ECLI:CZ:NSS:2014:2.AZS.6.2014:28
sp. zn. 2 Azs 6/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: D. M. L.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 1. 2012, č. j. MV-83596-4/SO-2011, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2014, č. j. 15 A 27/2012 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozích řízení
[1] Žalobce (dále “stěžovatel”) požádal o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití s manželkou. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra
rozhodnutím ze dne 25. 5. 2011 č. j. OAM-4171-55/DP-2011, jeho žádost zamítl podle §46
odst. 3 ve spojení s §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen “zákon o pobytu cizinců”), protože zjistil,
že je evidován v evidenci nežádoucích osob. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím (dále též jen “napadené rozhodnutí”). Žalobu proti
napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem specifikovaným
v záhlaví (dále též jen “krajský soud” a “napadený rozsudek”).
[2] Krajský soud na základě uplatněných žalobních bodů posuzoval pouze otázku, zda
je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné ve vztahu k námitce neoprávněného vedení
stěžovatele v evidenci nežádoucích osob (dále jen „ENO“), kterou zodpověděl záporně, a dále
řešil, zda je žalovaný v tomto řízení povinen hodnotit důvodnost zařazení stěžovatele do ENO
a v případě zjištění neoprávněnosti zápisu ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců neaplikovat. Uzavřel, že žalovaný není oprávněn přezkoumávat důvodnost vedení
žadatele o dlouhodobý pobyt v ENO, neboť o zařazení do této evidence a vyřazení
z ní rozhoduje jiný subjekt a žalovaný je tímto rozhodnutím vázán.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[3] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených. Zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále
jen „s. ř. s.“) a žádnou takovou vadu neshledal.
[4] Stěžovatel uplatnil kasační stížností výslovně důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d)
s. ř. s. Konkrétní výtky jsou však pod tato ustanovení podřaditelné jen zčásti a ve zbytku
odpovídají jiným důvodům kasační stížnosti specifikovaným v §103 odst. 1 s. ř. s., což ovšem
jejímu věcnému projednání nebrání.
[5] Z textu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud
posoudil otázku, zda je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, což představuje námitku
nesprávného právního posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
se přiklání k hodnocení krajského soudu, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného jednoznačně
plyne, že přezkoumávat oprávněnost vedení stěžovatele v ENO je oprávněn jiný orgán
než žalovaný. Jelikož tím se žalovaný s námitkou neoprávněnosti vedení stěžovatele
v této evidenci vypořádal, není v tomto směru jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a krajský soud
tedy o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného uvážil správně. Stěžovatel odkázal na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76
(stěžovatel chybně uvedl 2 Afs 212/2006 - 76), dostupné stejně jako ostatní zde zmíněná
rozhodnutí tohoto soudu na www.nssoud.cz. Závěry tam uvedené přitom vyznívají spíše proti
názoru, jejž hájí: „je proto třeba, aby nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla vykládána
ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit
v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Každý z orgánů, které se otázkou přezkoumatelnosti
zabývají, proto má povinnost postupovat tak, aby, je-li to byť i jen ve vztahu k části důvodů přezkoumávaného
rozhodnutí možné, se v co největší možné míře zabýval podstatou těchto důvodů“, což je postup, jaký krajský
soud bezezbytku naplnil. Kromě toho se citovaný judikát věnoval posouzení oddělitelnosti
nepřezkoumatelných částí rozhodnutí a rozsahu přezkumné pravomoci odvolacího orgánu
v daňovém řízení, což jsou otázky, o něž v projednávaném případě nejde.
[6] Další námitkou vytýkal stěžovatel krajskému soudu, že se nezabýval otázkou zákonnosti
a důvodnosti jeho vedení v ENO jinými slovy brojil proti jeho závěru, že ji nelze v řízení
o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu řešit. Taková výtka je rovněž podřaditelná
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy mezi námitky nesprávného právního
posouzení, a nespadá pod nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., jak se mylně domníval stěžovatel. Závěr krajského soudu, že se důvodností
vedení stěžovatele v evidenci nebude zabývat, je součástí tzv. ratio decidendi (rozhodovacím
důvodem) a nikoli výsledkem opomenutí či rezignací na povinnost vypořádat i tuto námitku.
[7] Krajský soud vyšel správně ze znění §56 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
aplikovaného na základě §46 odst. 3 téhož zákona, podle něhož se (s určitou výjimkou
nedopadající na řešený případ) dlouhodobé vízum cizinci neudělí, jestliže je „cizinec evidován
v evidenci nežádoucích osob“. Citoval také §163 odst. 1 písm. e) téhož zákona, podle kterého
o označení osoby za nežádoucí, o jejím zařazení do ENO a vyřazení z ní, rozhoduje Ředitelství
služby cizinecké policie. Odkázal na judikát Nejvyššího správního soudu v právně obdobné věci,
jehož závěry jsou na projednávaný případ plně aplikovatelné (rozsudek ze dne 8. 7. 2011,
č. j. 3 As 5/2011 - 72). Nejvyšší správní soud považuje hodnocení krajského soudu za přiléhavé
a zákonu odpovídající a zcela se s ním ztotožňuje. Ve správním řízení je třeba respektovat
zákonné vymezení pravomoci a působnosti jednotlivých správních orgánů (čl. 79 odst. 1 Ústavy)
a je nepřípustné, aby správní orgán, který k tomu není povolán, změnil rozhodnutí
orgánu příslušného, případně si o určité otázce učinil úvahu sám, když je zde rozhodnutí,
z něhož je s ohledem na §57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, povinen vycházet
(„rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné,
je správní orgán vázán“). Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že žalovaný a poté i krajský soud se měly
věcně zabývat otázkou zákonnosti a důvodnosti jeho evidování v ENO. Stěžovatel odkazoval
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [rozsudek ze dne 1. 3. 2011, č. j. 9 As 6/2011 - 62
(správně mělo být uvedeno 2 As 6/2011 - 62) a usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013,
č. j. 9 As 131/2011], z jejichž závěrů ohledně nepřerušování doby, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, se snažil dovodit nezákonnost prodloužení doby jeho vedení v ENO,
jež by se podle něho mělo řídit podobnými pravidly. Ty však pro tuto situaci nejsou případné,
neboť otázku zákonnosti ani důvodnosti zapsání stěžovatele v ENO v tomto řízení řešit nelze.
Námitky tohoto typu by stěžovatel mohl uplatnit případně v žalobě proti nezákonnému zásahu
Ředitelství služby cizinecké policie (§82 a násl. s. ř. s.) , mířící přímo proti jeho vedení v ENO,
pokud podněty, jež podal k přezkoumání zápisu v evidenci, nebyly úspěšné.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu pro nedostatek důvodů [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud hodnotil
v rozsahu stěžovatelem uplatněných žalobních bodů jak přezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného, tak důvodnost námitky o nezákonnosti vedení stěžovatele v ENO, avšak dospěl
k závěru, že z rozhodnutí příslušného orgánu o jeho zařazení do ENO je třeba vycházet, a trvání
důvodů pro to nelze v rámci tohoto řízení hodnotit. Žádnou konkrétní skutečností stěžovatel
své tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nepodložil, takže zcela postačí obecné
odůvodnění v tomto rozsahu.
[9] Poslední námitkou stěžovatel tvrdil, že důvodně namítal nezákonnost své evidence
v ENO, ale žalovaný vyšel při svém rozhodování z nesprávného zjištění o této skutečnosti
(otázce), což ovlivnilo zákonnost jeho rozhodnutí, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
krajský soud ono rozhodnutí na základě žaloby zrušit [mínil uplatnit kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[10] Ani tato výtka nemůže být úspěšná. Žalovaný totiž při svém rozhodování o žádosti
stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu vycházel ze skutkového zjištění, že stěžovatel
je evidován v ENO, přičemž tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňuje. Sporuje pouze otázku,
zda je jeho vedení v takové evidenci v souladu se zákonem. O tom však řízení nebylo vedeno,
a to z důvodů popsaných výše. Postavil-li žalovaný (i správní orgán prvého stupně)
své rozhodnutí na nesporném zjištění, že v době vydání rozhodnutí byl stěžovatel veden v ENO,
nelze při absenci dalších námitek v žalobě a následně v kasační stížnosti (např. že se takový údaj
ve spise nenachází nebo že při jeho získávání byla porušena procesní ustanovení), považovat
napadená správní rozhodnutí za vadná. Důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b)
tedy rovněž nebyl naplněn.
III. Závěr a náklady řízení
[11] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud dospěl ve svém rozsudku
ke správnému závěru o zákonnosti napadeného rozhodnutí a přezkoumatelným způsobem
své úvahy uvedl v odůvodnění. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele podle
§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení neměl úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly, takže mu žádná
náhrada nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu