ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.25.2013:46
sp. zn. 3 As 25/2013 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobkyně: A.C.E. Media
Ventures, Inc., se sídlem 15 East North Street, Dover, Delaware 19903, USA, se zapsanou
organizační složkou zahraniční právnické osoby v obchodním rejstříku, vedeném Městským
soudem v Praze, v oddíle A, vložka 7595, se sídlem na adrese Žirovnická 3146/2, Praha 10,
IČ 48 54 60 97, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22,
Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2009, č. j. S-MHMP 830368/ 2008/0ST/Pv/Čv,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: BigBoard Praha a.s., Štětkova 1638/18, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012,
č. j. 5 Ca 48/2009 – 40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 Ca 48/2009 - 40
se ruší .
II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 2. 2009, č. j. S-MHMP 830368/
2008/0ST/Pv/Čv, a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 14, odboru výstavby
a dopravy ze dne 8. 10. 2008, č. j. OVD/15571/08/ŠULD, j s o u n i c o t n á .
III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2009,
č. j. S-MHMP 830368/2008/0ST/Pv/Čv, je žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21.000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Lukáše Matušky, advokáta se sídlem
Na příkopě 859/22, Praha 1.
IV. Osobě zúčastněné na řízení BigBoard Praha, a.s., se nepřiznává náhrada
nákladů řízení
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2009, č. j. S-MHMP 830368/2008/0ST/Pv/Čv, žalovaný
zamítl odvolání žalobce (dále „stěžovatel“) a potvrdil odvoláním napadené rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 14, odboru výstavby a dopravy ze dne 8. 10. 2008, č. j. OVD/15571/
08/ŠULD. Tímto rozhodnutím Úřad městské části Praha 14 povolil provedení reklamního
zařízení „2 ks neosvětlené reklamní panely ve tvaru ”V" o rozměrech 9,6 x 3,6 s výškou spodní hrany 16,0 m
od rostlého terénu, na pozemku parc. č 1796/1, k.ú. Hloubětín, ul. Průmyslová, vpravo před přemostěním
komunikace v Chaloupkách, m. č. Praha 14, do 31. 12. 2011“.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). V žalobě stěžovatel zejména namítal, že stavebník provedl reklamní
zařízení po podání žádosti ještě před vydáním pravomocného povolení stavebního úřadu.
Stavebník poté reklamní plochu odstranil, ale betonový základ reklamního zařízení zakryl
před nařízeným ohledáním na místě po vydání usnesení žalovaného ze dne 20. 1. 2009. Stěžovatel
již v průběhu správního řízení předložil důkazy o realizaci stavby bez povolení, stavební
úřad ani žalovaný se s nimi však nevypořádal. Stěžovatel též poukazoval na to, že reklamní
zařízení bylo povoleno stavebním úřadem v rozporu s čl. 60 odst. 2 vyhlášky hlavního města
Prahy č. 26/1999 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále
jen „OTPP“), neboť podle stěžovatelem předložených pohledových studií zastíní reklamní
zařízení stavebníka reklamní zařízení náležející žalobci, které bylo povoleno ve vzdálenosti 44 m
od reklamního zařízení stavebníka, a znemožní tak jeho funkci. Přitom podle čl. 60 odst. 2 OTPP
musí být zajištěn vzájemný soulad umisťovaných reklamních zařízení. Stěžovatel v žalobě namítal
rovněž vady rozhodnutí stavebního úřadu.
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud budoval své rozhodnutí na zjištění žalovaného při ohledání na místě dne
9. 2. 2009, že na místě odpovídajícím zákresu umístění předmětného reklamního zařízení
se reklamní zařízení nenachází. Pouze při odhrabání zeminy do hloubky cca 30 cm byl v jednom
místě nelezen beton a byl odkryt do betonu upevněný šroub. Městský soud konstatoval,
že nebyla-li v době místního šetření zjištěna realizace stavby, nemohlo být vedeno řízení
o její odstranění. Pokud stavebník realizoval stavbu reklamního zařízení bez pravomocného
stavebního povolení a tuto stavbu následně užíval, mohl se dopustit správního deliktu,
avšak důvod pro zahájení řízení o odstranění stavby dán nebyl.
Otázkou souladu reklamních zařízení v daném prostoru ve smyslu čl. 60 odst. 2 OTPP
se stavební úřad i žalovaný dostatečně zabývali a stavební úřad podle názoru městského soudu
přesvědčivě zdůvodnil, proč má za to, že obě reklamní zařízení mohou v daném prostoru
koexistovat. Reklamní zařízení stěžovatele ovšem nebylo v době správního řízení realizováno,
což do jisté míry ztěžuje možnost exaktního posouzení zákrytu obou plánovaných reklamních
zařízení. Pokud by umístěním předmětného reklamního zařízení došlo k dominantnímu
zákrytu reklamního zařízení stěžovatele, nebylo by podle názoru městského soudu umístění
obou reklamních zařízení souladné ve smyslu čl. 60 OTPP. Taková skutečnost však ze studií
uložených ve správním spise nevyplývá a správní orgány dostatečně přesvědčivě zdůvodnily,
proč mají za to, že rozestup mezi oběma reklamními zařízeními bude dostatečný, umožňující
vzájemnou koexistenci.
Městský soud rovněž neshledal, že by rozhodnutí stavebního úřadu či žalovaného trpěla
namítanou nepřezkoumatelností. Stavební úřad uzavřel své rozhodnutí konstatováním,
že projektová dokumentace splňuje obecné technické požadavky na výstavbu a že neshledal
důvody bránící povolení zařízení. Jde o obecné konstatování v závěru rozhodnutí, přičemž bližší
zdůvodnění rozhodnutí obsahuje předchozí část odůvodnění. Stěžovatel toto konstatování vytrhl
z kontextu celého rozhodnutí, proto žalobní námitka není důvodná.
Stěžovatel namítal zmatečnost výroku rozhodnutí stavebního úřadu vyplývající z toho,
že stavební úřad povolil „provedení“ reklamního zařízení do 31. 12. 2011, přičemž tato podmínka
je stanovena v rozporu se závěrečným poučením o platnosti rozhodnutí a podmínkou zahájení
do dvou let od právní moci rozhodnutí. Stavební úřad tak neomezil dobu trvání reklamního
zařízení. Městský soud k těmto námitkám konstatoval, že stěžovatel směšuje dva odlišné instituty.
Ve dvouleté lhůtě podle §67 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále jen „starý stavební
zákon“) bylo třeba započít se stavbou, jinak stavební povolení ztratilo platnost. To stavební úřad
uvedl v poučení. Reklamní zařízení však bylo zároveň povoleno jako dočasné do 31. 12. 2011.
Žalobní námitka tak není důvodná.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 23. 1. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém
rozsahu z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že městský soud setrval na nesprávných skutkových zjištěních
správních orgánů a stejně jako tyto správní orgány pominul zásadní důkazy předložené
stěžovatelem a nijak se s nimi nevypořádal. Stěžovatel zdůrazňuje, že předložil již v průběhu
správního řízení důkazy o tom, že reklamní zařízení bylo postaveno již v průběhu řízení
o povolení stavby, tedy ještě před vydáním pravomocného stavebního povolení. Soud připouští
v odůvodnění svého rozsudku i možnost, že stavba bez povolení realizována byla, nijak ji však
nezohledňuje.
Stěžovatel tvrdí, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou ohledně
rozporu povolení reklamního zařízení stavebníka s ust. čl. 60 OTPP. Stěžovatel zrekapituloval
skutkové okolnosti, přičemž zdůraznil, že předmětné reklamní zařízení znemožní funkci
jeho již dříve povoleného reklamního zařízení, čímž je znehodnoceno právo stěžovatele
z vydaného povolení k realizaci jeho reklamního zařízení. Stěžovatel rovněž zrekapituloval závěry
rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že se žalovaný a stavební
úřad věcí zabývaly a stavební úřad přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr, že obě reklamní zařízení
mohou v daném prostoru koexistovat. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že možnost
zhodnocení souladu obou reklamních zařízení je ztížena tím, že reklamní zařízení stěžovatele
nebylo realizováno, a odkazuje na pohledové studie předložené ve správním řízení, které jsou
dostatečně průkazné.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že předmětné reklamní zařízení bylo povoleno
v rozporu s Územním plánem hlavního města Prahy, a to ve dvou ohledech. Jednak se nachází
na pozemku, který je územním plánem určen k jinému funkčnímu využití, a jednak se nachází
v nezastavitelném území.
Stěžovatel rovněž uvádí, že byl dán důvod k zahájení řízení o odstranění stavby (neboť
stavba byla zjevně zahájena a bylo tak co odstraňovat). Stavební úřad proto měl podle stěžovatele
zastavit řízení o povolení stavby a zahájit řízení o odstranění stavby, ve kterém by již musel
postupovat podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“).
Tím pádem by stavební úřad musel aplikovat ust. §18 odst. 5 nového stavebního zákona,
které podle stěžovatele brání byť i dodatečnému povolení reklamního zařízení.
Stěžovatel zdůraznil, že stavební povolení ze dne 8. 10. 2008 bylo vydáno společnosti
AG Bulldog s. r. o. se sídlem Donská 275, Praha 10, ačkoliv tato společnost zanikla ke dni
1. 10. 2008. Společnost BigBoard Praha, a. s. je sice její nástupnickou společností, nicméně
to nic nemění na tom, že povolení bylo uděleno neexistujícímu subjektu a může být proto
shledáno nicotným.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
napadený kasační stížností a současně zrušil rozhodnutí obou správních orgánů, případně vrátil
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) b, a d) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Zdejší soud se přirozeně nejprve zabýval námitkou namítané nicotnosti rozhodnutí
stavebního úřadu. Stěžovatel sice tuto námitku uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, podle
ust. §109 odst. 4 s. ř. s. je však Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout k nicotnosti správního
rozhodnutí i z úřední povinnosti.
Ze správního spisu zdejší soud ověřil, že rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla
povolena realizace stavby, bylo vydáno společnosti AG Bulldog, s. r. o. se sídlem Donská 275,
101 00 Praha 10 skutečně až dne 8. 10. 2008, jak uvádí stěžovatel. Z výpisu z obchodního
rejstříku pak Nejvyšší správní soud ověřil, že tato společnost zanikla výmazem z obchodního
rejstříku dne 1. 10. 2008. Podle údajů z výpisu z obchodního rejstříku společnost zanikla
sloučením se společností BigBoard Praha a. s., se sídlem Donská 275, Praha 10.
Nejvyšší správní soud připomíná dlouhodobou rozhodovací praxi (viz rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 111/1994), dospívající k závěru,
že „Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně uložilo povinnost někomu, kdo není osobou v právním
slova smyslu a není způsobilý mít práva a povinnosti, má za následek nulitu (neexistenci, non negotium) aktu.
K nulitě (neexistenci) aktu musí správní orgán i soud přihlédnout z úřední povinnosti.“ Nejvyšší správní soud
rovněž připomíná závěry rozsudku rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 13. 5. 2008,
č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, podle kterého pokud správce daně dodatečným platebním výměrem
doměřil daň z příjmu fyzických osob zemřelému (zaniklému daňovému subjektu), představuje
tato skutečnost takovou vadu správního rozhodnutí, která způsobuje jeho nicotnost.
V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uložení povinnosti non-
subjektu, neboli absolutní omyl v osobě adresáta, je tradičním důvodem nicotnosti. Představuje
zásadní pochybení, pro které je nutno na taková rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí nicotná.
V nyní posuzované věci sice nebyla uložena neexistujícímu subjektu povinnost, naopak
mu bylo založeno právo k realizaci reklamního zařízení, Nejvyšší správní soud je však toho
názoru, že není důvod dělat rozdíl mezi nicotností opravňujících a povinnostních správních aktů
směřujících vůči neexistujícímu subjektu. Neexistující subjekt totiž není způsobilý mít ani práva
ani povinnosti, proto je třeba v takovém případě aplikovat závěry citované judikatury analogicky
rovněž na nyní projednávanou věc, kde mělo být nicotným rozhodnutím založeno veřejnoprávní
oprávnění. Nejvyšší správní soud proto po zvážení závěrů předestřené judikatury konstatuje,
že rozhodnutí Úřadu městské části Praha 14 (stavební úřad) ze dne 8. 10. 2008, č. j. OVD/
15571/08/ŠULD ze dne 8. 10. 2008, kterým byla povolena realizace předmětného reklamního
zařízení, je skutečně rozhodnutím nicotným.
Z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu zdejšího soudu rovněž vyplývá, že pokud
je nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nicotné je i rozhodnutí správního
orgánu druhého stupně, které s ním tvoří jeden celek. Nicotné je proto také rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 2. 2009, č. j. S-MHMP 830368/2008/0ST/Pv/Čv.
Ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. ukládá krajskému soud přihlédnout k nicotnosti správního
rozhodnutí i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti. Tuto povinnost dále rozvíjí judikatura zdejšího
soudu například v rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48, publikovaném
pod č. 319/2004 Sb. V tomto rozsudku došel zdejší soud k závěru, že „je-li napadené správní
rozhodnutí nicotné, soud vysloví jeho nicotnost i bez návrhu; není-li zde takového návrhu, a ani soud sám správní
rozhodnutí nicotným neshledá, nemá důvod zabývat se úvahami o nicotnosti v odůvodnění rozhodnutí“.
Z rozsudku městského soudu není patrné, zda se otázkou nicotnosti správních rozhodnutí vůbec
zabýval. Ze skutkových zjištění nicméně plyne, že se touto otázkou zabývat měl a tedy pochybil,
pokud tak neučinil. Toto pochybení jistě představuje vadu řízení podle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud se již nezabýval jednotlivými důvody kasační stížnosti, neboť
v případě nicotnosti jsou nicotná správní rozhodnutí neexistující a nezávazná, prosta
veřejnoprávních následků a není zde nic, co by bylo způsobilé být předmětem soudního
přezkumu. (Srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008,
č. j. 8 Afs 78/2006 – 74.)
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele v uvedeném rozsahu
oprávněnou, proto v souladu s ust. §110 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o zrušení napadeného rozsudku
městského soudu. Protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro vyslovení
nicotnosti správního rozhodnutí žalovaného a také rozhodnutí stavebního úřadu, postupoval
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a vyslovil rovněž nicotnost obou
správních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud je za této situace posledním soudem, který ve věci rozhoduje, proto
v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. musí rozhodnout i o nákladech řízení před městským
soudem. Podáním ze dne 14. 2. 2013 stěžovatel vyčíslil náklady řízení o kasační stížnosti, náklady
řízení před městským soudem však nevyčíslil. Proto o nich Nejvyšší správní soud rozhodl
na základě skutečností zřejmých ze spisu. V řízení před městským soudem byl stěžovatel
zastoupen na základě plné moci JUDr. Janem Marečkem, advokátem. Z protokolu o jednání
ze dne 19. 12. 2012 zdejší soud zjistil, že pro případ úspěchu ve věci požadoval stěžovatel
náhradu za zaplacený soudní poplatek, dva úkony právní služby a režijní paušál, vše zvýšeno
o DPH. Ze spisu krajského soudu zdejší soud zjistil, že zástupce stěžovatele provedl ve věci
tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu],
podání žaloby dne 5. 5. 2009 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], účast při jednání
před soudem dne 19. 12. 2012 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. V souladu s čl. II a III
vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb náleží za tyto
poskytnuté právní služby náhrada nákladů podle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012.
Za jeden úkon právní služby tedy náleželo v době poskytnutí právních služeb v řízení
před krajským soudem 2.100 Kč [srov. §9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5 advokátního tarifu
ve znění účinném do 31. 12. 2012] a režijní paušál ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního
tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012). V řízení před krajským soudem tedy náleží náhrada
nákladů řízení ve výši 7.200 Kč a zaplacený soudní poplatek 2.000 Kč; celkově tedy 9.200 Kč.
Náklady řízení před městským soudem nebyly zvýšeny o DPH, neboť zástupce stěžovatele
nedoložil, že je plátcem DPH.
V řízení před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen Mgr. Lukášem
Matuškou, advokátem a požadoval: zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, náhradu
za přípravu a převzetí právního zastoupení a za sepis a podání kasační stížnosti ze dne
23. 1. 2013. Nejvyšší správní soud zjistil, že tyto úkony právní služby odpovídají obsahu spisu.
Jelikož právní služby byly poskytnuty již po 1. 1. 2013, řídí se náhrada nákladů řízení advokátním
tarifem ve znění účinném po tomto datu. Za jeden úkon právní služby tedy náleží 3.100 Kč
a režijní paušál 300 Kč [srov. §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5, §13 odst. 3 advokátního tarifu].
V řízení o kasační stížnosti náleží stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 6.800 Kč
a za zaplacený soudní poplatek 5.000 Kč; celkově tedy 11.800 Kč. Náklady řízení o kasační
stížnosti nebyly zvýšeny o DPH, neboť zástupce stěžovatele nedoložil, že je plátcem DPH.
Stěžovatel měl ve věci úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalovanému podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný je proto povinen
stěžovateli na náhradě nákladů řízení před městským soudem a řízení o kasační stížnosti zaplatit
celkově částku 21.000 Kč k rukám posledního zástupce stěžovatele (§149 odst. 1 občanského
soudního řádu) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Osobě zúčastněné na řízení náleží podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo pouze na náhradu
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Podle obsahu spisu nebyla v projednávané věci osobě zúčastněné na řízení uložena žádná
povinnost, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu