uvádí, že zákonodárce v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona výslovně zakotvil
veřejnoprávní nárok tzv. „černých stavebníků“ na projednání žádosti o jejich dodatečné povolení
za splnění v zákoně specifikovaných podmínek. Jen tyto skutečnosti jsou správní orgány povinny
v řízení zkoumat. Naopak nedisponují možností posuzovat dobrou či zlou víru stavebníka. Tyto
okolnosti se posuzují např. v oblasti správního trestání, nikoliv v řízení o odstranění stavby.
Postup správních orgánů v nyní projednávané věci byl tak jediný možný.
[16] Na základě výše uvedeného žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že stavebník nejprve podal
ke stavebnímu úřadu „Ohlášení udržovacích prací“, které se měly týkat zahradního bazénu
a oplocení zahrady na p.č. 421 v katastrálním území Brněnské Ivanovice. Konkrétně měly
být „dožité prvky oplocení vyměněny za nové“. Po zahájení stavby nového oplocení podala
stěžovatelka žádost o vydání rozhodnutí o zastavení nepovolené stavby. Na místo byl přivolán
i státní stavební dohled, který na stavbu upozornil stavební úřad. Stavební úřad dne 11. 7. 2005
vydal rozhodnutí, kterým nařídil zastavení všech stavebních prací na posuzované stavbě. Stavba
byla přesto dokončena. Sdělením ze dne 23. 1. 2006 stavební úřad stavebníka vyzval
k případnému předložení žádosti o dodatečné povolení stavby ve smyslu §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona. Stavebník ve stanovené lhůtě podal žádost o dodatečné povolení stavby
a přiložil požadované podklady. Stavební úřad pak vydal rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby, které bylo zrušeno žalovaným z důvodu nedostatečného odůvodnění. Stejně
tak i následná rozhodnutí stavebního úřadu žalovaný zrušil a potvrdil až v pořadí čtvrté
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
[20] Stěžovatelka předně namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
právním posouzení otázky souladu stavby s veřejným zájmem.
[21] Podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo
zařízení odstranění „stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním.
Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména
s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky
na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník
v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.“
[22] Dodatečné povolení stavby může být vydáno jen při splnění podmínek uvedených
v citovaném ustanovení stavebního zákona, tj. pouze v případě, že stavebník podá žádost
o dodatečné povolení stavby a předloží k ní podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti
o stavební povolení či ohlášení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 1 As 46/2006 - 75, publ. pod č. 1202/2007 Sb. NSS). Významnou podmínkou pro dodatečné
povolení stavby je povinnost stavebníka prokázat, že stavba postavená bez stavebního povolení
či ohlášení nebo v rozporu s nimi je v souladu s veřejným zájmem. Ustanovení
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona demonstrativně vyjmenovává kritéria souladu s veřejným
zájmem (tj. soulad s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy). Ačkoliv je tedy pojem veřejný zájem neurčitým právním pojmem, který
zákon přesně nespecifikuje, Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že v řízení podle
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona má být posouzení souladu stavby s veřejným zájmem
provedeno především z hlediska kritérií, jež jsou v tomto ustanovení demonstrativně vypočtena.
Formulace tohoto ustanovení však připouští posouzení existence veřejného zájmu i z jiných
hledisek. Správní orgán rozhodující o žádosti o dodatečné povolení stavby by tak měl přihlédnout
také k dalším okolnostem případu a posoudit, zda tyto okolnosti svědčí spíše ve prospěch
veřejného zájmu nebo jej naopak vylučují (viz např. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2005,
č. j. 3 As 33/2004 – 68 či krajským soudem zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 As 11/2003 – 164). Negativní hodnocení těchto dalších okolností může mít za následek
zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby a nařízení odstranění stavby, byť by byla všechna
zákonem demonstrativně vyjmenovaná kritéria pro posouzení souladu stavby s veřejným zájmem
splněna.
[23] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčuje stěžovatelce, že §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona obsahuje demonstrativní výčet kritérií, za jejichž splnění lze konstatovat soulad dodatečně
povolované stavby s veřejným zájmem. Nelze však se stěžovatelkou souhlasit v tom,
že by krajský soud provedl nesprávný výklad výše uvedeného ustanovení stavebního zákona
a fakticky považoval tento demonstrativní výčet za taxativní. Z napadeného rozsudku je naopak
jasně seznatelné, že krajský soud vedle posouzení v zákoně demonstrativně uvedených kritérií,
zohlednil také splnění kritéria pohody bydlení a estetičnosti stavby, jejichž kladné hodnocení
považoval za podstatné pro konstatování souladu stavby s veřejným zájmem (viz str. 8 – 9
napadeného rozsudku).
[24] Z kasační stížnosti i jejího doplnění je patrné, že stěžovatelka za základní okolnost
svědčící o rozporu stavby s veřejným zájmem považuje „zlou víru“ stavebníka v průběhu
provádění stavby i správního řízení. Této okolnosti také ve svých podáních věnuje značný
prostor a přikládá k jejímu prokázání řadu důkazů. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvádí,
že pro účely dodatečného povolení stavby je třeba posuzovat, zda je stavba v souladu s veřejným
zájmem, nikoliv, jestli stavebník v průběhu výstavby jednal v souladu s dobrými mravy, resp.
s dobrými úmysly. Případná „zlá víra“ či nečestné jednání stavebníka totiž nemůže mít vliv
na posouzení, zda je stavba v souladu s veřejným zájmem. V rámci tohoto posouzení
se již zkoumá působení samotné stavby na její okolí, a to jednak na základě objektivních
ukazatelů (jako je soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního
plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy) a dále i v rámci spíše subjektivních kritérií, jako
je např. pohoda bydlení. Jednání stavebníka ve „zlé víře“ a existence vleklých sousedských sporů
(jež je patrná z dokumentů založených ve správním spise i z okolností uvedených v kasační
stížnosti) tak o souladu či rozporu stavby s veřejným zájmem nijak nesvědčí.
[25] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shrnuje, že v posuzované věci nebylo
namístě provádět důkazy svědčící o existenci „zlé víry“ stavebníka a dokumentující průběh stavby
a údajné nemravné postupy stavebníka. Důkazy, jejichž neprovedení stěžovatelka namítala
v kasační stížnosti a jejím doplnění (tj. videozáznam zachycující jednotlivé fáze výstavby stavby,
protokol sepsaný Ing. R. S., pracovnicí státního stavebního dozoru v den výstavby stavby a
podnět k zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 11. 7. 2005) proto nebyly pro posouzení
naplnění podmínek pro dodatečné povolení stavby ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona relevantní a jejich provedení by bylo nutné považovat za nadbytečné. Je tedy třeba jako
nedůvodnou zamítnout námitku stěžovatelky týkající se vady řízení před krajským soudem ve
smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívající v tom, že nebyl správně zjištěn skutkový stav.
[26] Na nyní posuzovanou věc nejsou zcela přiléhavé ani závěry judikatury Ústavního soudu
zmiňované stěžovatelkou, neboť se jedná o případy, kdy stavebníci, na rozdíl od stavebníka
v nyní posuzované věci, nesplnili zákonná kritéria souladu stavby s veřejným zájmem
vyjmenovaná v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V usnesení sp. zn. III. ÚS 403/98
Ústavní soud uvedl, že stavebníkovi je možno poskytnout ochranu vlastnictví tehdy, je-li nabyto
v souladu se zákonem, což v tehdy posuzovaném případě splněno nebylo. Je přitom nepochybně
ve veřejném zájmu regulovat výstavbu, a to v zájmu zachování životního prostředí, či jiných,
obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu ostatních občanů. Uvedené závěry byly v nyní
posuzované věci respektovány.
[27] Nejvyšší správní soud zásadně nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že by stavební úřady
vykládaly institut dodatečného povolení stavby jako automatismus ve smyslu „porušíš zákon –
požádáš – je ti odpuštěno“. Pouhé požádání samozřejmě není dostatečné. Podstatnou
podmínkou dodatečného povolení stavby, kterou stěžovatelka opomíjí, je totiž předložení všech
podkladů, jež by byly třeba k žádosti o stavební povolení či ohlášení stavby, a zejména prokázání
souladu stavby s veřejným zájmem. Za splnění těchto podmínek stavebník zhojí protiprávní stav
a je mu stavba dodatečně povolena.
[28] Stěžovatelka dále namítala, že se stavba nehodí do daného území a narušuje její „pohodu
bydlení“. Těmito otázkami se podle jejího názoru správní orgány řádně nezabývaly. Nejvyšší
správní soud této námitce nemůže přisvědčit, neboť souhlasí se závěrem krajského soudu,
že se správní orgány s těmito otázkami vypořádaly dostatečně. Správní orgány dospěly k závěru,
že se stavba nevymyká standardnímu vzhledu betonového oplocení a že nijak nenarušila „pohodu
bydlení“ stěžovatelky.
[29] Posouzení možného narušení „pohody bydlení“ v důsledku realizace stavby bylo
správními orgány správně zahrnuto do zkoumání souladu stavby s veřejným zájmem. Neurčitým
pojmem pohoda bydlení se již Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005 – 116, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS, ze kterého vycházel také stavební úřad
a následně i krajský soud. „Pohoda bydlení“ zde byla definována jako „souhrn činitelů a vlivů, které
přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena
vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek
životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.),
čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.;
pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy
objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných
souvislostech.“
[30] Správní orgány správně posuzovaly, zda nebyla stavba zdrojem negativních imisí jako
je hluk, prach, vibrace apod., jež by se projevovaly na pozemku stěžovatelky. Žalovaný také
dospěl k závěru, že se nejedná o typ oplocení, jež narušuje charakter obytné zástavby (§12 odst. 2
vyhlášky č. 137/1998 Sb.). Jediným objektivním negativním efektem je zastínění sousedního
pozemku stěžovatelky, které však nepřekračuje meze stanovené v normě ČSN 73 43 01 Obytné
budovy. Namístě není ani polemika stěžovatelky s konstatováním stavebního úřadu, že se jedná
o drobnou stavbu, neboť jde o zařazení podle §139b odst. 8 písm. b) stavebního zákona, nikoliv
o vyjádření velikosti oplocení. Co se týče samotného estetického vzhledu stavby (betonového
oplocení) a údajně nevzhledné povrchové úpravy směrem k pozemku stěžovatelky, žalovaný
uvedl, že použitý materiál nenarušuje charakter staveb na oplocovaném pozemku ani v jeho okolí
a povrchová úprava je běžně používaná. Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu,
že hodnocení estetického vzhledu je subjektivní a bylo na správních orgánech, aby tuto otázku
posoudily.
[31] Kasační soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že je napadený rozsudek krajského
soudu vnitřně rozporný a odchyluje se od závěru správních orgánů, pokud soud uznal,
že podobné oplocení není v daném území obvyklé. Toto tvrzení nijak neodporuje závěru
žalovaného, který konstatoval, že stavba je postavena z běžných a sériově vyráběných dílů a jedná
se tedy o všeobecně přijatelný estetický standard. Tento závěr soud nijak nezpochybnil, pouze
konstatoval, že toto oplocení není obvyklé v dané lokalitě, což ani správní orgány nerozporovaly.
K tomuto Nejvyšší správní soud poznamenává, že pouhá neobvyklost stavby v daném místě
zajisté nesvědčí o jejím rozporu s veřejným zájmem.
[32] Za nedůvodnou považuje zdejší soud také námitku stěžovatelky spočívající v nesprávnosti
až absurdnosti závěru krajského soudu, že mu nepřísluší přezkum skutkových a právních závěrů
správních orgánů, které zaujaly při výkladu neurčitého pojmu stavebního práva „pohoda
bydlení“. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné odkázat na svou
ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 – 62), která
se zabývala rozsahem soudního přezkumu aplikace neurčitých pojmů správními orgány. Z této
judikatury vyplývá, že „soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního
pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán
soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito
podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelné. Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem
stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán
nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý
právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.“ V posuzovaném
případě proto nebylo na správním soudu, aby sám hodnotil, zda v dané věci došlo k narušení
pohody bydlení stěžovatelky. Krajský soud postupoval správně, pokud zhodnotil, že úvahy
správních soudů byly v souladu se zákonem, vycházely z adekvátních podkladů a jsou s těmito
podklady obsaženými ve spisovém materiálu v souladu.
[33] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka upozorňuje mimo jiné na procesní pochybení
v průběhu správního řízení, zejména na jeho protiprávnost a průtahy. V souladu s krajským
soudem dává kasační soud stěžovatelce za pravdu, že stavební úřad nerozhodoval v zákonem
stanovených lhůtách (viz §71 správního řádu). Tuto praxi stavebního úřadu samozřejmě nelze
schvalovat, nicméně na zákonnost jeho rozhodnutí nemá nedodržení lhůt vliv. Stěžovatelka brojí
také proti porušení principu rovnosti účastníků ve správním řízení, které se projevilo zejména
tím, že stěžovatelce byly stanovovány v porovnání se stavebníkem kratší lhůty k provedení
různých úkonů. Shodně jako krajský soud a žalovaný ani kasační soud nehledal, že by byly
účastníkům řízení stanovovány lhůty v rozporu se zákonem. Odlišná délka lhůt v daném případě
mohla být dána tím, že stavebník potřeboval delší dobu k prokázání splnění podmínek
stanovených v §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zatímco stěžovatelka byla vyzývána spíše
k vyjádření se k nashromážděným podkladům. Co se týče námitky, že stavebník dodával další
důkazy i po termínu stanoveném stavebním úřadem na 28. 2. 2006, Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem, že takto stanovenou lhůtu nelze považovat za absolutní. Lhůta podle
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je totiž lhůtou pořádkovou, nikoliv prekluzivní,
a nepředložení požadovaných dokumentů lze proto napravit i po jejím uplynutí (srov. rozsudek
NSS ze dne 29. 2. 2008, č. j. 8 As 41/2006 - 78). Stejně tak nelze považovat za pochybení,
že stavebník dodával další důkazy i několik let po zahájení správního řízení, neboť stavební úřad
byl zrušujícími rozhodnutími žalovaného zavázán, aby podrobněji prozkoumal soulad stavby
s veřejným zájmem a potřeboval k tomu také dodatečné podklady od stavebníka. Kasační soud
považuje za správný také názor krajského soudu, že stěžovatelka namítala nezákonnost poučení
stavebníka o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby až ve správní žalobě.
Nad rámec však uvádí, že toto poučení je v souladu s §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
jak konstatoval i krajský soud. Dále Nejvyšší správní soud považuje za správný postup stavebního
úřadu, který nevyhověl žádosti stěžovatelky o poskytnutí informací (pořízení kopií dokumentů
ze spisu) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatelka totiž
měla možnost nahlížet do spisu jako účastnice řízení podle §38 správního řádu. Postup podle
zákona o svobodném přístupu k informacím tak nebyl namístě.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatelky nejsou důvodné, neboť stavebník splnil všechny zákonem předvídané
předpoklady pro dodatečné povolení stavby. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu