ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.5.2014:17
sp. zn. 3 As 5/2014 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká pošta s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, proti nečinnosti
žalované ve věci žalobcovy žádosti o poskytnutí informace ze dne 24. 1. 2012, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2013,
č. j. 5 A 2/2013 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“) se žalobce
(dále „stěžovatel“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalované spočívající v tom, že žalovaná
nereagovala na jeho žádost o poskytnutí informací ze dne 24. 1. 2012, ani na následnou stížnost.
Stěžovatel byl městským soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu,
na což reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud stěžovatelovu žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítl. Toto rozhodnutí městského soudu bylo ke kasační
stížnosti žalobce přezkoumáno Nejvyšším správním soudem s tím, že kasační stížnost
stěžovatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013,
č. j. 3 As 53/2013 – 18.
Na opětovnou výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel reagoval
žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Městský soud rozhodl usnesením,
které bylo nyní napadeno kasační stížností stěžovatele, o zastavení řízení. O nákladech řízení
rozhodl městský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze
Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že o žádosti stěžovatele
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku nerozhodoval samostatným usnesením.
Tato žádost je standardní reakcí stěžovatele na výzvu k zaplacení soudního poplatku ve fázi,
kdy stěžovatel nabyl osvobozen od soudních poplatků (případně mu bylo osvobození odňato)
a kdy správnost tohoto rozhodnutí potvrdil v kasačním řízení i Nejvyšší správní soud.
Městský soud považuje samostatné rozhodování o žádosti stěžovatele o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku za zbytečné, neboť z procesního postupu stěžovatele je soudu
zřejmé, že stěžovatel soudní poplatek zaplatit nehodlá, a stěžovateli zase z dosavadního
rozhodování soudu musí být zřejmé, že prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku není
možné. I v projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelova žádost není vážně míněná a jejím
jediným cílem je protahovat řízení.
Protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, městský soud rozhodl o zastavení řízení.
O nákladech řízení rozhodl městský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Kasační stížnost
Stěžovatel napadá toto usnesení městského soudu kasační stížností ze dne 2. 1. 2014.
Stěžovatel namítá, že žádný soud nesmí činit úsudky bez odůvodnění, důvodem k zamítnutí
žaloby nemůže být hypotéza o zjevné neúspěšnosti žaloby. Stěžovatel namítá, že městský soud
logicky nevyvrátil „opodstatněnost“ zahájeného soudního řízení a přitom bez „výroku o věci“
soudí, že stěžovatel nemá na informace žádné právo. Úsudek soudu je diskriminační,
neboť omezuje stěžovatelův přístup k soudu.
Kasační stížnost dále obsahuje námitky proti usnesení městského soudu, kterým
stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (usnesení ze dne 11. 2. 2013,
č. j. 5 A 2/2013 - 19), a námitky směřující proti předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního
soudu ve věci (rozsudek ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 53/2013 – 18), kterým byla zamítnuta
kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků.
Námitky stěžovatele směřují rovněž proti lhůtě stanovené městským soudem k zaplacení
soudního poplatku. Stanovení této lhůty je podle stěžovatele projevem libovůle a lhůta
je nepřiměřená. Městský soud podle stěžovatele zaměňuje poplatek za úkon a poplatek za návrh
na zahájení řízení. Stěžovatel obecně namítá, že postup stanovený zákonem o soudních
poplatcích, konkrétně zastavení řízení při nezaplacení soudního poplatku, je protiústavní,
neboť brání „mnohým“ v přístupu k soudu.
Stěžovatel závěrem navrhuje zrušení napadeného usnesení městského soudu.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje důvody, které jsou podle
svého obsahu podřaditelné pod důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jedná se proto
o důvody přípustné. Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost a na povinném zastoupení stěžovatele advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.),
neboť z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že opětovné trvání na podmínce uhrazení soudního
poplatku a na podmínce povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti, jehož předmětem
je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení
soudního poplatku za předchozí kasační stížnost, ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení
téhož problému. To by popíralo smysl samotného řízení a zároveň nesvědčilo ani zásadě
hospodárnosti a rychlosti řízení. (Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77.) Kasační stížnost je tedy přípustná.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích „[n]ebyl-li poplatek za řízení
splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádné důvody, které by svědčily o tom,
že podmínky pro zastavení řízení městským sudem pro nezaplacení soudního poplatku nebyly
dány (např. proto že soudní poplatek byl zaplacen). Pouze námitka stěžovatele vyjadřující
nesouhlas s tím, jak byla městským soudem stanovena lhůta k zaplacení soudního poplatku,
se dotýká podmínek stanovených citovaným ustanovením zákona o soudních poplatcích
pro zastavení řízení. Zdejší soud však nemůže s touto námitkou stěžovatele souhlasit.
Stěžovateli byla usnesením městského sodu ze dne 20. 11. 2013, č. j. 5 A 2/2013 – 29,
stanovena lhůta k zaplacení soudního poplatku v délce 7 dní. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. například rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 – 73),
lze za příliš krátké případně považovat jen lhůty výrazně kratší. Nejvyšší správní soud rovněž
nepřehlédl, že stěžovateli byla stanovena k zaplacení soudního poplatku citovaným usnesením
městského soudu lhůta 7 dní a toto usnesení mu bylo doručeno dne 22. 11. 2013,
přičemž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo vydáno městským
soudem až dne 6. 12. 2013. Stěžovatel tak měl fakticky na uhrazení soudního poplatku 14 dní.
Posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním způsobem zaplatit soudní
poplatek, je totiž fakticky den doručení usnesení o zastavení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41, publikovaný pod č. 1218/2007 Sb.
NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172,
publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS). Je také třeba zdůraznit, že se již jednalo o opakovanou
výzvu k zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by lhůta
stanovená stěžovateli k zaplacení soudního poplatku byla jakkoli nepřiměřená a vykazovala
tak znaky libovůle, jak stěžovatel namítal v kasační stížnosti.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho negativním názoru na ústavnost právní úpravy
soudních poplatků. Zdejší soud opakovaně zdůraznil, že požadavek na placení soudních poplatků
nelze považovat za protiústavní (srov. například usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 9/2012 – 73, www.nssoud.cz). Úprava poplatkové povinnosti
podle zákona o soudních poplatcích představuje rovněž podle Ústavního soudu ústavně
konformní podmínku podmiňující právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
[srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 162/99 ze dne 3. 8. 1999 (N 104/15 SbNU 53)].
Z toho tedy plyne, že postup městského soudu v souladu se zákonem o soudních poplatcích
nelze považovat vůči stěžovateli za jakkoli diskriminační.
Není jasné, k čemu měla směřovat kasační námitka, že městský soud zaměňuje poplatky
za návrh na zahájení řízení a poplatky za úkony. Stěžovatel tuto kasační námitku nijak blíže
nerozvedl a Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval. Nejvyšší správní soud se rovněž
nezabýval kasačními námitkami stěžovatele směřujícími proti předcházejícímu rozsudku zdejšího
soudu ve věci (rozsudek ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 53/2013 – 18), kterým byla zamítnuta
kasační stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Uvedený rozsudek zdejšího soudu je pravomocný
od 18. 10. 2013 a nemůže být podroben přezkumu v řízení o kasační stížnosti. Rovněž námitkami
stěžovatele směřujícími proti usnesení městského soudu ze dne 11. 2. 2013, č. j. 5 A 2/2013 - 19,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, se zdejší soud
nezabýval, neboť toto usnesení městského soudu není předmětem přezkumu v nynějším řízení
o kasační stížnosti. Nadto bylo usnesení městského soudu č. j. 5 A 2/2013 – 19, již podrobeno
kasačnímu přezkumu s tím, že kasační stížnost byla zamítnuta právě rozsudkem zdejšího soudu
ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 As 53/2013 – 18.
Rozhodnutí městského soudu napadené kasační stížností je procesním rozhodnutím,
které představuje zákonný následek nesplnění jedné z podmínek řízení (zaplacení soudního
poplatku). Městský soud za takové situace ani nemohl žalobu stěžovatele věcně posuzovat.
Jelikož městský soud nemohl při neexistenci podmínek řízení posuzovat žalobu stěžovatele
meritorně, nečinil ani závěry o úspěšnosti či neúspěšnosti stěžovatelovy žaloby,
o „opodstatněnosti“ soudního řízení či o tom, zda stěžovatel má právo na informace, jejichž
poskytnutí se domáhal žalobou. Tím méně lze očekávat, že by městský soud měl rozhodnout
v tomto druhu procesního rozhodnutí výrokem o tom, zda stěžovatel má či nemá právo na
poskytnutí informací, jichž se domáhá.
Lze tedy uzavřít, že kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nebyly dány.
Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a jako takovou
ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovateli rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalované,
protože však žalovaná náhradu nákladů nežádala, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu
nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů žalované nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu