ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.64.2013:39
sp. zn. 3 As 64/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: Templářské
sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, Na Bařině 945, Čejkovice, zastoupené JUDr. Pavlem
Kratochvílou, advokátem se sídlem Žižkova 791, Kyjov, proti žalované: Státní zemědělská
a potravinářská inspekce, Inspektorát v Brně, Běhounská 112/10, Brno, o přezkum
rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-20/2010, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2013, č. j. 29 A 128/2010 – 192,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Státní zemědělská a potravinářská inspekce opatřením z 19. 11. 2010, č. P074-70394/
10/C podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské
inspekci, uložila žalobci (dále „stěžovateli“) zákaz výroby nebo uvádění do oběhu vín označených
pod body 1. – 10. s lhůtou ke splnění uložené povinnosti „ihned“. Žalovaný námitkám stěžovatele
rozhodnutím z 25. 11. 2010, č. j. BB721-20/2010 nevyhověl.
Krajský soud v Brně rozsudkem z 19. 3. 2013, č. j. 29 A 128/2010 - 192, zrušil
žalované rozhodnutí k žalobě stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozsudkem z 30. 1. 2013,
č. j. 3 As 55/2012 – 43, rozsudek krajského soudu zrušil ke kasační stížnosti žalovaného a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně následně rozsudkem z 19. 3. 2013 č. j. 29 A 128/2010 - 192, žalobu
stěžovatele proti napadenému rozhodnutí zamítl.
Krajský soud neuznal námitku, že žalobce nebyl vázán opatřením z 19. 11. 2010,
č. j. P074-70394/10/C, neboť mu nebylo řádně doručeno prostřednictvím datové schránky,
ale bylo předáno asistentce obchodního ředitele E. P., která nebyla oprávněna jednat za žalobce,
ani osobou oprávněnou k přebírání zásilek. Krajský soud připomněl, že podle §84 odst. 2
správního řádu se neoznámení rozhodnutí nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně
seznámil. Krajský soud je proto toho názoru, že i když nedošlo k řádnému doručení opatření
prostřednictvím asistentky, je nesporné, že s veškerými písemnostmi byl seznámen Ing. Pavel
Pastorek, místopředseda představenstva, statutární orgán, který na ty písemnosti reagoval.
K námitce, že ve věci existovala překážka věci rozhodnuté, neboť shodné opatření bylo
již uloženo rozhodnutím z 10. 11. 2010, č. j. P073-70394/10/C, krajský soud uvedl, že nejpozději
dne 22. 11. 2010 bylo opatření z 10. 11. 2010 zrušeno. Nové opatření mohlo být sice vydáno
předčasně, nicméně vzhledem k pravomocnému zrušení předchozího rozhodnutí nemohlo dojít
k rozhodnutí ve věci již rozhodnuté.
Podle krajského soudu žalovaný nepochybil, pokud v opatření č. P074-70394/10/C
z 19. 11. 2010 při uložení povinnosti – zákazu uvádět do oběhu specifikovaná vína stanovil lhůtu
„ihned“. Podle soudu ani zákon o inspekci, ani zákon o kontrole neobsahují pravidla pro ukládání
lhůt v případě ukládání opatření. Uplatní se tak obecná pravidla určení přiměřené lhůty
k provedení úkonu podle §9 odst. 1 věty první a druhé správního řádu. Vzhledem k obsahu
uložené povinnosti zákazu uvádět do oběhu konkrétní vína specifikovaná v tabulce opatření,
nesplňující podmínky právních předpisů (veškeré množství všech šarží jakostních odrůdových vín
a vín odrůdových tuzemské provenience vyrobených z hroznů deseti označených odrůd
sklizených v roce 2009), je zřejmé, že uložená lhůta byla přiměřená a jediná možná, aby došlo
k ochraně spotřebitele a opatření tak bylo reálně proveditelné. Již ze smyslu §5 odst. 1 písm. a)
zákona o inspekci vyplývá, že zákaz uvádět do oběhu nevhodné potraviny musí být splněn ihned,
jinak postrádá smysl a byl by ohrožen účel řízení spočívající v zabránění uvádění do oběhu
potravin, nesplňujících požadavky stanovené zvláštními předpisy.
Krajský soud nepovažoval za důvodné námitky stěžovatele proti náležitostem opatření.
Podle krajského soudu byli účastníci řízení náležitě označeni, dostatečně bylo podáno řešení
otázky, která je předmětem řízení včetně odkazu na ustanovení, podle něhož bylo rozhodnuto
a je zde stanovena i lhůta ke splnění povinnosti. Výroky jsou podle krajského soudu dostatečně
konkrétní a přezkoumatelné.
Krajský soud v souladu s §110 odst. 4 s. ř. s. respektoval právní názor Nejvyššího
správního soudu z rozsudku z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 - 43 a žalobu neshledal důvodnou
ani v dalších bodech. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný ve vydaném opatření náležité objasnil,
na základě jakých důvodů bylo žalobci uloženo odstranění zjištěných nedostatků. Ačkoliv
žalovaný neuvedl veškeré skutečnosti zaznamenané v jednotlivých protokolech o kontrole, bylo
z odůvodnění opatření zřejmé, že pro vydání zákazu uvádění specifikovaných vín do oběhu bylo
rozhodující zjištění, že žalobce nakoupil od společnosti BJ Vitis, s. r. o. hrozny neznámého
původu (protokol ze dne 11. 10. 2010, č. P066-70394/10) a ty byly následně smíseny s hrozny
známého původu. Uvedením do oběhu těch vín, u nichž bylo zjištěno, že jejich původ
deklarovaný na etiketě neodpovídá skutečnosti, došlo k uvedení spotřebitelů v omyl.
V odůvodnění opatření žalovaný dále podrobně vymezil veškerá ustanovení právních předpisů
aplikovaná v projednávané věci, včetně odkazu na relevantní předpisy Evropských společenství.
Rovněž se vypořádal s námitkami stěžovatele při seznámení s protokolem č. P073-70394/10.
Krajský soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem dále uvedl, že zjištěný
skutkový stav byl podrobně popsán ve věch uvedených protokolech o kontrole. V protokolech
č. P066-70394/10 z 11. 10. 2010 a č. P073-70394/10 z 10. 11. 2010 byl žalobce seznámen
s výsledky kontrol provedených u pěstitelů a výrobců vína, kteří prokazatelně vypěstovali,
popř. zpracovali hrozny z vinic, jejichž registrační čísla byla uvedena na dodacích listech
společnosti BJ Vitis, s. r. o., které blíže specifikovaly původ hroznů. Soud přisvědčil názoru
žalovaného, že pokud hrozny z vinic konkrétního registračního čísla zpracoval přímo pěstitel
nebo výrobce vína, který dané hrozny od pěstitele nakoupil, nebylo možné, aby stejné hrozny
prodala žalobci i společnost BJ Vitis, s. r. o. Hrozny nakoupené v roce 2009 od společnosti
BJ Vitis, s. r. o. tedy byly neznámého původu. Krajský soud byl proto toho názoru, že závěr,
že je víno vyrobeno z hroznů neznámého původu nebo že původ deklarovaný na etiketě vína
neodpovídá skutečnosti, byl podložen odpovídajícím rozsahem dokazování v rámci kontrolních
zjištění. Podle soudu jej žalovaný přijal v době vydání opatření oprávněně již z toho důvodu,
že sám stěžovatel pro důkaz opaku neudělal nic, ačkoliv byl upozorněn na nedostatky vedení
evidence a bylo mu uloženo v tomto směru opatření k nápravě. Nikde nebylo současně doloženo,
že by žalobce nebyl schopen doplnění evidence.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku obsahující požadavek na zrušení opatření
pro absenci jeho odůvodnění, neboť takovou vadou opatření netrpí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností, v níž k jednotlivým
námitkám uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud s částí kasačních námitek vypořádal
již v předchozím rozsudku z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 - 43, je na tomto místě provedena
stručná rekapitulace jen těch námitek, které v předchozím řízení nebyly předmětem kasačního
přezkumu.
Podle názoru stěžovatele se na seznámení s protokolem i s rozhodnutím uplatní pravidla
§19 správního řádu; žalovaný však podle stěžovatele nesplnil povinnost oznámit rozhodnutí
(opatření), neboť jej ponechal pouze v kanceláři asistentky obchodního ředitele, která
za kontrolovanou osobu nejednala. Podle názoru stěžovatele bylo opatření doručeno až datovou
schránkou dne 25. 10. 2010. Jestliže asistentka nebyla oprávněna jednat za stěžovatele, nemohla
účinně přijmout ani oznámení o zahájení kontroly, natož žalované rozhodnutí. Stěžovatel proto
namítl, že kontrola prováděná v prostorách stěžovatele nebyla zahájena zákonným způsobem,
když zahájení kontroly bylo oznámeno pracovnici stěžovatele, nikoli oprávněným osobám
stěžovatele, rovněž výzva k součinnosti se pouze dostala do sféry osoby oprávněné přebírat
poštu; tato výzva obsahovala informaci o kontrole a podle stěžovatele ani neznamenala zahájení
kontroly podle §12 odst. 2 písm. a) zákona o kontrole.
Stěžovatel je dále toho názoru, že výzvou k součinnosti mu byla uložena povinnost zajistit
dne 19. 11. 2010 na provozovně přítomnost kompetentní osoby s tím, že při této kontrole budou
předána rozhodnutí ředitele žalovaného správního orgánu o námitkách. Stěžovatel namítl,
že rozhodnutí trpí vadou nesplnitelnosti, protože žalovaný výzvu vydal 18. 11. 2010 a uloženou
povinnost svázal s datem 19. 11. 2010. Vzhledem k tomu, že mezní lhůta pro doručení datovou
schránkou byla až 29. 11. 2010, správní orgán měl avizovat kontrolu s dostatečným předstihem
v souladu s §4 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel se neztotožnil s argumenty krajského soudu,
že splnil uloženou povinnost reálným poskytnutím součinnosti.
Stěžovatel se zcela ztotožnil s názorem soudu v tom, že s protokolem o kontrole
a opatřením musí být seznámen za kontrolovanou osobu buď statutární zástupce anebo osoba
pověřená k takové činnosti. Stěžovatel naopak s krajským soudem nesouhlasil v tom,
že by absence řádného doručení nebyla podstatným pochybením, vzhledem k tomu, že protokol
sloužil jako podklad k vydání opatření a podkladem ani důkazem v řízení nemohou být listiny
získané v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele kontrola byla zahájena nezákonně, a proto
protokol ani jeho příloha v tomto ohledu vlastně ani neexistují.
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu, že podle §70 písm. c) s. ř. s. není výzva
k poskytnutí součinnosti předmětem přezkumu, krajský soud se dle stěžovatele měl námitkami
vůči výzvě zabývat.
Stěžovatel namítl, že není seznatelné, jakými úvahami se soud řídil, když učinil závěr,
že předáním listin paní E. P. nemohlo dojít ke zneužití informací, že nelze dovozovat žádnou
snahu o zneužití, a že k porušení mlčenlivosti mohlo dojít pouze ve vztahu k jiné osobě
než k zaměstnankyni.
Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí ze dne 10. 11. 2010 bylo již pravomocné v době,
kdy bylo doručováno rozhodnutí z 18. 11. 2010. Podle stěžovatele nové rozhodnutí tak bylo
vydáno, přestože zde byla překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatel je rovněž názoru, že lhůta ke splnění povinnosti uložená napadeným
opatřením byla pro něj nesplnitelná. Stěžovatel se o splnění lhůty do 19. 11. 2011 ani nedozvěděl
a nelze akceptovat názor, že totožná lhůta byla uložena předchozím opatřením, které bylo
zrušeno.
Podle stěžovatele není zřejmé, z čeho žalovaná dovozuje, že původ produktu uvedený
na etiketě neodpovídá skutečnosti. Podle stěžovatele je pouze v odůvodnění seznatelná
skutečnost, z čeho dovozuje žalovaný neznámý původ produktu. Stěžovatel rovněž namítl,
že až s účinností novely zákona od 1. 9. 2011 lze sankcionovat podle §27 odst. 4 písm. b) bod 3
zákona o vinohradnictví uvádění do oběhu produktů vyrobených z produktů neznámého
původu, toto ustanovení nelze aplikovat na rozhodnutí vydané před tímto datem.
Podle stěžovatele se s touto námitkou soud ani v rozhodnutí z 6. 3. 2012 ani žalovaný
v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval a nevypořádal.
Stěžovatel namítl nicotnost žalovaného rozhodnutí, k níž by měl přihlédnout soud
z úřední povinnosti, závěr soudu v tomto bodě považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Kromě uvedených námitek stěžovatel rovněž vytýká napadenému rozhodnutí formální
nedostatky v rozporu s požadavky §68 správního řádu, dle stěžovatele nebyl správním orgánem
zjištěn skutkový strav, nebylo dostatečně identifikováno pochybení a vydané opatření
je postaveno na neodůvodněných a nepřezkoumatelných tvrzeních správního orgánu, které
vychází z protokolů, jež byly pořízeny v rozporu se zákonem, jsou nedostatečná a nemají oporu
ve spisovém materiálu.
Žalovaný poukázal na to, že stěžovatel v kasační stížnosti vznesl jen námitky, které
již dříve uvedl v žalobě a nezabýval se přitom otázkou, zda se krajský soud v napadeném
rozsudku řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku
z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 - 43. Žalovaný je přitom toho názoru, že krajský soud se právním
názorem Nejvyššího správního soudu řídil. Žalovaný v dalším v podstatě setrval na svém
právním názoru dle rozhodnutí.
Žalovaný poukázal na to, že stěžovatelem namítané vady žalovaného rozhodnutí
a krajského soudu, veškerá věcná hlediska i procesně významné námitky již byly vypořádány
v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 55/2012 - 43 a také v rozsudku krajského
soudu z 19. 3. 2013, č. j. 29 A 128/2010 – 192, žádné porušení formálních hledisek nebylo
shledáno jako opodstatněné. Žalovaný připomněl, že v obdobné věci, která byla krajským
soudem i Nejvyšším správním soudem posuzována současně, bylo již rozhodnuto usnesením
z 15. 5. 2013, č. j. 3 As 65/2013 - 25.
Žalovaný považuje kasační stížnost za nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
proto navrhl její odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Jak již bylo konstatováno v rekapitulační části, Nejvyšší správní soud rozhodl v této věci
již jednou, a to ke kasační stížnosti žalované; rozsudkem z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 – 43
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 13. 3. 2013, č. j. 29 A 128/2010 – 192.
Stěžovatel v nynější kasační stížnosti předně vůbec nezpochybnil, že krajský soud dodržel
závazný právní názor kasačního soudu. Nejvyšší správní soud tak sdílí náhled žalovaného
v tom, že stěžovatel pouze zopakoval výhrady, které byly známé již v době podání správní žaloby.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s“).
Podle citovaného ustanovení je kasační stížnost nepřípustná v případech, ve kterých krajský soud
znovu rozhodne poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem.
Tato výjimka z obecné přípustnosti kasační stížnosti (§102 s. ř. s.) neplatí pouze v případech,
kdy je jako kasační důvod namítáno, že se soud závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu neřídil. Uvedené ustanovení však neplatí absolutně, zvláště tehdy, pokud
se Nejvyšší správní soud v předchozím řízení vyslovil jen k některým námitkám (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu z 4. 1. 2011, č. j. 8 Afs 27/2010 - 5). Připomenout lze rovněž,
že se zde neuplatní závěry jiného rozhodnutí – usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu z 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, (cit. „opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl
pouze námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná“) vzhledem k tomu, že v předchozím řízení byl stěžovatelem žalovaný.
Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 – 43,
vycházel mj. z následujícího skutkového stavu. Žalobce nakoupil od společnosti BJ Vitis, s. r. o.
hrozny neznámého původu (protokol ze dne 11. 10. 2010, č. j. P066-70394/10) a ty byly následně
smíseny s hrozny známého původu. Nejvyšší správní soud na základě protokolů o kontrole
č. P066-70394/10 ze dne 11. 10. 2010 a č. P073-70394/10 ze dne 10. 11. 2010 usoudil, že pokud
jednotliví pěstitelé a výrobci vína sami zpracovali hrozny z vinic, jejichž registrační čísla byla
uvedena na dodacích listech společnosti BJ Vittis, s. r. o., není možné, aby stejné hrozny prodala
stěžovateli společnost BJ Vitis, s. r. o. Hrozny nakoupené od této společnosti jsou tedy hrozny
neznámého původu. Závěr žalovaného byl tak podle Nejvyššího správního soudu podpořen
odpovídajícím rozsahem skutkových zjištění. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel
neučinil nic pro dokázání opaku, ačkoliv byl na vedení evidence opakovaně upozorněn a bylo
mu uloženo v tomto směru opatření k nápravě. Nejvyšší správní soud dále připomněl k otázce
náležitostí správního rozhodnutí, že absence odůvodnění je důvodem pro zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost, pokud je odůvodnění rozhodnutí třeba. Vázanost právním názorem
soudu je možná pouze tehdy, bude – li opakované rozhodování probíhat za nezměněného
skutkového stavu. Při podstatné změně skutkového stavu proto není právním názorem správní
orgán již vázán. Nejvyšší správní soud shrnul i další skutečnosti zřejmé z odůvodnění
napadeného opatření a uzavřel, že žalovaný v opatření náležitě objasnil, na základě jakých důvodů
bylo stěžovateli uloženo odstranění zjištěných nedostatků, požadavky podle §68 správního řádu
tak podle názoru Nejvyššího správního soudu byly naplněny.
Na rozdíl od obdobné procesní situace ve věci téhož stěžovatele vedené
pod sp. zn. 3 As 65/2013 v řízení před Nejvyšším správním soudem tedy v této věci nebyla
vypořádána věcná a relevantní procesní hlediska vůči všem stěžovatelem nyní namítaným vadám
rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní
soud se v předchozím řízení zabýval otázkou splnění náležitostí žalovaného rozhodnutí podle
§68 správního řádu; k této otázce podřadil Nejvyšší správní soud i námitku týkající se nicotnosti
žalovaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se v dřívějším rozsudku zabýval též otázkou
zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného. Z napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá,
že krajský soud při rozhodování vycházel z právního názoru i ze závěrů kasačního soudu,
přičemž stěžovatel tento postup krajského soudu nenapadl. Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že v této části je proto kasační stížnost stěžovatele nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
O zbývající části vznesených kasačních námitek, které jsou v podstatě totožné
se žalobními námitkami, uvážil Nejvyšší správní soud následovně.
Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě u každé námitky uplatnil kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to vadu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Jakkoli stěžovatel v dílčích otázkách tuto vadu napadenému rozsudku vytkl, Nejvyšší
správní soud ani v jednom případě tuto vadu rozsudku krajského soudu neshledal. Krajský soud
v Brně v odůvodnění věnoval poměrně rozsáhlou část úvahám k vypořádání mnoha žalobních
námitek, v nichž je (a to platí i pro kasační stížnost) pro obsáhlost a složitost mnohdy jen obtížné
vyhledání jejich věcné a argumentační linie. Rozsudek je jako celek srozumitelný, je z něj patrno,
jak krajský soud o věcných otázkách uvážil, odůvodnění je v souladu s výrokovou částí rozsudku.
Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádnou jinou vadu řízení před soudem, a proto uzavírá,
že kasační stížnost namítaná pro vady podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, ani pokud namítl vady rozsudku podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ze spisového materiálu nevyplynul žádný sporný skutkový stav.
Mezi stranami jsou nesporné všechny rozhodné skutkové okolnosti věci, k nimž směřují námitky
stěžovatele – že žalovaný provedl u stěžovatele kontrolu, že protokol o jejím výsledku byl sepsán
s místopředsedou představenstva a ředitelem Ing. Pavlem Pastorkem, že přílohou protokolu bylo
opatření z 10. 11. 2010 č. P073-70394/20100/C o uloženém zákazu podle §5 odst. 1 písm. a)
zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, a že k následným
námitkám stěžovatele žalovaný původní opatření zrušil a vydal nové. Nesporné rovněž
je, že žalovaný kromě „osobního“ ponechání u asistentky obchodního ředitele doručoval zrušující
rozhodnutí a opatření z 19. 11. 2010 č. P074-70394/10/C též datovou schránkou,
a že o námitkách stěžovatele proti tomuto opatření žalovaný rozhodl 25. 11. 2010
pod č. j. BB712-20/2010. O skutkovém ději ve věci, jak jej podává stěžovatel shodně v žalobě
i kasační stížnosti, proto není pochyb; Nejvyšší správní soud tedy vadu zjišťování skutkové
podstaty správním orgánem a následné pochybení krajského soudu neshledal. Pokud
jde o skutková zjištění relevantní pro rozhodnutí žalovaného, odkazuje Nejvyšší správní soud,
jak již bylo výše uvedeno, na svůj předchozí rozsudek z 30. 1. 2013, č. j. 3 As 55/2012 – 43.
Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká žalovanému procesní pochybení, pokud se týká
doručování písemností souvisejících s kontrolou a seznámení kontrolované osoby s obsahem
protokolu a s opatřením.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že v jiném svém rozsudku z 27. 11. 2013,
č. j. 1 As 75/2013 – 69 ve věci týkající se pokuty uložené vůči členu statutárního orgánu
stěžovatele, na okraj mj. konstatoval, že otázka doručování (oznámení přijatého opatření)
je úkonem správního orgánu, který bylo nutno adresovat právě a jen osobám oprávněným jednat
jménem nebo v zastoupení kontrolované osoby. Nejvyšší správní soud je však též toho názoru,
že v projednávané věci lze uvedené aplikovat při zohlednění skutkových okolností věci.
Pravidla pro doručování oznamované písemnosti kontrolované osobě jsou poměrně
striktně upravena (s přihlédnutím k §26 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole) v §§19-26
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Z uvedených ustanovení je seznatelné pořadí postupu
při doručování s tím, že primárně má správní orgán doručovat prostřednictvím datové schránky
(srov. §19 odst. 1 věta druhá správního řádu. Teprve nelze-li takto doručit, může ji správní orgán
doručit sám. Ačkoliv jsou tato pravidla zřejmá, nelze odhlédnout od toho, že v případě kontroly
v provozovnách dochází k přímému styku správního orgánu a kontrolované osoby. Prováděná
kontrola je rovněž, jak vyplývá z povahy věci, tím spíše svázána s požadavkem rychlosti,
přiměřenosti a ekonomie procesu (to se projevuje např. v požadavku krátkých lhůt pro vznesení
námitek proti protokolu a rozhodnutí o nich). Pokud byl žalovaný prostřednictvím svých
inspektorů u stěžovatele osobně přítomen též 19. 11. 2010 (jak dopředu avizoval) v souvislosti
s prováděnou kontrolou, nepovažuje Nejvyšší správní soud za nezákonné, pokud v zájmu
efektivnosti procesu kontroly žalovaný doručoval přímo stěžovateli namísto prostřednictvím
datové schránky.
Správní řád rovněž disponuje v §21 ve spojení s §30 obecnými pravidly, podle nichž
lze dojít eventuálně k posouzení momentu doručení právnické osobě. Toto přezkoumání
je ve věci nadbytečné, a to vzhledem k tomu (jak správně vyložil krajský soud), že s obsahem
doručované písemnosti se kontrolovaná osoba nepochybně seznámila, když na ni později
námitkami (coby úkonem oprávněné osoby) reagovala. Spekulace stěžovatele ohledně možného
doručení písemnosti datovou schránkou v krajním termínu za 10 dní od jejího dodání
je bezvýznamná, neboť je nepochybné, že s obsahem doručovaných písemností se kontrolovaná
osoba seznámila již dříve.
Nejvyšší správní soud proto vypořádání této námitky uzavírá s tím, že pokud stěžovatel
žalovanému pouze vytýkal způsob doručení (ponechání písemnosti u asistentky), pro samotný
osud procesu bylo rozhodné, že se tato písemnost dostala do sféry kontrolované osoby
a ta se s jeho obsahem nepochybně seznámila. V této situaci by deklarace nezákonnosti procesu
jen z toho důvodu, jakým způsobem byly písemnosti u kontrolované osoby ponechány, byla
bezvýznamná, neboť na sled událostí a následný proces neměl tento postup žalovaného žádný
vliv.
Pokud jde o stěžovatelovy výtky vůči kontrole prováděné za nepřítomnosti oprávněných
osob (zahájení kontroly byla přítomna asistentka obchodního ředitele), Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj rozsudek z 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004 – 51, v němž vyslovil, že skutečná
kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem
kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by z tohoto hlediska
v některých případech mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nemohla splnit svoji funkci.
Z uvedeného vyplývá, že samotná nepřítomnost osob oprávněných za stěžovatele jednat,
ať už by to byli členové statutárního orgánu či osoby k tomu pověřené, již nebránila zahájení
a provedení kontroly. I v již citovaném rozsudku z 27. 11. 2013, č. j. 1 As 75/2013 – 69, který
se mj. rovněž týkal způsobu provádění kontroly u stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že při poskytnutí základních úkonů součinnosti - předložení vinařské evidence a umožnění
vstupu do skladových a výrobních prostor, nikoliv pomoc při hledání či poskytnutí odborného
vyjádření - není důvod pochybovat, že měl kompetenci poskytnout inspektorům součinnost
statutární orgán stěžovatele – obchodní ředitel a člen představenstva, i když neměl oprávnění vést
pobočku. Nejvyšší správní soud podotkl, že opačný výklad by zcela znemožnil provádění kontrol,
a to jednoduše tak, že by se statutární orgán kontrolované osoby vyhýbal kontrolám pouhým
tvrzením, že se na daném místě nenachází, tím by se zmařil smysl a účel zákona o státní kontrole.
I z uvedeného rozsudku vyplývá, že ani skutečnost, že žalovaný provedl u stěžovatele kontrolu
bez přítomnosti osob oprávněných za stěžovatele jednat, není důvodem nezákonnosti provedené
kontroly (srov. odstavec 38 cit. rozsudku).
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu správního orgánu žádné pochybení,
z něhož by bylo lze usoudit, že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Kasační stížnost je proto nedůvodná i v této části.
Ostatní kasační námitky stěžovatel koncipuje jako výtky vůči právnímu posouzení otázky
soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Krajský soud vyřadil z přezkumu výzvu k poskytnutí součinnosti, neboť má jít o úkon
správního orgánu, který je podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen z přezkoumání. Oproti tomu
stěžovatel obsáhle argumentuje, že uvedenou výzvou mu žalovaný nezákonně uložil povinnost.
Povinnost poskytnout součinnost kontrolnímu orgánu obecně ukládá §14 zákona o státní
kontrole. Nejvyšší správní soud shledal, že uvedenou výzvou žalovaný pouze žádal o poskytnutí
této součinnosti v konkrétní situaci a je zřejmé, že ani konstitutivní, ani deklaratorní účinky
takový úkon nemohl vyvolat. Řízení se touto výzvou nekončilo, jediným účinkem výzvy mělo
být zajištění součinnosti stěžovatele při úkonu správního orgánu. Nejvyšší správní soud se proto
zcela ztotožnil s krajským soudem, že takovýmto úkonem se pouze vedlo řízení, a proto je tento
úkon podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučen z přezkoumání.
Stěžovatel dále napadá závěry krajského soudu, podle kterých v případě, že by rozhodnutí
z 18. 11. 2010, č. j. BB712-9/2010 (o zrušení opatření z 10. 11. 2010, č. j. P073-70394/10/C)
nebylo doručeno stěžovateli již dne 19. 11. 2010, bylo by stejně zrušeno pravomocně
nejpozději dne 22. 11. 2010 a následné opatření o opětovném uložení zákazu ze dne 19. 11. 2010,
č. P074-70394/10/C mohlo být vydáno pouze předčasně. Stěžovatel přitom poněkud
nesrozumitelně staví svou námitku na tom, že podle názoru krajského soudu ohledně doručování
asistentce obchodního ředitele bylo rozhodnutí ze dne 10. 11. 2010 již bylo pravomocné v době,
kdy bylo doručováno rozhodnutí o námitkách ze dne 18. 11. 2010. Stěžovatel přitom opomíjí
ozřejmit svůj názor, z jakého důvodu by mělo opatření z 10. 11. 2010 nabýt právní moci. Nejvyšší
správní soud na tomto místě připomíná, že stěžovatel vznesl proti opatření z 10. 11. 2010
námitky dne 12. 11. 2010. Tradičním účinkem uplatněného opravného prostředku je odklad
vykonatelnosti a odklad nabytí právní moci do doby rozhodnutí o tomto opravném prostředku.
I když ze zákona námitky proti opatření odkladný účinek nemají (srov. §5 odst. 3 zákona
č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, in fine), znamená to pouze tolik,
že rozhodnutí – opatření - bylo vykonatelné okamžikem doručení, odložily se však zbývající
právní účinky, zejména právní moc. Právní moci tak napadené opatření vůbec nenabylo. Pokud
stěžovatel současně nesouhlasí s názorem krajského soudu ohledně doručení zrušujícího
rozhodnutí o námitkách, Nejvyšší správní soud poukazuje na již výše uvedený názor ohledně
doručování s tím, že z rozhodnutí o námitkách ze dne 25. 11. 2010, č. j. BB712-20/2010
(tj. žalované rozhodnutí) vyplývá datace podání námitek ze dne 22. 11. 2010 proti opatření
č. P074-70394/10/C ze dne 19. 11. 2010 i totožné datum vystavení plné moci advokátovi.
Pokud stěžovatel poukázal na to, že u asistentky obchodního ředitele byly
žalovaným zanechány současně zrušující rozhodnutí z 18. 11. 2010, č. j. BB712-9/2010 i opatření
č. P074-70394/10/C ze dne 19. 11. 2010 a v námitkách toto zrušující rozhodnutí cituje,
je z uvedeného zřejmé, že oboje se dostalo do sféry statutárního orgánu nejpozději 22. 11. 2010,
kdy byly podány námitky proti uvedenému opatření. Úvaze krajského soudu proto nelze
nic vytknout.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že neporušil ustanovení §27 odst. 4 písm. b) bod 3
zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, v tehdy platném znění, když uváděl
do oběhu produkt vyrobený za použití produktu neznámého původu, neboť podle citovaného
ustanovení bylo zakázáno pouze uvádět do oběhu produkt, který je neznámého původu. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že dni vydání opatření z 10. 11. 2010 skutečně znělo napadené
ustanovení, jak uvádí stěžovatel, tedy: „Je zakázáno uvádět do oběhu produkt, který je neznámého
původu“, oproti v současné době účinnému a šířeji pojatému ustanovení §27 odst. 4 písm. b)
bod 2: „Je zakázáno uvádět do oběhu produkt, který je neznámého původu nebo je vyrobený z produktu
neznámého původu.“
Z výrokové části opatření č. P074-70394/10/C je však zřejmé, že žalovaný pod body
1., 5., 6., 8., a 9. stěžovateli uložil zákaz vzhledem k tomu, že původ deklarovaný na etiketě vína
neodpovídá skutečnosti, v čemž žalovaný shledal porušení článku 16 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 v platném znění. Žalovaný stěžovateli zákaz uložil z důvodu
porušení článku 16 cit. nařízení – uvedení spotřebitele v omyl. Pod body 2., 3., 4. a 7. a 10.
naopak žalovaný sice konstatuje porušení §27 odst. 4 písm. b) bod 3 zákona o vinohradnictví,
ovšem z důvodu výroby vína z hroznů neznámého původu. Žalovaný v odůvodnění vyložil rozdíl
v sankcionování. Stěžovatel u vína, které nebylo naláhvováno, porušil §27 odst. 4 písm. b) bod 3
zákona č. 321/2004 Sb., v platném znění. Vína, která už byla naláhovována, mají na etiketě
uveden původ, který neodpovídá skutečnosti. K bližšímu výkladu právní úpravy článku 16
nařízená 178/2002 poukazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek z 22. 11. 2012,
č. j. 3 As 50/2012 - 44. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodnou ani tuto námitku
stěžovatele, neboť žalovaný mu povinnost vůbec neuložil z důvodu porušení zákazu uvádění
do oběhu produktu vyrobeného za použití produktu neznámého původu.
Pokud jde o námitku nesplnitelnosti lhůty k zákazu uvádění produktů do oběhu „ihned“,
k té se vyjádřil Nejvyšší správní soud již v jiném svém rozsudku z 22. 11. 2012, č. j. 3 As
50/2012 – 44, a lhůtu shledal za přiměřenou; k bližšímu odůvodnění Nejvyšší správní soud
odkazuje na citovaný rozsudek.
Stěžovatel namítl, že předáním rozhodnutí paní E. P., asistentce obchodního ředitele,
došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany správního orgánu. Nejvyšší správní soud
vycházel z toho, že sám stěžovatel již v žalobě tuto námitku formuloval pouze krátce a stručně, a
ani on sám nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem by předáním rozhodnutí zaměstnanci
stěžovatele došlo k porušení zákonné povinnosti zachovávat mlčenlivost ze strany správního
orgánu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu Krajský soud v Brně na takto obecně
vznesenou námitku zcela přiléhavě vyložil, že ve vztahu k zaměstnanci žalobce nemohlo
k takovému porušení mlčenlivosti dojít, nemohlo dojít ani ke zneužití zjištěných skutečností
s tím, že k porušení této povinnosti by mohlo dojít pouze vůči třetí osobě. Takové úvaze
Nejvyšší správní soud nemůže ničeho vytknout. Podle §12 odst. 2 písm. f) (v době rozhodování
účinného) zákona č. 552/1991 Sb. o státní kontrole, jsou kontrolní pracovníci povinni
při kontrole mj. i zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli
při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností. Z uvedeného vyplývá, že povinnost
mlčenlivosti stanovená zákonem o státní kontrole je uložena kontrolním pracovníkům
v souvislosti s vykonávanou kontrolou. Zjištěné skutečnosti při kontrole se proto týkají přímo
kontrolované osoby. Skutečnosti zjištěné při kontrole tak putují mezi dvěma již obeznámenými
osobami a k porušení mlčenlivosti o těchto skutečnostech mezi nimi proto logicky ani dojít
nemůže. Ze stejných důvodů nemohlo dojít předáním rozhodnutí ani ke zneužití zjištěných
skutečností, navíc stěžovatel žádné námitky k možnému zneužití sám ani nevznesl.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu není důvodná, a proto ji podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vycházejí z ustanovení §60 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu
nákladů v řízení o kasační stížnosti neuplatnil a ani ze spisu nevyplynuly náklady přesahující běžný
rámec výdajů na jeho administrativní činnost, Nejvyšší správní soud proto žalovanému náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu