ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.52.2013:69
sp. zn. 2 As 52/2013 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce V. M. P.,
zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25,
proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 75 A 5/2013 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2013, č. j. CPR-14496-2/ČJ-2012-930310-V238 (dále
jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké police, Oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 29. 10. 2012,
č. j. KRPU-159602-34/ČJ-2012-040022-SV, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
byla stanovena na jeden rok a její počátek byl, podle §118 odst. 1 citovaného zákona, stanoven
od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Podle §118 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců byla žalobci stanovena doba k vycestování z území ČR do 30 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí. Podle §120a odst. 1 citovaného zákona bylo dále rozhodnuto,
že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 téhož zákona.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 75 A 5/2013 - 27, zamítl.
Krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, dle kterého podal žalobce dne
27. 6. 2011 žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Jeho žádosti bylo dne
4. 9. 2011 vyhověno, avšak žalobce se následně (podle §44a odst. 12 zákona o pobytu cizinců)
nedostavil ke zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení k pobytu. Řízení
bylo proto usnesením ze dne 24. 3. 2012, č. j. OAM-48231-9/DP-2011, zastaveno (v právní
moci od 24. 4. 2012). Následně správní orgány naznaly, že žalobce v době od 24. 4. 2012 do dne
9. 7. 2012 pobýval na území ČR bez víza nebo platného povolení k pobytu, ač k tomu
nebyl oprávněn, čímž naplnil podmínky pro správní vyhoštění. Žalobce ve správním řízení
o vyhoštění mimo jiné vypověděl, že koncem ledna 2012 odcestoval za známým na Slovensko,
kde měl asi po týdnu pobytu autonehodu, po které byl hospitalizován se zlomeninou levé nohy.
V nemocnici pobýval asi tři týdny, název města ani nemocnice neznal. Tvrdil, že lékařskou zprávu
má doma a že ji doloží. Po propuštění z nemocnice zůstal žalobce u svého kamaráda V. H. N.
a do ČR se vrátil až dne 3. 7. 2012. Dále vypověděl, že má na území ČR přítelkyni T. T. H. N.
(dále jen „T. N.“), která s ním sdílí společnou domácnost. Uvedl, že T. N. s ním čeká dítě
a že chtějí spolu žít na území ČR. Ze správního spisu dále krajský soud zjistil, že příslušníci
Policie ČR provedli dne 27. 8. 2012 kontrolu na adrese uváděné domácnosti žalobce,
přičemž zjistili, že se žalobce na udané adrese nezdržuje. T. N. ve správním řízení vypověděla,
že v ČR spolu s žalobcem žijí od roku 2008, a potvrdila, že měl nehodu na Slovensku,
kde ho navštívila. Uvedla také, že s žalobcem čeká dítě.
K žalobní námitce, dle které správní orgány pochybily, pokud označily tvrzení žalobce,
že se v rozhodné době se nacházel na Slovensku, za účelové, krajský soud konstatoval, že ačkoliv
žalobce tvrdil, že má doma lékařskou zprávu o své hospitalizaci na Slovensku, po celé správní
ani soudní řízení ji nepředložil. Správní orgán prvého stupně žalobce vyzval k předložení
příslušných lékařských zpráv, což ž alobce neučinil. Nadto on ani T. N. nesdělili konkrétní
informace o dopravní nehodě či hospitalizaci tak, aby je mohl správní orgán ověřit. Podle
krajského soudu lze jen těžko uvěřit, že žalobce byl takřka půl roku u svého známého
na Slovensku a nedokáže o svém pobytu tam uvést bližší okolnosti. Jestliže měl lékařskou zprávu
žalobci zaslat jeho známý ze Slovenska, mohl se jej žalobce dotázat na bližší údaje, které by bylo
možno i bez předložení lékařské zprávy prověřit u příslušných slovenských institucí (například
název města, kde byl žalobce hospitalizován, či místa, kde se stala dopravní nehoda). Žalobce
však po celé řízení žádné konkrétní skutečnosti ke svému pobytu na Slovensku neuvedl,
ač byl zastoupen advokátem, takže mu musela být poskytována odborná pomoc. Krajský soud
tedy vyhodnotil postup správních orgánů, které neuvěřily tvrzení žalobce o jeho pobytu
na Slovensku, neboť toto tvrzení nebylo možno nijak objektivně ověřit, jako zcela oprávněný.
Nadto krajský soud podotkl, že zde jistě existovala i určitá motivace žalobce a T. N. k účelovým
tvrzením, s ohledem na hrozící vyhoštění žalobce. Důvěryhodnost žalobce a T. N.
přitom narušuje i to, že se neshodují na adrese svého společného pobytu. Žalobce navíc
na evidované adrese zjevně nepobývá, neboť šetřením na místě bylo zjištěno, že se zde nezdržuje,
a ani nepřebírá poštu, jak bylo zjištěno v řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu.
Krajský soud dále hodnotil, zda vyhoštění žalobce mohlo přestavovat nepřiměřený zásah
do jeho soukromého nebo rodinného života podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Konstatoval,
že žalobce a T. N. v době vydání napadeného rozhodnutí žili na území ČR šest, respektive pět let.
Během této doby se ani jeden z nich nenaučil česky; žijí spolu a čekají dítě, avšak pohybují
se v podstatě pouze ve vietnamské komunitě. Vazba na ČR spočívá především v tom, že zde oba
podnikají, oba jsou však zdraví a ve věku 32 a 30 let, což jim umožňuje začít budovat život
i v jiné zemi než v ČR. Na území ČR nemají žádné příbuzné; naopak mají společnou vazbu
na zemi původu, kde žili oba ve stejném kantonu. Žalobce ani T. N. neuvedli žádné skutečnosti,
které by bránily jejich návratu do vlasti. Krajský soud tak uzavřel, že vyhoštění žalobce nebude
představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života.
Závěrem krajský soud poznamenal, že pobytové potíže si žalobce způsobil sám, svou
liknavostí v řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Před svým rozhodnutím
soud nevyčkal na doložení dalších důkazů, jež žalobce avizoval, neboť ten ve svém přípise
nikterak nespecifikoval, o jaké důkazy se má jednat. Důkazy již předložené, vztahující
se k nesporným skutečnostem (že T. N. je těhotná a že po vydání napadeného rozhodnutí spolu
uzavřeli manželství), krajský soud neprováděl, neboť rozhodoval podle stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu; navíc existence vztahu žalobce a T. N. nebyla žalovaným nikterak
zpochybňována.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
odvolávající se na důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že se dne 9. 7. 2012 sám, z vlastní vůle, dostavil
na pracoviště cizinecké policie, aby omluvil svou nepřítomnost a informoval se o výsledku řízení
o své žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Tam však s ním bylo okamžitě
zahájeno řízení, jehož výsledkem bylo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Stěžovatel tvrdí,
že všechno vypověděl po pravdě a že doklady o hospitalizaci neměl k dispozici a do rozhodnutí
žalovaného se mu je přes veškerou snahu nepodařilo obstarat. Skutečnosti týkající se jeho úrazu
potvrdila T. N., která ho na Slovensku navštívila. Stěžovatel poukazuje i na to, že uvedl i jméno
svého známého, u kterého pobýval. Je toho názoru, že výpověď T. N. může i bez předložení
lékařského potvrzení sloužit jako důkaz, ke kterému je třeba přihlédnout a který je způsobilý
jeho nezaviněnou nepřítomnost na území ČR omluvit. Není-li možné opatřit listinný důkaz,
lze za takový důkaz považovat výpověď účastníka nebo čestné prohlášení; správní orgány přitom
neprokázaly opak. Krajský soud i správní orgány považovaly jeho tvrzení za účelové, ačkoliv
nikdy v minulosti nezavdal příčinu k pochybnostem o své věrohodnosti a bezúhonnosti.
Stěžovatel nesouhlasil s tím, jak byly posouzeny okolnosti jeho soužití s T. N. (nyní
již jeho manželka) a integrace v českém prostředí. Poukázal na to, že jeho pobyt na území
ČR byl od roku 2008 nepřetržitý, a že zde žije s T. N., která je s ním těhotná. V ČR oba podnikali,
mají zde společné přátele, oba se učí česky a považují ČR za zemi, ve které chtějí žít; život
ve Vietnamu je pro ně minulostí. Argumentaci krajského soudu o tom, že si s ohledem
na svůj věk mohou vybudovat život i v jiné zemi, považuje stěžovatel za nepřípadnou. Začít život
v jiné zemi je velmi obtížné a stěžovatel zvolil po zralé úvaze život v ČR. Do Vietnamu
se s T. N. nemají v úmyslu vrátit. V návratu mu brání především dlouhá doba, po kterou žije
ve zcela odlišném kulturním prostředí. Vyhoštění pro něj představuje nepřiměřený zásah do jeho
soukromého života, neboť T. N. nechce území ČR opustit z důvodu podnikání. Stěžovatel
se obává zpřetrhání rodinných vazeb a ztráty možnosti podílet se na výchově svého dítěte,
které se narodí v prosinci 2013. Zdůrazňuje přitom zásadu přiměřenosti a uvádí, že je třeba
zvážit, zda jeho nezaviněné nepřevzetí prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je natolik
závažným porušením povinností, aby muselo mít za následek zpřetrhání rodinných, kulturních
a sociálních vazeb, které v ČR má. Rozhodnutí žalované je nepřiměřené a je v rozporu
s mezinárodními zásadami (zásada ochrany práv dítěte a práva na péči obou rodičů) a Listinou
základních práv a svobod.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá zásadní porušení §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
neboť žalovaná nezjistila skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dané správní
řízení bylo vedeno z úřední povinnosti, tudíž došlo i k porušení §50 odst. 3 správního řádu,
ukládajícího správním orgánům zjistit všechny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
účastníka řízení. Této povinnosti však žalovaný nedostál. Tím došlo i k porušení zásad správního
řízení podle §2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgány nepřihlédly ke specifickým
okolnostem případu a nešetřily oprávněné zájmy účastníka řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že správní řízení o vyhoštění nemělo být vůbec zahajováno.
Byl totiž v dobré víře, že na území ČR pobývá legálně, neboť povolení k dlouhodobému pobytu,
respektive jeho prodloužení, mu fakticky bylo uděleno. Převzetí biometrického průkazu
bylo již jen posledním krokem v řízení o prodloužení povolení k pobytu. Právě proto,
že se do aktuální situace dostal jen v důsledku nepřevzetí zmiňovaného průkazu, je nutno
přistupovat k jeho pochybení shovívavě. Stěžovatel přitom ve správním řízení uváděl důvody
nezávislé na jeho vůli, které mu převzetí průkazu znemožnily. V řízení o správním vyhoštění měly
být tyto skutečnosti vzaty v úvahu a v souladu se zásadou dobré správy se měly správní orgány
snažit najít správné a spravedlivé řešení. Správní orgány jsou přitom podle §2 odst. 3 správního
řádu povinny šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob; podle §2 odst. 4
správního řádu správní orgány mají dbát o to, aby řešení odpovídalo okolnostem případu; podle
§4 odst. 1 a 4 správního řádu mají správní orgány vycházet dotčeným osobám vstříc.
Ve správním řízení sice byly naplněny podmínky pro správní vyhoštění a správní orgány
postupovaly formálně správně, přesto je třeba jejich postup vnímat jako formalistický, neboť
nebyly zváženy všechny okolnosti řešeného případu. Ústavní soud přitom netoleruje orgánům
veřejné moci a soudům formalistický přístup, který spočívá v sofistikovaném odůvodňování
zřejmé nespravedlnosti. Zde stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a rovněž na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publikované
pod č. 534/2005 Sb. NSS, týkající se přepjatě formalistického přístupu. Správní orgány
postupovaly podle stěžovatele přepjatě formalisticky a vydaly nezákonná rozhodnutí; pokud
je krajský soud potvrdil, pak je jeho rozsudek stejně nesprávný a nezákonný.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se krajský soud vypořádal s jeho pobytem
na Slovensku. Podotýká, že neměl důvod uvádět nepravdivé informace a vyhýbat se řízení,
ve kterém mu bylo prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. S ohledem na jeho
národnost se přitom nelze podivovat tomu, že nebyl schopen blíže specifikovat nemocnici
a místo, kde na Slovensku pobýval. Správním orgánům poskytl dostatečné informace, a pokud
jim nestačily, bylo jejich povinností si informace potvrzující či vyvracející jeho výpověď obstarat.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud správní orgány vyhodnotily jeho tvrzení v jeho neprospěch,
pak jde o postup, který v demokratickém právním státě nelze akceptovat.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud nakládal s informacemi o jeho
soukromém a rodinném životě. Podle něj nelze na základě jedné domovní prohlídky činit
nesporný závěr o tom, že se na udané adrese nezdržoval. Nelze po cizinci požadovat,
aby se neustále vyskytoval na udané adrese; přechodné pobývání na jiné adrese je běžné,
například při cestování za prací.
Stěžovatel dále namítá porušení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgány
stěžovatele vyhostily, přestože to bude znamenat zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Poukazuje na zavedenou praxi správních orgánů spočívající v tom, že vyhoštěným cizincům
prakticky neumožňují pozdější návrat do země. Stěžovatel zdůrazňuje, že se na území ČR
nedopustil žádného protiprávního jednání, plnil řádně své povinnosti, plánuje založení rodiny
a společný život s T. N. (s níž čeká dítě) na území ČR. Závěr, že mohou s T. N. realizovat
společný život v jiné zemi, považuje za nepřiměřený a poukazuje na to, že oba ve správním řízení
deklarovali společnou vůli žít na území ČR. Správní orgány tento aspekt věci zcela přešly, čímž
svá rozhodnutí zatížily nepřezkoumatelností.
Konečně stěžovatel namítl i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
s tím, že soud nedostatečně zdůvodnil své závěry. Rozsudek je nepřesvědčivý a nenaplňuje
požadavky na řádné odůvodnění, neboť pomíjí jednoznačně prokázané skutečnosti a hodnotí
je způsobem, který byl nastíněn výše, bez zvážení okolností celého případu a na základě
nedostatečně zjištěného stavu věci. Dle jeho názoru krajský soud nesprávně zhodnotil
shromážděné důkazy a nedostatečně se vypořádal s námitkami uplatněnými v žalobě.
Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu; stěžovatel mu vytýkal jak nedostatek skutkových zjištění, tak i nedostatek kvality
odůvodnění. Deficity odůvodnění rozsudku mají spočívat v tom, že krajský soud rozhodoval
bez zvážení okolností celého případu, nesprávně zhodnotil shromážděné důkazy a nedostatečně
se vypořádal s námitkami uplatněnými v žalobě. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního
soudu k otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (srov. například rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné,
jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč považoval žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené, či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Při nedostatku
konkrétních tvrzení stěžovatele, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje,
se Nejvyšší správní soud mohl touto námitkou zabývat toliko obecným způsobem. Dospěl
přitom k závěru, že krajský soud požadavkům na přezkoumatelnost rozsudku dostál. Z rozsudku
je patrné, na základě čeho si soud utvářel závěr o skutkovém stavu věci (konstatoval
podstatné části správního spisu), přičemž vycházel především z výpovědí stěžovatele
a T. N. ve správním řízení. Dostatečným způsobem se věnoval klíčové právní otázce, a sice
zda je na daný případ aplikovatelný §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců; tuto svou úvahu
přitom srozumitelně odůvodnil. Podle názoru zdejšího soudu krajský soud v napadeném
rozsudku dostatečným způsobem vypořádal uplatněné žalobní body. Měl-li stěžovatel
za to, že tomu tak není, měl v kasační stížnosti přesně vymezit, jaké konkrétní žalobní body
krajský soud opomněl vypořádat. Pokud jde o tvrzený nedostatek skutkových zjištění, již výše
bylo konstatováno, že krajský soud vycházel z obsahu správního spisu, který je v napadeném
rozsudku hojně citován, takže stěžovateli muselo být patrno, z jakých konkrétních podkladů soud
vycházel; na základě obsahu správního spisu se pak krajský soud ztotožnil se skutkovými závěry
správních orgánů. Stěžovatel měl také za to, že krajský soud zhodnotil shromážděné důkazy
nesprávně. Při absenci konkrétní argumentace v tomto směru nelze než konstatovat, že krajský
soud vyhodnotil listiny obsažené ve správním spise jednotlivě a ve vzájemných souvislostech
a přitom dospěl k logickým a srozumitelně podaným skutkovým závěrům. V závěru napadeného
rozsudku též zdůvodnil, proč nevyčkal dalších důkazních návrhů stěžovatele, který jejich
předložení avizoval. Vyložil také, z jakých důvodů neprovedl důkazy předložené v soudním
řízení.
Namítá-li dále stěžovatel, že rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem zrušeno
pro porušení ustanovení správního řádu o dokazování (§3 a §50 odst. 3 správního řádu)
a nerespektování §2 odst. 3 a 4 správního řádu, i tato tvrzení nejsou důvodná. Z dikce §50
odst. 3 správního řádu se skutečně podává, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je ovládáno zásadou vyšetřovací; rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního
a nestranného přístupu, kdy je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán,
který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí
a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti. Stěžovatel námitku porušení §50 odst. 3
správního řádu spojuje s tím, jakým způsobem byl vyhodnocen jeho tvrzený pobyt a hospitalizace
na Slovensku. Tvrdí, že neměl důvod o této skutečnosti uvádět nepravdy a že jako dostatečný
důkaz o jeho pobytu na Slovensku (při absenci lékařské zprávy o hospitalizaci) měla sloužit
výpověď T. N. ve správním řízení.
Nejvyšší správní soud je, ve shodě se soudem krajským, přesvědčen, že správní orgány
postupovaly v daném řízení (vedeném ex officio) tak, aby zjistily všechny skutečnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Při pohovoru byla stěžovateli dána možnost uvést
veškeré skutečnosti, které považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu i předložit důkazy.
Opakovaně byl vyzýván, aby doložil svůj pobyt a hospitalizaci na Slovensku, což neučinil.
Do správního řízení byla přibrána i T. N. (v té době stěžovatelova přítelkyně), která byla rovněž
vyslechnuta. Nejvyšší správní soud má za to, že správní orgány přihlížely ke konkrétním
okolnostem tohoto případu, které byly k disposici; to, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele,
ještě neznamená, že tím porušily jednu ze základních zásad správního řízení. Fakt, že jsou správní
orgány v tomto typu řízení povinny zjišťovat i skutečnosti svědčící ve prospěch jeho účastníka
ještě neznamená, že musejí automaticky uvěřit jeho tvrzením a akceptovat je. Stěžovatel
při argumentaci svým pobytem a hospitalizací na Slovensku neuvedl jedinou skutečnost, kterou
by bylo možno ověřit, a pro správní orgány se tak neotevřel prostor pro další doplnění
dokazování z vlastní iniciativy (jak je jim to stěžovatelem vytýkáno). Jak již vyhodnotil i krajský
soud na str. 4 rozsudku, stěžovatel nejenže nepředložil lékařskou zprávu o hospitalizaci ani jiný
důkaz o tom, že došlo k dopravní nehodě, dokonce ani neuvedl, ve kterém místě se měl
na Slovensku nacházet. Tyto skutečnosti nebyla schopna doplnit ani T. N., která ho měla
na Slovensku navštívit. Za těchto okolností se závěr o účelovosti a nevěrohodnosti předestřených
tvrzení vskutku nabízí. Stěžovatel sice skutečně neměl důvod uvádět nepravdivé informace
a vyhýbat se řízení, v němž mu mělo být prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu,
nicméně v řízení o správním vyhoštění, které je nyní předmětem soudního přezkumu, důvod
k uvádění účelových tvrzení mít již mohl. Za situace, kdy správní orgány považovaly tvrzení
stěžovatele o jeho pobytu na Slovensku za účelové pro jejich nekonkrétnost, nemohly
za relevantní důkaz vzít ani výpověď T. N., neboť její výpověď byla stejně nekonkrétní, a tedy
vyhodnocena rovněž jako účelová. Žalovaná pak doplnila i to, že pokud by se stěžovatel skutečně
na Slovensku v rozhodné době nacházel, měl možnost podrobit se nutné proceduře v rámci
řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu ještě před svým odjezdem, neboť jeho
žádosti o prodloužení pobytu bylo vyhověno již v září 2011 a na Slovensko měl odjet až na konci
ledna 2012; v mezidobí se tak mohl zcela bez omezení informovat o stavu řízení o jeho žádosti.
Je pochopitelné, že stěžovateli se může jevit jeho správní vyhoštění jako nespravedlivý
důsledek toho, že se (pouze) nedostavil ke zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu
o povolení k pobytu, kdy se po pravomocném zastavení tohoto řízení dostal do situace,
že pobýval na území ČR bez víza či platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.
Dikce ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců nicméně stanoví jasně,
že v případě naplnění podmínek pro vyhoštění je příslušný orgán povinen toto rozhodnutí vydat.
Není zde tedy prostor pro úvahu, zda řízení o správním vyhoštění zahájit, či nikoliv.
Zda se následně správní vyhoštění udělí, či nikoliv, není věcí správního uvážení správního
orgánu, nýbrž při naplnění zákonných podmínek jde o jeho povinnost; korekcí v tomto postupu
je pak pouze ustanovení o vyloučení nepřiměřenosti takového zásahu do soukromého
a rodinného života vyhošťované osoby (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve spojení
s §174a tohoto zákona). Stěžovatel ani sám nezpochybňuje, že zákonné podmínky pro uložení
správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců splněny
byly, a je si rovněž vědom svého pochybení v řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu. Ač se může zdát právní úprava zákona o pobytu cizinců příliš tvrdá, je nutno
respektovat, že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území
a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit.
Smyslem správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců
je pak snaha zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného
povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Pro správní vyhoštění je pak dostačující zjištění
o neoprávněnosti pobytu; důvody, jakkoliv lidsky pochopitelné, ať již zaviněné subjektivně
či nastalé nezávisle na vůli cizince, které neoprávněný pobyt způsobily, jsou v tomto ohledu
irelevantní a jejich nezohlednění nelze interpretovat jako výraz přepjatého formalismu při aplikaci
práva.
Snaha stěžovatele, aby správní orgány v řízení o správním vyhoštění zohlednily okolnosti
mající původ v jiném správním řízení, nemohla obstát. Stěžovatel se snažil v řízení o správním
vyhoštění bránit argumentací směřující k tomu, proč se nemohl dostavit podle §44a odst. 12
zákona o pobytu cizinců ke zpracování údajů nezbytných pro vydání průkazu o povolení
k pobytu, v důsledku čehož došlo k zastavení řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu. Žalovaná ve svém rozhodnutí uvedla, že je rozhodnutím o zastavení řízení podle §57
odst. 3 správního řádu vázána a nepřísluší jí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost, neboť
jde o rozhodnutí pravomocné. Tento názor je zcela v souladu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne
30. 4. 2012 č. j. 4 As 5/2012 – 22, podle kterého „[v] řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění
stěžovatele uloženého z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky nelze podrobit přezkumu
předcházející rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu. I přes vzájemnou obsahovou návaznost
se tato rozhodnutí vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání jsou prováděna v intencích
jiných právních norem a jejich vyústěním je vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé
z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (§65 odst. 1 a §75 odst. 2 s. ř. s.).“ Tyto závěry
obdobně dopadají i na nyní projednávaný případ, kdy bylo řízení o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu zastaveno podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Není tedy
pravdou, že stěžovateli byl jeho pobyt reálně prodloužen. Výsledkem řízení o jeho žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je zastavení řízení pro zjevnou bezpředmětnost
žádosti. Stěžovatel tedy neměl nadále nikterak upraven svůj pobytový status, neboť původní
povolení k dlouhodobému pobytu mu vypršelo a jeho pobyt nebyl v důsledku zastavení řízení
o žádosti prodloužen.
Bylo primárně věcí stěžovatele více se zajímat o svůj pobytový status a nedopustit, aby bylo
řízení o prodloužení jeho dlouhodobého pobytu zastaveno. Podal-li sám (včas) žádost
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, musel si být vědom toho, že jeho další pobyt
na území ČR závisí právě na výsledku tohoto řízení, čemuž měla odpovídat i jistá obezřetnost
při vycestování mimo území ČR v době vyřizování jeho žádosti. I kdyby k zastavení řízení
o prodloužení povolení k trvalému pobytu došlo z důvodů tvrzených stěžovatelem, měl i za této
situace procesní prostředky, jimiž se vzniklou situaci mohl pokusit zvrátit. Nejvyšší správní soud
při neznalosti správního spisu ve věci zastavení řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu nemůže spekulovat o tom, jaký konkrétní procesní postup měl stěžovatel zvolit,
a pro posouzení nyní posuzované věci to není ani relevantní. Pouze obiter dictum lze uvést,
že stěžovateli se (při vědomí toho, že zmiňované usnesení bylo doručeno fikcí – viz obsah
správního spisu) nabízel minimálně postup podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu,
spočívající v podání žádosti o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost
doručena; stěžovatel mohl případně žádat též o prominutí zmeškání úkonu (v tomto případě
podání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení) podle ustanovení §41 správního řádu.
Pokud by byl přesvědčen, že mu dané rozhodnutí nebylo řádně doručeno, a tedy ani nenabylo
právní moci, mohl (jako účastník spadající do kategorie vymezené v §27 odst. 1 správního řádu)
podat bez dalšího odvolání, způsobem předvídaným v ustanovení §84 odst. 1 věty první
správního řádu. Žádným z naznačených postupů se nicméně stěžovatel proti zastavení řízení
nebránil; tuto jeho indolenci ovšem nelze zhojit v následném řízení o správním vyhoštění,
respektive na něj navazujícím soudním přezkumu.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, jakým způsobem byly vypořádány okolnosti, týkající
se jeho soukromého a rodinného života na území ČR. V kasační stížnosti tvrdil, že jeho vyhoštění
bude znamenat zásah do jeho soukromého a rodinného života, tj. namítal, že byl porušen
§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jak již bylo uvedeno, mezi účastníky není sporu o tom,
že stěžovatel naplnil podmínky §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců,
neboť pobýval na území ČR bez víza či platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.
Spornou mezi účastníky je právě možnost aplikace §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
dle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže by jeho
důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán podle §174a téhož zákona
zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk,
zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života spatřuje stěžovatel právě
v přetrhání rodinných vazeb, které se může proměnit v odloučení trvalé, neboť dosavadní praxe
správních orgánů spočívá v tom, že cizince nechtějí po vypršení zákazu pobytu vpustit
zpět na území ČR. Stěžovatel poukazuje na to, že v ČR žije nepřetržitě od roku 2008,
je zde integrován, s T. N. zde oba podnikali, mají zde společné přátele a oba se učí český jazyk.
T. N. je těhotná a narození dítěte se očekává v prosinci 2013. V případě vyhoštění
by se stěžovatel nemohl podílet na výchově svého dítěte. T. N. se přitom do vlasti vrátit nechce
z důvodu podnikání. Stěžovateli v návratu brání příliš dlouhá doba, po kterou žije ve zcela
odlišném kulturním prostředí. Rovněž akcentuje, že se na území ČR nedopustil žádného jiného
protiprávního jednání.
Vodítkem pro aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců může být rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný
pod č. 1230/2007 Sb. NSS. V publikované právní větě se uvádí, že „[p]řiměřeným zásahem
do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu §119 odst. 5 (nyní §119a odst. 2 – pozn. NSS)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince
pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné
bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého
a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika,
které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám
na území České republiky.“ Dále se v odůvodnění rozsudku konstatuje, že „§119 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců (nyní §119a odst. 2 – pozn. NSS) je promítnutím mezinárodních závazků,
které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. NSS). Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo
na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat
jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti
nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně
jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněného pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem,
který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené
judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě
zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu,
pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (…) Respektování principu proporcionality je nezbytnou
podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva
např. ve věci Daliová a další proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998), je třeba v každém případě
uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného
života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.“
Dle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány i krajský soud v otázce výkladu
a aplikace ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nikterak nepochybily a požadavkům
vysloveným v citovaném rozsudku dostály. Zdejší soud je přesvědčen, že ve správním i soudním
řízení bylo o věci uváženo nezaujatě, v potaz byly vzaty všechny relevantní okolnosti daného
případu a bylo přihlédnuto ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Úvaha žalované (aprobovaná
krajským soudem) vycházela z toho, že stěžovatel žije na území ČR od roku 2008, za tu dobu
zde podnikal, žádné příbuzné zde nemá a pohyboval se především ve vietnamské komunitě; český
jazyk se za tu dobu nenaučil. Nebylo zpochybňováno, že stěžovatel má vietnamskou přítelkyni
T. N., se kterou čeká dítě; vedení společné domácnosti ovšem nebylo prokázáno. Dospěly-li
správní orgány (potažmo krajský soud) k závěru, že vztah stěžovatele k ČR je především
ekonomický, neboť žádné jeho společenské a kulturní vazby na ČR zjištěny nebyly a stěžovatel
ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily v návratu do vlasti, jde
o závěry odpovídající obsahu správního spisu, přičemž rozsah provedeného dokazování lze
(z důvodů výše podrobně rozvedených) považovat za dostačující. Závěr, že soukromý a rodinný
život stěžovatele není intenzivně navázán na území ČR a že T. N., pokud se rozhodne stěžovatele
následovat, nic nebrání (zejména zdravotní stav a věk) v návratu do vlasti či do jiné země, je pak
jen zcela logickým vyústěním a zdejší soud na něm nespatřuje nic nepřípadného (jak to namítá
stěžovatel). K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že nepřítomnost stěžovatele v zemi původu
nebyla natolik dlouhá, aby se nemohl znovu integrovat do tamního sociálního a kulturního
prostředí, a to tím spíše, že za dobu pobytu na území ČR se příslušníkům svého národa evidentně
neodcizil (jak bylo již konstatováno, pohybuje především ve vietnamské komunitě a česky
se mluvit nenaučil). Ke konstatované možnosti udržení rodinného života stěžovatele
tím, že by jej T. N. následovala do země původu, lze argumentaci krajského soudu doplnit v tom,
že jmenovaná pobývá v ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu (není nositelkou
žádného typu mezinárodní ochrany) a i z tohoto důvodu jí v návratu do Vietnamu (bude-li chtít
s dítětem stěžovatele následovat) žádné závažné překážky nebrání. V tomto směru je tak nutno
odmítnout i tvrzení, že se správní orgány zásahem podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců
vůbec nezabývaly a zatížily tak svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Z odůvodnění obou
správních rozhodnutí je evidentní, že se touto otázkou podrobně zabývaly. Nad rámec
uvedeného je vhodné též připomenout, že krajský soud (stejně jako soud kasační) při svém
rozhodován vycházel ze skutkového stavu věci, který platil ke dni rozhodování žalované (§75
odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto důvodu správně vycházel z toho, že stěžovatel a T. N. nebyli v té době
ještě oddáni (důkaz předloženým oddacím listem proto neprovedl) a že teprve očekávají narození
potomka.
Co se týká testu proporcionality zájmu státu na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku
oproti zájmu na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele, jde o poměřování zájmu státu
na zabránění neoprávněného pobytu cizinců na straně jedné a práva na soukromý a rodinný život
cizince na straně druhé. Je sice skutečností, že se stěžovatel kromě neoprávněného pobytu
nedopustil na území ČR žádného protiprávního jednání a do nepříznivé situace se dostal zřejmě
jen z vlastní neopatrnosti a liknavosti (což by do jisté míry mohlo být omluvitelné), nelze však
odhlédnout od toho, že druhé kritérium, které má být s tímto faktem poměřováno,
tedy stěžovatelův soukromý a rodinný život, vázaný na území ČR, bylo vyhodnoceno jako
neprokázané. Jak bylo již uvedeno, nebylo zjištěno, že by o sobní život stěžovatele byl natolik
navázaný na území ČR, aby zájem na jeho ochraně převážil nad zájmem státu na ochraně veřejné
bezpečnosti.
Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu (navazující na judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva – dále jen „ESLP“), zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený
jeho vyhoštěním by musel vykazovat určitou intenzitu, aby představoval porušení práv
garantovaných čl. 8 Úmluvy (k tomu srov. například rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65). Přestože není pojem
rodinného života Úmluvou definován, je vždy vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný
život. Rodinný život podle Úmluvy se neomezuje pouze na rodiny založené na manželství, nýbrž
může zahrnovat i další faktické vztahy. Přitom se hodnotí mnoho aspektů, například zda pár žije
společně, jaká je délka jejich vztahu, zda mají společné děti apod. Při hodnocení pevnosti vztahu
stěžovatele a T. N. nelze především přehlédnout, že ve správním řízení nebyla prokázána
existence jejich společné domácnosti. Stěžovatel se proti tomuto zjištění sice v kasační
stížnosti ohrazuje, zdejší soud nicméně považuje výsledek jediného provedeného místního šetření
za dostačující, jestliže v rámci něj bylo zjištěno a fotograficky zachyceno, že stěžovatel nemá
na vchodu označen zvonek ani schránku a sousedé ho neznají. Navíc se stěžovatel a T. N.
neshodli ve svých výpovědích ve správním řízení ani na adrese společné domácnosti; každý uvedl
adresu jinou. Správní orgány ani krajský soud přitom nezpochybnily existenci vztahu stěžovatele
a T. N., ani tvrzení, že otcem nenarozeného dítěte má být stěžovatel, a ani Nejvyšší správní
soud nevidí žádný důvod tyto závěry jakkoliv přehodnocovat. Je tedy na místě konstatovat,
že jakkoli odloučení od těhotné partnerky může představovat citelný zásah pro partnerský vztah
(rozhodne-li se T. N., na základě své svobodné vůle, setrvat na území ČR), z ničeho však neplyne,
že by šlo o zásah nepřiměřený či neodůvodněný. Stěžovatel nesmí opomíjet, že do současné
složité situace se dostal především sám, svým vlastním laxním jednáním, kdy na území ČR porušil
právní předpisy na úseku pobytu cizinců.
K tomu lze doplnit, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů
mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost
č. 23218/94, in http://echr.coe.int.); v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné
i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn
jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě
z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si tento život na jeho území. Z judikatury ESLP
přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi
přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98). Z tvrzení stěžovatele o nemožnosti realizace jeho rodinného života v zemi původu
a nemožnosti návratu do Vietnamu lze dovodit, že jde pouze o důvody subjektivní, spojené
s tím, že již uplynula dlouhá doba, co žije v jiném kulturním prostředí, a že život ve Vi etnamu
je pro něj minulostí. Z hlediska judikatury ESLP jsou však tyto důvody nemožnosti návratu
do Vietnamu naprosto nedostačující. Co se týče úvah týkajících se situace T. N., zde není důvod
předpokládat, že rozhodne-li se vrátit do vlasti spolu se stěžovatelem, nebude mít možnost
obstarat si přiměřený zdroj obživy. Případná obtížnější situace na trhu práce v zemi
původu, či rozdílná výše výdělků, jsou sice racionálními a pochopitelnými důvody pro setrvání
na území ČR, z hlediska podmínek pro správní vyhoštění jsou nicméně irelevantní.
Pokud stěžovatel poukázal na údajnou praxi českých státních orgánů,
spočívající v tom, že vyhoštěné osoby nechtějí opětovně po uplynutí doby zákazu pobytu
vpustit na území ČR, pak nelze než uvést, že jde o ničím nepodložené tvrzení a zdejšímu soudu
z jeho rozhodovací činnosti nic takového známo není. Nadto se jedná o nově uplatněnou
námitku, kterou stěžovatel uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, ač mu nic nebránilo učinit
tak již v řízení před krajským soudem; k takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud nemůže
přihlížet (§109 odst. 5 s. ř. s.).
Lze tedy uzavřít, že krajský soud posoudil otázku přiměřenosti stěžovatelova vyhoštění
do země původu, ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu, souladně se zákonem
o pobytu cizinců.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný a právo na náhradu
nákladů řízení mu tak nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou,
u ní nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší
správní soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu