ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.107.2013:16
sp. zn. 2 As 107/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalovanému Okresnímu soudu v Prachaticích, se sídlem Prachatice, Pivovarská 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 10 A 68/2013 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci
poskytnutí informací, usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 10 A 68/2013 - 11, nepřiznal žalobci
osvobození od soudních poplatků. Městský soud toto osvobození podle §36 odst. 3 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje
zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí mnoha, ne zcela srozumitelnými, námitkami vůči
tomu, jak městský soud postupoval v nyní projednávané věci. V kasační stížnosti namítl několik
pochybení městského soudu, která jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného
usnesení. Podle stěžovatele lze odepřít osvobození od soudních poplatků v případě, že žaloba
je zjevně neúspěšná. Úvahy a závěry městského soudu jsou však od počátku diskriminační
a manipulativní; soud jen opisuje judikáty jiných soudů bez rozmyslu. Z napadeného usnesení
podle stěžovatele vyplývá, že povinné subjekty nemusí chudým žadatelům poskytovat
informace. Městský soud „abdikoval“ na racionální a nestranné rozhodování. Stěžovatel poukazuje
na to, že „stížnost na neposkytnutí informace“ je přiložena k žalobě (na jejím rubu) a že městský soud
o tom informoval e-mailem ze dne 7. 10. Městský soud nemusí vydávat zbytečná rozhodnutí;
pokud tak činí, pak jde o „pivní tlachání“, nikoliv o výklad procesního řádu. Nakonec stěžovatel
uvedl, že kasační stížnost proti „dočasnému rozhodnutí“, není přípustná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost
je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen
od soudních poplatků při splnění těchto předpokladů: 1. je podána žádost o osvobození
od soudních poplatků; 2. podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný; 3. je doložen
nedostatek prostředků žadatele.
Jelikož je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných
návrzích stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, lze vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27),
podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků,
není možné mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost
o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit
s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany
účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
své usnesení dostatečně odůvodnil. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, uvedl-li konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud
poukázal na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem,
ve kterých se domáhá poskytnutí informací od různých subjektů. Mnohost sporů vedených
stěžovatelem, ve spojení s jeho procesním postupem v nyní projednávané věci, považoval
městský soud za vážný důvod pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Uvedl,
že v nyní projednávané věci se stěžovatel domáhal, aby žalovaný rozhodl o jeho stížnosti ze dne
24. 9. 2012, anebo neprodleně vydal informaci o žádosti ze dne 10. 9. 2012 (předmětem žádosti
bylo poskytnutí usnesení sp. zn. 3 C 14/2011 – 12 a sp. zn. 14 Nc 724/2009 – 57). Městský soud
poznamenal, že jakkoliv stěžovatel přes výzvu soudu nepředložil předmětnou stížnost ze dne
24. 9. 2012, lze konstatovat, že vyvolaný spor není takové povahy, aby měl vztah k podstatným
okolnostem životní sféry stěžovatele.
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem
před správními soudy) se stěžovatel domáhá, aby mu žalovaný poskytl informaci. Podobného
rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory
přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy
životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných
podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné
záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést,
dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit
svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen
hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně
se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však předmětný spor nemá.
Lze tedy konstatovat, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
Jestliže stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval tím, že stížnost ze dne 24. 9. 2012
byla přiložena k žalobě, a to na jejím rubu, a že o této skutečnosti informoval městský soud
e-mailem, nelze mu dát za pravdu. Na rubu žaloby se nachází toliko kopie žádosti o informace
ze dne 10. 9. 2012, adresovaná Okresnímu soudu v Prachaticích. Stížnost ze dne 24. 9. 2012
k žalobě přiložena nebyla. Proto byl stěžovatel přípisem městského soudu ze dne 11. 9. 2013,
č. j. 10 A 68/2013 – 5, vyzván, aby doložil listinné důkazy, kterých se v žalobě ze dne 23. 3. 2013
dovolává. Na tento přípis reagoval stěžovatel e-mailem ze dne 3. 10. 2013, v němž sdělil,
že uvedené výzvě nerozumí a že důkaz je již přiložen na rubu žaloby. Požadovaná stížnost ze dne
24. 9. 2012 tedy nebyla městskému soudu předložena. Městský soud se proto nedopustil žádného
pochybení, pokud v napadeném usnesení uvedl, že právě tato stížnost nebyla soudu přes výzvu
předložena. Z toho důvodu pak městský soud vycházel pouze z obsahu žádosti o informace
ze dne 10. 9. 2012 a zcela odůvodněně dovodil, že se opět jedná o stereotypní věc,
která s ohledem na vše shora uvedené nemá přímý ani nepřímý vztah k podstatným okolnostem
stěžovatelovy životní sféry.
Jako nedůvodnou je třeba posoudit i kasační námitku týkající se nesprávného poučení
o možnosti podání opravného prostředku proti napadenému usnesení. Možnost podání kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků totiž vyplývá z konstantní
judikatury zdejšího soudu (viz například rozsudky ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37,
či ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 – 106). Na této skutečnosti nemůže změnit
ani to, že ve věci sp. zn. 3 As 125/2012, na níž stěžovatel odkazuje v kasační stížnosti,
byla rozšířenému senátu zdejšího soudu předložena otázka zpochybňující přípustnost kasační
stížnosti proti usnesení soudu o neosvobození od soudních poplatků. Teprve případně opačné
rozhodnutí rozšířeného senátu může dosavadní judikaturu změnit.
Stěžovatel tvrdil i to, že městský soud opisuje judikáty bez rozmyslu. S tímto argumentem
Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť má za to, že městský soud citovanou judikaturu
aplikoval zcela přiléhavě. Lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 – 72, ze kterého se podává, že „[k]rajský soud nezatíží své rozhodnutí
nezákonností, odvolá-li se ve své argumentaci mj. na odpovídající judikaturu Nejvyššího správního soudu. Takový
postup je naopak žádoucí.“
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud
se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalovaného nelze
o jeho procesní úspěšnosti v této fázi soudního řízení hovořit, neboť nyní posuzovaná kasační
stížnost se týká výlučně otázek procesních práv stěžovatele a nikoli merita věci. Z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu