ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.14.2014:34
sp. zn. 2 As 14/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Odborový svaz
zdravotnictví a sociální péče České republiky, se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3,
zastoupen JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a,
Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. 10. 2013, č. j. 9 A 180/2010 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
[1] Dne 22. 1. 2001 byla do rejstříku ochranných známek zapsána slovní ochranná známka
č. 230282 ve znění „Lékařské noviny“, jejímž původním vlastníkem byla společnost Strategie
Praha, s. r. o. (současným vlastníkem je společnost Mladá fronta, a. s. – dále jen „přihlašovatel“).
[2] Žalobce se dne 22. 5. 2007 domáhal u Úřadu průmyslového vlastnictví prohlášení
této ochranné známky za neplatnou podle ustanovení §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“),
neboť se domníval, že přihláška ochranné známky byla podána ve zlé víře. Přihlašovatel
totiž musel vědět, že podáním přihlášky této ochranné známky porušuje svoji smluvní povinnost
vyplývající z čl. VII smlouvy uzavřené mezi přihlašovatelem a žalobcem dne 22. 11. 1994,
který ho zavazoval nepodniknout žádné kroky k ochraně označení „Zdravotnické noviny“.
Podle žalobce nemá napadená ochranná známka rozlišovací způsobilost a přihlašovatel ji podal
z ryze spekulativních a „blokážních“ důvodů.
[3] Úřad průmyslového vlastnictví jako správní orgán I. stupně návrhu žalobce vyhověl
a vydal dne 5. 11. 2007 pod č. j. 71562/2006 rozhodnutí o prohlášení uvedené ochranné známky
za neplatnou. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že přihlašovatel nebyl při podání
přihlášky veden dobrou vírou, a rovněž to, že podobností přihlášky napadené ochranné známky
s jednotlivými částmi označení „Zdravotnické noviny“ a „Lékařské listy“ a rozsahem zapsaných
výrobků a služeb byl žalobce dotčen na svých právech.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal přihlašovatel rozklad k předsedovi
Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“), který rozhodnutím ze dne 18. 6. 2010,
č. j. O-148423/73562/2007/ÚPV, napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil
tak, že návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou zamítl. Argumentoval mimo jiné tím,
že z žádného ustanovení zmiňované smlouvy z roku 1994 nevyplývá, že by se zápověď užívání
označení „Zdravotnické noviny“ měla vztahovat i na jiná označení, která by obsahovala
např. pouze jeden ze slovních prvků dotčeného označení. Proto neshledal, že by přihlašovatel
byl při podání návrhu na zapsání napadené ochranné známky ve zlé víře.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k městskému soudu, kterou městský
soud výše rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění rozsudku odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
konkrétně na rozsudek ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195, publ. pod č. 1665/2008 Sb.
NSS (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: www.nssoud.cz), podle kterého
je nutné vycházet z psychologického konceptu dobré víry. Podle městského soudu nebyl
prokázán nedostatek dobré víry (v době podání přihlášky) na straně přihlašovatele tak,
že by se přihlášení napadené ochranné známky dělo za účelem získání nějaké výhody na úkor
žalobce. Žalobce navíc žádnými důkazními prostředky neprokázal, že namítaná ochranná známka
nemá rozlišovací způsobilost, ani že by přihláška k ní byla podána pouze ze spekulativních
či blokačních důvodů. Nebyla tak splněna podmínka, kterou zákon k prohlášení neplatnosti
ve smyslu §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách požaduje.
[6] Městský soud rovněž zdůraznil, že n eplatnost ochranné známky nemůže být prokázána
údajným porušením smlouvy mezi žalobcem a přihlašovatelem, protože z žádného ustanovení
této smlouvy nevyplývá, že by se zákaz užívání označení „Zdravotnické noviny“ měl vztahovat
i na jiná označení. Ze smlouvy proto nelze vyvozovat větší zápovědní právo k přihlášení
označení, než tato smlouva obsahuje, a nelze vykládat smlouvu tak široce, že by si přihlašovatel
nemohl přihlásit jakékoliv jiné označení pro časopis se zdravotnickou tématikou. Městský soud
také zdůraznil, že případné další okolnosti, které se staly po podání přihlášky napadené ochranné
známky, nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv. Podle názoru soudu
je označení „Lékařské noviny“ dostatečně distinktivní od označení „Zdravotnické noviny“.
Jedná se navíc o odborně zaměřené periodikum, a tak se příliš naprosto odlišných možností
při volbě názvu periodika nenabízí. Stejně tak lze předpokládat, že relevantní spotřebitel,
tj. pracovník ve zdravotnictví či čtenář se zájmem o tuto problematiku, se v nabídce odborných
periodik dostatečně orientuje a oba názvy od sebe odliší.
[7] Jako nedůvodnou hodnotil městský soud také námitku porušení §45 odst. 1 zákona
o ochranných známkách ve spojení s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy zásady předvídatelnosti rozhodování správního
orgánu. Soud uvedl, že žalovaný nahlížel věc individuálně a s ohledem na konkrétní relevantní
okolnosti případu vážil veškeré předložené dokumenty. Pokud se rozhodnutí žalovaného liší
od jím dříve vydaných rozhodnutí, nemůže být tato skutečnost důvodem pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí, neboť předchozí nezákonná praxe nemůže být předvídatelnou praxí
správního orgánu ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu.
[8] Krajský soud pak neuznal ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
z důvodu nevypořádání se s návrhem na prohlášení ochranné známky za neplatnou
dle §32 odst. 1 ve spojení s §4 písm. b) zákona o ochranných známkách. Žalobce totiž nikterak
tento návrh nekonkretizoval a věcně argumentoval pouze z hlediska ustanovení §32 odst. 3
ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve vztahu k aplikaci ustanovení §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1
písm. k) zákona o ochranných známkách.
[10] Stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že přihláška ochranné známky nebyla podána
v dobré víře. Zásah do svých práv jednoznačně dovozuje z toho, že je dlouhodobým
oprávněným uživatelem označení „Zdravotnické noviny“. Toto označení užívá více než padesát
let, což dokládají jednotlivá vydání periodika Zdravotnické noviny a žalovanému tato skutečnost
byla známa již z dřívějších správních řízení, jež u něj stěžovatel v minulosti ve vztahu k označení
„Zdravotnické noviny“ vedl či stále vede. Stěžovatel je toho názoru, že prokázal, že přihlašovatel
nezpochybnitelně věděl o existenci práva k označení „Zdravotnické noviny“ stěžovatele
a přihlášením napadené ochranné známky došlo k poškození stěžovatele jakožto
oprávněného uživatele. Upozornil, že přihlašovatel dotčené ochranné známky prokazatelně věděl
i to, že se zavázal nepodat si přihlášku ochranné známky ve znění „Zdravotnické noviny“; přesto
tak dne 27. 10. 1995 učinil. Již tímto krokem proto přihlašovatel projevil, že ve vztahu
ke stěžovateli není jeho vnitřní přesvědčení (víra) ani přinejmenším dobrá. Skutečným důvodem
podání přihlášky zaměnitelné ochranné známky ve znění „Lékařské noviny“ přihlašovatelem byla
snaha využít dobré jméno označení „Zdravotnické noviny“ užívaného stěžovatelem již několik
desítek let a vytvořit tak možnost jejího zpeněžení případným prodejem stěžovateli,
který by dle očekávání neměl zájem na jejím užívání třetími osobami.
[11] Přihlašovatel porušil rovněž práva stěžovatele jako dlouhodobého oprávněného uživatele
označení „Zdravotnické noviny“. Skutečnost, že je stěžovatel oprávněným uživatelem, musel
žalovaný znát se své úřední činnosti, poněvadž již dříve vyhověl jeho návrhům na prohlášení
neplatnosti ochranných známek zapsaných pro třetí osobu, a to z důvodu, že přihlášky
uvedených ochranných známek byly podány ve zlé víře, což poškodilo práva stěžovatele
vyplývající mu z faktického dlouhodobého užívání těchto označení (jednalo se o ochranné
známky ve znění: „ZDN ZDRAVOTNICKÉ NOVINY“, „Kongresový list PŘÍLOHA
TÝDENÍKU ZDRAVOTNICKÉ NOVINY, „LÉKAŘSKÉ LISTY“, „Lékařské listy“,
„ZDN LÉKAŘSKÉ LISTY“). Z toho důvodu musel žalovaný též vědět, že přihlašovatel není
v dobré víře, neboť k jejímu zjištění postačuje, pokud přihlašovatel věděl nebo s ohledem
na všechny okolnosti měl vědět o existenci relevantních skutečností, tj. např. o již existujících
právech k označení. V této souvislosti poukázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000.
[12] Stěžovateli proto připadá nadbytečné zabývat se druhou podmínkou,
a tedy zda přihlášením dotčené ochranné známky došlo k jeho poškození. Pro srozumitelnost
se však touto podmínkou zabývá a upozorňuje, že označení „Zdravotnické noviny“ bylo
u relevantní veřejnosti natolik známým, že i označení mnohem vzdálenější podobnosti,
než které tvoří napadenou ochrannou známku, by bylo způsobilé vyvolat nebezpečí záměny
či alespoň představu spojitosti s tímto označením. Stěžovateli dále připadá absurdní, aby musel
vyčíslovat škodu, která mu byla přihlašovatelem způsobena. Svoji újmu a zároveň výhodu
přihlašovatele vnímá v tom, že dotčená ochranná známka byla zapsána do rejstříku ochranných
známek a mohla být některými spotřebiteli vnímána jako ochranná známka patřící přihlašovateli,
ačkoliv byla zapsána v rozporu s právními předpisy. Pokud jde o použití slova „Lékařské“
namísto „Zdravotnické“, je na první pohled zřejmé, že jde o snahu učinit přihlašované označení
co nejvíce podobné s označením „Zdravotnické noviny“. Pokud by však přihlašovatel měl snahu
odlišit přihlašované označení, mohl i při minimálním zapojení kreativity nepochybně zvolit
nezaměnitelné fantazijní označení.
[13] Dále stěžovatel odkazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. O-119256,
ve kterém byla prohlášena za neplatnou ochranná známka ve znění „Lékařské listy“.
Z tohoto dovozuje, že žalovaný porušil zásadu předvídatelnosti veřejné správy (§2 odst. 4
správního řádu), neboť nyní v obdobné věci rozhodl rozdílně.
[14] Závěry vyřčené městským soudem stěžovatel považuje též za rozporné se zněním
§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách chránících zejména před zápisem
tzv. pirátských ochranných známek, poněvadž ve svém důsledku umožňuje a i podporuje vznik
a existenci nežádoucích blokážních a pirátských ochranných známek. V této souvislosti též soudu
vytýká, že jakkoli nezohlednil, že podáním přihlášky ochranné známky ve znění „Lékařské
noviny“ přihlašovatel obešel smluvní ujednání mezi ním a stěžovatelem.
[15] Stěžovatel upozorňuje také na zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení z důvodu
nedostatku rozlišovací způsobilosti napadené ochranné známky. Je zřejmé, že známka nezískala
po jejím zápisu rozlišovací způsobilost v důsledku jejího intenzivního užívání, neboť k návrhu
stěžovatele zároveň probíhalo i řízení o zrušení této ochranné známky z důvodu jejího neužívání.
Žalovaný přesto otázku rozlišovací způsobilosti ve svém rozhodnutí nevzal v potaz.
[16] Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[17] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že městský soud vyšel z konstantní judikatury týkající
se dobré víry přihlašovatele ochranné známky (viz výše označený rozsudek NSS
č. j. 1 As 3/2008 - 195), podle níž není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky
za neplatnou pro nedostatek dobré víry pouze samotná vědomost přihlašovatele o existenci
ochranné známky, ale prohlášení neplatnosti se může dovolávat pouze ten, kdo by dotčen
na svých právech. Takový důkaz ovšem stěžovatel ve správním řízení ani řízení před soudem
nepředložil. V kasační stížnosti pak zaměňuje premisy jednotlivých námitkových důvodů,
neboť uvádí možnost záměny, představu o spojitosti (asociaci) a možnosti obohacení
přihlašovatele a vytvoření profitu na relevantním trhu jako důvody pro prohlášení ochranné
známky za neplatnou.
[18] Za zcela nesrozumitelné považuje žalovaný tvrzení stěžovatele, že mu újma byla
způsobena tím, že ochranná známka byla zapsána a spotřebiteli tak mohla být vnímána jako
známka patřící přihlašovateli. Není totiž nejmenší důvod předpokládat, že by její vlastník měl být
smlouvou týkající se jiného označení omezen ve svém právu podat přihlášku jakékoliv jiné
ochranné známky než známky „Zdravotnické noviny“. Není také úkolem žalovaného posuzovat,
jak měl přihlašovatel volit předmět své přihlášky, ale zda označení obstojí ve světle návrhu
na prohlášení její neplatnosti.
[19] Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou nepředvídatelnosti jeho rozhodování. Ochranná
známka č. O-119256 ve znění „Lékařské listy“ byla prohlášena za neplatnou dne 19. 2. 2007,
tedy ještě před tím, než Nejvyšší správní soud zaujal jednotící postoj k výkladu „nedobré víry
přihlašovatele“ v rozsudku č. j. 1 As 3/2008 - 195. Ve zmiňovaném rozhodnutí žalovaný
sice uvedl, že nedobrá víra je dána vědomostí přihlašovatele o jiné známce, nicméně podle dnes
již konstantní soudní judikatury je možné §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách
aplikovat jen tehdy, prokáže-li navrhovatel neplatnosti zásah do svých práv. Pokud ostatně
stěžovateli připadá jako nadbytečné prokázat, že došlo k porušení jeho práv, resp. že mu svědčí
legitimace podat návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky, je zřejmé, že svou důkazní
povinnost neunesl. Proto žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Jak bylo již předestřeno výše, stěžovatel výslovně uplatnil jeden kasační důvod,
když namítá nezákonnost rozsudku městského soudu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené
judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného rozsudku by se jednalo
tehdy, jestliže by krajský (resp. městský) soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné
zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších),
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.).
[22] Hlavním předmětem sporu v této věci je posouzení otázky, zda ochranná známka
ve znění „Lékařské noviny“ má být ve smyslu §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách
na základě návrhu stěžovatele prohlášena za neplatnou z důvodu, že přihláška této ochranné
známky nebyla podána v dobré víře podle §7 odst. 1 písm. k) tohoto zákona.
[23] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že dne 21. 11. 1994 byla uzavřena
smlouva mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR, Ministerstvem zdravotnictví SR, Odborovým
svazem zdravotnictví a sociální péče ČR a Slovenským odborovým svazem pracovníků
zdravotnictva a sociálnej starostlivosti na straně poskytovatelů a společností Strategie Praha,
s. r. o. na straně uživatele. Touto smlouvou poskytovatelé převedli na uživatele výhradní
oprávnění užívat při vydávání periodického tisku a v souvislosti s tím název „Zdravotnické
noviny“, grafické logo tohoto titulu i grafickou úpravu tohoto periodika. Smlouva byla uzavřena
na dobu pěti let počínaje dnem 1. 1. 1995 s tím, že se automaticky prodlužuje na dalších pět let,
ledaže by byla ukončena výpovědí specifikovanou ve smlouvě. V čl. VII. této smlouvy si strany
sjednaly, že problematika ochranné známky bude řešena zvláštní smlouvou podle zákona
č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, a zároveň se zavázaly, že nepodniknou žádné kroky
k ochraně známky „Zdravotnické noviny“ ve svůj prospěch do dne podepsání uvedené zvláštní
smlouvy. Dne 3. 11. 1999 podal přihlašovatel (společnost Strategie Praha, s. r. o.) přihlášku slovní
ochranné známky ve znění „Lékařské noviny“.
[24] Skutečnost, že přihlašovatel ochranné známky nepodal přihlášku v dobré víře, vyvozuje
stěžovatel zejména z toho, že prý přihlašovatel porušil čl. VII. uvedené smlouvy tím, že podal
přihlášku ochranné známky ve znění „Lékařské noviny“, stejně jako další přihlášky ochranných
známek, na označení, jež se vztahují k periodiku Zdravotnické noviny.
[25] Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách „[p]řihlašované
označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných
u Úřadu průmyslového vlastnictví tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré
víře.“ Ustanovení §32 odst. 3 tohoto zákona upravuje pravomoc Úřadu průmyslového vlastnictví
prohlásit ochrannou známku za neplatnou v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené
v §7 a z důvodů v tomto ustanovení uvedených.
[26] Z dříve citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 3/2008 - 195,
z něhož výslovně vycházeli žalovaný a městský soud, vyplývá, že při posuzování, zda jsou dány
důvody prohlášení ochranné známky za neplatnou kvůli tomu, že přihláška ochranné známky
nebyla podána v dobré víře [§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách], je nutné
posoudit, zda: (1.) přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci
ochranné známky namítatele, (2.) přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo
k poškození namítatele, a konečně (3) neexistuje důvod, jenž by jednání přihlašovatele
ospravedlnil.
[27] V souladu s presumpcí dobré víry přihlašovatele a s ustanovením §34 odst. 1 zákona
o ochranných známkách (podle kterého musí být návrh na prohlášení ochranné známky
za neplatnou odůvodněn a doložen důkazy) leží důkazní břemeno prvních dvou uvedených
podmínek na navrhovateli, resp. namítateli. Až pokud jsou skutečnosti prokazující zlou víru
přihlašovatele namítatelem doloženy, je na přihlašovateli, aby případně předložil důkazy
prokazující naopak jeho dobrou víru. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že „samotná vědomost
přihlašovatele o existenci ochranné známky (práva k označení) […] není dostatečným důvodem pro prohlášení
ochranné známky za neplatnou pro nedostatek dobré víry: sám zákon o ochranných známkách uvádí
v §7 odst. 1 písm. k), že ochrannou známku může z důvodu nedostatku dobré víry přihlašovatele napadnout
pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Musí zde tedy existovat určitá újma na straně
namítatele – a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená právě přihlášením
příslušné známky. Typicky se bude jednat o zamezení namítateli ve vstupu na trh určité země, těžení
z (parazitování na) pověsti namítatele apod.“ Zároveň je nutné přihlédnout i ke všem ostatním
relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit.
[28] Pokud se týká samotné otázky existence dobré víry při podávání přihlášky ochranné
známky, výše uvedené závěry vyplývají také z judikatury Soudního dvora EU týkající se ochranné
známky Společenství, podle které „okolnost, že přihlašovatel si je vědom nebo si musí být vědom, že třetí
osoba přinejmenším v jednom členském státě již dlouhou dobu užívá totožné nebo podobné označení pro totožné
nebo podobné výrobky, které je zaměnitelné s označením, o jehož zápis žádá, nepostačuje samo o sobě k tomu,
aby byla prokázána neexistence dobré víry přihlašovatele. Pro účely posouzení neexistence dobré víry, je tedy třeba
rovněž vzít v úvahu úmysl přihlašovatele v době podání přihlášky k zápisu“ (rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-529/07, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli AG v. Franz Hauswirth
GmbH, Sb. rozh. s. I-4893, odst. 40, 41).
[29] Kasační soud přisvědčuje žalovanému i městskému soudu, že dobrá víra přihlašovatele
ochranné známky musí být zkoumána k okamžiku podání přihlášky ochranné známky; okolnosti
nastalé po tomto datu jsou pro posouzení dobré víry při podání přihlášky ochranné známky
irelevantní. Existenci dobré/zlé víry bylo proto třeba zvažovat ke dni 3. 11. 1999,
kdy přihlašovatel podal přihlášku dotčené ochranné známky, a brát tak v úvahu pouze
skutečnosti, které mu byly známy k tomuto datu.
[30] Na základě shora uvedených východisek se zdejší soud zabýval první podmínkou
pro prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu uvedeného v ustanovení §7 odst. 1
písm. k) zákona o ochranných známkách, tedy vědomostí přihlašovatele o existenci totožného
či podobného označení. Zde se plně ztotožnil se stěžovatelem, že ke dni podání přihlášky
ochranné známky přihlašovatel o existenci podobného označení „Zdravotnické noviny“
bezpochyby věděl, neboť se ve smlouvě z roku 1994 zavázal, že nepodnikne žádné kroky
k ochraně tohoto označení. To ostatně přihlašovatel ani nikdy nezpochybňoval a tuto skutečnost
má proto soud za nespornou.
[31] Nejvyšší správní soud však nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že pouhá vědomost
přihlašovatele o stejném či podobném označení je pro účely prohlášení ochranné známky
za neplatnou ve smyslu §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných
známkách dostačující. V souladu s výše citovanou judikaturou je třeba ještě kumulativní splnění
další podmínky, a to, zda stěžovatel prokázal, že byl přihláškou ochranné známky ve znění
„Lékařské noviny“ dotčen na svých právech. Stěžovatel spatřuje újmu způsobenou mu přihláškou
dotčené ochranné známky jednak ve skutečnosti, že označení „Lékařské noviny“ je způsobilé
vyvolat nebezpečí záměny či představu spojitosti s označením „Zdravotnické noviny“,
a že dotčené označení mohlo být některými spotřebiteli vnímáno jako ochranná známka patřící
přihlašovateli (dle stěžovatele nezákonně). Označení chráněné napadenou ochrannou známkou
podle něj nebylo dostatečně distinktivní a stěžovatel mohl použít jiný výraz než „lékařské“,
protože ten byl zřejmě vybrán jako co nejvíce podobný označení „zdravotnické“. Na podporu
svého tvrzení doložil, že v dřívějších obdobných věcech rozhodl žalovaný rozdílně,
neboť jiné přihlašovatelovy ochranné známky (např. „LÉKAŘSKÉ LISTY“) za neplatné
prohlásil.
[32] Z výše citované smlouvy z roku 1994 nicméně vyplývá, jak správně uvedl též městský
soud, pouze tolik, že přihlašovatel nebude činit kroky k ochraně označení „Zdravotnické
noviny“. Ze spisu je zřejmé, že žádná další dohoda mezi stranami smlouvy do podání přihlášky
dne 3. 11. 1999 uzavřena nebyla. Podání přihlášky ochranné známky ve znění „Lékařské noviny“
tak nelze chápat jako porušení uvedené smlouvy, poněvadž v opačném případě by soud vykládal
dotčenou smlouvu výrazně extenzivně. Smlouva se totiž dotýkala výhradně periodického tisku
s názvem „Zdravotnické noviny“, nehovořila však o zákazu vydávat jiná podobná periodika
dotýkající se stejného vědního oboru (a tedy ani o podobných ochranných známkách). Soud
nicméně – v obecné rovině - uznává, že jde o označení podobné označení „Zdravotnické
noviny“, a proto není možné zcela vyloučit, že by podáním této přihlášky nemohl být stěžovatel
dotčen na svých právech.
[33] Pokud se týká podobnosti obou označení a vyvolání nebezpečí záměny, souhlasí kasační
soud s městským soudem, že pro označení obecně zaměřeného periodika se zdravotnickou
tématikou se nenabízí příliš velká varieta názvů a nelze ani požadovat velkou invenci.
Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud „pro posuzování podobnosti mezi výrobky je nutné zohlednit
všechny relevantní faktory, které charakterizují vztah mezi dotčenými výrobky. Tyto faktory zahrnují zejména
povahu výrobků, jejich účel, způsob použití, jakož i jejich konkurenční nebo komplementární charakter. Dalšími
faktory, na které je možno brát ohled, jsou též distribuční kanály, relevantní veřejnost a obvyklý původ zboží“
(rozsudek ze dne 28. 5. 2008, č. j. 9 As 59/2007 - 141). Tyto závěry lze zajisté převzít
i na zde posuzovaný případ. Proto blízkost slovních prvků tvořících označení,
a to „Zdravotnické“ a „Lékařské“, nemusí ještě znamenat zaměnitelnost obou označení a nutně
ani nebezpečí jejich záměny. Stejně tak pro označení periodika není příliš mnoho nápaditých
obměn slova „noviny“. Ostatně takto může soud poukázat na blízkost mnohých titulů
právnických časopisů, které mohou být na prvý pohled velmi podobné (například Právní fórum,
Právní rozhledy, Právní rádce, Právní zpravodaj, Právník), avšak pro obeznámené čtenáře jsou
snadno odlišitelné. Nejvyšší správní soud se tedy ve shodě s názorem městského soudu
a žalovaného kloní k závěru, že i přes určitou podobnost je označení chráněné dotčenou
ochrannou známkou dostatečně distinktivní a neexistuje zde nebezpečí záměny, obzvláště
s ohledem na cílové čtenáře, kteří jsou schopni tyto blízké pojmy ve vztahu k dotčeným
ochranným známkám (respektive periodikům) odlišit.
[34] Navíc je třeba upozornit, že důvodem původního prohlášení ochranné známky
za neplatnou správním orgánem I. stupně v tomto případě nebyla rozlišovací nezpůsobilost
ochranné známky či existence nebezpečí záměny ze strany veřejnosti, nýbrž skutečnost,
že stěžovatel byl dotčen na svých právech tím, že přihláška ochranné známky nebyla podána
v dobré víře. Nepostačuje zde proto prokázat nedostatečnou distinktivitu či nebezpečí záměny
označení, neboť pak by se jednalo o jiný ze zákonných důvodů prohlášení ochranné známky
za neplatnou [srov. §7 odst. 1 písm. a) či §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách],
ale je nutné zároveň doložit, že tím byl stěžovatel dotčen na svých právech, resp. že mu byla
způsobena určitá újma, jež je vyvážena nepřiměřenou výhodou na straně přihlašovatele. Pouhé
konstatování, že jde o zaměnitelnou ochrannou známku, respektive, že spotřebitelé budou mít
představu spojitosti těchto dvou označení, totiž neznamená, že byl podáním přihlášky k dotčené
ochranné známce stěžovatel dotčen na svých právech. Takto z obsahu správního spisu navíc
nevyplývá, že by přihlašovatel používal označení „Lékařské noviny“ příliš hojně,
naopak jej použil jen několikrát, a to jako název přílohy časopisu Mladé fronty, a. s.
Proto se toto označení ani nemohlo stát natolik obecně známým, aby jej spotřebitelé automaticky
vnímali jako ochrannou známku patřící přihlašovateli a aby tedy došlo k poškození stěžovatele.
Za prokázané nelze považovat ani tvrzení, že přihlašovatel hodlal využít dobré jméno označení
„Zdravotnické noviny“ a vytvořit tak možnost jejího zpeněžení případným prodejem stěžovateli.
Zde se totiž jedná o pouhý odhad, jenž ovšem stěžovatel ničím nedoložil.
[35] Stěžovatel se cítí dotčen na svých právech dále skutečností, že si přihlašovatel podal
přihlášku napadené ochranné známky („Lékařské noviny“) pouze za účelem blokace tohoto
označení. O jeho zlé víře přitom svědčí skutečnost, že podával také přihlášky ochranných známek
na další označení spjatá s označením „Zdravotnické noviny“, resp. na označení příloh časopisu
Zdravotnické noviny, přestože je zřejmé, že tato označení ani nemohl sám využívat. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že pokud se jedná o označení „Lékařské noviny“, přihlašovatel
sice podle informací obsažených ve správním spisu nevyužíval toto označení hojně, nicméně je,
nikoli však v posledních letech, několikrát použil (ve spise jsou obsaženy kopie vydání lékařských
novin z března a června 2005 a faktury na dodávku Lékařských novin z února, května a října
2006). Nelze tedy jednoznačně vyvodit, že by přihlašovatel podal přihlášku ochranné známky
jen z důvodu blokace tohoto označení. V této souvislosti soud navíc znovu zdůrazňuje,
že registrací jedné ochranné známky není a priori vyloučena možnost registrace podobné
(nikoli však totožné) ochranné známky, obzvláště v případech, kdy je segment potenciálních
názvů poměrně úzký. Pokud by totiž soud akceptoval právní názor stěžovatele, fakticky
by tím připustil možnost prvního přihlašovatele blokovat všechna blízká a podobná označení,
čímž by ho nedůvodně zvýhodnil před dalšími přihlašovateli majícími za cíl oslovit stejné
či podobné cílové publikum. Tím by mohlo docházet k citelnému omezování konkurenčního
prostředí; zde navíc v oblasti médií, tedy realizace ústavně zaručené svobody projevu a práva
na informace.
[36] Kasační soud souhlasí se stěžovatelem, že m ožnost dotčení práv stěžovatele
je třeba posuzovat v širším kontextu, a proto je třeba zohlednit i jím zdůrazňovanou skutečnost,
že přihlašovatel podával více přihlášek ochranných známek souvisejících s periodikem
Zdravotnické noviny, resp. s jeho přílohami. Na zlou víru přihlašovatele lze přitom
dle stěžovatele usuzovat také z toho, že i přes svůj závazek podal přihlášku ochranné známky
přímo ve znění „Zdravotnické noviny“. V této souvislosti je třeba uvést, že smlouva z roku 1994
skutečně zakazovala přihlašovateli podat přihlášku ochranné známky k označení „Zdravotnické
noviny“. Pokud tedy stěžovatel podal přihlášku ochranné známky i přímo k označení
„Zdravotnické noviny“, mohlo by se za určitých okolnostní jednat o podání ve zlé víře
(respektive o porušení závazku vyplývajícího ze smlouvy mezi přihlašovatelem a stěžovatelem);
to však nebylo předmětem nyní projednávané věci. K této skutečnosti, stejně jako k podávání
dalších přihlášek ochranných známek na označení související s periodikem Zdravotnické noviny,
lze přihlédnout při celkovém hodnocení dobré/zlé víry přihlašovatele, jako k souvisejícím
okolnostem, nejedná se však o rozhodující okolnosti. Dle soudu však v nyní projednávaném
případě nepostačují k prokázání zlé víry přihlašovatele a navíc ani z těchto skutečností nelze
dovodit, že by podání přihlášky ochranné známky ve znění „Lékařské noviny“ působilo
stěžovateli újmu.
[37] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by mu
podáním přihlášky dotčené ochranné známky byla způsobena újma. Souhlasí
sice se stěžovatelem, že nebylo nutné tuto újmu přímo kvantifikovat, avšak bylo by třeba
(přinejmenším) doložit důkazy svědčící o této újmě. Takovými důkazy by mohlo být
např. doložení neužívání dotčené ochranné známky po dobu její platnosti, nabídka vlastníka této
známky na její prodej stěžovateli a podobně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přesvědčivě jemu
způsobenou újmu, resp. dotčení jeho práv, neprokázal, ztotožňuje se kasační soud se závěrem
žalovaného a městského soudu, že nebyly splněny předpoklady pro prohlášení ochranné známky
za neplatnou podle ustanovení §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných
známkách. Námitka nezákonnosti napadeného rozsudku z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky soudem proto není důvodná. Okrajem pak Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že stěžovatelův odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000) není na nyní projednávanou věc zcela přiléhavý, neboť ta se vztahuje
k posouzení dobré víry v souvislosti s vydržením ve smyslu §134 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, a nezabývá se specifiky zkoumání dobré víry ve vztahu k prohlášení
ochranné známky za neplatnou; proto ji soud ve svém rozhodování nezohlednil.
[38] Co se týče námitky porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů,
Nejvyšší správní soud uvádí, že řízení vedené u žalovaného pod sp. zn. O-119256 bylo
podloženo jinou argumentací než nyní napadené rozhodnutí, neboť v době prvního ze správních
řízení ještě neexistovala judikatura Nejvyššího správního soudu (konkrétně výše citovaný
rozsudek č. j. 1 As 3/2008 - 195), která výslovně stanovila, že pro prohlášení ochranné známky
za neplatnou je nezbytné prokázat také poškození namítetele přihláškou ochranné známky.
K tomu lze pro úplnost odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 7 As 43/2009 - 52, který uvedl, že „pokud správní orgán na základě racionálních a přezkoumatelných
důvodů dojde k závěru, že jeho dosavadní praxe v některém ohledu neodpovídala odborným hlediskům,
je oprávněn ji do budoucna změnit, samozřejmě s tím, že se musí týkat všech případů, jež mají shodnou
či obdobnou povahu“. Pokud tedy správní orgány vlivem judikatury Nejvyššího správního soudu
dospěly k tomu, že ve své předchozí rozhodovací praxi nepostupovaly správně, nelze jim vytýkat,
že později tuto rozhodovací praxi změnily a přizpůsobily ji judikaturním závěrům Nejvyššího
správního soudu. Naopak lze říci, že v opačném případě by byla rozhodnutí správních orgánů
v rozporu se stanoviskem soudní praxe, čímž by docházelo k porušování principu jednotnosti
a zákonnosti rozhodování (viz též §12 odst. 1 s. ř. s.: „Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán
ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších
případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.“), a potažmo též právní jistoty a předvídatelnosti
práva.
VI. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal stěžovatelovy námitky
důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu