ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.107.2013:30
sp. zn. 3 As 107/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: JUDr. E. F., proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125,
Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2013, č. j. KrÚ 6271/2013/ODSH/8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 10. 9. 2013, č. j. 52 A 11/2013 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne
6. 11. 2012, č. j. OSA/P-708/12-D/128 byl žalobce (dále „stěžovatel“) uznán vinným
z přestupku podle ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (dále „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne
25. 4. 2012 v čase okolo 09:30 hod. v Pardubicích na křižovatce ulic Jahnova a Karla IV., jejíž
provoz byl řízen příslušníkem Policie ČR, jako řidič motorového osobního vozidla tov. značky
Citroën C5, registrační značky (SPZ) X, ve směru jízdy od nám. Republiky nezastavil na pokyn
„STŮJ!“ daný policistou před hranicí křižovatky a vjel do křižovatky ulic Jahnova a Karla IV.,
čímž porušil ustanovení §4 písm. b) a ust. §75 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu,
neboť nezastavil vozidlo na pokyn „STŮJ!“ daný při řízení nebo usměrňování provozu na
pozemních komunikacích osobou k tomu oprávněnou podle §69 zákona o silničním provozu.
Za tento přestupek mu byla správním orgánem I. stupně uložena pokuta ve výši 3.000 Kč
a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Rozhodnutím žalovaného
bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítnuto a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích (dále „krajský soud“). Krajský soud rozsudkem napadeným nyní kasační
stížností žalobu stěžovatele zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce nemá právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává. Krajský soud se nejprve
zabýval žalobním bodem, v němž stěžovatel namítal nezákonnost rozhodnutí o námitce
podjatosti úředních osob ve správním řízení. Stěžovatel namítal podjatost L. St. (oprávněná
úřední osoba správního orgánu I. stupně), jeho nadřízeného Mgr. P. Kr. a tajemníka Magistrátu
města Pardubic. Námitku podjatosti L. St. odůvodnil stěžovatel tak, že si nezachoval nadhled
kvůli stížnosti podle zákona č. 106/1999 Sb., chová ke stěžovateli zřetelný nepřátelský poměr,
neboť jej viní ze zneužití práva, zkresluje výpovědi svědků, uvádí nepravdivé skutečnosti,
předvolaným svědkům (policistům) klade kapciózní otázky. Námitku podjatosti Mgr. P. Kr. a
tajemníka Magistrátu města Pardubic odůvodnil stěžovatel tak, že důkazem proti stěžovateli je
záznam z kamerového systému města Pardubice, které má úzký vztah s přestupkovým orgánem
města Pardubice. Námitky stěžovatele směřovaly proti zákonnosti provozování tohoto
kamerového systému, jehož vlastníkem je město Pardubice a dotýkají se majetkové sféry
zaměstnavatele úřední osoby, která přestupek projednává.
Námitka podjatosti vůči L. St. byla shledána nedůvodnou usnesením Magistrátu města
Pardubic ze dne 12. 12. 2012 a v tomtéž usnesení bylo poznamenáno, že k námitkám podjatosti
Mgr. P. Kr. a tajemníka magistrátu nebude přihlíženo, neboť stěžovatel tyto námitky podjatosti
neuplatnil bez zbytečného odkladu. O tom, že důkazem ve správním řízení je záznam
z kamerového systému městské policie stěžovatel ví od 8. 6. 2012, kdy mu byl do vlastních rukou
doručen příkaz, přičemž námitka podjatosti byla podána k poštovní přepravě 27. 11. 2012 (po
více než pěti měsících).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání obsahující vedle věcné argumentace
návrh na výslech svědka J. R. F. z Nového Zélandu, který měl údajně vůči L. St. osobní vztah.
Jako listinný důkaz byl k odvolání přiložen výpis z e-mailové komunikace mezi navrženým
svědkem a G. H. F. obsahující nejednoznačné sdělení, že L. St. údajně vystupuje na „gay
seznamce“ a účastnil se „gay gang-bang swingers“ v Praze. Na základě tohoto podání stěžovatele
oznámil L. St. svou podjatost vůči stěžovateli svému nadřízenému Mgr. Petru Karmářovi.
Zároveň uvedl, že důvod podjatosti nastal po seznámení se s uvedeným podáním stěžovatele dne
7. 1. 2012. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2013 usnesení Magistrátu města Pardubic ze dne
12. 12. 2012, týkající se námitky podjatosti, zrušil a řízení zastavil.
Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou stěžovatele, která směřovala zejména
k tomu, že oprávněná úřední osoba nemůže být podjatá od určitého časového okamžiku. Podle
názoru krajského soudu je třeba přihlédnout k povaze okolností zakládajících vyloučení úředníka.
V projednávané věci tyto okolnosti nemohly působit zpětně, neboť byly založeny až teprve
urážlivým podáním, resp. přílohou k odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu
I. stupně o námitce podjatosti L. St. Nemohly tak mít zpětně účinek na postup úředníka
v projednávané věci. Krajský soud nadto doplnil, že původní stěžovatelova námitka podjatosti
se týkala postupu oprávněné úřední osoby při rozhodovací činnosti. Nesouhlasil-li stěžovatel
s tímto postupem, mohl využít opravných prostředků.
Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani žalobní námitku stěžovatele směřující proti
způsobu, jakým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti Mgr. P. Kr. a tajemníka Magistrátu města
Pardubic. Krajský soud konstatoval, že správní orgán postupoval správně, nevydal-li o těchto
námitkách podjatosti rozhodnutí, ale pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se k těmto
námitkám nepřihlíží pro jejich opožděnost. Na věc nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 As 43/2011 – 185, neboť v tam řešeném případě byla
námitka podjatosti uplatněna včas.
Krajský soud neshledal důvodnými ani stěžovatelovy námitky proti způsobu zjištění
skutkového stavu ve správním řízení. Soud uvedl, že správní orgán I. stupně provedl při jednání
důkazy videozáznamem, fotografiemi obsaženými v oznámení o přestupku a výslechy
zasahujících policistů. Svědectví stěžovatelem navržených osob bylo správními orgány shledáno
jako nadbytečné. S tímto závěrem se krajský soud ztotožnil, neboť v námitkách stěžovatele
nenalezl žádný důvod k pochybnostem o dodržení zásady materiální pravdy. Stěžovatel navíc
ani neuvedl, jak by mohli jím navržení svědci, kteří nebyli v době spáchání přestupku na místě
jeho spáchání, vyvrátit skutková zjištění správního orgánu. Krajský soud zdůraznil, že správní
orgán není vázán jakýmkoliv návrhem účastníka řízení na provedení důkazů. Provedení důkazů
může správní orgán odmítnout zejména tehdy, pokud o skutkovém stavu neexistují žádné
důvodné pochybnosti a případné další dokazování by již bylo nadbytečné. Tak tomu bylo
i v projednávané věci. K námitce stěžovatele, že postup policistů byl šetřen kontrolními orgány,
krajský soud uvedl, že by muselo být prokázáno, že nesprávný postup policie by přímo mohl
vyvrátit skutkové závěry správních orgánů svědčící o přestupkovém jednání stěžovatele.
Stěžovatel přitom taková tvrzení neuvedl ani ve správním řízení ani v řízení před soudem, proto
soud považuje jeho námitku za účelovou.
Stěžovatel dále brojil proti tomu, že správní orgán I. stupně odmítl akceptovat jeho volbu
konkrétního zmocněnce. Krajský soud poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 7/2011 – 81, a zdůraznil, že správní orgán musí zásadně respektovat
právo účastníka řízení na zastoupení a jedině pokud bude spolehlivě doloženo, že v konkrétním
případě došlo ke zneužití práva na zastoupení, nemusí být takovému zastoupení přiznány účinky.
Uvedenému postupu musí předcházet aktivita správního orgánu směřující ke zjištění, že právo
na zastoupení bylo v individuálním případě skutečně zneužito a že účastník de facto nemá v úmyslu
být zastoupen a zvolením zástupce sleduje jiné cíle (oddálit konec řízení, dosáhnout uplynutí
prekluzívní lhůty). Volba zástupce ze vzdálené země, pokud působí nebo bude působit
komunikační problémy mezi zástupcem a správním orgánem, vyvolává pochybnosti o skutečném
účelu zastoupení.
V projednávané věci ze správního spisu krajský soud zjistil, že stěžovatel nejprve udělil
plnou moc k zastupování ve správním řízení G. H. F. s uvedením novozélandské adresy. Tento
zmocněnec učinil ve věci několik úkonů [návrh na provedení důkazu a vyslechnutí dalších
svědků, návrh na přerušení řízení kvůli prověřování postupu policistů, stížnost podle zákona č.
106/1999 Sb. a stížnost na postup úřední osoby podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“)]. Zásilka obsahující tato podání zmocněnce byla podána na poště v Praze
a u odesílatele byla uvedena pražská adresa. Správní orgán I. stupně se pokusil doručit zmocněnci
stěžovatele na novozélandskou adresu i na adresu pražskou uvedenou na obálce, v níž
zmocněnec zaslal předchozí podání správnímu orgánu. Správní orgán I. stupně po neúspěšném
pokusu o doručení ustanovil zmocněnci stěžovatele opatrovníka. Správní orgán I. stupně pak
nařídil ve věci ústní jednání na 10. 10. 2012, přičemž obeslal všechny stěžovatelem uvedené
svědky a předvolal jako svědky zasahující policisty. Dne 9. 10. 2012 obdržel správní orgán I.
stupně podání stěžovatele, v němž stěžovatel sděloval, že od 26. 9. 2012 je na pracovní cestě
v zahraničí a jako termín ústního jednání navrhl kterýkoliv den po 1. 1. 2013. Stěžovatel v tomto
podání současně ukončil zastupování původním zmocněncem a zvolil si nového zmocněnce J. R.
F. a sdělil jeho rovněž novozélandskou adresu. Správní orgán I. stupně zjistil, že uvedená adresa
odpovídá velké administrativní budově, kde sídlí 17 společností. Správní orgán 1. stupně
zastoupení tímto druhým zmocněncem neuznal a zdůvodnil to zkušenostmi s předchozím
zástupcem stěžovatele naznačujícími, že stěžovatel své právo zneužívá. Předchozímu zástupci
stěžovatele se nepodařilo doručit na pražskou adresu ani na novozélandskou adresu
(novozélandská pošta přitom vyznačila jako důvod vrácení nedostatečnou adresu). Stěžovatel ani
jeho zástupce po celou dobu nesdělili správnímu orgánu jiné kontaktní adresy a nevyužili ani
možnosti uvést elektronickou adresu pro doručování (což správní řád umožňuje). Stěžovatel
v žalobě tento závěr správního orgánu nezpochybnil, proto soud konstatoval ve shodě se
správním orgánem, že zmocněnec se správním orgánem nespolupracoval. Soud se též ztotožnil
s pochybnostmi správního orgánu I. stupně o postupu stěžovatele, který si nejprve zvolil
zmocněnce z Nového Zélandu a nechal správní orgán doručovat bezúspěšně tomuto zmocněnci
písemnosti a poté (údajně v zájmu ekonomie řízení a zabránění průtahům v řízení) toto
zastoupení nahradil jiným zmocněncem taktéž z Nového Zélandu. Krajský soud zdůraznil, že
pokud chtěl stěžovatel skutečně zabránit průtahům v řízení, měl předně zajistit řádné přebírání
písemností jím zvoleným zástupcem. Správní orgán I. stupně také v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že podoba adresy druhého zmocněnce stěžovatele byla tvořena stejným
způsobem jako adresa předchozího zmocněnce, u které pošta vracela zásilky z důvodů
nedostatečné adresy. Z toho správní orgán I. stupně dovodil, že pokus o doručování na tuto
adresu by byl opět neúspěšný, neboť jako v případě adresy předchozího zmocněnce se jedná o
administrativní budovu se sídlem mnoha firem a i v tomto předchozím případě se zásilka vracela
jako nedoručená z důvodu nedostatečné adresy. Tento závěr správního orgánu I. stupně podle
názoru krajského soudu stěžovatel v žalobě nijak nezpochybnil.
Správní orgán dále zdůraznil, že nemohl automaticky akceptovat volbu druhého
zmocněnce stěžovatele za situace, kdy se první zmocněnec stěžovatele nedostavil, aby se seznámil
se spisem (ani po dobu, kdy měl pobývat na území České republiky), byl nekontaktní a své úkony
v řízení omezil na podávání stížností. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel
svým postupem zneužíval právo na zastoupení s cílem paralyzovat správní řízení a dosáhnout
zániku odpovědnosti za přestupek. Zároveň správní orgán I. stupně poukázal na dobu trvání
neúspěšného pokusu o doručování prvnímu zmocněnci stěžovatele s tím, že pokud by se měl
pokoušet doručovat stejným způsobem i druhému zmocněnci stěžovatele, došlo by k zániku
odpovědnosti za přestupek. Krajský soud uvedené okolnosti zhodnotil a vyslovil závěr,
že správní orgány obou stupňů postupovaly správně, neboť plnou moc pro druhého zmocněnce
stěžovatele je třeba považovat za obstrukční úkon (činěný s cílem dosáhnout zániku
odpovědnosti za přestupek), a že akceptování takové plné moci by bylo v rozporu se základními
zásadami správního řízení. Krajský soud nadto zdůraznil, že stěžovatel v žalobě ani neuvedl,
jakým způsobem byl zkrácen na svých procesních právech ani neuvedl, jakým způsobem by měli
zvolení zmocněnci k ochraně jeho práv přispět. Krajský soud z kvality podání učiněných
stěžovatelem v průběhu správního řízení dovodil, že stěžovatel je osobou s právnickým
vzděláním, která je „znalá svého řemesla“. Proto vyvstává otázka o účelnosti a důvodech
zastoupení jím zvolenými zmocněnci, kteří v podstatě během řízení neučinili žádný úkon,
který by stěžovatel nebyl schopen učinit sám na vysoké odborné úrovni.
Na tomto závěru nemůže nic změnit pouze okrajové konstatování žalovaného
v jeho rozhodnutí, z něhož vyplývá, že podobný názor na tuto problematiku má také
Ministerstvo vnitra, což vyplývá ze zápisu z „konzultačního dne k přestupkové problematice“
ze dne 8. 6. 2010. Stěžovatel v žalobě toto konstatování žalovaného pouze účelově vytrhuje
z kontextu. Hodnocením odvolacích námitek se žalovaný zabýval i v další části svého rozhodnutí.
Přitom je také třeba vnímat závěry žalovaného v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, neboť rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně tvoří jeden celek. Neakceptování druhého zmocněnce stěžovatele bylo podrobně
zdůvodněno právě v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatel nijak nedoložil tvrzené
právnické vzdělání jeho zmocněnců. Za účelovou považoval krajský soud námitku stěžovatele,
že správní orgán I. stupně doručoval jeho prvnímu zmocněnci na pražskou adresu a nikoliv
na adresu, na které přebírá tento zmocněnec poštu, neboť stěžovatel nijak nekonkretizoval,
na jaké adrese tento zmocněnec měl poštu přebírat.
Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele ohledně porušení §36 správního
řádu tím, že stěžovateli nebyla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a že se nemohl
řádně omluvit z nařízeného ústního jednání, neboť byl od 25. 9. 2012 mimo Českou republiku,
což řádně oznámil správnímu orgánu, a předvolání nebylo řádně doručeno ani jeho zmocněnci.
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že ústní jednání ve věci bylo nejprve nařízeno
na den 25. 7. 2012. Na základě požadavku stěžovatele, že vzhledem k letnímu pobytu v zahraničí
navrhuje jako termín ústního jednání kterýkoliv den po 1. 10. 2012, správní orgán I. stupně zrušil
nařízené ústní jednání a nařídil je nově na den 10. 10. 2012. Zásilka obsahující předvolání
k ústnímu jednání na den 10. 10. 2012 byla stěžovateli doručována 21. 9. 2012, přičemž stěžovatel
nebyl zastižen a byla mu zanechána výzva k vyzvednutí zásilky ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel zásilku
nevyzvedl, proto byla vložena do poštovní schránky dne 2. 10. 2012, doručena mu byla fikcí dne
1. 10. 2012. Správní orgán I. stupně obdržel podání stěžovatele, které bylo podáno k poštovní
přepravě dne 8. 10. 2012. V tomto podání bylo uvedeno, že stěžovatel odvolává plnou moc
prvního zmocněnce (G. H. F.) a uděluje plnou moc druhému zmocněnci (J. R. F.) a dále, že se
stěžovatel od 26. 9. 2012 nachází v zahraničí, což doložil letenkou na den 26. 9. 2012 a navrhl
nový termín ústního jednání ode dne 1. 1. 2013. Stěžovatel též doložil účet z hotelu ve Spojených
státech amerických na dobu od 26. 9. 2012 do 3. 10. 2012.
Žalovaný vyšel z toho, že stěžovatel doložil svou nepřítomnost pouze do 3. 10. 2012
a lze předpokládat, že pokud nedoložil opak, seznámil se po tomto datu s obsahem listovní
zásilky a s předvoláním a poté podal dne 8. 10. 2012 k poštovní přepravě své podání datované
dnem 25. 9. 2012. Z razítka podací pošty vyplývá, že k tomu došlo právě až dne 8. 10. 2012,
čemuž odpovídá i doručení podatelně správního orgánu I. stupně dne 9. 10. 2012. Krajský soud
se s tímto závěrem žalovaného ztotožnil, neboť stěžovatel nevyvrátil tuto úvahu žalovaného
a nedoložil žádný důkaz o tom, že tomu bylo jinak. Lze tedy vycházet z toho, že se s obsahem
předvolání k ústnímu jednání seznámil včas. O tom, ze stěžovatelovy písemné reakce vyplývá,
že o předvolání k jednání věděl, svědčí fakt, že podal omluvu k nařízenému jednání.
Stěžovatelovo tvrzení, že datum podání zásilky bylo poštou vyznačeno chybně, krajský soud
označil za neprokazatelné. Stěžovatel si měl při podání zásilky uvědomit, že on sám navrhoval,
aby jednání proběhlo po 1. 10. 2012 (tedy v době jeho údajné pracovní cesty), a zajistit si podklad
ke svému tvrzení (např. si zkontrolovat vyznačené datum podání zásilky na poště z průvodního
listu k podání doporučené zásilky). Stěžovatel navíc neprokázal a dokonce ani netvrdil,
že se s obsahem zmíněného předvolání k jednání neseznámil. Jestliže stěžovatel neprokázal,
že omluvu z jednání podal k poštovní přepravě dříve, nemohl ani vyvrátit (výše citovaný) názor
žalovaného, že svou nepřítomnost doložil pouze do 3. 10. 2012.
Navíc podle názoru krajského soudu i samotná omluva z ústního jednání nemohla
mít za následek porušení §36 správního řádu a §74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(dále „zákon o přestupcích“). Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně,
který omluvu stěžovatele z ústního jednání považoval za nedůvodnou. Správní orgán I. stupně
uvedl, že vyhověl stěžovateli ohledně data ústního jednání, čímž nadřadil zájem obviněného
na osobním projednání věci povinnosti projednat věc ve lhůtách podle §71 správního řádu.
Pokud stěžovatel nadřadil své soukromé záležitosti (pracovní cesta do zahraničí) nad úřední
záležitosti, jde čistě o jeho volbu. K tomu krajský soud dodal, že omluvy z důvodů soukromých
a třeba i neodkladných záležitostí, stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními a odkázal
v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2010, č. j. 2 As 8/2009 –
95. Krajský soud proto konstatoval, že omluva stěžovatele z důvodu pracovní cesty stěží může
mít přednost před záležitostmi úředními, navíc stěžovatel měl důvod omluvy doložit
(např. listinami) tak, aby správní orgán mohl ověřit jejich pravdivost. Ani pokud by však byla
pravdivost důvodů doložena, nebylo by možné omluvu akceptovat, protože důvod omluvy
by z vyložených hledisek nemohl obstát. Stěžovatel se tedy bez náležité omluvy nebo důležitého
důvodu nezúčastnil ústního jednání. Tato skutečnost nemůže mít za následek porušení §36
odst. 3 správního řádu. K argumentaci stěžovatele, že mělo být předvolání doručováno
jeho druhému zmocněnci (J. R. F.) krajský soud odkázal na tu část odůvodnění, kde se vypořádal
s nepřipuštěním tohoto zastoupení ve správním řízení.
Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku stěžovatele, že se žalovaný
nevypořádal s odvolací námitkou týkající se porušení ust. §12 zákona o přestupcích. Podle
názoru krajského soudu stěžovatel přehlíží fakt, že rozhodnutí žalovaného tvoří s rozhodnutím
správního orgánu I. stupně jeden celek. Krajský soud poté zrekapituloval příslušné části
odůvodnění správního orgánu I. stupně a dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že odůvodnění
uložené sankce je dostačující a nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Krajský soud rovněž poukázal na účelovost postupu stěžovatele ve správním řízení.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 1. 10. 2013 napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný a věcně nesprávný způsob, kterým se krajský
soud vypořádal s jeho žalobními námitkami týkajícími se nezákonného rozhodnutí o jeho námitce
podjatosti ve správním řízení a porušení §14 správního řádu. Stěžovatel namítá, že důvody
podjatosti L. St. existovaly, když se následně tento úředník sám prohlásil za podjatého. Stěžovatel
odmítá konstrukci, že oprávněná úřední osoba byla podjatá až od určitého dne. Podle názoru
stěžovatele byl L. St. vůči němu podjatý už od samého počátku řízení, což vyplývá
i z telefonických hovorů dne 8. 8. 2012 a 20. 9. 2012, v nichž L. St. stěžovateli avizoval,
že nehodlá přihlédnout k žádným důkazům, jím navrženým a považuje ho za vinného
v předmětné přestupkové věci. Podle názoru stěžovatele měl L. St. také vztah k policistovi Karlu
Kř. Pokud skutečně jeho zmocněnec udržoval s L. St. intimní vztahy, nelze vyloučit z tohoto
důvodu ovlivnění celého řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho námitka podjatosti uplatněná
vůči Mgr. P. Kr. byla uplatněna opožděně. Soud podle názoru stěžovatele tento závěr
přezkoumatelně nezdůvodnil. Stěžovatel namítá, že o tom, že kamerový systém Městské policie
Pardubice je důkazem, věděl již v červnu 2012. Teprve v průběhu dalšího řízení (zejména
z rozhodnutí ve věci) však vyplynulo, že kamerový záznam má být hlavním důkazem za důkazní
nouze vzniklé tím, že zasahující policisté byli potrestáni za porušení zákona během zákroku, jejich
výpovědi jsou nevěrohodné a z vývoje řízení je patrné, že úředníci správního orgánu I. stupně
usilují o odsouzení stěžovatele za přestupek, který nespáchal.
Stěžovatel dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ve správním řízení
a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel uvádí, že žalovaný na jeho zcela
konkrétní odvolací námitky reagoval pouze konstatováním, že nebyla porušena žádná procesní
práva stěžovatele nebo že podle názoru žalovaného zcela stačilo, že správní orgán I. stupně
vyslechl jako svědky policisty. Žalovaný blíže nezdůvodnil, proč jsou svědecké výpovědi
stěžovatelem navržených svědků nadbytečné za situace, kdy proti stěžovateli neexistuje přímý
důkaz, postup policie byl shledán závadným kontrolními orgány (Policejní prezidium) a úřední
osoba, která vyřizovala věc v prvním stupni, se prohlásila vůči stěžovateli za podjatou. Krajský
soud pak přebírá v odůvodnění svého rozhodnutí tvrzení zasahujícího policisty K. Kř., aniž by
přihlédl k námitkám stěžovatele. Přitom např. tvrzení tohoto policisty, že Policejní prezidium
neshledalo v jeho postupu nezákonnost, lze snadno vyvrátit odkazem na sdělení ze dne 28. 8.
2012, č. j. PPR-15704-5/ČJ-2012-990210-S, které bylo přílohou spisu. Svědci navržení
stěžovatelem mohli potvrdit, že stěžovatel v době údajného přestupku vozidlo neřídil. Stěžovatel
se domnívá, že o skutkovém stavu existují pochybnosti, a podrobněji rozvádí, jakým způsobem
byli navržení svědci odmítnuti. Stěžovatel zdůraznil, že z kamerových záznamů není patrné
ani to, že by stěžovatel řídil, ani to, že by vůbec došlo ke spáchání přestupku. Stěžovatel
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu namítá, že je-li možné vyslechnout ve věci
svědka, nemůže dokazování spočívat pouze na úředních záznamech.
Stěžovatel brojí proti závěrům soudu ohledně správnosti nepřipuštění zastoupení
ve správním řízení. Stěžovatel namítá, že důvodem, proč jeho první zmocněnec nepřevzal
jedinou zásilku, kterou mu správní orgán I. stupně adresoval, bylo pochybení správního orgánu
při doručování. Druhý zmocněnec stěžovatele (J. R. F.) na své adrese zásilky běžně přijímá,
správní orgán I. stupně však neučinil ani pokus mu doručit. Krajský soud se podle stěžovatele
chybně ztotožnil s názorem, že stěžovatel se pokusil paralyzovat probíhající řízení zneužitím
svého právo na volbu zmocněnce. Krajský soud nad rámec zákona vyžadoval po stěžovateli
prokázání, jak by jím zvolení zmocněnci mohli přispět k ochraně jeho práv. K důvodu volby
zmocněnců stěžovatel uvádí, že se v průběhu řízení nacházel částečně v USA a jeho rodinní
příslušníci, mající rovněž právní vzdělání, jezdili do České republiky, proto si je zvolil
jako zmocněnce. Právní předpisy nevyžadují, aby si účastník volil zmocněnce tak, aby „to bylo
pro správní orgán jednoduché“. Stěžovatel uvádí, že ač je právník a píše podání vysoké právní
úrovně, musel přistoupit k psaní podání v řízení „z donucení“, neboť byla krácena jeho práva
na zastoupení.
Stěžovatel dále namítá, že se rozhodnutí žalovaného opíralo o „zápis z konzultačního dne
k přestupkové problematice“ či blíže nespecifikovaný „názor Ministerstva dopravy“. Stěžovatel
klade otázku, proč správní orgán cituje uvedený zápis a názor Ministerstva dopravy, pokud
o ně své rozhodnutí neopírá.
Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné rozhodnutí krajského soudu, který se podle
názoru stěžovatele nevypořádal s námitkou, že správní orgán I. stupně akceptoval volbu
jeho prvního zmocněnce (G. H. F.), doručoval mu a přijímal jeho podání, zatímco volbu druhého
zmocněnce (J. R. F.) správní orgán I. stupně bez zdůvodnění odmítl.
Stěžovatel nepovažuje za správné závěry krajského soudu ohledně projednání
přestupku v nepřítomnosti. Stěžovatel uvádí, že podání ze dne 25. 9. 2012, v němž odvolal
zastupování prvním zmocněncem (G. H. F.) a ozn ámil zastupování druhým zmocněncem
(J. R. F.) bylo poštou nesprávně označeno podacím razítkem až 8. 10. 2012. Stěžovatel toto
podání podal k poštovní přepravě již 25. 9. 2012. Soud tedy vyšel z nesprávného skutkového
zjištění, že stěžovatel věděl, že se koná ústní jednání 10. 10. 2012, což mělo být prokázáno
tím, že dne 8. 10. 2012 měl podat k poštovní přepravě zásilku oznamující změnu zmocněnce.
Stěžovatel tvrdí, že předvolání na ústní jednání nikdy nepřevzal on ani jeho zmocněnec. Podání
stěžovatele ze dne 25. 9. 2012 je nesprávně soudem interpretováno jako omluva z jednání.
Stěžovatel pouze vyrozumíval správní orgán I. stupně o svém odjezdu do zahraničí, což doložil
letenkou.
Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost vypořádání jeho odvolacích námitek
ohledně odůvodnění uložené sankce v rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se uchýlil pouze
k paušálnímu konstatování, že odůvodnění sankce považuje za dostatečné, aniž by se zabýval
konkrétními námitkami stěžovatele. Krajský soud podle názoru stěžovatele pouze zopakoval
obsah prvoinstančního rozhodnutí a bez zjevné souvislosti se vyjadřuje k obstrukčnímu jednání
stěžovatele.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 31. 10. 2012 tak, že uvedl,
že se zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel také má vysokoškolské právnické vzdělání
vyžadované ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán
jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Přitom neshledal vady uvedené v ust. §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle obsahu správního spisu se oprávněná úřední
osoba (Mgr. L. St.) prohlásila za podjatou vůči stěžovateli z důvodu, že se cítila dotčena obsahem
odvolání stěžovatele ze dne 24. 12. 2012, směřujícímu proti rozhodnutí o jeho námitce podjatosti
a také obsahem přílohy tohoto podání. Stěžovatel v tomto podání navrhoval provést výslech
svého druhého zmocněnce (J. R. F.) s tím, že tento svědek má „podle svého sdělení“ vůči L. St.
„osobní vztah“. Jako důkaz stěžovatel přiložil výpis z e-mailové komunikace mezi J. R. F. a G. H.
F. o údajném vstupování L. St. na „gay seznamce“, o jeho vztahu s kamarádem J. R. F., případně
že „osoba ze „seznamky“ se měla účastnit „gay gang-bang swingers“ v Praze. J. R. F. ovšem
zároveň v této zprávě vyjádřil pochybnosti o tom, zda jde opravdu o L. St. („…, protoze muj
kamarad s nim chatoval ale nevim, zda je to on, pry je z Pardubice z radnice.“). V uvedeném odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí o námitce podjatosti nebyly uvedeny žádné další skutečnosti, které
by měly svědčit o podjatosti L. St. (Stěžovatel odvoláním ve zbytku brojil proti způsobu
rozhodnutí o námitce podjatosti vedoucího odboru P. Kr.)
Stěžovatelovo tvrzení o existenci „osobního vztahu“ či „intimních vztahů“ mezi L. St. a
jeho prvním zmocněncem J. R. F. není ničím podloženo, neboť z ničeho (ani z citované e-
mailové zprávy) nevyplývá, že by se tito lidé vůbec někdy osobně setkali. S L. St. měl údajně
chatovat kamarád J. R. F., ovšem sám J. R. F. s jistotou neuvedl, že osoba ze „seznamky“ je
opravdu L. St. Stěžovatelovo tvrzení o údajném ovlivnění správního řízení „osobním vztahem“
jeho prvního zmocněnce a L. St. lze tedy právem považovat za nepodložené a účelové.
Ohledně stěžovatelovy argumentace, že oprávněná úřední osoba nemohla být podjatou
od určitého dne, Nejvyšší správní soud konstatuje, že dobu vzniku podjatosti je třeba posuzovat
individuálně, podle okolností každého jednotlivého případu. Z dikce ust. §14 správního řádu
vyplývá, že „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední
osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich
zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech
úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“. V projednávané věci sám L. St. ve
svém oznámení o podjatosti uvedl, že okolnosti způsobující jeho podjatost nastaly 7. 1. 2012 (tj.
dnem, kdy se seznámil s obsahem předmětného podání stěžovatele). Obviněného z přestupku
vůbec neznal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je v takovém případě možné a
pravděpodobné, že negativní vztah L. St. ke stěžovateli logicky mohl být vyvolán právě
seznámením se s obsahem stěžovatelova odvolání (a jeho přílohy), které mohl L. St. považovat za
účelově hrubě urážlivé. Z téhož důvodu lze připustit, že do uvedené doby nebyl dán žádný
objektivní důvod nezaujatost uvedené osoby zpochybňovat. To vše podtrhuje závěr o zjevné
účelovosti, neprokazatelnosti a nepoužitelnosti spekulativní stěžovatelovy argumentace. Jinými
slovy, v projednávané věci je zcela namístě připustit, že L. St. se mohl cítit dotčen a tudíž
objektivně vzato podjatý ve smyslu zákona skutečně až od okamžiku, kdy se seznámil se shora
uvedeným odvoláním stěžovatele, respektive stejně tak lze připustit, že do tohoto okamžiku
důvod pochybovat o jeho nepodjatosti neexistoval.
O údajném telefonickém hovoru mezi L. St. a stěžovatelem dne 8. 8. 2012 a 20. 9. 2012
neexistuje žádný záznam a stěžovatel ani nijak existenci těchto hovorů či jejich obsah nedoložil.
Stejně tak není ničím podložena domněnka stěžovatele o existenci vztahu L. St. k policistovi
(svědkovi) K. Kř. V kontextu ostatních skutkových tvrzení toto představuje další příklad
stěžovatelovy obstrukce, jejímž smyslem mohlo být toliko hromadění procesních překážek
postupu přestupkového řízení.
Stěžovatel namítal, že považuje za nepřezkoumatelný způsob, kterým se krajský soud
vypořádal s jeho žalobními námitkami týkajícími se nezákonného rozhodnutí o námitce
podjatosti ve správním řízení. Stěžovatel však neuvedl, z jakých důvodů považuje rozhodnutí
krajského soudu v této části za nepřezkoumatelné. Takto obecně uplatněnou námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud, ve shodě
s vlastní judikaturou, za nedůvodnou (srov. obdobně rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 – 37). Ostatně podrobná argumentace stěžovatele usvědčuje z toho,
že zdůvodnění krajského soudu porozuměl docela dobře. S věcnou správností stěžovatelovy
argumentace to, přirozeně, nemá nic společného.
Z obdobných důvodů Nejvyšší správní soud nepovažuje za nepřezkoumatelné
ani odůvodnění krajského soudu týkající se správnosti postupu správních orgánů v případě
namítané podjatosti Mgr. P. Kr.
Nejvyšší správní soud navíc považuje závěr krajského soudu o opožděnosti stěžovatelovy
námitky podjatosti za správný. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že o povaze kamerového
systému jako hlavního důkazu proti němu ve správním řízení se dozvěděl později než červnu
2012. Tehdy věděl jen to, že kamerový záznam bude jedním z důkazů proti němu ve správním
řízení.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že stěžovatel uplatnil námitku podjatosti Mgr. P.
Kr. v podání ze dne 26. 11. 2012. V tomto podání (které bylo současně odvoláním proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně) stěžovatel zdůvodnil námitku podjatosti Mgr. Kr. tak, že
jeho námitky směřovaly mj. proti legalitě provozu kamerového systému Městské policie
Pardubice, jehož faktickým vlastníkem je město Pardubice, a proto se tyto námitky dotýkají
majetkové sféry zaměstnavatele Mgr. Kr. Stěžovatel tedy svou námitku podjatosti Mgr. Kr.
původně ani nezaložil na významu důkazu záznamem z kamerového systému pro správní řízení
přesto, že již v době podání této námitky podjatosti byl prokazatelně seznámen s prvoinstančním
správním rozhodnutím, z něhož bylo zcela zjevné, jaký význam byl tomuto důkazu přikládán.
Argumentaci stěžovatele významem záznamu z kamerového systému pro správní řízení lze tedy
opět označit za účelovou, tentokrát zaměňující důvody, z jakých stěžovatel námitku podjatosti
původně ve správním řízení podával. V každém případě měl možnost námitku podjatosti stejně
jako později odůvodnit již ve správním řízení.
Obecně k problematice posuzování objektivního způsobu vedení řízení před správními
orgány považuje Nejvyšší správní soud za potřebné zdůraznit, že nelze jen tak účelově
obvinit úředníka z podjatosti hromaděním difamujících spekulací a kombinací a očekávat,
že bez přesvědčivých důkazů, případně s účelově vytvářenými „důkazy“ nebo dokonce
bez důkazů, bude takové obvinění „z opatrnosti“ akceptováno. Takové snahy, směřující
k paralyzování výkonu státní správy, nemají nic společného s ochranou jakýchkoli oprávněných
zájmů a v principu škodí také ochraně veřejných subjektivních práv účastníků řízení
před správními soudy.
Dále je třeba konstatovat, že ve správním řízení nedošlo ke stavu „důkazní nouze“,
jak uvádí stěžovatel, neboť z rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že správní orgán
I. stupně vycházel kromě záznamu z kamerového systému i z výpovědí zasahujících policistů
(str. 14 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Zároveň je třeba připomenout, že stěžovatel
nijak nespecifikoval, jak konkrétně policisté měli při zákroku porušit zákon a jak to mohlo
ovlivnit důkazní hodnotu jejich výpovědí ve správním řízení. Dále popsaná skutková zjištění tvoří
logickou součást řetězce skutkových zjištění, naznačujících účelovost stěžovatelova tvrzení.
Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného v části týkající se vypořádání stěžovatelových odvolacích námitek směřujících proti
zjištění skutkového stavu správním orgánem I. stupně. Zdejší soud konstatuje, že žalovaný
reagoval na odvolací námitky stěžovatele zdůvodněním, že za situace, kdy již z podkladů
založených ve správním spisu před vydáním rozhodnutí v příkazním řízení vyplývá, že stěžovatel
byl ve vozidle sám, by bylo zcela nadbytečné předvolávání svědků navržených obviněným, neboť
není jasné, jak by mohly k objasnění věci přispět osoby, které v době spáchání přestupku na místě
nebyly. Žalovaný dále dovodil, že stačilo, pokud správní orgán I. stupně vyslechl jako svědky
policisty zasahující na místě spáchání přestupku, v kontextu s důkazem záznamem kamerového
systému se s jejich výpověďmi se spokojil a ostatní svědky navržené obviněným nepředvolával,
neboť by to nijak nepřispělo (nemohlo přispět) k objasnění skutkového stavu.
Citované zdůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za přezkoumatelné, neboť
je z něj seznatelná úvaha žalovaného a toto zdůvodnění zároveň dostatečně reaguje na všechny
odvolací námitky stěžovatele v dané oblasti.
Nejvyšší správní soud v této části argumentace uzavírá, že skutkový byl stav ve správním
řízení dostatečně zjištěn. Provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti popisují skutkový
stav a nevyvolávají pochybnost o tom, že stěžovatel vozidlo řídil. Svědek L. S. uvedl,
že k záměně řidiče nemohlo dojít, neboť po celou dobu od okamžiku vjetí vozidla stěžovatele
do křižovatky a okamžiku, kdy stěžovatel vozidlo odstavil, měl vozidlo na očích. To potvrdil
ve své výpovědi i svědek P. Z protokolů o svědeckých výpovědích K. Kř. a L. S. též vyplývá, že
stěžovatel byl ve vozidle sám. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by skutkový stav byl zjištěn vadně,
že by stěžovatel v době relevantního jednání vozidlo neřídil (jak uvádí v kasační stížnosti).
Stěžovatel argumentuje tím, že postup policistů byl shledán závadným policejním
prezidiem, nijak ovšem nekonkretizuje, v jakém ohledu měli policisté při zásahu na místě
přestupku pochybit. Je třeba připomenout, že ve správním řízení byl (také) prostřednictvím
výpovědí policistů zjišťován skutkový stav pro konkrétní účel, jako podklad pro závěr,
zda se stěžovatel dopustil přestupku, z něhož byl obviněn. Policisté tedy vypovídali
jako svědkové o tom, co vnímali svými smysly na místě spáchání přestupku. Ani jejich případné
formální pochybení při zásahu by tak nesnižovalo hodnotu jejich výpovědí jako důkazu
v přestupkovém řízení, neboť se nijak netýká podstaty jejich skutkového vnímání. Ze správního
spisu ostatně nevyplývá nic jiného než to, že Policejní prezidium konstatovalo u jednoho
ze zasahujících policistů závadu ve výstroji, nikoli věcné pochybení. Stěžovatel teprve v kasační
stížnosti uvedl, že tvrzení policisty Kř., že Policejní prezidium neshledalo v jeho postupu
nezákonnost, lze vyvrátit odkazem na sdělení ze dne 28. 8. 2012, č. j. PPR-15704-5/ČJ-2012-
990210-S, které je přílohou spisu. Takové sdělení však ve správních spisech ani přílohách
založeno nebylo. Uvedené tvrzení nepůsobí, jistě v kontextu řady dalších účelových a vnitřně
rozporných tvrzení stěžovatele, nijak přesvědčivě. Nejvyšší správní soud navíc upozorňuje,
že vzhledem ke smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. by nemohl v řízení o kasační stížnosti k tomuto
sdělení přihlédnout, neboť se jedná o skutečnost uplatněnou až po vydání rozhodnutí krajského
soudu napadeného kasační stížností.
Stěžovatel namítl, že v přestupkovém řízení nebyly vyslechnuty jím navržení svědci.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že právu obviněného z přestupku
požadovat výslech svědků v jeho prospěch (případně i jiného důkazu) nekoresponduje povinnost
správního orgánu takovému návrhu obviněného za všech okolností vyhovět a navržený důkaz
provést. Správní orgán důkaz provede tehdy, pokud by mohl přispět k objasnění věci. Shledá-li
však, že navržený důkaz není způsobilý objasnit účastníkem rozporované okolnosti
projednávaného případu, důkaz neprovede. To jistě musí řádně zdůvodnit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 - 60, ze dne 9. 9. 2011,
č. j. 2 As 43/2011 – 114 nebo ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 As 80/2010 – 97.)
V projednávané věci správní orgán I. stupně (na str. 17 svého rozhodnutí) zdůvodnil
závěr, že stěžovatel byl ve vozidle sám a byl nepochybně jako řidič ztotožněn. Proto by navržení
svědci snad mohli (pokud ovšem vůbec byli na místě přítomni a mohli něco vědět o samotné
kauze a jejích aktérech) svědčit toliko o způsobu řízení provozu na křižovatce policistou Kř.,
případně o dopravní situaci v místě, což je však doloženo obrazovým záznamem věrohodněji.
Lze si představit, že by nějaký svědek mohl případně uvést skutečnosti o následném projednávání
přestupku policistou Kř., což však není předmětem přestupkového řízení. Správní orgán I. stupně
také přiměřeně zdůraznil, že pokud by měl pochybnosti o průběhu skutkového děje, vyzval by
stěžovatele k odstranění vad podání (přesná identifikace svědků) a trval by na jejich účasti při
případném dalším ústním jednání. Za daných skutkových okolností by však tato opatření byla
nadbytečná, neboť provedení navrhovaných svědeckých výpovědí není vůbec způsobilé zvrátit
závěr správního orgánu I. stupně o vině stěžovatele, prokázané řetězcem logicky navazujících
důkazů, nevzbuzujících pochybnost o průběhu skutkového děje. Nejvyšší správní soud má tedy
za to, že správní orgán I. stupně též dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl výslechy svědků
navržených stěžovatelem.
Důkazní návrhy stěžovatele celkově nevzbuzují valnou důvěru i z toho hlediska,
jak stěžovatel vykládá skutečnost podle potřeby. Například tvrdil (v kasační stížnosti),
že „přestupkový orgán zrušil náhle nařízené jednání na 25. 7. 2012, kde měli svědčit svědci
v jeho prospěch“, avšak ve skutečnosti toto jednání sám navrhl odložit „na kterýkoliv den
po 1. 10. 2012“ vzhledem k jeho letnímu pobytu v zahraničí a správní orgán mu právě z tohoto
důvodu vyhověl.
Za této situace považuje Nejvyšší správní soud stěžovatelovy námitky, směřující proti
způsobu, jakým byli navržení svědci odmítnuti, za nedůvodné, respektive postup správních
orgánů a úvahu krajského soudu v tomto smyslu za plně oprávněné. Rozhodující ve volbě důkazů
je právě naplnění požadavku dle ustanovení §3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nebytném z hlediska postavení a úkolů správního orgánu.
Tomuto imperativu odpovídají nejlépe důkazní zjištění rezultující z provedených důkazů, zatímco
důkazy navržené stěžovatelem zčásti vůbec nemohou mít ambici postihnout relevantní části
skutkového děje a zčásti nemohou zvrátit zjištění z objektivních zdrojů (například záznam
kamerového systému). K lepšímu zjištění skutkového stavu tedy stěžovatelem navržené důkazy
nemohou přispět.
Námitku, že je-li možné vyslechnout ve věci svědka, nemůže dokazování spočívat pouze
na úředních záznamech, vztahuje stěžovatel v kasační stížnosti k záznamu z kamerového
systému. Ten však vůbec nelze považovat za „úřední záznam“ ve smyslu judikatury Nejvyššího
správního soudu týkající se přestupkových věcí. Záznam z kamerového systému představuje
způsobilý samostatný důkazní prostředek, zatímco judikatura Nejvyššího správního soudu se týká
úředních záznamů o spáchání přestupku ve smyslu §58 odst. 2 zákona o přestupcích.
Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008
– 115, publikovaný pod č. 1856/2009 Sb. NSS, ze kterého se podává: „Úřední záznam o tom, že byl
spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci
o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§51 odst. 1 správního řádu z roku 2004).
K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední
záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Tato stěžovatelova námitka je tedy nepřípadná, neboť
stěžovatel zaměňuje pojem „úřední záznam“ ve smyslu zákona o přestupcích a judikatury
zdejšího soudu za obrazový záznam z kamerového systému, který byl použit jako důkaz
(a to navíc nikoliv jako jediný důkaz) v projednávané věci.
Při posouzení stěžovatelových námitek brojících proti nepřipuštění zastoupení
ve správním řízení jeho druhým zmocněncem (J. R. F.) respektoval Nejvyšší správní soud vlastní
judikaturu, viz rozsudek ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 – 81, publikovaný pod č. 2452/2012
Sb. NSS. V citovaném rozsudku zdejší soud uvedl: „Správní orgány tedy zásadně musí respektovat právo
účastníka řízení na zastoupení. Jedině tehdy, pokud bude spolehlivě doloženo, že v daném konkrétním případě
došlo ke zneužití práva na zastoupení, nemusí být takovému zastoupení přiznány účinky. Nutno zdůraznit, že
takový postup je ryze výjimečný (ultima ratio); musí mu předcházet aktivita správního orgánu směřující ke
zjištění, že právo na zastoupení bylo v individuálním případě skutečně zneužito, že účastník řízení de facto nemá
v úmyslu být zastoupen a že zvolením svého zástupce sleduje jiné cíle (oddálit konec řízení, dosáhnout uplynutí
prekluzivní lhůty apod.).“ Nejvyšší správní soud k tomuto závěru i v nyní posuzované věci dospěl na
základě aplikace konceptu zneužití práva (v tomto případě procesního práva za zastoupení ve
správním řízení) a v neposlední řadě zdůraznil, jednak že není možné kasuisticky definovat, kdy
bude volba zmocněnce ze zahraničí zneužitím práva a kdy nikoliv (neboť toto posouzení musí
vycházet vždy z pečlivého zvážení okolností konkrétního případu) a také že správní orgán musí
vždy zdůvodnit, proč považuje volbu zmocněnce ze zahraničí za zneužití procesního práva
účastníka správního řízení.
V projednávané věci správní orgán nejprve akceptoval plnou moc udělenou stěžovatelem
prvnímu zmocněnci G. H. F. a tomuto zmocněnci doručoval dvě zásilky na stěžovatelem
uvedenou novozélandskou adresu. Adresa uvedená na těchto zásilkách se přitom shodovala
(jak zdejší soud ze správního spisu ověřil) s adresou uvedenou stěžovatelem na plné moci udělené
tomuto zástupci. Obě zásilky byly vráceny z důvodu nedostatečné adresy („insufficient address“).
Není tedy jasné (a stěžovatel to ani nijak blíže nekonkretizoval v kasační stížnosti), z čeho by bylo
možné usuzovat, že tyto zásilky měly být vráceny zpět v důsledku pochybení správního orgánu.
Následně stěžovatel odvolal plnou moc udělenou prvnímu zmocněnci a doložil plnou
moc pro druhého zmocněnce (J. R. F.). Správní orgán I. stupně s využitím aplikace “Google
maps“ zjistil, že novozélandská adresa uvedená stěžovatelem u jeho druhého zmocněnce
je adresou administrativní budovy (mrakodrapu) v Aucklandu, kde sídlí mnoho firem, stejně
jako adresa prvního zmocněnce stěžovatele. Přitom adresa druhého zmocněnce stěžovatele
byla vytvořena stejným způsobem, proto bylo pravděpodobné, že opět bude nedostatečná
pro doručení zásilky. Stěžovatel přitom volbu svého druhého zmocněnce odůvodnil v tomto
kontextu naprosto nelogicky procesní ekonomií a zabráněním průtahům v řízení. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu tedy správní orgán I. stupně dostatečně zdůvodnil, proč považoval
volbu stěžovatelova druhého zmocněnce za zneužití práva a Nejvyšší správní soud považuje
tento závěr správního orgánu I. stupně, jakož i navazující úvahu krajského soudu, za správný.
Kromě již uvedených pochybností nelze přehlédnout, že volba zastoupení zmocněncem
pobývajícím na druhém konci světa je v přímém rozporu se stěžovatelem uváděným smyslem
této jeho volby.
Stěžovatel dále namítá, že jeho druhý zmocněnec běžně zásilky na své adrese přijímá
a správní orgán I. stupně neučinil ani pokus mu doručit. Nejvyšší správní soud k tomu
poznamenává, že k tomu správní orgán neměl žádný důvod, jestliže považoval stěžovatelovu
volbu zmocněnce za pouhé zneužití jeho práva. Kromě toho správní orgán I. stupně správně
zohlednil i to, že jakýkoli pokus o doručování v daných podmínkách (stejně jako v případě
prvního zástupce stěžovatele) v nejlepším případě zabere dlouhou dobu, což je stěžovatelem
zamýšlený účel. Takové zastoupení by nevedlo (respektive podle představ stěžovatele ani nemělo
vést) k naplnění smyslu zastoupení.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že není podstatné, jak by mohla volba zmocněnce
přispět k ochraně jeho práv (s ohledem na odbornou úroveň stěžovatelových podání). Nejvyšší
správní soud již v citovaném rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011 – 81,
publikovaném pod č. 2452/2012 Sb. NSS, zdůraznil, že „…Takto zvolený zmocněnec nemusí být osobou
práva znalou, neboť správní řád nevychází z povinného zastoupení (např. advokátem). Smyslem zastoupení
by pak mělo být, že zmocněnec bude namísto zastoupeného činit v průběhu řízení určité úkony, čímž
zastoupenému usnadní a zefektivní postup v řízení, např. poskytnutím právní či jiné pomoci, vyřizováním
komunikace se správním orgánem apod.“ V nyní projednávané věci není ovšem zřejmé právě
to, jak by mohli stěžovatelem zvolení zmocněnci přispět k zefektivnění postupu v řízení.
Podle samotného stěžovatele tito zmocněnci pouze jezdili do České republiky, doručováno
jim však mělo být na jejich novozélandské adresy. Volba stěžovatelova druhého zmocněnce
tedy též podle názoru Nejvyššího správního soudu budí oprávněné pochybnosti o tom,
že by objektivně mohla jakkoli přispět k zefektivnění postupu ve správním řízení a její smysl
lze spíš spatřovat v obstrukčních snahách stěžovatele. Závěr o zneužití práva na zastoupení
stěžovatele a jeho nepřipuštěné zastoupení druhým zmocněncem ve správním řízení bylo takto
přesvědčivě zdůvodněno.
Namítá-li tedy stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou, proč nebylo
akceptováno zastoupení druhým zmocněncem ve správním řízení, když s prvním zmocněncem
stěžovatele správní orgán I. stupně komunikoval, je třeba konstatovat, že nedůvodnost
této námitky má právě takový základ. Nepoužitelnost prvého zastoupení jen zdůrazňuje
pravděpodobnost zneužití práva v případě volby druhého zastoupení. Krajský soud logicky
a přiléhavě zdůvodnil, proč udělení plné moci druhému zmocněnci stěžovatele (J. R. F.) považuje
za obstrukční jednání (srov. str. 15 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu).
Uvedení citace zápisu z konzultačního dne k přestupkové problematice v rozhodnutí
žalovaného nepovažuje Nejvyšší správní soud vůbec za jakékoli pochybení žalovaného. Jedná
se totiž o abstraktní odkaz na výstup určité formy vzdělávání, ve státní správě běžného
a v principu i žádoucího. Není vůbec jasné, čím by mohlo snižovat hodnotu úvahy správního
orgánu, zásadně opřené o konkrétní skutečnosti, důkazy a judikaturu Nejvyššího správního
soudu.
Stěžovatel zpochybňuje závěry krajského soudu, že se (včas) seznámil s předvoláním
k ústnímu jednání na den 10. 10. 2012. Stěžovatel ovšem nenabídl žádné přesvědčivé vysvětlení
nesprávnosti úvahy krajského soudu, a shodné úvahy žalovaného, svědčící o opaku. Čistě
spekulativně tvrdil (aniž by toto tvrzení jakkoliv doložil), že jeho podání datované dnem
25. 9. 2012 bylo téhož dne podáno k poštovní přepravě, zatímco podací razítko s datem
8. 10. 2012 bylo na zásilku vyznačeno pochybením pošty. V konkurenci úředního záznamu
(o podání zásilky) bylo povinností stěžovatele doložit, kde se nacházel v den jednání.
Stěžovatelovu verzi opírající se o pochybení pošty považuje i tento soud za nepravděpodobnou
a účelovou, a to i s přihlédnutím k tomu, že s datem podání 8. 10. 2012 koresponduje i datum
doručení této zásilky správnímu orgánu I. stupně dne 9. 10. 2012. Ostatně ani další důkazy,
předložené samotným stěžovatelem (letenka na 25. 9. 2012, pobyt v hotelu do 3. 10. 2012)
uvedený závěr rozhodně nezpochybňují.
Posouzením textu stěžovatelova podání ze dne 25. 9. 2012 nelze jednoznačně dospět
k závěru, že se jedná o omluvu z jednání a úvaha krajského soudu v tomto směru neobstojí.
Ve skutečnosti to ovšem není tak významné, jak se zřejmě domnívají stěžovatel, krajský soud
i žalovaný. Významnější je závěr, že v kontextu zjištěných skutečností se jedná o důkaz,
že stěžovatel o jednání dne 10. 10. 2012 předem nepochybně věděl. Z hlediska případné omluvy
neúčasti u jednání je ostatně třeba připomenout, že pokud by stěžovatel skutečně neměl možnost
seznámit se s doručovaným předvoláním k ústnímu jednání a v důsledku toho by se nemohl
nařízeného jednání zúčastnit, mohl se omluvit z již proběhnuvšího jednání i dodatečně
(srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 77/2012 – 44).
Ani to však neučinil, takže je namístě závěr, že nic takového ani nemohl dokázat.
K poslední stížnostní námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud
se zdůvodněním uložené sankce správním orgánem I. stupně zabýval (str. 19) a dospěl
ke správnému závěru, že toto zdůvodnění je dostatečné. Správní orgán I. stupně vycházel
z toho, že v důsledku jednání stěžovatele hrozila srážka s protijedoucím nákladním automobilem
a následné paralyzování dopravy v centru Pardubic. Zohlednil nedbalostní formu zavinění a fakt,
že stěžovatel nemá evidovány žádné další přestupky, přihlédl také k tomu, že stěžovatel hledal
cestu v cizím městě. Správní orgán akcentoval vázanost výší pokuty uložené stěžovateli
v příkazním řízení. Výše pokuty 3.000 Kč nemohla být překročena (srov. ust. §87 odst. 4
zákona o přestupcích, zákaz reformace in peius), což bylo dodrženo. Krajský soud vypořádal
odvolací námitky stěžovatele v této části stručně, nicméně srozumitelně. Námitky stěžovatele
tedy neobstojí ani v této části.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a), b) ani d) nebyl
v projednávané věci dán. Celkově proto Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a jako takovou ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovanému náklady nad rozsah vyplývající z jeho úřední činnosti nevnikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu