ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.113.2014:30
sp. zn. 2 As 113/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J., H.,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj, se sídlem třída 1. máje 97/25, Liberec,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2013, č. j. 1068077/13/2607-05702-603498, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci
ze dne 21. 5. 2014, č. j. 59 Af 29/2013 – 41,
takto:
I. Žalobci se n e u s t a n o v u je zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou ze dne 4. 12. 2013 se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
zrušení nebo vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 1068077/13/2607-05702-603498, jímž byla zamítnuta stěžovatelova námitka
protivyrozumění správce daně o převedení daňového přeplatku na nedoplatek na dani
z nemovitostí. Na výzvy Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“) k zaplacení soudních poplatků reagoval stěžovatel žádostí o ustanovení zástupce z řad
advokátů a osvobození od soudních poplatků, a to i se zpětnou účinností.
[2] Stěžovatel na výzvu krajského soudu předložil vyplněný standardizovaný formulář
„Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků“ (dále jen „formulář prohlášení“). V něm uvedl, že je zaměstnancem, přičemž
v roce 2011 činil úhrn jeho čisté mzdy 15 399 Kč a náhrady zaměstnavatele po dobu nemoci
8704 Kč. V prohlášení stěžovatel dále konstatoval, že je osobou finančně závislou
na manželce J., H., jež pobírá invalidní důchod ve výši 11 155 Kč měsíčně. Dále uvedl, že nemá
z důvodu obstavení nezákonnými exekucemi ve výši „cca 10 mil. Kč“ žádný majetek větší hodnoty,
který by mohl být zpeněžen k zaplacení soudních poplatků a právního zastoupení. K prohlášení
byly připojeny kopie složenek o platbách České správy sociálního zabezpečení stěžovateli
za dobu od 9. 4. 2011 do 30. 9. 2012 a kopie daňového přiznání stěžovatele k dani z příjmu
fyzických osob za rok 2011.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) následně
usnesením ze dne 21. 5. 2014, č. j. 59 Af 29/2013 – 41 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl
tak, že z důvodu nevěrohodnosti a neúplnosti tvrzení ohledně existence předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků
a zamítl jeho návrh na ustanovení advokáta.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatel podal proti napadenému usnesení včasnou kasační stížnost (ze dne 13. 6. 2014,
doplněnou podáním ze dne 22. 6. 2014), jíž se domáhá jeho zrušení, neboť bylo dle jeho tvrzení
účelově vydané a v přímém rozporu s rozhodným skutkovým i právním stavem.
[5] Zároveň vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím bez jednání, požádal o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení advokáta, vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům
krajského soudu a připojil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jenž však blíže
neodůvodnil.
[6] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud s ohledem na předmět přezkumu, kterým je usnesení
o neosvobození od soudních poplatků, netrval na zaplacení soudního poplatku stěžovatelem
za řízení o kasační stížnosti ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v tomto řízení,
aby předešel řetězení řešeného problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 36,
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Přestože však zastoupení advokátem v tomto výjimečném případě z výše uvedených důvodů
není podmínkou řízení, byl Nejvyšší správní soud povinen se zabývat žádostí stěžovatele
o ustanovení zástupce a hodnotit potřebu zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační
stížnosti.
[8] Z ustanovení §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
vyplývá požadavek splnění dvou zákonných podmínek pro ustanovení zástupce v řízení,
a sice nedostatek prostředků navrhovatele, který by odůvodňoval jeho osvobození od soudních
poplatků, a dále nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně práv navrhovatele.
[9] Ze shora uvedených důvodů zde již Nejvyšší správní soud neposuzoval splnění první
z uvedených podmínek. Zabýval se však splněním druhé z nich a dospěl k závěru,
že v projednávané věci není nezbytná potřeba zastoupení stěžovatele v kasačním řízení
advokátem prokázána. Kasační stížnost má v rámci daných možností požadované náležitosti
a stěžovatel v ní srozumitelně (byť stručně) vysvětlil, proč považuje usnesení krajského
soudu za nesprávné; je také zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá. Ve věci se jedná o právně
zcela přehlednou otázku týkající se osobních a majetkových poměrů stěžovatele. Nejvyššímu
správnímu soudu nic nebrání, aby o stěžovatelem formulované kasační stížnosti věcně rozhodl.
Za této situace tedy Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti nevyhověl.
[10] Vzhledem k povaze napadeného usnesení bylo možno obsahově podřadit
námitky stěžovatele pod kasační důvod nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační
stížnosti a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Je tedy na účastníku, požaduje-li toto osvobození, aby podal žádost, a aby dostatečně
své majetkové poměry popsal (břemeno tvrzení) a přesvědčivě doložil, že nemá prostředky
na úhradu soudních poplatků (břemeno důkazní). Soud není oprávněn ani povinen zjišťovat
majetkové poměry účastníka z úřední povinnosti; zásada vyšetřovací se zde neuplatní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, 7 Azs 343/2004 - 50). Podmínka
tvrdit a doložit nedostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku je zcela legitimní
a přiměřená, neboť lze i u nemajetných osob vyžadovat náležitou aktivitu za účelem zjištění
skutečností potřebných pro případné vyhovění jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Nelze naopak požadovat po státu (soudech), aby v případě žádostí účastníků soudních řízení
o osvobození od soudních poplatků z vlastní iniciativy pátraly, jaké má ten který účastník
majetkové poměry.
[12] Formulář prohlášení, který byl stěžovateli zaslán k prokázání splnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků, obsahuje srozumitelný a přehledný souhrn všech údajů,
jež je žadatel o osvobození povinen soudu uvést. U prohlášení v oddílu VIII. - Osobní majetek
je zcela jednoznačný pokyn: „Žadatel(ka) uvede veškerý majetek větší ceny, který mu patří (včetně majetku,
jenž má se svým manželem ve společném jmění) v době podání tohoto potvrzení.“ Stěžovatel navzdory
břemenu tvrzení a břemenu důkaznímu stran svých majetkových poměrů přednesl pouze
obecná prohlášení, že nemá žádný majetek, se kterým by mohl disponovat (z důvodu
exekučních řízení), a má dluhy ve výši „cca 10 mil. Kč“. Tato svá tvrzení nekonkretizoval
ani nedoložil (např. výpisy z katastru nemovitostí, rozhodnutími o nařízení exekuce, smlouvami
či jinými listinami prokazujícími dluhy a věřitele stěžovatele). Jediný konkrétní údaj uvedený
k osobnímu majetku v oddílu VIII. formuláře prohlášení jsou spisové značky 37 Cm 386/98
a 5 Nc 4172/2008, z čehož zejména bez uvedení souvislostí s osobním majetkem stěžovatele
nelze dovodit žádné závěry ohledně existence a hodnoty osobního majetku, k jehož uvedení
je stěžovatel prohlášením výslovně vyzýván.
[13] Neobstojí tedy stěžovatelova kasační námitka, podle které je napadené usnesení v přímém
rozporu s rozhodným skutkovým i právním stavem, neboť sám stěžovatel nedal krajskému soudu
možnost jeho majetkové poměry komplexně posoudit. Nebylo přitom povinností soudu
opakovaně stěžovatele vyzývat k dalším tvrzením či předkládání dalších dokladů o rozhodných
skutečnostech pro vyhovění žádosti stěžovatele. Krajský soud stěžovatele dostatečně poučil
a informoval o tom, jaké skutečnosti jsou při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
relevantní, zejména v odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 4. 2014, č. j. 59 Af 29/2013 – 28,
kterým stěžovatele k vyplnění formuláře prohlášení vyzval. Povinností stěžovatele bylo
tyto skutečnosti, včetně veškerého osobního majetku, uvést. Stěžovatel však i přes jednoznačné
a srozumitelné poučení uvedené v citovaném usnesení i v samotném formuláři
prohlášení nesdělil dostatečné údaje o svém osobním majetku a dluzích jen s odůvodněním,
že tento majetek nemůže být pro konkrétně nespecifikované exekuce zpeněžen. K takovému
hodnocení je však oprávněn v rámci rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků
pouze soud, nikoliv stěžovatel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014,
č. j. 10 As 134/2014 – 23).
[14] Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve formuláři prohlášení sdělil neúplné údaje,
které neposkytují ucelený přehled o jeho majetkové a sociální situaci, nesplnil svoji povinnost
doložit nedostatek prostředků jako podmínku pro přiznání osvobození od soudních poplatků
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Krajský soud tedy postupoval správně, když nepřiznal stěžovateli
osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce, neboť jednou
z podmínek pro ustanovení zástupce je podle §35 odst. 8 s. ř. s. naplnění předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal z výše uvedených důvodů namítané pochybení
krajského soudu. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl
kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud se s odkazem na své usnesení ze dne 6. 2. 2014,
č. j. Nao 54/2014 – 19, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vůči soudcům krajského
soudu, již znovu nezabýval novou, zcela shodně formulovanou námitkou podjatosti vůči
soudcům krajského soudu, zahrnutou v podání ze dne 13. 6. 2014. Vzhledem ke skutečnosti,
že stěžovatel zde vznesl námitky i vůči napadenému rozhodnutí žalovaného a další vztáhl
k probíhajícímu řízení před krajským soudem, zdejší soud konstatuje, že se těmito námitkami
jako míjejícími předmět tohoto řízení nezabýval.
[17] Stěžovatel podal současně s kasační stížností také návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud rozhodl o samotné kasační stížnosti v brzké časové
souslednosti, proto již o tomto stěžovatelově návrhu zvlášť nerozhodoval. Nadto s ohledem
na skutečnost, že krajský soud předložil soudní spis zdejšímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti, a nehrozí tedy riziko zastavení řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku,
by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti věcně pozbývalo smyslu.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšnému žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu