ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.108.2013:12
sp. zn. 2 As 108/2013 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 6 A 130/2011 -
52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 6. 2009,
č. j. 1196/09, kterým žalovaná rozhodla o tom, že advokáta žalobci neurčí, rozhodl usnesením
ze dne 7. 11. 2013, č. j. 6 A 130/2011 - 52, tak, že se žalobci se zpětnou účinností
odnímá osvobození od soudních poplatků, přiznané mu usnesením ze dne 18. 11. 2011,
č. j. 6 A 130/2011 – 35.
Městský soud osvobození podle §36 odst. 3, věty čtvrté soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“) žalobci odňal s tím, že mu bylo přiznáno jen proto, že byl v řízeních u městského
soudu opakovaně osvobozován pro nemajetnost; o té sice městský soud ani nyní nepochybuje,
nicméně má za to, že existují jiné důvody pro odnětí osvobození od soudních poplatků
se zpětnou účinností. Těmito důvody je stále narůstající počet řízení vyvolaných žalobcem, jejichž
společným rysem není snaha o vyřešení sporu, ale naopak neustálé zpochybňování dílčích
procesních úkonů soudu. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce zneužívá institut
osvobození od soudních poplatků a svá práva uplatňuje kverulatorním a šikanózním způsobem,
kdy podstata sporu ustupuje do pozadí a žalobce se soustředí pouze na proces samotný. Za této
situace považuje městský soud za plně opodstatněné po žalobci požadovat, aby soudní řízení vedl
s vědomím existence s ním spojených nákladů. Stejný přístup k žalobcovým sporům ostatně
zaujímá už i Nejvyšší správní soud. Městský soud proto žalobci odňal dobrodiní osvobození
od soudních poplatků i ve věcech starších (mezi něž náleží i nyní přezkoumávaná věc), neboť
se v povaze sporu a procesní aktivitě žalobce nijak neliší od věcí, v nichž osvobození od soudních
poplatků žalobci přiznáno nebylo od samého počátku.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí mnoha, ne zcela srozumitelnými, námitkami vůči
tomu, jak městský soud postupoval v nyní projednávané věci. V kasační stížnosti namítl několik
pochybení městského soudu, která jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného
usnesení. Především městskému soudu vytkl, že „nelíčí žalobní tvrzení“. Odkaz soudu na civilní
judikát z roku 1972 je podle jeho názoru absurdní, neboť správní soudnictví funguje nejdříve
od roku 1990 a institut osvobození je ve správním soudnictví koncipován jinak než v soudnictví
civilním. Podle stěžovatele lze odejmout osvobození od soudních poplatků v případě, že osobní
poměry žadatele přiznání osvobození neodůvodňují dříve i později, či je-li žaloba zjevně
neúspěšná. Městský soud postupoval svévolně, neboť v revidovaném soudním aktu neposoudil,
zda je žaloba zjevně neúspěšná. Výsledkem je, že zakazuje stěžovateli domáhat se soudní ochrany
před „podivnou činností ČAK“. Městský soud podle stěžovatele rezignoval na racionální nestranné
rozhodování. Stěžovatel není povinen „pracně vyvracet bludy a klevety“ krajského soudu, tím spíše
v situaci, kdy Nejvyšší správní soud nenařizuje jednání o kasační stížnosti. Stěžovatel rovněž
namítá, že městský soud zatajil jeho repliku z 16. 7. 2012. Tvrdí též, že městský soud byl nečinný
více než jeden rok a zamlčel návrh na určení lhůty. Nakonec stěžovatel uvedl, že kasační stížnost
proti dočasnému rozhodnutí, není přípustná a že byl špatně poučen.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Především je nutno uvést, ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. možnost odnětí osvobození
od soudních poplatků se zpětnou účinností výslovně připouští. Pokud se tedy městský soud
rozhodl aplikovat toto ustanovení, nemohlo jít bez dalšího o svévolnou revizi soudního aktu, jak
se domnívá stěžovatel. Co se týče důvodů pro takový postup, městský soud nahlížel
na předmětný spor jako na jeden z dlouhé řady skutkově i právně prakticky shodných řízení,
které stěžovatel vůči žalované vede, a jejich podstatou už není ochrana stěžovatelových veřejných
subjektivních práv, ale jen samotné vedení sporu. Dalším podpůrným argumentem byl i počet
řízení vedených stěžovatelem, který jen u tamního soudu čítá téměř čtyři sta věcí. Odkázal-li
přitom městský soud na judikaturu civilních soudů uvedenou ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 16/1972, jejíž použití stěžovatel napadá jako nepřípadné, nelze přehlédnout,
že tato rozhodnutí fakticky hovořila ve prospěch stěžovatele; nebýt výše popsaného specifického
charakteru stěžovatelových podání a dalších procesních kroků a především jejich počtu,
k odejmutí dříve přiznaného benefitu osvobození od soudních poplatků by městský soud
nepřikročil.
Nejvyšší správní soud se již problematikou odnětí osvobození od soudních
poplatků ve stěžovatelových věcech opakovaně zabýval. V usnesení ze dne 18. 12. 2012,
č. j. 7 As 103/2012 - 20, konstatoval, že uplatňuje-li stěžovatel svá práva zjevně šikanózním
způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli pro nalezení meritorního řešení svého sporu,
ale pro samotné vedení sporu, nelze mu přiznat osvobození od soudních poplatků ani s ohledem
na jeho sociální poměry. Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu, že i v tomto sporu
naplňuje stěžovatelův postup znaky šikanózního, svévolného a účelového výkonu práv. O tomto
závěru svědčí nejen jeho specifická procesní aktivita, jež evidentně není vedena snahou nalézt
konstruktivní řešení, ale i extrémně vysoký počet skutkově a právně prakticky totožných řízení
proti žalované, který je zdejšímu soudu znám z jeho úřední činnosti. Za této situace není pochyb
o možnosti aplikovat shora citované závěry usnesení sedmého senátu zdejšího soudu
i na posuzovaný případ.
Není dále pravda, že soud je oprávněn odejmout přiznané osvobození od soudních
poplatků jen tehdy, dojde-li k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Z výkladu ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s. plyne, že v takovém případě soud žádost o osvobození od soudních poplatků
zamítne. Naproti tomu zpětné odnětí již přiznaného osvobození od soudních poplatků spojuje
zákon s tím, že se ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození od soudních poplatků
neodůvodňovaly. V takovém hodnocení však otázka nedostatku prostředků na straně žadatele
není jediným kriteriem. Součástí posouzení poměrů účastníka je rovněž úvaha, zda žadatel
neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91). Proto městský soud nepochybil, když odnětí
osvobození od soudních poplatků odůvodnil podrobně popsanou specifickou procesní aktivitou
stěžovatele. Lze tedy uzavřít, že zpětné odnětí osvobození od soudních poplatků nebylo
nezákonné a ani nebylo zatíženo „svévolí“, jak se vyjádřil stěžovatel.
Nelze přisvědčit ani námitce, že stěžovateli je postupem městského soudu znemožňován
přístup k soudní ochraně. Jak Nejvyšší správní soud vyložil například v usnesení ze dne
20. 9. 2012, č. j. 7 As 103/2012 – 12, pokud má stěžovatel objektivním právem přiznanou
procesní možnost vést určité spory, je jeho právem je skutečně vést. Institut osvobození
od soudních poplatků však není určen k tomu, aby umožnil nemajetným osobám vést jakékoli
spory podle jejich libosti, ale primárně k ochraně jejich přístupu k soudu ve věcech, které
se bezprostředně dotýkají jejich životní sféry. V dané věci se evidentně nejedná o spor, který
by takový bezprostřední a citelný dopad do stěžovatelovy životní sféry vykazoval. Rozhodl-li
se tedy stěžovatel vést i spory, které se této jeho životní sféry nedotýkají, nemůže mu v tom být
nijak bráněno, je však na místě, aby tak činil s vědomím, že každý spor s sebou nevyhnutelně nese
i své náklady a že to bude on, kdo tyto náklady ponese.
Jako nedůvodnou je třeba zamítnout i námitku týkající se nesprávného poučení
o možnosti podání opravného prostředku proti napadenému usnesení. Přípustnost
kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci neosvobození od soudních poplatků plyne
z ustálené rozhodovací praxe zdejšího soudu. Například z rozsudku ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 – 97, se podává, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
nejsou podřaditelná pod ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí, jimiž se pouze
upravuje vedení řízení), neboť se jím rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení.
Tento závěr je možné vztáhnout i na rozhodnutí o zpětném odnětí přiznaného osvobození
od soudních poplatků.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále tvrdí, že městský soud byl více než jeden rok nečinný
a že zamlčel jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů. K této námitce je třeba uvést, že posouzení, zda byly
splněny procesní podmínky pro podání takového návrhu, případně zda městský soud tvrzenou
nečinnost zákonem předpokládaným způsobem odstranil, nemůže být předmětem rozhodování
v dané věci. I pokud by v řízení před městským soudem skutečně existovaly průtahy a nebyly
by odstraněny ani přes výše zmiňovaný stěžovatelův návrh, nemohla by tato skutečnost vyvolat
nezákonnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Nazná-li soud kdykoli v průběhu řízení,
že podmínky pro osvobození od soudních poplatků u účastníka nejsou a ani nebyly splněny
(ač mu toto dobrodiní bylo dříve přiznáno), nelze mu vytýkat, že vydal nejprve rozhodnutí
o odejmutí tohoto osvobození a nikoli rozhodnutí ve věci samé.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například že soud
nelíčí žalobu); Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval. Pokud stěžovatel
vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že rozhoduje o kasační stížnosti bez nařízení jednání,
lze jej odkázat na závěr vyslovený v rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 11. 2005,
č. j. 8 Aps 1/2005 – 82, publikovaný pod č. 932/2006 Sb. NSS, dle kterého „Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 1s. ř. s. [s účinností od 1. 1. 2012 se jedná o §109 odst. 2 s. ř. s. – pozn. NSS]
o kasační stížnosti zpravidla rozhoduje bez nařízení jednání. Výjimkou jsou případy, kdy soud provádí
dokazování, a dále případy, kdy soud uzná nařízení jednání za vhodné. Důvodem, pro který by Nejvyšší správní
soud musel bez dalšího shledání vhodnosti nařídit jednání, není samotná žádost účastníka řízení.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované nelze o její
procesní úspěšnosti v této fázi soudního řízení hovořit, neboť nyní posuzovaná kasační stížnost
se týká výlučně otázek procesních práv stěžovatele a nikoli merita věci. Z tohoto důvodu rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu