ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.31.2014:27
sp. zn. 10 As 31/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců
Daniely Zemanové a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí,
o. s., se sídlem Ve svahu 1, Praha 4 -Podolí, zastoupen JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem
se sídlem Za Zelenou liškou 967/2b, Praha 4-Krč, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy,
se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 9. 2013, čj. S-MHMP 1517432/2012/OST/Če/Cř, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, čj. 11 A 180/2013–27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného usnesení městského soudu, kterým bylo s odkazem na §47 písm. c) zákona s. ř. s.
a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení o žalobě stěžovatele
pro nezaplacení soudního poplatku.
[2] Ve stručné kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesení o zastavení řízení bylo
vyhotoveno a doručeno v době, kdy již byl soudní poplatek uhrazen a předán k poštovní
přepravě [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Důvodem zpoždění úhrady byla vážná
nemoc zástupce stěžovatele v průběhu ledna 2014. Dále stěžovatel poukázal na to, že zástupce
ho zastupuje ve sporu zcela zdarma, neboť se nenašel nikdo, kdo by tento citlivý a veřejně
diskutovaný případ podpořil (záměr obestavět secesní památkově chráněnou budovu bývalého
nádraží Praha-Vyšehrad komerčními polyfunkčními stavbami). Navrhuje proto,
aby bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno.
[3] Žalovaný se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
[4] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž se musí zabývat i bez návrhu.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] K tomu soud uvádí následující. Poplatková povinnost vzniká již samotným podáním
žaloby [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Zákon o soudních poplatcích
umožňuje předejít následkům nezaplacení soudního poplatku v podobě zastavení řízení tím,
že navrhovateli dává možnost zaplatit soudní poplatek na základě výzvy soudu ve lhůtě
stanovené soudem podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích. Další možnost, kdy může
účastník řízení negativním následkům nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě,
mu poskytuje §9 odst. 7 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen dříve,
než usnesení nabylo právní moci. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku
právní moci, zaniká poplatková povinnost.
[7] Z obsahu předloženého soudního spisu městského soudu zdejší soud zjistil následující
pro věc rozhodné skutečnosti. Stěžovatel podal dne 25. 11. 2013 žalobu k městskému soudu.
Na úvodní straně žaloby uvedl, že soudní poplatek bude uhrazen v předepsané lhůtě na výzvu
soudu. Městský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku usnesením
ze dne 2. 1. 2014. K tomu stanovil lhůtu 10 dnů od doručení tohoto usnesení a současně poučil
o následcích nezaplacení soudního poplatku. Usnesení bylo stěžovateli prostřednictvím
jeho zástupce doručeno 6. 1. 2014. Dále ze spisu vyplývá, že soud dne 27. 1. 2014 dotazem
u finanční účetní ověřoval, zda byl soudní poplatek uhrazen (viz č. l. 25 spisu městského soudu).
Protože poplatek uhrazen nebyl, městský soud řízení o žalobě zastavil napadeným usnesením,
označeným v záhlaví. Toto usnesení bylo stěžovateli prostřednictvím jeho zástupce doručeno dne
29. 1. 2014. Dne 30. 1. 2014 obdržel městský soud přípis stěžovatele s vylepenými kolkovými
známkami v hodnotě požadovaného soudního poplatku. Tento přípis byl dle obálky na č. l. 31
spisu městského soudu předán k poštovní přepravě dne 28. 1. 2014.
[8] Ustálená judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (N 193/47 SbNU 539)] a správních soudů (viz např. rozsudek NSS ze dne
17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007 - 172, č. 2328/2011 Sb. NSS) výkladem §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích dovodila, že poplatkovou povinnost lze dodatečně splnit nejpozději
týž den, kdy došlo k nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tj. kdy došlo k doručení
usnesení o zastavení řízení poslednímu z účastníků řízení. Stanovení povinnosti soudu zrušit
usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník zaplatí poplatek dříve, než toto usnesení nabude
právní moci „není možné vůbec považovat za určení lhůty, a to ani zákonné. Každá lhůta, jako konkrétně
vyjádřený časový úsek, musí být určena jejím počátkem a koncem; v případě citovaného ustanovení však zcela chybí
specifikace skutečnosti, která by stanovila počátek lhůty, stejně jako určení její délky. Proto nabytí právní moci
usnesení o zastavení řízení nelze považovat za konec lhůty (a to ani lhůty stanovené přímo tímto zákonným
ustanovením, ani za konec jaksi fakticky protažené lhůty soudcovské stanovené dle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích)“ (viz cit. rozsudek čj. 5 Afs 1/2007 - 172). Jinými slovy, tuto situaci nelze považovat
za určení lhůty.
[9] Stěžovatel tvrdí, že soudní poplatek byl uhrazen v době, kdy bylo napadené usnesení
vyhotovováno a doručováno. Podle §40 odst. 4 s. ř. s. platí, že [l]hůta je zachována, bylo-li podání
v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní
poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Snaží-li se snad stěžovatel argumentovat odkazem na analogické použití tohoto ustanovení
soudního řádu správního, nelze tuto argumentaci považovat za relevantní. Pokud stanovení
povinnosti soudu zrušit usnesení o zastavení řízení, jestliže účastník zaplatí poplatek dříve,
než toto usnesení nabude právní moci, není možno ve smyslu shora citovaného rozhodnutí
vůbec pokládat za určení lhůty, pak logicky ani není možná aplikace §40 odst. 4 s. ř. s.
[10] V dané věci je tedy klíčovou otázka, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková
povinnost v případě úhrady částky soudního poplatku provedené vylepením kolkových známek.
Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval v citovaném rozsudku čj. 5 Afs 1/2007-172.
V něm konstatoval, že okamžik zaplacení je „určen teprve znehodnocením (obliterací) kolkové známky
soudem, i kdyby podání obsahující kolkové známky bylo držiteli poštovní licence předáno včas.“ Dlužno
doplnit, že právně významný je den zaplacení. A to nemůže být žádný jiný den než ten, v němž
se soudní poplatek (v daném případě kolkové známky) dostal do dispozice soudu.
Opačná - stěžovatelem prezentovaná úvaha – by nastolovala toliko právní nejistotu
(takto např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1582/08).
[11] Z konstatovaného obsahu spisu městského soudu nepochybně vyplývá, že kolkové
známky došly soudu teprve 30. 1. 2014. Právní moc usnesení o zastavení řízení nastala posledním
okamžikem dne 29. 1. 2014. Zaplacení soudního poplatku tak nastalo až po právní moci tohoto
usnesení. Jak stanoví zákon v §9 odst. 7 druhé větě, nabude-li usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost. Z tohoto důvodu městský
soud stěžovateli soudní poplatek následně vrátil (usnesení na č. l. 33 spisu městského soudu).
[12] Námitka stěžovatele o včasnosti předání kolkových známek k poštovní přepravě
je proto nedůvodná. Zastavil-li městský soud řízení o žalobě napadeným usnesením, učinil
tak zcela v souladu se zákonem. Zdejší soud neshledal ani jiné pochybení městského soudu,
kterými by se musel zabývat z úřední činnosti, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že právní úpravu placení soudních poplatků
je ve vztahu k účastníkům řízení možno hodnotit jako značně benevolentní. Povinnost zaplatit
soudní poplatek je spojena již se samotným podáním návrhu k soudu, přičemž ve správním
soudnictví se jedná o pevnou částku, o jejíž výši nejsou pochybnosti. Zákon však nesplnění této
povinnosti nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví povinnost soudu v takové situaci vydat
výzvu k jeho úhradě a řádně účastníka řízení poučit o následcích nedodržení této povinnosti.
Pokud účastník řízení ani na základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu zákon další
(v pořadí tedy již třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci usnesení
o zastavení řízení. Stěžovatel, resp. její zástupce, tak měl dostatek času k tomu, aby poplatkovou
povinnost splnil. Pokud tak neučinil, musel znát negativní důsledky, které mu toto jednání může
přivodit. Na tom nic nemůže změnit ani nemoc zástupce stěžovatele.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu