ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.38.2014:30
sp. zn. 2 Azs 38/2014 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: T. T. N.,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2013, č. j. CPR-12413-
1/ČJ-2013-930310-V237, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 2. 2014, č. j. 50 A 1/2014 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozích řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 2. 2014,
č. j. 50 A 1/2014 - 49 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2013,
č. j. CPR-12413-1/ČJ-2013-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaná v něm
potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (Policie České republiky,
Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort) ze dne 20. 8. 2013, č. j. KRPE-66898-42/ČJ-2013-170022-SV,
jímž bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a dle §119 odst. 1 písm. c) bod
2 téhož zákona, přičemž doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena na jeden rok. Žalovaná při kontrole dne 12. 8. 2013 zjistila,
že poslední oprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky trval na základě výjezdního
příkazu do dne 11. 8. 2013. Již předtím stěžovatelka opakovaně porušovala povinnost pobývat
na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem dle §103 písm. n) zákona o pobytu
cizinců a pro porušení této povinnosti s ní byla vedena dvě řízení o správním vyhoštění.
Obě řízení však byla zastavena s tím, že realizace správního vyhoštění by byla nepřiměřená
závažnosti jejího protiprávního jednání.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud
napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobní námitka vytýkající napadenému
rozhodnutí rozpor s §2 odst. 1 a 4, §3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je jen obecným tvrzením
a je tak neprojednatelná. Krajský soud odmítl i názor stěžovatelky, že správní orgány řádně
nezjišťovaly všechny skutečnosti rozhodné pro aplikaci §119a zákona o pobytu cizinců,
naopak měl za to, že se jimi zabývaly odpovídajícím způsobem, a s jejich závěry se plně ztotožnil.
Odmítl i námitku poukazující na údajné porušení základních práv stěžovatelky, kterého se měly
správní orgány dopustit tím, že její zástupkyni nebylo dne 16. 8. 2013 umožněno účastnit
se jejího výslechu. K tomu konstatoval, že ve spise není nic, co by podporovalo tvrzení
stěžovatelky, a stěžovatelkou zmiňovaná plná moc nebyla předložena ani při jednání dne
17. 2. 2014. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě vytkla správním orgánům, že nezjistily stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, nezjistily všechny rozhodné okolnosti případu a porušily
zásady správního řízení. Za zcela zásadní vadu správního řízení dále stěžovatelka považovala
absenci právního zastoupení v době zahájení řízení, čímž jí mělo být upřeno právo na právní
pomoc. Pochybení správních orgánů v tomto směru mělo konkrétně spočívat v tom, že právní
asistentce advokátní kanceláře zastupující stěžovatelku nebyla umožněna přítomnost při výslechu
stěžovatelky dne 16. 8. 2013, ač se prokázala plnou mocí udělenou právnímu zástupci
stěžovatelky. Vzhledem k tomu stěžovatelka považovala za logické, že ve správním spise nemohla
být k danému dni založena plná moc, neboť jejímu zástupci nebylo umožněno, aby ji do spisu
vložil. Správnímu orgánu muselo být dle stěžovatelky zřejmé, že si přála být zastoupena,
když se na služebnu správního orgánu nedostavila sama, ale v doprovodu pracovnice advokátní
kanceláře, přičemž sama tato pracovnice se dožadovala přítomnosti u prováděného výslechu.
Správnímu orgánu navíc bylo z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka má zvoleného
právního zástupce, který ji zastupoval v řízení před stejným správním orgánem. Stěžovatelka
pak správním orgánům i soudu vytýkala, že jejich rozhodnutí jsou v souvislosti s hodnocením
přiměřenosti zásahu správního vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života nesprávná
a nepřezkoumatelná. Správní orgány i soud zcela přehlédly, respektive nepřikládaly žádný
význam, skutečnostem, že stěžovatelka pobývala na území České republiky více než 10 let,
uzavřela zde manželství, přičemž se svým manželem žije ve společné domácnosti a plánuje
na území České republiky společnou budoucnost, plně se integrovala do společnosti a navázala
zde základní životní vazby, které již na území domovského státu postrádá. V této souvislosti
poukázala na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, dle níž nemůže
stát zasáhnout do soukromého a rodinného života stěžovatelky kromě případů,
kdy je to v demokratické společnosti nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví, morálky
nebo práv a svobod druhých. Stěžovatelka se domnívala, že pobytem bez platného oprávnění
výše uvedené zájmy neporušila, a tak bylo namístě zohlednit zájem na ochraně jejího soukromého
a rodinného života. Rovněž se domnívala, že v řízení nebyl žádným způsobem zohledněn
její vážný zdravotní stav, který ji omezuje v cestování, a v případě přesunu do Vietnamu
by se mohl zásadním způsobem zhoršit. Závěrem namítla nezákonnost, nepřezkoumatelnost
a nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, jelikož krajský soud údajně vycházel
z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal námitky uplatněné v žalobě,
náležitě se nezabýval skutečným stavem věci, zcela pominul jednoznačně prokázané skutečnosti
a zjištěné skutečnosti hodnotil bez zvážení okolností celého případu, přičemž těchto pochybení
se měl dopustit především ve vztahu k přezkumu zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatelky. Stěžovatelka také požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[4] Žalovaná ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti zcela odkázala na shromážděný
spisový materiál.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, osobou k tomu oprávněnou, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Zdejší soud tedy přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[6] Vzhledem k logice stížnostních bodů Nejvyšší správní soud nejprve zaujal stanovisko
ke kasační námitce vůči údajně nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem
na to, že nepoukazuje na žádné konkrétní pochybení krajského soudu v souvislosti s náležitostmi
odůvodnění napadeného rozsudku (stěžovatelka pouze tvrdí, že krajský soud v tomto směru
„pochybil především ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele“), mohl se jí Nejvyšší správní soud zabývat pouze v obecné rovině.
Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit v tom, že z Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný
požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného
odůvodnění napadeného rozsudku by tak vedla k jeho nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí
by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. např. stěžovatelkou citovaný
nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, všechna zde uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Tyto závěry obsahuje
i stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz), který v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu zároveň konstatoval, že není-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.). Nejvyšší správní soud má za to, že žádnou z výše uvedených
vad napadený rozsudek netrpí. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
z jakých konkrétních podkladů vycházel, jaká zjištění z nich dovodil a jakými úvahami
se při hodnocení věci řídil, pečlivě přitom vypořádal žalobní body týkající se hodnocení zásahu
napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Napadený rozsudek
je tedy bez jakýchkoliv pochybností přezkoumatelný, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry
stěžovatelka ve své kasační stížnosti bez problému polemizuje.
[7] Podstatou další kasační námitky je názor stěžovatelky, že správní orgány nezjistily
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu
a nešetřily oprávněné zájmy účastníka řízení. To stěžovatelka kvalifikovala jako porušení
§2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
považuje za nutné poukázat na §102 s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Zásadně
tedy nelze koncipovat kasační námitky tak, jak to v tomto případě činí stěžovatelka, tedy stejně
jako v žalobě ke krajskému soudu napadat procesní vady správního řízení,
aniž by bylo rozvedeno, v čem měl krajský soud při vypořádání souvisejícího žalobního bodu
pochybit. Tuto námitku by tedy bylo možné odmítnout, Nejvyšší správní soud se k ní však přesto
vyjádřil. Učinil tak pouze ve stručnosti, neboť tato námitka je obdobně jako námitka předchozí
položena pouze v obecné rovině a nepoukazuje na žádné konkrétní pochybení správního orgánu.
Ustanovení §3 správního řádu stanoví povinnost správních orgánů zjistit stav věci
tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky §2 správního řádu. Podle §50 odst. 3
správního řádu je správní orgán povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní
orgány pečlivě zjišťovaly všechny okolnosti potřebné pro náležité posouzení případu, vycházely
i z listinných důkazů v předchozích řízeních o správním vyhoštění stěžovatelky, které dokládají
mj. šetření v místě zaměstnání stěžovatelky, v místě jejího bydliště a v ordinaci její ošetřující
lékařky. Tato šetření stejně jako sepisování protokolů o vyjádření stěžovatelky a jejího manžela
nelze považovat za úkony, které by jednostranně směřovaly ke zjišťování skutečností pouze
v neprospěch stěžovatelky. Není a nemůže být pochybením správních orgánů, že takto vzešlé
skutkové podklady vyzněly v neprospěch stěžovatelky. Ostatně ani sama stěžovatelka žádné
konkrétní rozpory skutkových zjištění nenamítla. Její obecné výtky směřující proti postupu
správních orgánů tedy nejsou důvodné.
[8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, které se týkají zásahu napadeného
rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Stěžovatelka v tomto směru vytýká
správním orgánům nesprávný postup a nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a krajskému soudu
pak to, že uvedená pochybení správních orgánů do svého rozhodnutí převzal.
[9] Správní orgány při hodnocení přiměřenosti zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatelky konstatovaly, že vyjádření její ošetřující lékařky i stěžovatelkou doložená
lékařská zpráva vyvracejí argumenty o nemožnosti jejího vycestování. Ohledně jejího
soukromého a rodinného života zjistily, že měla se svým současným manželem dvě děti,
které v roce 2001 ponechala u svých rodičů ve Vietnamu a odcestovala bez víza a cestovního
dokladu do České republiky. V letech 2004 až 2008 byla provdána za občana České republiky.
Její současný manžel se o děti nestaral a neměl o ní žádné informace až do roku 2008,
kdy přicestoval do České republiky za účelem ekonomických aktivit. Společné soužití s manželem
a dětmi začalo až mezi lety 2008 až 2010. Děti jsou již dospělé, nemají žádné omezení v běžném
způsobu života a stěžovatelka sama je považuje za samostatné a soběstačné. Správní orgány
charakterizovaly společné soužití stěžovatelky s jejím manželem tak, že manžel je každý den
(včetně víkendů a svátků) od 10.00 do 24.00 pracovně vytížen s přestávkou přes poledne,
kdy se vrací domů uvařit oběd, obstarat nákup potravin a léků a uklidit v domácnosti.
Stěžovatelka se na chodu domácnosti s odvoláním na zdravotní důvody nepodílí. Správní orgán
usoudil, že vazby stěžovatelky na Vietnam nejsou zcela vymizelé, neboť tam má rodiče a pouhá
její neochota vycestovat nevylučuje zpětnou integraci; rovněž neuvedla žádný politický,
náboženský či jinak závažný důvod, který by jí bránil návratu do Vietnamu. Její manžel i děti mají
svobodnou volbu následovat ji do Vietnamu. Správní orgán v tomto směru vyšel i ze závěrů
závazného stanoviska Ministerstva vnitra, jež pokládá vycestování stěžovatelky za možné. Správní
orgány uvedly, že zabránění neoprávněnému pobytu cizinců na území České republiky
a opakovanému porušování právních předpisů považovaly za legitimní cíl, který je opravňuje
zasáhnout do práva na respektování soukromého a rodinného života stěžovatelky. Vzhledem
k výše uvedenému správní orgány neshledaly důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění
nepřiměřeným. Krajský soud se s těmito závěry ztotožnil.
[10] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
cizince. Podle §174a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem. V případech, v nichž jde o posouzení otázky možného
porušení práva na respektování rodinného či soukromého života cizince v důsledku jeho
nuceného vycestování, je dále třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“). Judikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě
vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi
dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není předpokládána,
ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně „blízké osobní
vazby“ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 872-873; dále jen „Komentář k Úmluvě“). Ve věcech vyhoštění pak Evropský
soud pro lidská práva zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného života. Zde je omezen
zpravidla na „jádro rodiny“ (věc Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu ze dne
9. 10. 2003, č. 48321/99, §94). Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému království
(rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č. 47486/06, §32) Evropský soud pro lidská práva neuznal
existenci rodinného života mezi dospělým dítětem a jeho rodiči z důvodu neprokázání
„dostatečné míry závislosti“. Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje „soukromý
život“. Judikatura ESLP se totiž při jeho výkladu neomezuje pouze na oblast týkající
se samotného jednotlivce. Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité
míry také právo na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi. Garance poskytované
čl. 8 Úmluvy tedy mají zajistit bez vnějších zásahů rozvoj osobnosti každého jednotlivce
ve vztahu s dalšími lidskými bytostmi (Komentář k Úmluvě, str. 868-869; rozsudek ze dne
24. 2. 1998, Botta proti Itálii, č. 21439/93, §32; obdobně rozsudek velkého senátu ze dne
10. 4. 2007, Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, §71).
[11] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu
a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99,
§57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, §39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou
veřejného pořádku. (obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45). V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní ústavně
zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07).
[12] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje sociální dopady délky pobytu stěžovatelky
a hloubku jejího rodinného vztahu na území České republiky, avšak v souvislosti
s výše nastíněným komplexním posuzováním zájmů jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu je toho názoru, že v nyní posuzované věci je třeba zohlednit i další
okolnosti. Je sice pravda, že stěžovatelka přicestovala do České republiky již v roce 2001 a žije
zde ve společné domácnosti s manželem a dětmi. Kromě toho však neuvedla žádné
jiné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o jejích základních životních vazbách v České
republice či plné integraci do zdejší společnosti. Manžel stěžovatelky žije v České republice
až od roku 2008, její děti až od roku 2010. Všichni jsou vietnamské národnosti, nic tak nebrání
jejich společnému soužití ve Vietnamu ani reintegraci stěžovatelky v zemi původu (ta je navíc
ulehčena tím, že má ve Vietnamu rodiče). Stěžovatelka uzavřela manželství v roce 2009,
tedy v době, kdy byl její pobytový status na území České republiky nejistý a mohla tak předvídat,
že okolnosti jejího pobytu na území České republiky mohou vést k nucenému správnímu
vyhoštění. Stěžovatelka tvrdí, že je nerozhodné, zda tento vztah se svým manželem navázala
v době, kdy neměla uděleno povolení k pobytu. Dle jejího názoru je nutno zkoumat skutečný
a aktuální stav, přičemž otázka, za jakých okolností její vztah s manželem vznikl, je pro posouzení
zásahu do soukromého a rodinného života zcela nepodstatná. Na podporu svých tvrzení zmiňuje
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39. Závěry
toho rozsudku však na nyní posuzovanou věc nejsou použitelné, neboť citovaný rozsudek
se zabýval účelovostí souhlasného prohlášení o určení otcovství, nikoli posuzováním doby
uzavření manželství ve vztahu k pobytovému statusu cizince. Nejvyšší správní soud má za to,
že krajský soud správně vyložil a zohlednil dostupnou judikaturu a dovodil, že výjimečné
okolnosti činící vyhoštění stěžovatelky nesouladné s článkem 8 Úmluvy v projednávané věci
naplněny nebyly. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že její jednání bylo bagatelní
a neodpovídající újmě, která by jí byla způsobena realizací správního vyhoštění. Porušovala
tak právní předpisy soustavně a vědomě, což podstatně zvýšilo závažnost jejího protiprávního
jednání. Nadto byla stěžovatelka již před vydáním napadeného rozhodnutí „varována“
předchozími řízeními o správním vyhoštění. Za těchto okolností nelze správní vyhoštění na jeden
rok považovat za nepřiměřenou sankci, neboť stěžovatelce hrozilo vyhoštění až na pět let.
Realizace správního vyhoštění za uvedených okolností je pak zcela v souladu
s článkem 8 Úmluvy, a to z důvodu ochrany veřejného pořádku. Stěžovatelka sice tvrdí,
že s ohledem na zavedenou správní praxi se nucené opuštění republiky téměř jistě změní
v opuštění trvalé, neboť správní orgány vyhoštěným cizincům prakticky neumožňují návrat
do země, žádné skutečnosti dokládající toto tvrzení však neuvedla. Stěžovatelka dále namítá,
že realizace jejího vyhoštění by znamenala nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
jejího manžela. Toto tvrzení však blíže nekonkretizuje a ani vyjádření jejího manžela učiněné
ve správním řízení pak tento závěr nijak neopodstatňuje. Lze tak uzavřít, že správní orgány obou
stupňů a krajský soud všechna zákonem vyžadovaná kritéria pro posouzení přiměřenosti zásahu
vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatelky pečlivě zvažovaly a správně
se s nimi vypořádaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. Stejný závěr platí i o posouzení
zdravotního stavu stěžovatelky, při němž správní orgány vycházely z lékařských zpráv
i z vyjádření ošetřující lékařky. Krajský soud navíc při jednání zjišťoval, zda má stěžovatelka
k dispozici lékařskou zprávu dokládající nemožnost vycestování. Nelze tak přitakat stěžovatelce,
že v řízení nebyl žádným způsobem zohledněn její zdravotní stav.
[13] Ve své poslední námitce stěžovatelka brojí proti postupu správních orgánů, jímž měla být
zkrácena ve svém subjektivním právu na právní pomoc, což dovozuje ze skutečnosti, že paní
T T. H., právní asistentce v advokátní kanceláři zastupující stěžovatelku, nebyla umožněna
přítomnost při výslechu ze dne 16. 8. 2013, přestože se prokázala plnou mocí udělenou zástupci
stěžovatelky. To dokládá poukazem na své prohlášení ze dne 16. 8. 2013, založeném ve správním
spisu a zaslaném i zdejšímu soudu v příloze kasační stížnosti. Se stěžovatelkou lze souhlasit v
tom, že právo na právní pomoc, garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je
jedním ze základních procesních práv účastníka řízení. Zároveň je však třeba dodat, že toto právo
není absolutní, naopak jej lze realizovat pouze při splnění zákonem stanovených podmínek, ve
správním řízení pak za podmínek uvedených v §33 odst. 1 správního řádu. Dle citovaného
ustanovení vzniká oprávnění k zastoupení ve správním řízení udělením plné moci, která musí mít
zásadně písemnou formu, pokud není udělena ústně do protokolu. Jelikož v nyní posuzovaném
případě ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatelka udělila paní T. T. H. plnou moc ústně
do protokolu, existence vztahu zastoupení mezi stěžovatelkou a paní T. T. H. by musela být
správním orgánům deklarována jedině písemnou plnou mocí. Stěžovatelka se tak mýlí, když tvrdí,
že správní orgány měly odvodit projev její vůle být zastoupena z toho, že se na služebnu
správního orgánu dostavila v doprovodu pracovnice advokátní kanceláře nebo z toho, že se tato
pracovnice advokátní kanceláře dožadovala přítomnosti u výslechu stěžovatelky. Jestliže
stěžovatelka namítá, že se paní T. T. H. prokazovala plnou mocí již dne 16. 8. 2013, nelze pro
toto tvrzení najít ve správním spisu oporu, neboť v něm založena plná moc udělená
stěžovatelkou Mgr. Petru Václavkovi je datována až dne 23. 8. 2013. Relevantní není v tomto
směru ani prohlášení paní T. T. H. ze dne 16. 8. 2013, které vzhledem ke své jednostrannosti není
způsobilé jakkoli založit pochybnosti o neprokázání vztahu zastoupení mezi stěžovatelkou a paní
T. T. H. ke dni 16. 8. 2013. Plná moc dokladující vztah zastoupení mezi stěžovatelkou a paní
T. T. H. ke dni 16. 8. 2013 nebyla předložena ani při jednání před krajským soudem. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti považuje za patřičné dodat, že ve správním řízení si účastník může
jako zástupce zvolit i osobu, jež není advokátem. Nic tedy nebránilo stěžovatelce učinit
kvalifikovaný, zákonem vyžadovaný projev vůle a udělit před svým výslechem plnou moc
písemně či ústně do protokolu přímo paní T. T. H., přála-li si být jí zastoupena. Se stěžovatelkou
lze souhlasit v tom, že krajský soud vzhledem k povaze a významu práva na právní pomoc
nemohl dovozovat, že v případě zastoupení stěžovatelky by byl výsledek řízení totožný. Toto
dílčí pochybení krajského soudu však nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku,
neboť existence vztahu zastoupení mezi stěžovatelkou a paní T. T. H. ke dni 16. 8. 2013 nebyla
prokázána. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vytýkaný postup správních orgánů a krajského
soudu byl zcela v souladu se zákonem a stěžovatelka ve svém právu na právní pomoc žádným
způsobem zkrácena nebyla.
III. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. O návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť o samotné
kasační stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně. Další usnesení, jež by oddálilo následky
napadeného rozhodnutí správního orgánu do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne
o kasační stížnosti (a s vydáním jeho rozsudku pak pozbylo účinnosti), by bylo nadbytečné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 3/2003 - 44 ze dne 28. 8. 2003).
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovaná ve věci úspěch měla, ale v řízení jí nevznikly žádné náklady,
které by překračovaly rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu