ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.24.2014:21
sp. zn. 1 Azs 24/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 1830/3, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2013, č. j. OAM-
93/ZA-ZA06-ZA04-2013, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014, č. j. 41 Az 10/2013 – 43,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014, č. j. 41 Az 10/2013 – 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala dne 19. 3. 2013 o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Její žádost zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 4. 2013 jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění uvedeného
rozhodnutí konstatoval, že z výpovědi žalobkyně nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být ve vlasti vystavena pronásledování z důvodů významných pro azylové
řízení. Skutečnosti uvedené žalobkyní, tedy obavy z vyhrožování ze strany věřitele a s ním
spojených dalších lidí, které označuje za mafii, nelze důvodům pro udělení azylu podřadit.
Žalobkyně svou vlast opustila již v roce 2000, od té doby se již s uvedenými lidmi do žádného
přímého kontaktu nedostala. Ve vlasti rovněž nikdy neměla problémy se státními orgány. Vyjma
doby, kdy poprvé žádala o udělení azylu (tj. v letech 2001 až 2005), se žalobkyně navíc nachází
na území ČR bez jakéhokoliv pobytového oprávnění. Žalovaný poukázal také na tvrzení
žalobkyně zaznamenané v jeho závazném stanovisku ze dne 11. 2. 2013, ev. č. ZS20448,
podle nějž žalobkyni nebyl znám žádný důvod, který by ji znemožňoval návrat na Ukrajinu,
kromě toho, že se zde cítí jako doma. Podle žalovaného tak žalobkyně využívá žádost o udělení
mezinárodní ochrany pouze jako nástroj k možné legalizaci svého dalšího pobytu v ČR. Žalovaný
konečně také konstatoval, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti,
na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že by jí v zemi původu hrozilo nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Žalobkyně se obává, že je ohrožena na životě
ze strany lidí, které nazývá mafií, podle informace poskytnuté Ministerstvem zahraničních věcí
však na Ukrajině existuje reálná možnost nalézt účinnou ochranu, byť přístup k ní může
být ztížen. Podle žalovaného tak závisí jen na žalobkyni, jaké úsilí vyvine k tomu, aby jí v případě
potřeby byla pomoc poskytnuta. Využít může rovněž institutu vnitřního přesídlení.
[2] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, které krajský soud v záhlaví
specifikovaným rozsudkem vyhověl; rozhodnutí žalovaného tedy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Rozsudek krajského soudu nyní napadá žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a argumentace obsažené
v kasační stížnosti
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda úmrtí manžela
žalobkyně na Ukrajině v roce 2008 by ve vztahu k žalobkyni nemohlo představovat při jejím
návratu na Ukrajinu pronásledování nebo ohrožení vážnou újmou. Žalovaný nezjišťoval žádné
skutečnosti ohledně úmrtí manžela žalobkyně, neměl k dispozici úmrtní list manžela žalobkyně,
z něhož by se dala zjistit příčina jeho úmrtí. Pokud by bylo zjištěno, že zemřel násilnou smrtí,
dalo by se uvažovat o tom, zda nejsou dány důvodné obavy žalobkyně, že při návratu na Ukrajinu
by jí hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Krajský soud poukázal na skutečnost,
že i soukromé osoby mohou být původcem pronásledování nebo vážné újmy a že tedy i případ
žalobkyně, která má obavu, že mafiáni by se jí mohli mstít a zabít ji stejně jako jejího manžela,
může být za určitých podmínek pronásledováním, resp. může představovat vážnou újmu
ve smyslu zákona o azylu. Dle soudu neměl žalovaný dostatečné podklady pro vyhodnocení
uvedených obav žalobkyně.
[4] Stěžovatel namítl, že krajský soud nerespektuje základní zásady azylového práva, předně
zásadu aktivity žadatele o azyl, tedy že povinnost tvrzení vázne v řízení o udělení mezinárodní
ochrany výlučně na žadateli. Dle ustanovení §49a zákona o azylu je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany povinen v průběhu řízení poskytovat ministerstvu nezbytnou součinnost.
Správní orgán je vázán příběhem žadatele v rozsahu, který sám žadatel vymezí. Pokud tedy soud
ukládá správnímu orgánu, aby azylový příběh žadatele zkoumal nad rámec jeho tvrzení, dopouští
se tím „excesu“. Za „zcela nezákonný“ pak stěžovatel pokládá pokyn soudu, aby si obstaral
úmrtní list manžela žalobkyně a zjišťoval skutečnosti, související s úmrtím jmenovaného. Jednou
ze základních zásad azylového práva je zásada diskrétnosti. Uvedená zásada je zakotvena v §19
odst. 1 zákona o azylu, který zakazuje správnímu orgánu sdělit či získávat jakékoliv údaje
o žadateli státním orgánům jeho domovského státu. Stejně tak je vyloučeno, aby správní orgán
ČR vyvíjel vyšetřovací činnost na území jiného suverénního státu. Pokud tedy sama žadatelka
nepředložila úmrtní list svého manžela a neoznačila ho jako důkaz ve své věci, je naprosto
vyloučeno, aby si jej od státních orgánů Ukrajiny vyžádal stěžovatel. Rovněž je nepřípustné,
aby správní orgán kontaktoval státní orgány Ukrajiny za účelem zjištění podrobností o případu
manžela žalobkyně. Respektováním nezákonného pokynu soudu by se správní orgán dostal
do rozporu se zákonem a mezinárodními závazky ČR. Stěžovatel se měl a mohl zabývat toliko
zkoumáním situace v zemi původu žadatelky, což učinil.
[5] Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu také za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí. Soud se dovolal judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatované
možnosti, že původcem pronásledování či vážné újmy je soukromá osoba. Soud rovněž uvedl
svůj názor, že v daném případě by mohla žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že uvedený názor
odporuje konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Aby mohly být původcem
pronásledování či vážné újmy soukromé osoby, musí být naplněny některé podmínky, především
dodržení povinnosti tvrzení a existence skutečného nebezpečí vážné újmy a nedostupnost
či neefektivita vnitrostátní ochrany. Stěžovatel doložil, že na Ukrajině jsou dostupné prostředky
vnitrostátní ochrany, jichž měla proti činnosti třetích osob jmenovaná využít. Sama žalobkyně
se na státní orgány svého domovského státu neobrátila a proti údajnému chování policistů
z místního oddělení, kteří dle jejích tvrzení nechtěli vyšetřovat trestní oznámení její matky,
se ani jmenovaná, ani její matka nebránily stížností na nadřízený orgán. Státním orgánům
Ukrajiny proto není možno přičítat údajné jednání řadových policistů a o vyčerpání prostředků
vnitrostátní ochrany, jako podmínce využití subsidiárního institutu mezinárodní ochrany,
nelze hovořit.
[6] Podle stěžovatele věrohodnost obav žalobkyně taktéž zásadně zpochybňují další
podstatné okolnosti jejího případu. K vraždě jejího manžela mělo dojít v roce 2008, o udělení
mezinárodní ochrany však žalobkyně požádala až v roce 2013, ačkoliv na území ČR pobývala
nelegálně, s rizikem možného vyhoštění. I tato skutečnost má svědčit o účelovosti žádosti
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, vedené snahou o legalizaci pobytu na území ČR
prostřednictvím zákona o azylu, což lze dle stěžovatele označit za zneužití institutu mezinárodní
ochrany. Žalobkyně měla rovněž možnost využít alternativy vnitřního přesídlení. V této možnosti
jí nebránila žádná překážka a ona sama se vyjádřila, že se přestěhovat nechce. Důvodnost obav
žalobkyně z návratu do vlasti také účinně zpochybňuje fakt, že v roce 2011 kontaktovala
zastupitelský úřad Ukrajiny, který jí byl ochoten poskytnout součinnost při návratu do země
původu. Krajský soud se dále opomenul vypořádat se závazným stanoviskem k možnosti
vycestování cizince ev. č. ZS20448, podle nějž žalobkyně při posuzování možnosti jejího
vycestování na Ukrajinu výslovně sdělila, že neexistuje žádný důvod, který by jí bránil v návratu
na Ukrajinu, kromě toho, že se zde cítí jako doma. S ohledem na to, že věrohodnost žadatele
o udělení mezinárodní ochrany je esenciální podmínkou úspěšnosti jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, je uvedený rozpor významný a měl být soudem zohledněn. Obdobně
se soud nevypořádal se skutečností, že žadatelka zanechala na území Ukrajiny svého syna,
který dle jejích tvrzení měl být rovněž potenciálním cílem soukromých osob, tzv. mafie.
[7] Žalobkyně nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS). Podle tohoto
rozhodnutí se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatele. Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V nyní souzené věci k takto
výraznému pochybení krajského soudu došlo, podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu §104a
s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
[10] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k meritorním přezkumu napadeného
rozsudku. Kasační stížnost přitom shledal důvodnou.
[11] Stěžovatel zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany na základě §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu, podle nějž se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
„neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo
že mu hrozí vážná újma podle §14a“.
[12] Institut zjevně nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu (dříve zjevně nedůvodné
žádosti o azyl) byl do zákona o azylu zaveden v reakci na časté zneužívání azylové procedury
ze strany cizinců, kteří zjevně nesplňují podmínky pro udělení azylu (respektive v současné době
azylu ani doplňkové ochrany).
[13] Aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu je možná primárně v případě, že žadatel
o mezinárodní ochranu vůbec neuvádí skutečnosti svědčící o možné hrozbě pronásledování
či způsobení vážné újmy. S ohledem na účel daného zákonného ustanovení lze však jeho aplikaci
připustit rovněž v případech, kdy žadatel sice uvádí skutečnosti svědčící o možné hrozbě
pronásledování či způsobení vážné újmy, ale tyto skutečnosti zjevně nejsou důležité nebo mají
zjevně jen malý význam pro posouzení toho, zda mu může být udělen azyl nebo doplňková
ochrana. Případně pokud žadatel sice uvádí skutečnosti svědčící o možné hrozbě pronásledování
či způsobení vážné újmy, ale tyto skutečnosti zjevně nemají oporu ve faktech či jsou zcela
rozporné. V těchto méně zřetelných případech je nicméně nutné pečlivě zvažovat, zda postačuje
projednání věci ve zkráceném řízení (a zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné). Nemělo
by docházet k „nadužívání“ daného institutu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 – 57, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62;
obdobně viz také Kosař, D. a kol. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010).
[14] Krajský soud stěžovateli vytkl, že se blíže nezabýval okolnostmi úmrtí manžela žalobkyně
na Ukrajině, které by ve vztahu k žalobkyni mohly představovat skutečnosti svědčící o možné
hrozbě pronásledování či způsobení vážné újmy. Vycházel přitom z tvrzení žalobkyně
uplatněných ve správním řízení, při pohovoru vedeném dne 26. 3. 2013. Žalobkyně stěžovateli
sdělila, že se na Ukrajinu nemůže vrátit proto, že v roce 2008 tam zabili jejího manžela,
který jel na pohřeb své matky, a žalobkyně se obává, že stejný osud by čekal i ji. Matka žalobkyně
oznámila na policii, že manžel žalobkyně byl nalezen mrtev na poli za vesnicí s 22 bodnými
ranami, ale oznámení nebylo na policii přijato, policisté řekli matce žalobkyně, ať jej vezme zpět,
jestli doma nechce mít další mrtvolu. Dle žalobkyně také smrt manžela nikdo nevyšetřoval,
žalobkyně má za to, že osoby, které manžela zabily, jsou spojeny s policií. Dodala, že fyzicky
byl na Ukrajině napaden rovněž její syn. Vysvětlila, že si s manželem půjčili na koupi stánku,
byli domluveni s věřiteli na splátkách, ti ale po ní chtěli větší úroky. Když v roce 2000 opouštěla
Ukrajinu, dluh činil dle „mafiánů“ již 50.000 euro, původně si přitom půjčili 30.000 amerických
dolarů a každý měsíc po dobu dvou a půl let spláceli 1.000 amerických dolarů. Nakonec jim byl
spálen i prodejní stánek se zbožím. Lidé, kteří jí a manželovi půjčili peníze a pak vyhrožovali, jsou
dle ní mafiáni, kteří vyhrožují, vydírají podnikatele a zabíjejí lidi. Dále uvedla, že policie
na Ukrajině je s takovými lidmi spojena a proto je zbytečné se na policii obracet, neboť
by jí nepomohla.
[15] Z odůvodnění napadeného rozsudku není zcela zřejmé, zda byl krajský soud názoru,
že je nutno se případem žalobkyně blíže zabývat pouze z hlediska možného udělení doplňkové
ochrany, nebo také azylu. Krajský soud na jednu stranu uvedl, že pokud by bylo zjištěno,
že manžel žalobkyně zemřel násilnou smrtí, dalo by se uvažovat o tom, že by byly dány důvodné
obavy žalobkyně, že při návratu na Ukrajinu by jí hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení (tj. měla by jí být udělena doplňková ochrana). Na druhou stranu hovoří o tom,
že stěžovatel se nevypořádal s otázkou, zda úmrtí manžela žalobkyně na Ukrajině v roce 2008
by ve vztahu k žalobkyni nemohlo představovat při jejím návratu na Ukrajinu pronásledování
nebo ohrožení vážnou újmou. Pronásledování (respektive odůvodněný strach z pronásledování)
je přitom jedním z prvků, které musí být naplněny, aby žadateli mohl být udělen azyl.
[16] V každém případě však platí, že žalobkyní tvrzené skutečnosti zjevně nejsou skutečnostmi
svědčícími o možné hrozbě pronásledování, jež by mohla odůvodnit udělení azylu dle
§12 zákona o azylu. Udělit cizinci azyl na základě uvedeného ustanovení lze buď v případě,
že je zjištěno, že je „pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“, anebo v situaci,
kdy má „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“. Institut azylu neslouží
k ochraně všech cizinců, kteří se ocitli v nějaké těžké životní situaci, ale pouze k ochraně cizinců,
kteří jsou pronásledováni, respektive mají odůvodněný strach z pronásledování z tzv. azylově
relevantních důvodů. Těmto důvodům skutečnosti uváděné žalobkyní bezpochyby podřadit
nelze. Za důvod svého a manželova odchodu z Ukrajiny v roce 2000 a neochoty vrátit
se zde označuje žalobkyně obavy z věřitelů, od nichž si s manželem půjčili v počátcích svého
podnikání peníze a kteří po nich vymáhali splacení tohoto dluhu včetně nepřiměřeně vysokých
úroků. Hrozba ze strany věřitelů (slovy žalobkyně mafiánů) tak zjevně nebyla motivována
její rasou, pohlavím, náboženstvím, či jiným z azylově relevantních důvodů. Ostatně shodně
Nejvyšší správní soud judikoval v mnoha skutkově srovnatelných případech (viz například
rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49).
[17] Skutečnosti uváděné žalobkyní svědčí toliko o možné hrozbě způsobení vážné újmy
(tj. v úvahu by přicházela pouze možnost udělení doplňkové ochrany). I v takovém případě
však lze za jistých okolností žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnout jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu (k tomu viz výše).
[18] Podle §14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který „nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Za vážnou újmu se považuje „a) uložení nebo vykonání trestu
smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.“
[19] Stěžovatel označuje tvrzení uváděná žalobkyní za zjevně nevěrohodná. Poukazuje
na skutečnost, že svou vlast opustila již v roce 2000, od té doby žila v České republice a nebyla
tak v žádném kontaktu s osobami, z jejichž strany jí má údajně hrozit nebezpečí vážné újmy.
Odkazuje rovněž na vyjádření poskytnuté žalobkyní v řízení o správním vyhoštění, které s ní bylo
zahájeno dne 11. 2. 2013. V tomto řízení k dotazu, zda je jí znám důvod, který by jí znemožňoval
návrat na Ukrajinu, nic o vraždě svého manžela na Ukrajině neuvedla, sdělila pouze,
že se v České republice cítí jako doma. Nevěrohodnost a účelovost výpovědi stěžovatelky
dovozuje stěžovatel také z toho, že k vraždě jejího manžela mělo dojít v roce 2008,
avšak o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně požádala až v roce 2013, ačkoliv na území ČR
pobývala po celou tuto dobu nelegálně.
[20] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že řízení o mezinárodní ochraně
je řízením specifickým tím, že je v něm často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze.
V mnoha případech tedy zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým
faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti,
zda k událostem, o nichž hovoří, opravdu došlo podle jeho výpovědi. Nejvyšší správní soud
se ve své judikatuře k dané problematice vyjadřoval již mnohokrát, pro koherentní shrnutí jejích
závěrů lze odkázat např. na rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70
(publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Poukázat lze rovněž na judikaturu Nejvyššího správního
soudu týkající se důkazního standardu u posuzování doplňkové ochrany, tzv. testu „reálného
nebezpečí“. Například podle rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, „reálným
nebezpečím“ nutno rozumět, že „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde
k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může
s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“. Test „reálného nebezpečí“ je tak vůči žadateli
o mezinárodní ochranu přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“, užívaný pro zkoumání
„odůvodněnosti strachu z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu.
[21] Jestliže tedy stěžovatel vycházel ve svém rozhodnutí (kromě jiného) z hodnocení
věrohodnosti tvrzení žalobkyně, jedná se v daném řízení o standardní a legitimní přístup.
Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší nyní blíže hodnotit věrohodnosti tvrzení
stěžovatelky, protože krajský soud se danou otázkou vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí
je tak v tomto bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud bez dalšího dovodil,
že povinností stěžovatele bylo obstarat si podrobnější údaje o okolnostech úmrtí manžela
žalobkyně (například vyžádat jeho úmrtní list). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že považuje
za přiléhavou argumentaci uplatněnou stěžovatelem v kasační stížnosti, podle níž by takový
postup nebyl namístě.
[22] Podle §19 odst. 1 zákona o azylu Ministerstvo vnitra při zjišťování údajů potřebných
pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany „dbá ochrany žadatele o udělení mezinárodní
ochrany a jeho rodinných příslušníků v zemi jeho státního občanství nebo v případě osoby bez státního občanství
v zemi jejího posledního trvalého bydliště. Ministerstvo, popřípadě další orgány veřejné moci nesdělí jakýmkoliv
způsobem údajným původcům pronásledování nebo vážné újmy informace o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a nezíská v souvislosti s řízením ve věci mezinárodní ochrany informace o žadateli o udělení mezinárodní ochrany
od údajných původců pronásledování nebo vážné újmy.“ Údajným původcem vážné újmy sice v případě
stěžovatelky nemají být ukrajinské státní orgány, ale soukromé osoby, nicméně i tak by zjišťování
údajů týkajících se žalobkyně způsobem naznačeným krajským soudem bylo nepřípustné
a v rozporu s citovaným zákonným ustanovením.
[23] Odkázat lze také na judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozdělení důkazního
břemene mezi žadatele o mezinárodní ochranu a stát, podle níž je stát zodpovědný za náležité
zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které
se týkají výlučně jeho osoby (viz např. rozsudek ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58).
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že v případě žalobkyně není splněn ani další
prvek definice doplňkové ochrany, a to prvek „selhání vnitrostátní ochrany“ v zemi, do které
by měl být žadatel o mezinárodní ochranu navrácen. Stěžovatel poukazuje na informaci
Ministerstva zahraničních věcí založenou ve spisu, z níž dovozuje, že žalobkyně má na Ukrajině
reálnou možnost nalézt účinnou ochranu. Žalobkyně podle něj této možnosti nevyužila,
aniž by jí v tom bránila skutečná překážka.
[25] Nejvyšší správní soud ve vztahu k této otázce stěžovateli přisvědčuje v obecné rovině,
tedy že rozhodnout o udělení doplňkové ochrany žadateli o mezinárodní ochranu lze pouze
v případě, že je naplněn (kromě jiného) také zmíněný prvek „selhání vnitrostátní ochrany“.
Hodnocení, zda došlo k jeho naplnění v posuzovaném případě, však zdejšímu soudu nepřísluší,
neboť krajský soud se také k této otázce vůbec nevyjádřil (krajský soud pouze konstatoval,
že původcem vážné újmy mohou být i soukromé osoby, což však stěžovatel nikterak
nezpochybňoval). Nejvyšší správní soud toliko na okraj odkazuje na svou judikaturu týkající
se prvku „selhání vnitrostátní ochrany“ a standardu vnitrostátní ochrany plynoucího z příslušných
ustanovení práva Evropské unie – odkázat lze například na rozsudek ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 – 57 (k podrobnější úpravě této problematiky na úrovni vnitrostátního práva
došlo teprve v době po vydání rozhodnutí stěžovatele v nynější věci, srov. §2 odst. 10 a 11
zákona o azylu ve znění účinném od 1. 5. 2013).
[26] Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku,
podle níž byl pokyn krajského soudu k provedení bližšího dokazování stran úmrtí manžela
žalobkyně nezákonný. V dalším řízení bude úkolem krajského soudu posoudit, zda lze považovat
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany za zjevně nedůvodnou z hlediska věrohodnosti
jí uplatněných tvrzení o hrozbě vážné újmy, které by byla vystavena v případě návratu
na Ukrajinu, a dále z hlediska možnosti vnitrostátní ochrany proti údajným původcům této
hrozby.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.),
v němž je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu