ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.118.2013:18
sp. zn. 3 As 118/2013 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Ing. E. H.
S., zastoupená JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2,
proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, Štěpánská 15, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2013, č. j. ČOI 41935/13/O100/2500/ 13/Pe/Št,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 59 A 81/2013 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č.j. 59 A 81/2013 - 42
(dále jen „napadené usnesení“), kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Kasační stížnost stěžovatelka podala z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti a jejím doplnění stěžovatelka předně namítá, že krajský soud věcně
i právně nesprávně posoudil splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků,
které v řízení prokázala. Bez bližší specifikace také poznamenává, že některé závěry napadeného
rozhodnutí nemají oporu ve spise. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že všechny údaje o svých
příjmech a životní situaci vylíčila pravdivě, nic nezatajila ani nezamlčela. Podle názoru
stěžovatelky krajský soud bez relevantních důkazů a podkladů označil její tvrzení o majetkových
poměrech za nevěrohodné, avšak již přesně nevysvětlil a nedoložil proč. To stěžovatelka vnímá
jako nesprávné a hlavně nespravedlivé. Stěžovatelka dále tvrdí, že je plátcem daně z příjmů
fyzických osob, vede daňovou evidenci a žádným příslušným orgánem nebylo nikdy zjištěno,
že by její daňové přiznání bylo nepravdivé. Krajský soud měl tuto skutečnost respektovat a pouze
v těchto intencích hodnotit podmínky pro osvobození od soudních poplatků, což se v daném
případě nestalo. Stěžovatelka také uvedla, že je v současné době běžné, že velká část rodin žije
na dluh, a právě v takové situaci žádost o osvobození od soudních poplatků podala.
Žalovaný ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádření nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že s ohledem na předmět posuzované věci, kterým
je kasační stížnost směřující proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků, netrval
na zaplacení soudního poplatku stěžovatelem za řízení o kasační stížnosti, neboť jinak by došlo
k řetězení řešeného problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
čj. 6 Azs 27/2004, nebo ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007-36, dostupný na www.nssoud.cz).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvody uvedené pod ust. §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. S ohledem na povahu předmětu řízení o kasační stížnosti, jímž je zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků, přichází podle názoru Nejvyššího správního soudu v úvahu
pouze kasační důvod uvedený pod písm. a) uvedeného ustanovení, tedy nezákonnost rozhodnutí,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, tedy otázky, zda poměry stěžovatelky
(majetkové, osobní…) odůvodňují osvobození od soudních poplatků.
Po přezkoumání věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z vyžádaného spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala
dne 17. 9. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2013, č. j. ČOI 41935/13/
O100/2500/13/Pe/Št, a to u Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze usnesením
č. j. 45 A 47/2013 - 13, ze dne 24. 9. 2013, věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usneseními ze dne 7. 10. 2013, č. j. 59 A
81/2013 - 22 a č. j. 59 A 81/2013 - 23 vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku
za řízení o žalobě ve výši 3.000 Kč a soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě ve výši 1.000 Kč. Podáním ze dne 14. 10. 2013 stěžovatelka požádala o osvobození
od soudních poplatků s tím, že nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení. Krajský soud
zaslal stěžovatelce k „pravdivému a úplnému vyplnění“ formulář – potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech, a vyzval ji k předložení kopií výpisů ze všech bankovních účtů
za poslední 2 měsíce; poučil ji o nutnosti doložit, že nemá dostatečné prostředky. Následně
stěžovatelka krajskému soudu zaslala vyplněný formulář s přílohami, obsahujícími kopii
daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2012, a kopie výpisu z účtu úvěrové
karty, výpisu z účtu kreditní karty, a výpisy ze dvou účtů za poslední 2 měsíce.
Krajský soud po zhodnocení tvrzení a důkazů předložených stěžovatelkou,
a to s přihlédnutím k podkladům předloženým manželem stěžovatelky v jiné souběžné věci
vedené u krajského soudu, dospěl poté k závěru o neúplnosti a nevěrohodnosti předložených
tvrzení a důkazů stěžovatelem a v důsledku toho k závěru o neunesení zákonem stanoveného
břemene tvrzení a důkazního břemene. Krajský soud poukázal na měsíční příjmy stěžovatelky
a jeho manžela v celkové výši kolem 30.000 Kč a na druhé straně jimi uvedené měsíční výdaje
ve výši nejméně 38.000 Kč; přihlížel rovněž k tomu, že stěžovatelka netvrdila, že by pobírala
dávky v hmotné nouzi (např. příspěvek na bydlení). Podle krajského soudu by tak rodina
stěžovatelky a jejího manžela musela trvale žít na dluh, což vzal za nevěrohodné, a proto
stěžovatelku od placení soudního poplatku neosvobodil.
Nejvyšší správní soud po posouzení věci v postupu krajského soudu namítanou
nezákonnost neshledal.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě
neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové
a sociální poměry. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem. Objektivní
hlediska pro posuzování poměrů žadatele, resp. jejich tíživosti, v současné době v platném právu
vyjádřena nejsou. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento nedostatek v každém konkrétním
případě interpretací.
Krajský soud vyložil, jaké podklady o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatelky
a jeho manžela (známých mu z úřední činnosti) ve svých úvahách o naplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. a o věrohodnosti podkladů
stěžovatelky vzal v potaz; tyto podklady a jejich obsah stěžovatelka v kasační stížnosti nevyvrací.
V žádném případě nelze z napadeného usnesení dovodit, že by krajský soud zpochybňoval
správnost daňového přiznání stěžovatelky. Naopak je zřejmé, že z tohoto daňového přiznání,
jakož i z dalších podkladů předložených stěžovatelkou a jejím manželem, krajský soud vycházel
a hodnotil je ve vzájemné souvislosti. Na rozdíl od stěžovatelky má Nejvyšší správní soud závěry
krajského soudu o tom, že by stěžovatelka s manželem museli žít trvale na dluh, za dostatečně
odůvodněné a vycházející z podkladů krajskému soudu známých. Krajský soud přehledně uvedl
svá zjištění o příjmech a výdajích jejich domácnosti, přičemž stěžovatelka neuvádí v kasační
stížnosti žádná konkrétní tvrzení, kterými by jí zpochybněné závěry o příjmech a výdajích
domácnosti vyvracela. Toliko obecně namítá, že závěry krajského soudu jsou nevěrohodné
a ničím nepodložené a že některé skutkové závěry (stěžovatelka neuvádí, jaké) nemají oporu
ve spise. Tvrzení stěžovatelky, že je běžné žití rodin na dluh, je jednak obecné a jednak nijak
nevyvrací závěr krajského soudu o nevěrohodnosti údajů, která k žádosti předložila. Nehledě
k tomu, že uvedená námitka může navodit spíše úvahu, že stěžovatelka závěr krajského soudu
o žití její domácnosti na dluh nezpochybňuje (považuje žití na dluh za běžné), čímž ovšem
sama podporuje závěr krajského soudu o neúplnosti a nevěrohodnosti tvrzení a podkladů
jí předložených (existence dluhu zajisté předpokládá na druhé straně věřitele, který není
z podkladů předložených stěžovatelkou zřejmý). Bylo na stěžovatelce, pokud usiloval o dobrodiní
státu v podobě osvobození od soudních poplatků, aby úplně, pravdivě a hodnověrně prokázala
nedostatek majetkových poměrů. Důkazní břemeno však stěžovatelka neunesla, proto nebylo
jeho žádosti vyhověno. Podmínka tvrdit a doložit nedostatek prostředků na zaplacení soudního
poplatku (stanovená v §36 odst. 3 s. ř. s.) je přitom zcela legitimní a přiměřená, neboť
lze i u nemajetných osob vyžadovat náležitou aktivitu za účelem zjištění skutečností potřebných
pro případné vyhovění jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, problematika soudních poplatků není zpravidla
předmětem ústavní ochrany, neboť výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod, nicméně za určitých
okolností může i rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zasáhnout do sféry
práva osoby na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Takovými případy budou zejména situace, kdy soud opomene o žádosti o osvobození
od soudních poplatků rozhodnout, dále kdy není rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků dostatečně (srozumitelně a přezkoumatelně) odůvodněno, anebo
kde by byly právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými skutkovými
zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývaly – případy libovůle (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS
1439/09, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS
3543/12, dostupné na www.nalus.usoud.cz). Žádné takové pochybení krajského soudu však
Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal. Právo stěžovatelky na přístup k soudu nebylo
napadeným usnesením krajského soudu porušeno.
Krajský soud v posuzované věci podle názoru Nejvyššího správního soudu postupoval
správně, neboť objektivně zjistil, odpovědně uvážil předpoklady na straně stěžovatelky
pro osvobození od soudních poplatků, a věc v souladu se zákonem vyhodnotil tak, že stanovené
podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňuje.
Nejvyšší správní soud proto ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
podanou stěžovatelkou proti napadenému usnesení krajského soudu jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu