ECLI:CZ:NSS:2014:15.KSE.5.2013:45
sp. zn. 15 Kse 5/2013 - 45
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Lenka Matyášová,
JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jindřich Psutka, JUDr. Gabriela Vilímková, Mgr. Martina
Douchová a JUDr. Katarína Maisnerová rozhodl ve věci návrhu na zahájení kárného řízení
ze dne 9. 10. 2013, podaného předsedou Kontrolní komise Exekutorské komory ČR
JUDr. Janem Paraskou, proti kárně obviněnému Mgr. J. N., soudnímu exekutorovi, Exekutorský
úřad Praha – východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6, zast. advokátem Mgr. et Mgr. Václavem
Sládkem, se sídlem AK Sládek & Partners, Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5,
takto:
I.
Mgr. J. N., nar. x,
soudní exekutor Exekutorský úřad Praha – východ,
se sídlem Libocká 73/57, Praha 6,
j e v i n e n
tím, že jako soudní exekutor, pověřený exekučním řízením ve věci sp. zn. 054 EX 812/10,
nerespektoval usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co 432/2011-116,
které mu bylo doručeno dne 19. 1. 2012 a nabylo dne 3. 2. 2012 právní moci, na základě kterého
byla exekuce zastavena a současně zrušena dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce,
a soudní exekutor měl tedy vrátit povinnému dosud zaplacené plnění; namísto vrácení
vymoženého plnění povinnému, započetl pohledávku oprávněného ve výši 518.582,75 Kč vůči
povinnému, kterou si soudní exekutor nechal dne 31. 1. 2012 postoupit od oprávněného,
t e d y
svým jednáním závažně porušil právní a stavovský předpis, konkr. §2 exekučního řádu,
ve znění do 31. 12. 2012 a čl. 3 a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže
soudních exekutorů,
č í m ž
spáchal kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012.
II.
Podle ust. §116 odst. 3 písm. c) exekučního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, se mu za toto kárné
provinění ukládá
p o k u t a v e v ý š i 250 000 Kč.
Tato pokuta je splatná do šedesáti dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Nejvyššího správního soudu č. 3762-46127621/0710, var. symbol: 15052013.
Odůvodnění:
Předseda Kontrolní komise Exekutorské komory ČR, jakožto kárný žalobce ve smyslu
ust. §117 odst. 2 písm. b) exekučního řádu podal dne 11. 10. 2013 u Nejvyššího správního
soudu, jakožto kárného soudu ve smyslu ust. §3 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců,
státních zástupců a soudních exekutorů, kárnou žalobu, v níž viní kárně obviněného soudního
exekutora z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 054 EX 812/10, v němž byl pověřen vedením
exekuce proti povinnému: společnost CONTI STEEL, s.r.o., zast. jednatelem společnosti
Zdeňkem Kašparem (jakožto druhým povinným) ve prospěch společnosti Holenda, s.r.o.
(oprávněný) usnesením OS v Kladně ze dne 22. 10. 2010, č. j. 8 EXE 27/2010-16, postupoval
v rozporu s ust. §2 a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů
(dále Etický kodex), v rozporu s §3 odst. 2 exekučního řádu a čl 4 E tického kodexu, přitom
vykonával jinou výdělečnou činnost neslučitelnou s činností soudního exekutora, a dále v rozporu
s §46 odst. 1 exekučního řádu nepostupoval při provádění exekuce tak, aby dbal ochrany práv
účastníků řízení.
Kárný žalobce uvádí, že povinní v rámci řízení podali návrh na zastavení a odklad
exekuce, který byl usnesením exekučního soudu ze dne 2. 8. 2011 zamítnut. Krajský soud poté
vyhověl odvolání povinných a usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co432/2011-116, změnil
usnesení exekučního soudu tak, že se exekuce zastavuje a zrušují se doposud vydaná rozhodnutí
o nákladech exekuce; současně odvolací soud rozhodl o nákladech exekuce i o nákladech
odvolacího řízení.
Soudní exekutor vymohl do dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu,
tj. do 3. 2. 2012 na základě zrušeného příkazu k úhradě nákladů exekuce celkem 550.000 Kč;
tyto peněžní prostředky povinnému kárně obviněný ani na výzvu ze dne 27. 2. 2012 nevrátil,
ale dne 31. 1. 2012 (tj. cca dva týdny po rozhodnutí odvolacího soudu, ale ještě za běhu
exekučního řízení) si nechal postoupit od oprávněného jeho pohledávky vůči povinnému. Dne
29. 3. 2012 oznámil kárně obviněný povinnému:„tímto započítávám proti pohledávce společnosti CONTI
STEEL s.r.o. ve výši 550 000 Kč za mou osobou svou pohledávku za společností CONTI STEEL, s.r.o.
ve výši 518.582,75 Kč“. Kárně obviněný tedy fakticky povinnému vyplatil namísto vymoženého
plnění ve výši 550.000 Kč pouze částku 31.417, 25 Kč.
Kárný žalobce konstatuje, že dle §1 odst. 2 exekučního řádu soudní exekutor provádí
nucený výkon exekučních titulů a další činnosti dle exekučního řádu. Mezi zmíněnou další činnost
se přitom řadí možnost sepisování exekutorských zápisů, doručování soudních písemností,
zjišťování a zajišťování majetku v trestním řízení, možnost vykonávat činnost soudního
vykonavatele ve věcech výkonu rozhodnutí, organizování dobrovolných dražeb, přijímaní úschov
v souvislosti s probíhajícím řízením a poskytování právní pomoci poté, kdy již bylo rozhodnuto
Pokračování 15 Kse 5/2013 - 46
v nalézacím řízení (viz §74 až 77 e. ř.) Mimo uvedené může soudní exekutor dle §3 odst. 2
exekučního řádu vykonávat vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou,
uměleckou činnost a činnost v poradních orgánech vlády, ministerstev, jiných ústředních orgánů
státní správy a v orgánech samosprávy. Činnost soudního exekutora je neslučitelná s jinou
výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Kárný žalobce odkazuje
stran problematiky jiné výdělečné činnosti na rozhodnutí kárného soudu sp. zn. 13 Kse 23/2009,
ze dne 13. 12. 2011, kde kárný senát vyslovil názor, že výdělečnou činností se v obecné rovině
rozumí každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za účelem získání majetkového
prospěchu; rozhodující dle kárného senátu přitom není skutečnost, zda k získání majetkového
prospěchu fakticky došlo či nikoli, ale samotná výdělečná povaha vykonávané činnosti. Je proto
na místě se zabývat, zda žalovaná činnost soudního exekutora je již svou povahou určena
k získání příjmu, či nikoli; pokud ano, tak zdali jde o správu vlastního majetku.
Kárný žalobce poukazuje na to, že k postoupení pohledávky dochází obecně
buď za účelem převzetí pohledávky za určité procento nominální hodnoty k jejímu vymáhání,
nebo z důvodu budoucího započtení vzájemných pohledávek; v každém případě je však účelem
získání majetkového prospěch (např. inkaso rozdílu mezi úplatou za postoupení a výší
pohledávky s příslušenstvím, optimalizace peněžních toků v důsledku možného započtení,
apod.). V daném případě došlo k postoupení pohledávky ve výši více než půl milionu korun
za trvání exekučního řízení, nepochybně v přímé souvislosti s ním, a nelze se domnívat,
že by tak exekutor činil z ryzího altruismu. Majetkový prospěch přitom lze vidět v nevyplacení
již uhrazených nákladů exekuce, ačkoli odvolací soud exekuční řízení pravomocně zastavil a zrušil
příkaz k úhradě nákladů exekuce. Z okolností případu je zřejmé, že činnost soudního exekutora
šla nad rámec správy vlastního majetku. Omezení soudního exekutora vykonávat jinou
výdělečnou činnost souvisí s jeho postavením a s jeho výkonem státní moci, z tohoto důvodu
musí být srozuměn s větší ingerencí státu i do jeho na první pohled soukromých záležitostí
(k tomu např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 112/04). K samotnému započtení
pohledávky kárný žalobce poukazuje na to, že obecně platí, že z postavení soudního exekutora
při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním
a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem,
přihlášeným věřitelem) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy
je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení (rozsudek NS ČR
sp. zn. 20 Cdo 2706/2004, ze dne 28. 3. 2006). Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná
jako orgán veřejné moci je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech
jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv
a povinností zasahovat (srov. rozsudek NS ČR ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007).
Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS –st 23/076, ze dne 12. 9. 2006 vyslovil závěr,
podle něhož exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž
třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje
jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení,
kdy je v postavení účastníka řízení. Exekutor jako nositel takto přiznané pohledávky není
již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou
pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení.
V daném případě je tedy dle kárného žalobce na místě se zabývat otázkou, zda kárně
obviněný při započtení vystupoval v postavení orgánu veřejné moci nebo v postavení běžného
dlužníka; jinými slovy, zda soudní exekutor při vracení vymoženého plnění jedná s účastníkem
řízení v rovném postavení či v rámci veřejnoprávního vztahu.
Kárný žalobce nezpochybňuje, že soudní exekutor obecně, jedná-li se o rozhodování
o nákladech exekuce (tj. odměna a nálady exekučního řízení) je v postavení fyzické osoby
(z čehož rezultuje např. jeho aktivní legitimace k podání opravných prostředků proti rozhodnutí
soudu o nákladech řízení). V daném případě se však jedná o skutkově odlišnou situaci,
když exekutor při přijetí částky vystupoval z pozice státního orgánu (vymáhání nákladů spojených
s exekučním řízením na základě autoritativního rozhodnutí – příkazu k úhradě nákladů exekuce),
přičemž právní titul k držbě vymožených peněžních prostředků odpadl. K tomu rovněž
z odůvodnění usnesení odvolacího soudu: „….odvolací soud zrušil doposud vydaná rozhodnutí
o nákladech exekuce s tím, že pokud bylo na tyto náklady plněno, soudní exekutor zaplacené plnění povinným
vrátí.“ Kárně obviněný vědom si své povinnosti vrátit povinnému vymožené plnění, namísto,
aby celou částku vyplatil povinnému, ji započetl na svoji pohledávku. Kárný žalobce rovněž
poukazuje na to, že kárně obviněný při vyplacení neoprávněně vymoženého plnění není
dlužníkem povinného a povinný není jeho věřitelem, proto nemohl svoji pohledávku vůči
neoprávněně vymoženému plnění započíst (nestály zde vzájemné pohledávky), ale bylo jeho
povinností peníze dříve vymožené vyplatit povinnému.
Na základě uvedeného kárný žalobce dospěl k závěru, že kárně obviněný svým jednáním
závažně porušil povinnosti stanovené exekučním řádem a Etickým kodexem; navrhuje posoudit
jeho jednání jako kárné provinění ve smyslu ust. §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu ve znění
do 31. 12. 2012 a současně navrhuje, aby mu bylo uloženo kárné opatření ve formě pokuty
dle uvážení kárného senátu.
Vyjádření kárně obviněného
Kárně obviněný v písemném vyjádření k návrhu kárného žalobce uvedl, že v exekučním
řízení sp. zn. 054 EX 812/10 vymáhal pohledávku oprávněného na základě exekučního titulu,
jehož vykonatelnost byla následně soudem vyvrácena, a to z důvodu vady exekučního titulu ryze
formální povahy. Ostatně jako extrémně formalistický označil přístup obecných soudů
k náležitostem exekučního titulu týkající se specifikace způsobu ověření totožnosti účastníka
i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1005/12 nebo nálezu ze dne
4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 925/13. Pohledávka oprávněného vůči povinnému zde skutečně reálně
existovala a byla i samotným povinným v průběhu exekučního řízení uznána.
Kárně obviněný uvádí, že postupoval v řízení při výkonu exekuční činnosti zcela
standardně, tj. krom jiného i nezávisle a nestranně; poukázal rovněž na fakt, že předmětný spis
ve věci vedené pod sp. zn. 054 EX 812/10 byl v dubnu 2013 na základě podnětu stěžovatele
Zdeňka Kašpara předmětem mimořádné kontroly odboru dohledu Ministerstva spravedlnosti,
kdy ze strany tohoto orgánu nebylo kárně obviněnému ničeho vytknuto.
Kárně obviněný souhlasí s tvrzením kárného žalobce, že exekutor má v průběhu exekuce
dvojí postavení s tím, že jeho charakter se mění. Ostatně v tomto smyslu se vyjádřilo i plénum
Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06. Kárně obviněný poukazuje na to,
že kárný žalobce si v kontextu výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ve spojení
s cit. rozhodnutím NS ČR sp. zn. Cdo 982/2012 otázku, zda kárně obviněný při započtení
předmětné pohledávky vůči povinnému vystupoval v postavení orgánu veřejné moci, zodpověděl
kladně s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 5127/2007. Citované rozhodnutí však
pro tento případ není vůbec přiléhavé, neboť ve věci tam projednávané se jednalo o povinnost
exekutora vyplatit na základě rozvrhového usnesení soudu částku přiznanou věřitelům,
která nebyla považována za soukromoprávní závazek, nýbrž za důsledek veřejnoprávního vztahu.
Soudní exekutor v tehdy projednávané věci nebyl, jak uvádí citované rozhodnutí „dlužníkem
oprávněného a oprávněný nebyl jeho věřitelem“, byl pouze jakýmsi nestranným prostředníkem,
zákonným platebním místem a musel si tedy být vědom, že mu tyto finanční prostředky nenáleží,
nýbrž jsou mu pouze dočasně svěřeny. V případě, že by ze strany soudního exekutora při realizaci
Pokračování 15 Kse 5/2013 - 47
usnesení o rozvrhu nedošlo k výplatě částek přiznaných věřitelům, bylo by možné
se proti tomuto jeho jednání i s odkazem na usnesení NS ČR ze dne 10. 5. 2012,
sp. zn. 20 Cdo 3343/2011, bránit prostředky obrany proti nesprávnému úřednímu postupu
dle §13 zák. č. 82/1998 Sb., nikoli cestou žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.
Postavení kárně obviněného v nyní projednávané věci je však naprosto odlišné;
neboť částka ve výši 550.000 Kč odpovídající nákladům exekuce skutečně náležela přímo kárně
obviněnému jako odměna za provedení exekuce. Kárně obviněný nevystupoval pouze jako
osoba, jíž byly tyto prostředky dočasně pouze svěřeny, tedy jako zákonné platební místo,
nýbrž jako jejich oprávněný vlastník, kterému náležely z tehdy existujícího právního důvodu.
Kárně obviněný byl oprávněn předmětnou částkou disponovat až do 3. 2. 2012, tj. do právní
moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, kterým byla zrušena exekuce nařízená
usnesením OS v Kladně. Dne 3. 2. 2012 právní důvod, na základě něhož mu byly náklady
exekuce uhrazeny, odpadl a částka 550.000 Kč se stala pohledávkou povinného z titulu
bezdůvodného obohacení dle příslušných ustanovení OZ, tj. předpisu soukromoprávního.
Kárně obviněný konstatuje, že dnem nabytí právní moci cit. usnesení krajského soudu
rovněž zaniklo pověření kárně obviněného k provedení předmětné exekuce, čímž přestal vůči
oprávněnému a povinnému vystupovat z pozice veřejné moci delegované na něj na základě
exekučního řádu. Kárně obviněný trvá na svém stanovisku, že dne 29. 3. 2012 při realizaci
zápočtu předmětné pohledávky nevystupoval jako subjekt veřejného práva, nýbrž jako subjekt
práva soukromého. Bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou
stanovena jejich splatnost, avšak z ustálené judikatury (např. rozsudky NS ČR,
sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, 23 Cdo 2842/2007, atd.) vyplývá, že doba plnění je vázána na výzvu
věřitele podle §563 OZ. Teprve uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník
věřitelem požádán o plnění, se dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným. Pohledávka
povinného vůči kárně obviněnému vznikla dne 3. 2.2012 poté, co na základě usnesení krajského
soudu odpadl důvod, pro který byly kárně obviněnému náklady exekuce uhrazeny.
Tato pohledávka povinného se na základě výzvy ze dne 27. 2. 2012 stala splatnou uplynutím lhůty
bez zbytečného odkladu. Kárně obviněný vystupující po zániku svého pověření k provedení
předmětné exekuce již pouze jako osoba soukromého práva, tak nebyl nijak omezen na možnosti
započtení si své existující a splatné pohledávky za povinným vůči splatné pohledávce povinného
za kárně obviněným.
Pokud jde o kárným žalobcem namítaný rozpor postoupení předmětné pohledávky
s §3 odst. 2 exekučního řádu, k tomu kárně obviněný sděluje, že v jeho jednání nelze spatřovat
vykonávání jiné výdělečné činnosti. Jak vyplývá z důvodové zprávy k e. ř. účelem ust. §3
je omezení potencionálního střetu zájmů. Exekutor by tedy neměl „současně vykonávat advokátní
či notářskou praxi, činnost insolventního správce či správce podniku, nemůže vykonávat současně práci
v pracovním či služebním poměru a podnikat na základě živnostenského či obdobného oprávněn.“ (Kasíková,
Zákon o soudních exekutorech, komentář). Čl. 4. Etického kodexu výslovně zapovídá soudním
exekutorům účast ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností. Kárně
obviněnému je známo rozhodnutí kárného senátu sp. zn. 13 Kse 23/2009, nicméně v uvedeném
rozhodnutí je za činnost exekutorovi zapovězenou označeno členství ve statutárním
orgánu, tedy činnost v rozporu s čl. 4 Etického kodexu, ačkoli v uvedeném případě byla
tato činnost vykonávána bezúplatně. Za rozhodující byla označena skutečnost, že úplatnost
je pojmovým znakem působení člena statutárního orgánu společnosti bez ohledu na to,
zda v tom kterém případě byla sjednána bezúplatnost. V případě kárně obviněného se však jedná
o situaci zásadně odlišnou, neboť postoupení pohledávky není možné označit za činnost
vykonávanou za účelem získání majetkového prospěch, a tedy jako činnost nedovolenou.
Podle platného práva je smlouva o postoupení pohledávky pojata jako smlouva, která působí
změnu závazku v osobě věřitele, kdy tato smlouva může být uzavřena nejen za účelem trvalé
změny věřitele, ale také za účelem zajištění jiné pohledávky. Postoupení pohledávky dokonce
může být sjednáno jako bezúplatné, takže úplatnost rozhodně není jejím pojmovým znakem,
jak je tomu v případě výše uvedeném (sp. zn. 13 Kse 23/2009). Spatřovat v případě uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky nedovolenou výdělečnou činnost je ze strany kárně
obviněného vnímáno jako nepřípustný extenzivní výklad tohoto pojmu.
Ústní jednání
Skutek, který je kárně obviněnému přičítán, byl spáchán v době do 31. 12. 2012, kárný
senát proto v řízení při posuzování naplnění pojmových znaků kárného provinění postupoval
dle ust. §116 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Kárný žalobce setrval na kárném návrhu, konstatoval, že popsané jednání kárně
obviněného porušuje zásadu svědomitosti, zdrženlivosti, nestrannosti, nezávislosti tak,
jak je formulováno v §2 nebo v §5 v čl. 5 odst. 1 Etického kodexu, a to zejména tím, že si nechal
za trvání exekučního řízení postoupit od oprávněného, jakožto účastníka řízení, jeho pohledávku.
Za druhé, spatřuje v takovém jednání kárný žalobce porušení principu, resp. povinnosti
neslučitelnosti výkonu exekutorského úřadu s jinou výdělečnou činností, a to tím, že si kárně
obviněný nechal postoupit a započetl takovou pohledávku za účelem svého majetkového
prospěchu. Jedná se rovněž o porušení povinnosti dbát ochrany práv účastníků řízení tak,
jak ji formuluje §46 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s §271 občanského soudního řádu
a §52 exekučního řádu, a to v důsledku právě nevyplacení 550 tisíc Kč, které povinný uhradil,
ale vyplacení pouze 31 tisíc Kč, a to v důsledku započtení pohledávky. Nadto k takovému
započtení nemohlo vůbec dojít, jelikož soudní exekutor nebyl dlužníkem povinného a povinný
nebyl, co se týká vyplacení 550 tisíc Kč, věřitelem soudního exekutora. V podrobnostech odkázal
zástupce kárného žalobce na písemné odůvodnění návrhu.
Zástupce kárně obviněného odkázal na písemné vyjádření, dále zdůraznil,
že k rozhodnutí, kterým byla zastavena exekuce, došlo až rozhodnutím odvolacího soudu,
v této souvislosti poukázal na otázku přepjatého formalismu, uvedl, že odvolací soud v daném
případě rozhodl čistě formálně. Zdůraznil, že pokud jde o výrok o vrácení či vydání nějaké
konkrétní částky povinnému, tak toto rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje. Připustil,
že je samozřejmě z logiky věci patrné, že částky, které byly v mezidobí vymoženy,
a to jak pro oprávněného, tak ta část, která připadá na odměnu a náklady kárně obviněného
jako exekutora, tak bez dalšího představovaly bezdůvodné obohacení, a to právě proto, že právní
titul odpadl, přitom oprávněný ani nepodal ústavní stížnost, aby případně bylo rozhodnutí
odvolacího soudu, zrušeno.
Pokud jde o vlastní výkon exekuční činnosti, nezpochybnil právní zástupce postavení
soudního exekutora, jakožto veřejného činitele, nicméně pokud jde o vlastní nároky na úhradu
odměny či nákladů, namítl, že jde o soukromoprávní postavení; pokud v tomto smyslu
je exekutor věřitelem své odměny a věřitelem nákladů spojených s vymáháním.
Zástupce kárně obviněného stran svého přiznaného nároku vůči oprávněnému,
který mu měl na základě rozhodnutí soudu uhradit náklady řízení, vysvětlil, že oprávněný mu
nabídl, protože viděl, že soudní exekutor je v situaci, kdy bude muset dříve nebo později řešit
otázku vrácení částečných plnění povinnému, nechť si od něj postoupí pohledávku za povinným,
tím se spolu vyrovnají v částce, kterou uložil odvolací soud výslovně výrokem oprávněnému
zaplatit kárně obviněnému, a nechť si existující požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení
Pokračování 15 Kse 5/2013 - 48
z titulu, který odpadl, vypořádá tímto zápočtem. V této souvislosti zdůraznil právní zástupce
postavení exekutora v situaci, kdy jde o jeho nároky samostatné, nemůže být považován
bez dalšího za osobu pouze veřejného práva, ale je v tomto smyslu podnikatelem. Odkázal zde na
četnou judikaturu Ústavního soudu v kontextu s právem soudního exekutora na eliminaci rizik
spojených s jeho podnikáním, poté dovodil, že náklady, které fyzicky musel v řízení vynaložit,
protože exekuční titul byl zrušen pouze pro formální nedostatek, nikoliv proto, že by dluh
neexistoval, si mohl vymoci uvedeným způsobem, tedy postoupení pohledávky od oprávněného
a následným započtením proti pohledávce povinného. Poukázal na to, že nabídka byla učiněna
bývalým oprávněným a jde o pohledávku, která nebyla předmětem exekuce ani nějakého jiného
postihu (pohledávka z pozdě zaplacených faktur); tzn., že se nejedná o případ, kdy by soudní
exekutor využil informací získanou v souvislosti s výkonem své činnost v době, kdy vykonával
exekuci. Ve zbytku odkázal na písemné vyhotovení.
O průběhu ústního jednání byl pořízen protokol, č. l. 28, opis protokolu byl zaslán
právnímu zástupci kárně obviněného dne 14. 3. 2014.
Posouzení věci kárným soudem
K dokazování byl konstatován obsah exekutorského spisu sp. zn. EX 812/10, a rozhodné
listiny, zejm. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co432/2011-116,
vyrozumění o zániku pověření exekutora č. j. 054 EX 812/10 – 279, ze dne 29. 2. 2012,
oznámení o započtení pohledávek a úhradě ze dne 29. 3. 2012, opakovaná výzva od povinného
k vrácení náhrady nákladů řízení ze dne 9. 3. 2012, dále konstatována stížnost právního zástupce
povinného ze dne 30. 4. 2013 na soudního exekutora adresovaná Ministerstvu spravedlnosti,
smlouva o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2012 mezi společností Holenda, s.r.o
jako postupitelem a kárně obviněným jak postupníkem.
O skutkovém stavu věci nebylo v řízení mezi účastníky sporu.
Předně kárný soud předesílá, že předmětem tohoto řízení nebylo posuzovat, zda usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co432/2011-116, kterým byla exekuce
zastavena, je správné či není správné, resp. zda se tak stalo z důvodu čistě formálního pochybení
v notářském zápise (exekučním titulu), jakož ani to, proč oprávněný nepodal ústavní stížnost;
není rozhodné ani to, zda účastníci řízení v průběhu prováděné exekuce proti exekučnímu
příkazu podali či nepodali námitky, ani to, zda návrh na zastavení exekuce byl podán včas
nebo opožděně. V tomto směru je obhajoba kárně obviněného zcela lichá.
Není na druhou stranu rozhodné, co se týče samotného postoupení a započtení
pohledávky, ani hodnocení kárného soudu stran účinnosti samotného započtení,
pokud pohledávka, která byla postupována, není vůbec řádně specifikovaná a byla povinným
zpochybněna jakožto neexistující. Rozhodné v této souvislosti však je, že smlouvu o postoupení
pohledávky učinil kárně obviněný ještě před tím, než zaniklo jeho pověření k exekuci,
tedy v době, kdy byl v postavení soudního exekutora při výkonu veřejné moci a rovněž i to,
že kárně obviněný nerespektoval rozhodnutí krajského soudu stran vrácení plnění, které již bylo
na nákladech exekuce od povinných vymoženo, a to na základě zrušených příkazů k úhradě.
Kárný soud nejdříve považoval za vhodné zodpovědět otázku, kterou nastolil kárný
žalobce v souvislosti s vymezením skutku, tedy, zda postoupení pohledávky lze považovat
za samostatnou výdělečnou činnost; v tomto směru kárný soud nemohl přisvědčit argumentaci
kárného žalobce a jako nepřípadnou označil jeho argumentaci založenou na rozhodnutí kárného
senátu sp. zn. 13 Kse 23/2009, neboť v případě věci nyní projednávané se jedná o věc skutkově
zcela odlišnou. Samotné postoupení pohledávky nelze podřadit pod zákonem vymezený pojem
podnikání (v rozhodném období §2 obchodního zákoníku). Podnikáním ve smyslu výše nemůže
být dle kárného soudu jednorázové postoupení pohledávky, nejedná se o soustavnou činnost,
směřující k dosažení zisku, byť jejím výsledkem samozřejmě může i zisk být; o takovou činnost,
která má být soudnímu exekutorovi zapovězena, by se však nepochybně jednalo,
pokud by soudní exekutor např. skupoval pohledávky ve velkém za účelem obchodování s nimi.
Kárný senát předesílá, že je již notorietou, že se soudní exekutor nachází v rámci výkonu
své činnosti jednak v pozici vykonavatele veřejné moci, která na něj byla státem přenesena,
jednak v pozici podnikatele, který nepochybně vykonává svoji činnost za účelem dosahování
zisku. Exekutor v postavení podnikatele nepochybně jedná vždy za účelem dosahování zisku,
veškerá jeho činnost však musí být lege artis, nelze tak činit způsobem, který zákonu odporuje
a který nelze označit za přípustný, a to zejm. i s ohledem na nestranný postoj soudního exekutora
vůči účastníkům, který v řízení musí uplatňovat. Je vždy rovněž třeba odlišovat vlastní exekuční
činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje soudní exekutor jako veřejný
činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka
řízení. Soudní exekutor jako nositel takto přiznané pohledávky (o nákladech řízení, které mu měl
uhradit oprávněný) není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného
věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat.
Kárný senát nemohl in extenso přistoupit na obhajobu kárně obviněného, že bylo jeho
soukromou věcí, jakým způsobem se vypořádá s oprávněným, co se týče povinnosti oprávněného
uhradit kárně obviněnému náklady řízení, tedy nic mu v tomto směru nebránilo od oprávněného
si nechat postoupit pohledávku, kterou měl za povinným; rovněž tak se nedopustil
nedovoleného jednání, pokud poté pohledávku započetl na plnění, které měl povinnému vrátit.
Ve věci je třeba odlišovat dvě roviny, jednak vztah kárně obviněného k oprávněnému
a jednak jeho vztah k povinnému.
Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co 432/2011-116, byly
jednoznačně přiznány soudnímu exekutorovi, jakožto účastníkovi řízení, náklady soudního řízení,
které mu měl uhradit oprávněný. Ve vztahu k oprávněnému tedy kárně obviněnému
nic nebránilo tyto náklady, jakožto soukromá osoba, po oprávněném požadovat
a popř. přípustnými prostředky vymáhat; nelze však v obecné rovině nic namítat ani proti tomu,
pokud kárně obviněný zvolil po dohodě s oprávněným jiný způsob splnění tohoto závazku
oprávněného, tj. postoupení pohledávky. Jiná věc však již je, že samotnou smlouvu o postoupení
pohledávky od oprávněného uzavřel kárně obviněný dne 31. 1. 2012 jakožto soudní exekutor
(viz smlouva: postupník: Mgr. J. N., soudní exekutor IČ 70623686, Exekutorský úřad Praha-východ, se
sídlem Libocká 73/57, Praha 6) a učinil tak ještě v průběhu exekučního řízení, nepochybně v přímé
souvislosti s ním. Kárný senát má za to, že transakce tohoto typu s účastníkem exekučního řízení
jsou způsobilé narušit nezávislý výkon exekuční činnosti a důvěryhodnost a vážnost
exekutorského stavu. Kárný soud již několikráte konstatoval, že při výkonu své činnosti činností
musí soudní exekutor dbát zachování své nezávislosti a nestrannosti a předcházet pochybnostem
veřejnosti o dodržování tohoto principu. V rámci výkonu exekuční činnosti by se měl soudní
exekutor řídit nejenom svými subjektivními pocity, ale měl by přihlížet i k objektivním
okolnostem každého případu, přitom musí vážit, zda jeho jednání nejen v účastnících řízení, ale i
z vnějšího pohledu, nemůže narušit nezávislý výkon exekuční činnosti a důvěryhodnost a vážnost
exekutorského stavu.
Pokračování 15 Kse 5/2013 - 49
Ve zcela jiném postavení, než ve vztahu k oprávněnému, se kárně obviněný potom
nacházel ve vztahu s povinným. Zde se jednalo o veřejnoprávní pohledávku (plnění na nákladech
exekuce, které kárně obviněný přijal), která vznikla v důsledku exekuční činnosti, tedy při výkonu
veřejné moci. Povinnost kárně obviněného vrátit povinnému vymožené plnění byla poté uložena
rovněž veřejnoprávním aktem, tj. rozhodnutím krajského soudu, kterým byly právní tituly
pro úhradu veřejnoprávní pohledávky zrušeny a kárně obviněnému soudnímu exekutorovi,
jakožto vykonavateli veřejné moci, bylo tak uloženo vrátit již vymožené plnění na nákladech
exekuce.
Kárný senát odmítl obhajobu kárně obviněného, že předmětným rozhodnutím krajského
soudu ve výroku II. nebyla soudnímu exekutorovi uložena povinnost vrátit přijaté plnění, ale byly
pouze zrušeny již vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce. Nelze se totiž domnívat,
že výrokem II. byla pouze bez dalšího zrušena rozhodnutí o nákladech exekuce, aniž by soud
rovněž sdělil i důsledek tohoto výroku, tzn. že má soudní exekutor plnění, které již přijal, vrátit.
Nadto v odůvodnění rozhodnutí se jednoznačně konstatuje, že pokud bylo na tyto náklady,
tj. na náklady vymožené na základě zrušených příkazů, plněno, soudní exekutor zaplacené plnění
povinným vrátí. Kárně obviněnému tedy svědčila jednoznačná veřejnoprávní povinnost vrátit,
co mu bylo plněno na základě právních titulů, které byly zrušeny a kárně obviněný si této
své povinnosti byl vědom. Lze tak uzavřít, že stát prostřednictvím soudu jej pověřil k vymožení
plnění a poté mu stát za trvání toho řízení, kdy byl vykonavatelem státní moci, uložil povinnost
vrátit vymožené prostředky; kárně obviněný byl tedy v té době v postavení orgánu veřejné moci,
tedy jednoznačně v postavení veřejnoprávním. Kárně obviněný tedy při (ne)vracení vymoženého
plnění nejednal s účastníkem řízení (povinným) v rovném postavení, ale v rámci veřejnoprávního
vztahu.
Kárný soud konstatuje, že povinnost soudního exekutora vyplatit neoprávněně vymožené
plnění povinnému nemůže být soukromoprávní obligací, nýbrž je důsledkem existujícího
veřejnoprávního vztahu (např. rozsudek NS ČR ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. Cdo 5127/2007). Tím,
že exekuce byla pravomocně zastavena, zaniklo pověření k vedení exekučního řízení; povinnost
vrátit vymožené prostředky byla kárně obviněnému jednoznačně uložena jako orgánu veřejné
moci.
Nelze konečně ani přisvědčit kárně obviněnému, že již po doručení rozhodnutí krajského
soudu dne 19. 1. 2012, jednal při postoupení pohledávky dne 31. 1. 2012 jakožto soukromá osoba
a neměl veřejnoprávní postavení. V tomto směru je kárně obviněný sám ve svém pojetí okamžiku
ukončení exekuční činnosti, resp. určení okamžiku, kdy vystupoval jako soukromý subjekt
a kdy byl ještě v postavení vykonavatele veřejné moci, zcela nekonzistentní. Ve svém vyjádření
k návrhu mimo jiné konstatoval, že „byl oprávněn předmětnou částkou disponovat až do 3. 2. 2012,
tj. do právní k moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, kterým byla zrušena exekuce“……
„Dnem nabytí právní moci cit. usnesení krajského soudu rovněž zaniklo pověření kárně obviněného k provedení
předmětné exekuce, čímž přestal vůči oprávněnému a povinnému vystupovat z pozice veřejné moci delegované na něj
na základě exekučního řádu.“ Rovněž tak ze sdělení ze dne 29. 2. 2012, čj. 054 EX 812/10 – 279,
které na úřední listině exekutorského úřadu - vyrozumění o zániku pověření - zaslal k urgenci
právního zástupce povinného o vrácení plnění, se podává, že kárně obviněný určuje zánik svého
pověření nikoli ke dni 9. 1. 2012, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí krajského soudu,
ale výslovně uvádí, že pověření exekutora zaniklo ve smyslu ust. §51 písm. b) exekučního řádu
ke dni 3. 2. 2012, kdy rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci. Kárný senát na tomto
místě nikterak nezpochybňuje tvrzení právního zástupce kárně obviněného, že samotné zaslání
vyrozumění o zániku pověření je pouze administrativní záležitost, která nesouvisí s tím,
zda v tu dobu kárně obviněný je ještě v postavení soudního exekutora, či tak činí až po skončení
pověření, nicméně nelze pominout, obsah tohoto „administrativního úkonu“, tedy sdělení,
že pověření exekutora zaniklo ke dni 3. 2. 2012.
Na základě uvedených skutečností a s ohledem na provedené důkazy má kárný senát
za prokázané, že skutkový stav tak, jak je popsán v kárném návrhu, se stal; dospěl přitom
s ohledem na závažnost jednání kárně obviněného k závěru, že kárně obviněný porušil právní
a stavovský předpis, konkr. §2 exekučního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 a čl. 3 a čl. 5 Pravidel
profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů a dopustil se tak kárného provinění
dle ust. §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012.
Kárný senát považuje jednání kárně obviněného za neslučitelné s nezávislým
a nestranným výkonem exekuční činnosti, a to způsobem a chováním, které nepřispívá k vážnosti
a důstojnosti exekutorského stavu. Při uložení kárného opatření kárný senát přihlédl k závažnosti
a škodlivosti jednání, kterého se kárně obviněný dopustil, rovně musel brát v potaz škodlivé
důsledky, které svým jednání povinnému způsobil. Musel rovněž přihlédnout i k tomu že kárně
obviněný v řízení ani nepopíral a neskrýval, že tak jednal proto, aby si uhradil náklady exekuce,
kterou fakticky provedl, byl tedy veden úmyslem plnění, které již od povinného inkasoval,
mu i přes jednoznačný příkaz soudu, nevrátit; konečně musel přihlédnout i k tomu, že kárně
obviněný byl již kárně trestán. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem považuje kárný senát
uložení pokuty ve výši 250.000 Kč za přiměřené.
Podle ust. §18 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů, a contrario, nemá kárně obviněný vůči státu nárok na náhradu nákladů
účelně vynaložených v souvislosti s kárným řízením.
Poučení: Proti rozhodnutí v kárném řízení není odvolání přípustné
(§21 zák. č. 7/2002 Sb.).
V Brně dne 4. března 2014
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně kárného senátu