ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.53.2014:49
sp. zn. 2 As 53/2014 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Kaufland Česká
republika, v. o. s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, proti žalovanému: Česká obchodní
inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní
inspekce ze dne 2. 9. 2009, č. j. ČOI 14821/2009/0100/2005/2009/Kr/Št, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013,
č. j. 6 Ca 319/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 6 Ca 319/2009 - 47, zamítl Městský soud v Praze
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ústřední ředitelky České
obchodní inspekce ze dne 2. 9. 2009, č. j. ČOI 14821/2009/0100/2005/2009/Kr/Št (poznámka
NSS - č. j. je v záhlaví rozhodnutí městského soudu uvedeno s písařskou chybou, která ovšem
nezpochybňuje identifikaci žalobou napadeného rozhodnutí). Prvostupňovým rozhodnutím
České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeský a hl. m. Praha, byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 195 000 Kč pro porušení §3 písm. c), §9 odst. 1, §10 odst. 8, §11, §12 odst. 1,
§15 odst. 1 a 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Porušení předmětných
ustanovení se stěžovatel jako prodávající měl dopustit při kontrolách provedených ve dnech 15.,
18., 24. a 25. 1. 2005, 3., 7., 10. a 11. 2. 2005 a 10. 3. 2005 v provozovnách Tábor, Vsetín, Plzeň,
Valašské Meziříčí, Havířov, Klatovy, Litoměřice, Děčín a Příbram, a to rozličným jednáním
obsáhle popsaným v předmětném rozhodnutí (např. neinformování o ceně, nesprávné účtování
ceny, nepřiložení návodu, nevyplnění záručního listu, nepředvedení výrobku). Odvolacím
rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno ohledně porušení §10 odst. 8 zákona
o ochraně spotřebitele a v této části bylo řízení zastaveno; ve zbytku bylo napadené rozhodnutí
potvrzeno.
Městský soud v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že žalobou napadené správní
rozhodnutí je řádně odůvodněno, že bylo prokázáno jednání, které je porušením právních
předpisů, a že výše uložené pokuty není excesivní.
Proti tomuto rozsudku brojí stěžovatel kasační stížností výslovně odkazující na důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským
soudem a vady řízení před správním orgánem. Přes proklamaci zákonného důvodu však kasační
stížnost neobsahuje námitky cílící proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti uvádí, že pochybení, která jsou mu vytýkána, byla
zjištěna kontrolami v prvním čtvrtletí roku 2005. Rozhodnutí ústřední ředitelky žalovaného,
které bylo následně napadeno správní žalobou, bylo stěžovateli doručeno až v září 2009, tj. čtyři
a půl roku po zjištění vytýkaných nedostatků. Stěžovatel se domnívá, že případná sankce musí být
uložena v přiměřené době a poukazuje na lhůty pro rozhodnutí stanovené v §71 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, které byly v jeho případě mnohonásobně překročeny. Stěžovatel
poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu (v kasační stížnosti je nesprávně uvedeno
Nejvyššího správního soudu) ze dne 9. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006.
Stěžovatel navíc upozorňuje na to, že i na správní řízení o uložení pokuty lze vztáhnout
§39 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Z něj vyplývá, že při stanovení trestu je nutno
přihlédnout k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Uložená pokuta je proto zcela
zjevně nepřiměřená.
Dále má stěžovatel za to, že odvolací rozhodnutí je nezákonné, neboť pro potvrzení
napadeného rozhodnutí nebyly dány podmínky podle §90 odst. 5 správního řádu. K tomu
stěžovatel odkazuje na skutečnosti uvedené pod bodem IV. žaloby. Podle stěžovatele byl navíc
nesprávně zjištěn skutkový stav věci, správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nemá předepsané
náležitosti. K tomu stěžovatel odkazuje na skutečnosti uvedené pod bodem V. žaloby.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odmítá názor stěžovatele, že by plynutím
času byla snížena závažnost jeho jednání. To potvrzuje i skutečnost, že zákonodárce v mezidobí
zvýšil horní sazbu pokuty, kterou lze za předmětné delikty udělit. Dle žalovaného v dané věci
uložená pokuta není nepřiměřená a poukazuje na řadu svých rozhodnutí, potvrzených správními
soudy, jimiž byly uloženy pokuty v obdobné výši za obdobná jednání.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, za stěžovatele jedná pověřený zaměstnanec
s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost
kasační stížnosti pak soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3,
4 s. ř. s.).
K uplatněným kasačním důvodům je ovšem třeba předeslat, že nepřiměřenost pokuty
stěžovatel v žalobě namítal pouze v obecné rovině a ve vztahu k povaze skutků a jejich
závažnosti, nikoliv ve vztahu k tomu, že od spáchání skutků uplynul delší časový úsek.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS, předmětné ustanovení nesleduje restrikci práv fyzických
a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení
o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení
lze spravedlivě žádat, aby na základě principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní,
je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné
nepříznivé následky s tím spojené.
Smyslem citovaného §104 odst. 4 s. ř. s. je, aby věc měl nejprve možnost
posoudit a právně hodnotit krajský (městský) soud. Teprve následně má být – v případě kasační
stížnosti – dána možnost Nejvyššímu správnímu soudu, aby přezkoumal závěr krajským
(městským) soudem učiněný.
V daném případě ale stěžovatel v žalobě neuplatnil žádný žalobní bod,
z něhož by plynulo, že považuje pokutu za nepřiměřenou s ohledem na uplynutí delší doby
od spáchání skutků. Městský soud proto přirozeně k této otázce nezaujal žádné stanovisko
a zdejší soud nemá z tohoto hlediska co přezkoumat. Není přitom na Nejvyšším správním soudu,
aby suploval úlohu soudu prvního stupně.
Předmětnou námitku v žalobě stěžovatel neuvedl patrně proto, že žaloba byla podána
již 5. 11. 2009, kdy časový odstup nebyl ještě tak markantní. Rozsudek je datován až dnem
10. 12. 2013 a doručen stěžovateli byl dokonce až dne 10. 3. 2014. Délka řízení před městským
soudem však nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.
Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 A 171/2002 - 41,
www.nssoud.cz: „…namítané průtahy v řízení nemají relevanci z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí,
neboť průtahy v řízení lze charakterizovat jako nečinnost státního orgánu, kde procesní ochrana
proti této nečinnosti musí směřovat k tomu, aby tato nečinnost skončila, tj. aby státní orgán ve věci jednal
a rozhodl. Již z povahy věci proto není možno zrušit vydané rozhodnutí státního orgánu – tedy vyústění
jeho procesní aktivity ve formě vydání individuálního právního aktu – pouze z důvodu namítaných průtahů
v řízení, neboť takový postup by odporoval samotné logice takto namítané protizákonnosti.“
Nad rámec uvedeného zdejší soud upozorňuje na to, že ve věci bylo vydáno správní
rozhodnutí o uložení pokuty již dne 23. 6. 2005, odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo
zamítnuto rozhodnutím ze dne 4. 10. 2005 (tj. ještě před účinností správního řádu). Následně
byla Městským soudem v Praze zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o odvolání. Stalo
se tak rozsudkem ze dne 14. 12. 2007, č. j. 5 Ca 286/2005 - 56. Tento rozsudek byl na základě
podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008,
č. j. 4 As 22/2008 - 121. Věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení, v němž bylo
rozhodnutí o odvolání zrušeno rozsudkem ze dne 30. 8. 2008, č. j. 5 Ca 288/2008 - 139,
a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Z něj vzešlo nynější žalobou napadené
rozhodnutí, byť s určitým prodlením, v němž bylo nové prvoinstanční řízení k odvolání zrušeno.
Z uvedeného přehledu je ovšem zřejmé, že v řízení před správními orgány k zásadním prodlevám
nedošlo a nejvíce času uplynulo, když byla věc (opakovaně) posuzována městským soudem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o správní delikt, musel soud z úřední povinnosti
zkoumat, zda nedošlo k zániku odpovědnosti stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 - 134, publ. pod č. 2122/2010 Sb. NSS). Zákon
o ochraně spotřebitele v rozhodném znění žádnou prekluzivní lhůtu v tomto smyslu
neobsahoval. Ta byla do zákona včleněna až novelou provedenou zákonem č. 36/2008 Sb.
Na řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto předpisu se však dle čl. II této novely měly
použít dosavadní předpisy. Navíc i zmíněná novela zavedla lhůtu pro zahájení řízení, nikoliv
pro rozhodnutí (§24b odst. 3 zákona).
S ohledem na absenci prekluzivní lhůty musel soud uvážit, zda takový stav není rozporný
s ústavním pořádkem. Soud přitom dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není,
neboť správní orgány vydávaly rozhodnutí v řádu měsíců, což nelze považovat za dobu
nepřiměřenou. Skutečnost, že soudní řízení trvala mnoho let, pak je již otázkou jinou, která nemá
vliv na zákonnost vydaného správního rozhodnutí. Podle §41 s. ř. s. totiž lhůty pro zánik
odpovědnosti za správní delikt po dobu řízení před soudem neběží. Proti případným prodlevám
v řízení před správními soudy lze brojit např. prostředky podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), které však stěžovatel nevyužil.
Co se týče dalších námitek kasační stížnosti, ty jsou tvořeny převážně poukazem na obsah
žaloby. K takto formulovaným kasačním námitkám se Nejvyšší správní soud vyslovil například
v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 -79, www.nssoud.cz, v němž konstatoval,
že zpravidla je třeba, aby důvody kasační stížnosti jako jednu z jejích náležitostí (§106 odst. 1
věta první s. ř. s.) stěžovatel uvedl přímo v textu kasační stížnosti, neboť v opačném případě
by hrozilo, že tyto důvody nebudou uvedeny dostatečně jednoznačně, určitě a srozumitelně.
Pokud však stěžovatel v kasační stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho věci jednoznačně
individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil
v předchozím řízení soudním či správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje pro účely
kasační stížnosti žádné další konkretizace, modifikace či upřesnění, lze ji zásadně považovat
za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má na mysli §106 odst. 1 s. ř. s.
Z uvedeného judikátu se tedy podává, že (pouze) za jistých výjimečných podmínek lze
odkaz na skutkovou či právní argumentaci v žalobě akceptovat jako součást důvodů kasační
stížnosti. Jednou z těchto podmínek je, aby byl v textu kasační stížnosti učiněn zcela konkrétní
odkaz na jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci,
tj. na konkrétní žalobní bod. Již tato primární podmínka v nyní projednávané věci naplněna není,
neboť odkaz stěžovatele na žalobu je obecný a neváže se k jakémukoli konkrétnímu tvrzení.
Nepostačí, pokud stěžovatel poukáže obecně na čl. IV a V žaloby, které dohromady čítají
přes 7 stran textu a obsahují kompletní žalobní argumentaci, přičemž ostatní články žaloby
představují jen rekapitulaci věci a závěrečný návrh. Nejde tak ve skutečnosti o odkaz na konkrétní
žalobní bod, ale o poukaz na žalobu jako takovou. Přitom o žalobě rozhodl městský soud
a s žalobou a jejími námitkami se vypořádal. Kasační stížnost by tak kromě konkretizace
žalobních námitek, které stěžovatel považuje i za námitky kasační, měla logicky brojit
proti způsobu, jakým byly městským soudem žalobní námitky posouzeny, neboť předmětem
kasační stížnosti je rozhodnutí tohoto soudu; takové tvrzení však kasační stížnost neobsahuje.
Z toho důvodu nemohl Nejvyšší správní soud odkaz stěžovatele na skutková a právní tvrzení
v žalobě akceptovat za součást důvodů kasační stížnosti.
Soud se tak zabýval jen tím, co bylo – velmi obecně – uvedeno přímo v kasační stížnosti.
Obecně formulovanými námitkami se pak soud může zabývat rovněž jen v obecné rovině.
Soud tak nedospěl k závěru, že by napadené správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné,
neboť v odůvodnění jsou v souladu s §68 odst. 3 správního řádu důvody výroků rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami
účastníků. Rozhodnutí se rovněž sestává z náležitostí předepsaných v §68 správního řádu
(obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků) i z formálních náležitostí obsažených
v §69 správního řádu. Není zde tedy důvod, pro který by měl městský soud žalobou napadené
rozhodnutí zrušit jako nepřezkoumatelné.
Kasační stížnost, byť bez konkretizace, rovněž stojí na kasačním důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyšší správní soud přihlíží
i nad rámec kasačních důvodů (§109 odst. 4 s. ř. s.). V daném případě ovšem rozsudek krajského
soudu vychází z rozhodných skutkových okolností případu, velmi podrobně rozebírá výsledky
všech kontrolních zjištění, posuzuje procesní postup žalovaného a jeho právní závěry. Není
opomenuta žádná ze žalobních námitek a výrok rozsudku městského soudu má oporu
v odůvodnění. Nejvyšší správní soud neshledal vady, jež by činily rozsudek nedostatečně
odůvodněným nebo nesrozumitelným. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dán
není.
Stejně tak, jak bylo výše uvedeno, konkrétně uplatněné kasační námitky nenasvědčují
naplnění označených kasační důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou; nezbylo mu
proto, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. ji rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu