ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.32.2014:17
sp. zn. 3 As 32/2014 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013,
č. j. 30 A 44/2012 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Podáním ze dne 10. 2. 2012 se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhal poskytnutí informací
od Nejvyššího správního soudu (dále „žalovaný“). Přesto, že z podání nebylo zřejmé,
zda se jedná o žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, snažil se žalovaný se stěžovatelem komunikovat a přípisem ze dne 9. 3. 2012,
č. j. Tm 5/2012-3/4 mu sdělil, že podání nesplňuje nutné náležitosti zákona o svobodném
přístupu k informacím, a proto se na něj lhůty tohoto zákona nevztahují.
Posledně uvedený přípis napadl stěžovatel svéráznou žalobou, ve které uvedl, že podání
splňovalo náležitosti zákona o svobodném přístupu k informacím. Namítal také, že o jeho
stížnosti mělo být vydáno rozhodnutí, což žalovaný neučinil, a odepřel mu tak právo na opravný
prostředek.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek za žalobu, vyzval jej Krajský
soud v Brně (dále „krajský soud“) usnesením ze dne 24. 8. 2012, č. j. 30 A 44/2012 – 14,
k zaplacení 3.000 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení. Poplatek však nebyl ve stanovené lhůtě
zaplacen a řízení bylo usnesením ze dne 24. 1. 2013, č. j. 30 A 44/2012 – 17, zastaveno.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud
požádal o osvobození od soudních poplatků, ale soud o jeho žádosti nerozhodl. Rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 51/2013 – 22 bylo usnesení o zastavení
řízení zrušeno, neboť se zjistilo, že stěžovatel skutečně o osvobození od soudních poplatků
požádal. Krajský soud tudíž musel o žádosti stěžovatele rozhodnout.
Krajský soud poté usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 A 44/2012 - 34, stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl a vyzval jej, aby ve lhůtě 10 dnů soudní
poplatek zaplatil. Důvodem zamítnutí žádosti byla především skutečnost, že stěžovatel dostatečně
nedoložil své majetkové poměry, a soud proto neměl podklady pro rozhodnutí. Krajský soud
rovněž upozornil na kverulantský charakter podání, kterými stěžovatel správní soudy pravidelně
zásobuje. Dovodil proto, že se jedná o žádost, kterou stěžovatel zneužívá práva na osvobození
od soudních poplatků a žádost zamítl.
Kasační stížností ze dne 9. 2. 2014 napadá stěžovatel usnesení krajského soudu,
aniž by explicitně uvedl některý z důvodů dle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Obdobně jako v jiných případech i v posuzované kasační stížnosti vznáší stěžovatel celou
řadu námitek, které se problematiky osvobození od soudních poplatků dotýkají jen okrajově.
Uvádí, že u krajského soudu probíhají machinace s nápadem. Nesouhlasí s tím, že soud uvažoval
o návrhu na zahájení řízení v minulém čase a posuzoval osvobození od soudních poplatků,
ačkoli stěžovatel žádal o osvobození jen od jednoho poplatku. Dále vznáší soubor námitek,
v nichž krajskému soudu vytýká, že odkazuje na rozhodnutí v jiných věcech. S tím souvisí
i námitka, že má krajský soud aplikovat zákony, a nikoliv judikáty, a pokud se ztotožňuje
s výkladem Nejvyššího správního soudu, je povinen to dostatečně odůvodnit. Stěžovatel
se také domnívá, že žádná neprávnicky vzdělaná osoba není povinna se vyjadřovat v právnické
terminologii. Tiskopis 060 navíc nezahrnuje kolonku způsob bydlení, ba ani nepředpokládá,
že by osoba nemusela bydlet. To dodnes krajský soud i některé senáty Nejvyššího správního
soudu zapírají. Judikáty Ústavního soudu podle stěžovatele jasně vyjadřují, že soudy šetří poměry
žadatelů, nikoli že se provádí dokazování. Namítá i rozpornost ohledně hodnocení příspěvku
na živobytí a invalidního důchodu. Soud podle názoru stěžovatele nemá zkoumat šikanózní
povahu návrhů, ale jen to, zda je žaloba zjevně nedůvodná, neboť to je jediná výjimka
pro nepřiznání individuálního osvobození od soudních poplatků. Rovněž konstatuje, že soudy
nemají právo vynášet psychologická či psychiatrická stanoviska, stejně jako vyslovovat názory,
které jej staví do pozice kverulanta. V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud
jej nesprávně poučil o možnosti podat opravný prostředek, protože odvolání ani kasační stížnost
nejsou proti dočasnému rozhodnutí přípustné.
Ke kasační stížnosti je připojena i námitka podjatosti proti všem soudcům Nejvyššího
správního soudu, neboť ten vystupuje v řízení v pozici žalovaného.
Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Co se týká podmínky zaplacení soudního poplatku a povinného zastoupení advokátem,
ty splněny nebyly, nicméně na splnění těchto podmínek zdejší soud pro specifičnost případu
netrval, neboť stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž mu byla žádost o osvobození
od soudních poplatků zamítnuta (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.).
Stejně jako v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 3 As 51/2013, pokládá Nejvyšší
správní soud za nutné, vyjádřit se k námitce podjatosti směřující proti všem soudcům zdejšího
soudu. Obdobnou námitku, včetně argumentace, již stěžovatel uplatnil několikrát v minulosti
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 2 As 20/2013 - 15).
Zdejší soud v těchto případech zastává stabilní názor, že postup, podle něhož by o kasační
stížnosti rozhodl jiný orgán, je zcela vyloučen. Platí, že „jediným soudem, jenž je oprávněn projednat
a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, je právě
Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně, nahlíženo logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším
správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti mohl rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne
1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 – 13, dostupné na www.nssoud.cz).“, obdobně rozsudek ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 3 As 38/2013 – 24. Od dřívější argumentace se Nejvyšší správní soud nemíní odchýlit. Proti
soudcům rozhodujícím v projednávané věci dle rozvrhu práce stěžovatel konkrétní námitky
neuvedl, proto se tento soud vznesenou námitkou podjatosti meritorně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že námitka podjatosti neobstála, mohl se Nejvyšší správní soud
zabývat stěžejní problematikou daného případu. Předmětem přezkumu je usnesení o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění tohoto rozhodnutí
proto zabýval pouze námitkami směřujícími proti tomuto rozhodnutí městského soudu.
K tomu zdejší soud uvádí následující. Krajský soud žádost stěžovatele zamítl,
neboť neměl dostatečné informace o jeho majetkových poměrech. To však bylo způsobeno
především procesním postupem stěžovatele, který předložil vlastní prohlášení o majetku, z něhož
není možné všechny rozhodné skutečnosti zjistit. Jak trefně poznamenal zdejší soud
již v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7: „Je na účastníku samém, aby svoji materiální
stránku dostatečně konkrétně popsal (břemeno tvrzení), a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu
a předložil soudu (pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady dosvědčující jeho nemajetnost,
resp. nízké příjmy (břemeno důkazní). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové
možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaný pod č. 537/2005 Sb. NSS). Pro osvobození od soudních poplatků
tak účastník musí doložit, že nemá dostatečné prostředky (kromě toho, že jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný
a současně účastník o osvobození od soudních poplatků musí požádat). Soud je povinen v každém jednotlivém
případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 - 50). Je proto na
účastníkovi, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem nezpůsobilost uhradit soudní poplatek
spočívá, přičemž musí být vždy posuzovány tyto poměry dle aktuálního stavu a komplexněji celkové výdělkové
a majetkové poměry žadatele. K tomu praxe vytvořila podklad ve formalizovaném potvrzení o výdělkových
a majetkových poměrech, které postihuje veškeré oblasti zkoumání relevantních podmínek. Právě tak může
účastník soudního řízení nejlépe svá tvrzení prokazovat. Jistě nelze vyloučit i důkazy jiné, avšak
jen za předpokladu jejich stejně komplexního rozsahu.“ Čestné prohlášení, které stěžovatel krajskému
soudu předložil, zcela jistě není možné považovat za komplexní informaci o jeho majetkových
poměrech. Krajský soud přitom přesně vysvětlil, jakými vadami prohlášení trpí, a jaké informace
jsou pro rozhodnutí o žádosti nedostatečné. Jeho závěry Nejvyšší správní soud aprobuje.
Dalším argumentem soudu pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků byla
kverulační povaha sporu, jež je projevem zneužití práva. S tímto hodnocením Nejvyšší správní
soud zcela souhlasí. Přitom tento argument v případě stěžovatele jako důvod pro nepřiznání
osvobození od soudních poplatků obstojí i sám o sobě. Při zkoumání naplnění podmínek
stanovených v §36 odst. 3 s. ř. s. je totiž namístě, aby soud zhodnotil také povahu sporu
a způsob vedení řízení ze strany stěžovatele, kterému i dle názoru zdejšího soudu nejde o úspěšné
dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování sporu. Stěžovatel totiž vede
mnoho dalších soudních řízení, které svým obsahem korespondují s nyní projednávanou věcí
a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný. Svůj právní názor Nejvyšší správní soud
stěžovateli opakovaně a zcela zřetelně vyjevil již v mnoha svých předchozích rozhodnutích v jeho
věcech; mimo jiné též s konstatováním, že nemajetnost nemůže být sama o sobě důvodem,
aby se nemajetná osoba mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných
podání k soudu (viz rozsudky NSS ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
dále ze dne 1 As 146/2013 – 13 pokračování 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26,
NSS č. j. 7 As 101/2011 – 66, resp. rozsudek ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).
Jako nedůvodnou je třeba zamítnout i kasační námitku týkající se nesprávného poučení
o možnosti podání opravných prostředků proti napadenému usnesení. Možnost podání kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků totiž vyplývá z konstantní
judikatury zdejšího soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37,
či ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 – 106) a byla potvrzena i nedávným rozhodnutím
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 - 43,
jehož právní věta zní: „Proti usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), je přípustná kasační stížnost“.
Další námitky stěžovatele s předmětem sporu nesouvisí a jen dokládají nekorektní povahu
kasační stížnosti skutečnou vůli stěžovatele. Tato vůle a obsah kasační stížnosti nesměřují
k účelnému hájení práv; spíše se jedná o exhibici stěžovatelovy tvořivosti, jejíž projev často nemá
pro samotné řízení před soudem význam, jak dokládá např. výrok, že „KS svými pseudovýklady
okrádá stát a vládě se to ještě nedoneslo (tunel na státní finance)“.
Na základě všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady, nad rámec
vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu