ECLI:CZ:NSS:2014:10.AZS.74.2014:36
sp. zn. 10 Azs 74/2014 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2013, č. j. OAM-323/ZA-ZA06-K01-2012, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2014, č. j. 45 Az
1/2014-51,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013, č. j. OAM-323/ZA-ZA06-K01-2012, Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodlo o neudělení mezinárodní
ochrany žalobci dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Tvrzení žalobce, že vyrůstal nikoli ve své vlasti,
nýbrž v České republice spolu s matkou, starším bratrem a nevlastním otcem (českým občanem),
dále že v průběhu tohoto pobytu se naučil česky, chodil zde do školy a jen a pouze v České
republice má širší jak sociální tak rodinné zázemí, přičemž návrat na Ukrajinu by pro něj
znamenal život bez práce a domova, shledal žalovaný pro udělení mezinárodní ochrany
nedostatečnými. Ve vztahu k posouzení možného udělení humanitárního azylu a doplňkové
ochrany dle §14 a §14a zákona o azylu žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal
především na skutečnost, že žalobce v letech 2007 až 2012 pobýval na Ukrajině, kterou opustil
kvůli potížím s rodinou. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný uvedl,
že sama existence rodinných vazeb na území České republiky není důvodem pro udělení
mezinárodního azylu ani doplňkové ochrany. Nadto žalobce v současné době se svým nevlastním
otce a bratrem nesdílí společnou domácnost, po dobu svého pobytu na Ukrajině s nimi udržoval
pouze sporadický kontakt a do České republiky přicestoval na pozvání přátel.
[2] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) názoru žalovaného přisvědčil a žalobu
proti jeho rozhodnutí rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
[3] V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, proti tomuto rozsudku žalobce
(dále jen „stěžovatel“) předně uvedl, žalovaný v průběhu správního řízení nedostatečně zjistil
skutkový stav, čímž porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a „nepřihlédl k personálním
charakteristikám stěžovatele a jeho neschopnosti přežít, či alespoň naprosto neživořit na území současné
Ukrajiny“. V případě návratu na Ukrajinu hrozí stěžovateli vážná existenční krize hraničící
s ohrožením života, přičemž situace na Ukrajině se setrvale zhoršuje a na východě země hrozí
vypuknutí občanské války. Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany „netvrdil, že by byl
přímo orgány státního aparátu pronásledován, nicméně uvedl, naprosto relevantní důvody zvláštního zřetele hodné
pro udělení minimálně azylu z důvodu humanitárního.“ Krajský soud přitom dostatečně nezkoumal
rozhodnutí žalovaného „právě ze stěžejního hlediska žaloby pokud tento neudělil stěžovateli azyl
z humanitárních důvodů“ (pozn.: všechny citace uvedeny včetně pravopisných chyb). Krajský soud
se totiž v této souvislosti zabýval pouze tím, zda ze strany žalovaného nedošlo
k porušení procesních předpisů a zákazu libovůle, přičemž dle stěžovatele se žalovaný
právě těchto pochybení dopustil.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval některé argumenty uvedené
v jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl její zamítnutí.
[6] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační
stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[7] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud podrobně vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS (vyhledatelné též – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí - na www.nssoud.cz), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. Závěry v tomto rozhodnutí traktované jsou zcela použitelné i v nyní projednávané
věci; vzhledem k jejich všeobecné dostupnosti a četnou judikaturou Nejvyššího správního soudu
podepřené ustálenosti postačí na ně odkázat.
[8] Stěžovatel výslovně neuvedl, v čem spatřuje důvody zakládající přijatelnost podané
kasační stížnosti, avšak z jejího textu lze dovodit, že těmito důvody jsou nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci ve správním řízení, nesprávné posouzení otázky možného udělení
humanitárního azylu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti
a postačovala by k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech,
resp. Jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Absenci
takto vytýčených požadavků Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu
neshledal. Krajský soud naopak přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními
námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal.
[10] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že v posuzované věci nevyvstala žádná právní
otázka, která by doposud nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena.
Stěžovatel opíral svou žádost o udělení mezinárodní ochrany především o důvody
ekonomické, které však z povahy věci k jejímu udělení nepostačují; k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54, a ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003-43. Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého
a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008-71, a ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012-28, č. 2836/2013 Sb. NSS.
[11] K otázce udělení humanitárního azylu se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
např. v rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003-38, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003-48, a ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, ve kterých zdůraznil,
že posouzení této otázky spadá do správního uvážení žalovaného a je přezkoumatelné
toliko z pohledu dodržení procesního postupu a případného porušení zákazu libovůle. Nejvyšší
správní soud přitom nesdílí názor stěžovatele, že se žalovaný právě těchto pochybení dopustil.
Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, na jehož základě přehledným, srozumitelným
a velmi podrobným způsobem vyložil, proč stěžovatel podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany včetně humanitárního azylu nesplňuje.
[12] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele; proto ji dle §104a s. ř. s. odmítl.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o ustanovení §60
odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu