ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.10.2014:21
sp. zn. 2 Afs 10/2014 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Z. M.,
zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 2, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9456-2/2013-900000-304.1, č. j. 9456-3/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-4/2013-900000-304.1, č. j. 9456-5/2013-900000-304.1, č. j. 9456-6/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-7/2013-900000-304.1, č. j. 9456-8/2013-900000-304.1, č. j. 9456-9/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-10/2013-900000-304.1, č. j. 9456-11/2013-900000-304.1, č. j. 9456-12/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-13/2013-900000-304.1, č. j. 9456-14/2013-900000-304.1, č. j. 9456-15/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-16/2013-900000-304.1, č. j. 9456-17/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
18/2013-900000-304.1, č. j. 9456-19/2013-900000-304.1, č. j. 9456-20/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-21/2013-900000-304.1, č. j. 9456-22/2013-900000-304.1, č. j. 9456-23/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-24/2013-900000-304.1, č. j. 9456-25/2013-900000-304.1, č. j. 9456-26/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-27/2013-900000-304.1, č. j. 9456-28/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
29/2013-900000-304.1, č. j. 9456-30/2013-900000-304.1, č. j. 9456-31/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-32/2013-900000-304.1, č. j. 9456-33/2013-900000-304.1, č. j. 9456-34/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-35/2013-900000-304.1, č. j. 9456-36/2013-900000-304.1, č. j. 9456-37/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-38/2013-900000-304.1, č. j. 9456-39/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
40/2013-900000-304.1, č. j. 9456-41/2013-900000-304.1, č. j. 9456-42/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-43/2013-900000-304.1, č. j. 9456-44/2013-900000-304.1, č. j. 9456-45/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-46/2013-900000-304.1, č. j. 9456-47/2013-900000-304.1, č. j. 9456-48/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-49/2013-900000-304.1, č. j. 9456-50/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
51/2013-900000-304.1, č. j. 9456-52/2013-900000-304.1, č. j. 9456-53/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-54/2013-900000-304.1, č. j. 9456-55/2013-900000-304.1, č. j. 9456-56/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-57/2013-900000-304.1, č. j. 9456-58/2013-900000-304.1, č. j. 9456-59/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-60/2013-900000-304.1, č. j. 9456-61/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
62/2013-900000-304.1, č. j. 9456-63/2013-900000-304.1, č. j. 9456-64/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-65/2013-900000-304.1, č. j. 9456-66/2013-900000-304.1, č. j. 9456-67/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-68/2013-900000-304.1, č. j. 9456-69/2013-900000-304.1, č. j. 9456-70/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-71/2013-900000-304.1, č. j. 9456-72/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
73/2013-900000-304.1, č. j. 9456-74/2013-900000-304.1, č. j. 9456-75/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-76/2013-900000-304.1, č. j. 9456-77/2013-900000-304.1, č. j. 9456-78/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-79/2013-900000-304.1, č. j. 9456-80/2013-900000-304.1, č. j. 9456-81/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-82/2013-900000-304.1, č. j. 9456-83/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
84/2013-900000-304.1, č. j. 9456-85/2013-900000-304.1, č. j. 9456-86/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-87/2013-900000-304.1, č. j. 9456-88/2013-900000-304.1, č. j. 9456-89/2013-900000-
304.1, č. j. 9456-90/2013-900000-304.1, č. j. 9456-91/2013-900000-304.1, č. j. 9456-92/2013-
900000-304.1, č. j. 9456-93/2013-900000-304.1, č. j. 9456-94/2013-900000-304.1, č. j. 9456-
95/2013-900000-304.1, č. j. 9456-96/2013-900000-304.1, č. j. 9456-97/2013-900000-304.1,
č. j. 9456-98/2013-900000-304.1, č. j. 9456-99/2013-900000-304.1, č. j. 9456-100/2013-900000-
304.1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 31 Af 58/2013 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
4. 12. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 56 (dále též „krajský soud“ a „napadené usnesení“) o zastavení
řízení pro nezaplacení soudních poplatků.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se podanými žalobami domáhal zrušení v záhlaví
uvedených rozhodnutí žalovaného („napadená rozhodnutí“), kterými mu bylo vyměřeno clo,
spotřební daň a daň z přidané hodnoty za zboží – benzín 95 Eurosuper. K žalobám připojil
žádost o osvobození od soudních poplatků, kde jako důvod uvedl, že je dlouhodobě
bez zaměstnání, finančních prostředků i sociální podpory. Rovněž poukázal na skutečnost,
že napadenými rozhodnutími spolu s dalšími 390 rozhodnutími žalovaného mu byla vyměřena
daň ve výši cca 200 000 000 Kč, přičemž není v jeho silách uhradit v této i zbývajících věcech
soudní poplatky. Na výzvu soudu předložil také vyplněný standardizovaný formulář „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“.
V něm nevyplnil žádné příjmy či majetek, přiznal však dluh 190 000 000 Kč vůči Ministerstvu
financí.
[3] Krajský soud stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků zamítl usnesením
ze dne 17. 10. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, v němž současně rozhodl o spojení stěžovatelových
věcí ke společnému projednání. Vyhodnotil stěžovatelem uváděné údaje jako nevěrohodné,
neboť z nich nebylo možno zjistit, jak uhrazuje své běžné životní náklady jakož i právní služby
advokáta, které stěžovatel dlouhodobě využívá. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel neunesl
důkazní břemeno spojené s žádostí o osvobození od soudních poplatků a znovu jej vyzval
k zaplacení soudního poplatku za každou žalobu proti napadeným rozhodnutím. Na tuto výzvu
stěžovatel reagoval podáním ze dne 18. 11. 2013, v němž zopakoval svoji žádost o osvobození
od soudních poplatků a uvedl, že není v jeho silách soudní poplatky zaplatit, neboť byl odsouzen
k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který dosud nevykonal, jenž mu trvale znemožňuje
získat zaměstnání, takže je odkázán na různé milodary a azylová zařízení.
[4] Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobách stěžovatele proti
napadeným rozhodnutím žalovaného z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Soud již znovu
o stěžovatelově opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodoval, neboť
dospěl k závěru, že neobsahuje žádné nové, dříve neuplatněné skutečnosti nasvědčující změně
poměrů na stěžovatelově straně. V této souvislosti soud nevyhodnotil jako relevantní ani jeho
tvrzení o odsouzení k trestu odnětí svobody. Krajský soud tedy v otázce osvobození stěžovatele
od soudních poplatků odkázal na své předchozí zamítavé usnesení.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž krajskému soudu
vytýká nesprávné posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, které mělo
za následek nezákonnost napadeného usnesení. Má za to, že splnil všechny zákonné předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, a naopak vytýká krajskému soudu nepodloženost
domněnek, podle kterých disponuje finančními prostředky k soudní obraně svých práv.
Stěžovatel nadto odmítá závěry krajského soudu v napadeném usnesení, dle kterých jeho
opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků neobsahovala nové údaje, které by soud
zavazovaly k opětovnému posouzení jeho žádosti. Obsahem této druhé žádosti bylo totiž
dle stěžovatele právě vyvrácení nepodložených domněnek krajského soudu, jakož i nové údaje
o tom, že nemá soudem bezdůvodně dovozované příjmy či finanční hotovost, a je tedy
co do stravy, ošacení i ubytování zcela odkázán na milodary a azylová zařízení. Tyto údaje
tak měly vést krajský soud k opětovnému přezkumu stěžovatelovy žádosti o osvobození
od soudních poplatků. Chybný postup soudu pak podle stěžovatele vedl k vydání nezákonného
rozhodnutí a současně odnětí přístupu k soudu a zásahu do jeho ústavních práv.
[6] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Podmínka povinného zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Veškeré námitky obšírně zdůvodněné v kasační stížnosti, jež vytýkají krajskému soudu
nesprávné posouzení stěžovatelovy první žádosti o osvobození od soudních poplatků, zcela míjejí
předmět tohoto přezkumného řízení, jímž je usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudních
poplatků. Takto formulované výtky mohly být vzneseny proti usnesení krajského soudu ze dne
17. 10. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků,
což se však nestalo a toto usnesení nabylo právní moci dne 21. 10. 2013 aniž byla proti němu
podána kasační stížnost (k ustálené judikatuře zdejšího soudu potvrzující přípustnost kasační
stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43).
O právu podat kasační stížnost byl ostatně stěžovatel v uvedeném usnesení poučen – viz jeho
strana 8. Námitky mířící proti důvodům odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků
jsou tedy nepřípustné.
[10] Předmětem tohoto řízení je posouzení, zda krajský soud postupoval správně, když řízení
o stěžovatelových žalobách po nevyhovění výzvě k zaplacení soudních poplatků zastavil, aniž
předtím rozhodl o nové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne
18. 11. 2013. V případě, že by se související výtka stěžovatele (že měl soud nejdříve o druhé výzvě
rozhodnout) ukázala být opodstatněnou, mohlo by takové pochybení soudu založit důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jinou vadu řízení před soudem, jež by vedla ke zrušení
napadeného usnesení v případě, že by mohla mít za následek jeho nezákonnost.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, lze účastníkovi přiznat osvobození od soudních poplatků zcela.
Ve vztahu ke stěžovatelově kasační argumentaci zdejší soud zkoumal, zda obsahovala
stěžovatelova opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků nové skutečnosti, pro které
by byl krajský soud povinen o ní rozhodnout, ačkoli již předtím vážil důvodnost prvé žádosti
o osvobození podložené údaji o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jež stěžovatel
vyplnil do standardizovaného formuláře.
[12] Dle ustálené judikatury Ústavního soudu o podané žádosti musí být rozhodnuto dříve,
než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví [srov. nález Ústavního soudu ze dne
20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99)]. Toto obecné pravidlo má své výjimky,
neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému
prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti
o osvobození od soudních poplatků v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout
jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li
ke změně poměrů účastníka řízení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004,
sp. zn. III. ÚS 404/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
[13] Stěžovatel jako důvod své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne
18. 11. 2013 uvedl svoji nezaměstnanost a absenci finančních prostředků. Podotkl, že není
příjemcem sociálních dávek v hmotné nouzi a není jakkoliv v jeho silách, aby uhradil v dané věci
soudní poplatky. Dodal, že byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, který dosud
nevykonal, a je díky tomuto trvale nezaměstnatelný. Uzavřel pak sdělením, že je odkázán na různé
milodary a azylová zařízení. Nejvyšší správní soud porovnal tvrzení obsažená v opakované
žádosti s tvrzeními, jež stěžovatel uplatnil v rámci své první žádosti o osvobození od soudních
poplatků, a dospěl k závěru, že jedinými novými a dříve stěžovatelem neuplatněnými
skutečnostmi jsou jeho tvrzení o odsouzení k trestu odnětí svobody a sdělení o tom,
že je odkázán na různé milodary a azylová zařízení. Tyto skutečnosti však samy o sobě
neznamenají takovou změnu osobních, majetkových a výdělkových poměrů, jež by zakládala
povinnost krajského soudu o stěžovatelově opakované žádosti znovu rozhodnout. Nadto měl
stěžovatel možnost uvést informaci o svém odsouzení i během řízení o první žádosti
o osvobození od soudních poplatků, neboť k tomu došlo již před začátkem řízení a jeho osobní
stav byl tak v tomto smyslu neměnný. Stěžovatel měl rovněž již ve své první žádosti možnost
uvést okolnosti své odkázanosti na milodary a azylová zařízení, přičemž ho v souvislosti s tímto
tvrzením tíží i důkazní břemeno, které však neunesl, neboť neposkytl soudu žádné podklady
na jeho podporu. Navíc v opakované žádosti neosvětlil, z jakých prostředků je hrazeno jeho
zastupování advokátem, to poprvé učinil až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy dospěl
k závěru, že stěžovatelova žádost neobsahovala nové relevantní skutečnosti, které
by opodstatňovaly vydání nového rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud
tedy postupoval správně, pokud o opakované žádosti stěžovatele znovu nerozhodoval, zejména
pak v situaci, kdy z napadeného usnesení vyplývá, že soudu byly okolnosti stěžovatelova
odsouzení z úřední činnosti známy.
[14] Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) vzniká poplatková povinnost
v případě poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Nebyl-li
poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví
(§47 písm. c) s. ř. s. za použití §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Poté, co krajský soud
zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků, jej vyzval usnesením ze dne
11. 11. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč za každou
z celkem 99 žalob ve lhůtě 7 dnů od doručení, přičemž zároveň stěžovatele poučil o procesních
následcích nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě. Usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno
dne 18. 11. 2013 a lhůta pro zaplacení uplynula dne 25. 11. 2013. Stěžovatel však v uvedené lhůtě,
ani do vydání rozhodnutí o zastavení řízení soudní poplatek nezaplatil. Krajský soud tedy
postupoval správně, pokud napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 řízení o stěžovatelových
žalobách zastavil zákonným postupem dle §47 písm. c) s. ř. s. za použití §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal z výše uvedených důvodů namítané pochybení
krajského soudu. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž
je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 a 2
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšnému žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
náhrada nákladů řízení nenáleží, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu