ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.12.2014:13
sp. zn. 3 As 12/2014 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí předsedy
žalované ze dne 9. 3. 2011, č. j. 649/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2014, č. j. 10 A 183/2012 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Ve věci vedené u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) pod sp. zn. 10 A
183/2012, byl žalobce (dále „stěžovatel“) vyzván k zaplacení soudního poplatku. V reakci na tuto
výzvu stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud žádost zamítl
usnesením ze dne 6. 2. 2013, č. j. 10 A 183/2012 – 9; proti němu podal stěžovatel kasační
stížnost. Tato kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 3 As 52/2013 – 18.
Na opětovnou výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel, namísto
zaplacení soudního poplatku, reagoval žádostí o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Městský soud
ovšem rozhodl usnesením, které bylo napadeno nyní posuzovanou kasační stížností stěžovatele,
o zastavení řízení. O nákladech řízení rozhodl městský soud tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze
Městský soud konstatoval, že žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku nelze vyhovět. Pokud by jí soud vyhověl, postupoval by zcela proti smyslu
zákonné úpravy. Zákon totiž vychází z předpokladu, že soudní poplatek má být uhrazen
již při zahájení řízení, případně v krátké době poté. Soud musí chránit i procesní práva
žalovaného, který může legitimně očekávat, že soud v přiměřené době rozhodne o tom, zda jeho
postup je nebo není v souladu s právními předpisy.
Městský soud rovněž poukázal na to, že žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků byla zamítnuta také z toho důvodu, že stěžovatel zneužívá dobrodiní zákona. Městský
soud dodal, že prodloužením lhůty k zaplacení soudního poplatku o „několik měsíců“ by zcela
popřel smysl předchozího rozhodnutí. Ze stejných důvodů, pro které bylo stěžovateli odepřeno
osvobození od soudních poplatků, je proto namístě nevyhovět ani jeho žádosti o prodloužení
lhůty k zaplacení soudního poplatku.
Jelikož stěžovatel nezaplacením soudního poplatku nesplnil zákonem předvídanou
podmínku řízení, rozhodl městský soud o zastavení řízení.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadá toto usnesení městského soudu kasační stížností ze dne 20. 1. 2014.
Namítá, že soud „jistě uvažoval i před vydáním rozhodnutí o návrhu na zahájení řízení
v minulém čase“ a že městský soud obchází zákon, když odmítá vydat ve věci rozsudek,
byť zamítavý.
Kasační stížnost stěžovatele obsahuje též námitky směřující proti rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 52/2013 – 18.
Námitky stěžovatele směřují rovněž proti lhůtě stanovené městským soudem k zaplacení
soudního poplatku. Stanovení této lhůty je podle stěžovatele projevem libovůle a lhůta
je nepřiměřená. Městský soud podle stěžovatele zaměňuje poplatek za úkon a poplatek za návrh
na zahájení řízení. Stěžovatel obecně namítá, že postup stanovený zákonem o soudních
poplatcích, konkrétně zastavení řízení při nezaplacení soudního poplatku, je protiústavní, neboť
brání „mnohým“ v přístupu k soudu.
Stěžovatel závěrem navrhuje zrušení napadeného usnesení městského soudu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve splněním formálních náležitostí kasační
stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje důvody, které jsou podle
svého obsahu podřaditelné pod důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jedná se proto
o důvody přípustné. Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost a na povinném zastoupení stěžovatele advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), neboť
z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že opětovné trvání na podmínce uhrazení soudního
poplatku a na podmínce povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti, jehož předmětem je
posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního
poplatku za předchozí kasační stížnost, ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož
problému. To by popíralo smysl samotného řízení a zároveň nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení. (Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As
43/2007 – 77.) Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích „[n]ebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádné důvody, které by svědčily o tom,
že podmínky pro zastavení řízení městským soudem pro nezaplacení soudního poplatku nebyly
dány (např. proto že soudní poplatek byl zaplacen). Pouze námitka stěžovatele vyjadřující
nesouhlas s tím, jak byla městským soudem stanovena lhůta k zaplacení soudního poplatku,
se dotýká podmínek stanovených citovaným ustanovením zákona o soudních poplatcích
pro zastavení řízení. Nejvyšší správní soud však s takovou námitkou rozhodně nesouhlasí.
Stěžovateli byla usnesením městského soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 10 A 183/2012 – 26,
stanovena lhůta k zaplacení soudního poplatku v délce 10 dní. Jak vyplývá z judikatury tohoto
soudu (srov. například rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 – 73), byly za příliš krátké
označovány jedině lhůty výrazně kratší. Nejvyšší správní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovateli
bylo usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek doručeno dne 6. 12. 2013, přičemž usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo vydáno městským soudem až dne
2. 1. 2014 a doručeno stěžovateli 17. 1. 2014. Stěžovatel tak měl fakticky na uhrazení soudního
poplatku 42 dnů. Posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním
způsobem zaplatit soudní poplatek, je totiž fakticky den doručení usnesení o zastavení řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41,
publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS). Rovněž je namístě
připomenout, že se jednalo o opakovanou výzvu k zaplacení soudního poplatku, takže stěžovatel
měl možnost se na splnění zákonné povinnosti připravovat ještě mnohem delší dobu. Nejvyšší
správní soud proto neshledal, že by lhůta stanovená stěžovateli k zaplacení soudního poplatku
byla nepřiměřená a vykazovala tak znaky libovůle, jak stěžovatel namítal v kasační stížnosti.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho negativním názoru na ústavnost právní úpravy
soudních poplatků. Dle judikatury zdejšího soudu nelze považovat požadavek na placení
soudních poplatků za protiústavní (v podrobnostech srovnej např. argumentaci usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 9/2012 – 73, www.nssoud.cz). Úprava
poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích,
představuje podle Ústavního soudu jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99
ze dne 3. 8. 1999 (N 104/15 SbNU 53)]. Z uvedeného také plyne, že postup městského soudu
rozhodně není obcházením zákona, jak tvrdí stěžovatel, naopak se jedná o postup zákonem
předpokládaný a vyžadovaný.
Není jasné, k čemu měla směřovat kasační námitka stěžovatele, že městský soud zaměňuje
poplatky za návrh na zahájení řízení a poplatky za úkony. Stěžovatel tuto kasační námitku nijak
blíže nerozvedl a Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou stěžovatele nezabýval. Nejvyšší
správní soud se rovněž nezabýval kasačními námitkami stěžovatele směřujícími proti
předcházejícímu rozsudku zdejšího soudu ve věci (rozsudek ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 52/2013
– 18), kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu
o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Uvedený rozsudek zdejšího
soudu je pravomocný od 18. 10. 2013 a nemůže být podroben přezkumu v řízení o kasační
stížnosti.
Pro rozhodnutí o nynější kasační stížnosti stěžovatele je naprosto irelevantní, zda městský
soud „uvažoval“ o procesním rozhodnutí ve věci v „minulém čase“. Jedná se o skutečnost, která
nemůže žádným způsobem ovlivnit zákonnost či přezkoumatelnost kasační stížností napadeného
usnesení městského soudu.
Kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tedy evidentně nebyly v posuzované
věci opopdstatněné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a oběma účastníkům zjevně
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu