ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.66.2014:11
sp. zn. 3 As 66/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci ochrany žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti
nezákonnému zásahu žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 28. 2. 2014, č. j. 10 A 16/2012 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. 1. 2012 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal toho, aby Městský
soud v Praze „zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva na doručení
vyrozumění o stížnosti a aby mu přikázal, aby obnovil stav před zásahem k lednu 2011,
kdy vypršela lhůta k vyřízení tohoto podání, doručeného poštovní cestou 3. listopadu
(vlastní značka MS031111/3), a aby neprodleně vydal rozhodnutí o vznesené otázce
(správnost vyřízení stížnosti)“.
Stěžovatel spolu s podáním žaloby nezaplatil soudní poplatek, Městský soud v Praze
jej proto usnesením ze dne 31. 1. 2012, č. j. 10 A 16/2012 – 6, vyzval k jeho úhradě.
Podáním ze dne 8. 2. 2012 stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku pro naprostý
nedostatek prostředků. Městský soud v Praze jeho žádost usnesením ze dne 17. 7. 2012,
č. j. 10 A 16/2012 – 14, zamítl s odkazem na povahu vedeného sporu týkajícího se žádosti
stěžovatele o poskytování informací. Podobného rázu je přitom i řada jiných sporů stěžovatele
vedených u krajských soudů či u Nejvyššího správního soudu. Tyto spory se nedotýkají
podstatných okolností jeho životní sféry, majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí, ale vyvěrají z jeho abnormálně zvýšeného zájmu o fungování veřejných institucí.
Podle Městského soudu v Praze není důvod, aby náklady na vedení takových sporů za stěžovatele
pravidelně nesl stát formou osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podal
stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 6 As 53/2012 – 11, zamítl.
Usnesením ze dne 29. 1. 2014, č. j. 10 A 16/2012 – 39, Městský soud v Praze stěžovatele
opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku za žalobu ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení
uvedeného usnesení. Výzva byla stěžovateli doručena dne 10. 2. 2014. Podáním ze dne
18. 2. 2014 požádal stěžovatel o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku o několik měsíců s tím,
že nemá prostředky na okamžité zaplacení. Soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě
ani později nezaplatil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2014, č. j. 10 A 16/2012 – 43, řízení
zastavil podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V odůvodnění připomněl, že podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, vzniká poplatková povinnost okamžikem podání návrhu. Soudní poplatek má tudíž
být zaplacen již při podání žaloby, zaplacení poplatku na výzvu soudem by mělo být postupem
spíše výjimečným. Jestliže soud dospěl k závěru, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození
od soudních poplatků, nebylo možné vyhovět jeho žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení
poplatků či povolení jeho úhrady ve splátkách.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel včasnou kasační
stížnost. Namítl, že jeho žaloba nesměřovala proti neposkytnutí informací. Dále zdůraznil,
že stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku není věcí libovůle soudu, lhůta musí být
přiměřená a odůvodněná, musí poskytnout časový prostor k zaplacení poplatku.
Fakt, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek na počátku řízení, není relevantní.
Lze totiž očekávat, že osoba s nedostatkem finančních prostředků požádá o osvobození
od soudního poplatku, případně jej neuhradí v krátké lhůtě. Ke své žádosti o prodloužení lhůty
k zaplacení poplatku uvedl, že úvěry či půjčky se osobám v hmotné nouzi neposkytují na počkání.
Stěžovatel konečně namítl, že stanovení soudního poplatku vede ke znemožnění přístupu
k soudu. Ve své kasační stížnosti žádal i přezkum usnesení Městského soudu v Praze ze dne
17. 7. 2012, č. j. 10 A 16/2012 – 14, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu
v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků či usnesení krajského soudu,
kterým bylo zastaveno řízení o žalobě poté, co usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu
žalobce na osvobození od soudních poplatků nabylo právní moci a žalobce následně ani přes
opakovanou výzvu soudní poplatek nezaplatil, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení bylo neefektivní, jestliže
lze bez dalších úkonů meritně rozhodnout o podaném návrhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze na základě stížních
námitek a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud uvádí, že předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je nejen to,
že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl k jeho zaplacení vyzván a byl řádně
poučen o následcích nesplnění výzvy. V projednávaném případě vyzval Městský soud v Praze
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši stanovené podle §14a bod 2 písm. a)
Sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. Současně jej poučil
o následcích nesplnění této výzvy. Stěžovatel však ve lhůtě stanovené Městským soudem v Praze
ani následně soudní poplatek splatný podáním žaloby nezaplatil. Jestliže nebyla na základě podání
stěžovatele ze dne 18. 2. 2014 nikterak zpochybněna jeho poplatková povinnost, ani nebyl
odůvodněn postup podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, má Nejvyšší správní
soud za to, že Městský soud v Praze nepochybil, jestliže řízení bez dalšího zastavil.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že lhůta stanovená
k zaplacení soudního poplatku byla nepřiměřená. Vycházel totiž z toho, že Městský soud v Praze
již v usnesení ze dne 31. 1. 2012, č. j. 10 A 16/2012 – 6, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního
poplatku za podanou žalobu. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 7. 2. 2012.
Stěžovatel tak byl prokazatelně zpraven o nutnosti zaplatit soudní poplatek za žalobu téměř dva
roky před vydáním poslední výzvy k zaplacení soudního poplatku v žalobním řízení.
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že proti usnesení, jímž stěžovateli nebylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků, byla podána kasační stížnost, o níž bylo u Nejvyššího
správního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 6 As 53/2012. Podání kasační stížnosti,
jako mimořádného opravného prostředku, obecně nemá odkladný účinek, kasační stížnosti
stěžovatele nebyl ani takový účinek podle §107 s. ř. s. přiznán. Samotné podání kasační stížnosti
proto nemělo přímý vliv na nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli v řízení
o žalobě a ani na povinnost tento poplatek zaplatit. Kasační stížnost stěžovatele proti usnesení
Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků byla navíc zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 6 As 53/2012 – 11,
který nabyl právní moci dne 19. 11. 2012. Od právní moci tohoto rozsudku do vydání výzvy
k zaplacení soudního poplatku ze strany Městského soudu v Praze tak uplynula doba více
než jednoho roku, po kterou si musel být stěžovatel stále vědom nutnosti soudní poplatek
zaplatit a kdy již navíc nemohl spoléhat na to, že usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání
osvobození může být zrušeno v řízení o kasační stížnosti. Na základě uvedeného považuje
Nejvyšší správní soud stanovenou desetidenní lhůtu za zcela adekvátní okolnostem případu.
Stěžovatel v nyní projednávané kasační stížnosti žádal i přezkum usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 10 A 16/2012 – 14, jímž mu nebylo přiznáno osvobození
od soudních poplatků přiznáno. Jak bylo uvedeno výše, kasační stížností stěžovatele podanou
vůči tomuto usnesení se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 6 As 53/2012 – 11, jímž tuto kasační stížnost zamítl. Vypořádal se přitom rovněž s námitkou
stěžovatele, že se jeho žaloba ze dne 19. 1. 2012 týkala zákona o soudech a soudcích,
nikoli zákona o svobodném přístupu k informacím, jak uvedl Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že Městský soud v Praze sice ne zcela přesně uchopil předmět
řízení, neboť z žaloby stěžovatele ze dne 19. 1. 2012 skutečně vyplývá, že se stěžovatel výslovně
dovolával zákona o soudech a soudcích ohledně nevyřízení jeho podání ze dne 29. 10. 2011,
současně však uzavřel, že Městský soud v Praze dospěl ve vztahu ke stěžovateli ke správným
závěrům a předmět řízení alespoň zčásti zachytil. Podle Nejvyššího správního soudu bylo
pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků podstatné, že se skutečně jednalo
o případ formálního uplatňování práva kverulačního typu, neboť stěžovatel postupně vršením
různých podání u různých orgánů veřejné moci podle zákona o soudech a soudcích, případně
jiných právních předpisů, mj. brojil proti rozvrhu práce Okresního soudu ve Strakonicích,
ačkoli rozvrh práce samotný není napadnutelný žalobou podle §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
tak na základě uvedeného uzavřel, že Městský soud v Praze správně aplikoval závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, vydaného ve věci
téhož stěžovatele, podle něhož je při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků
na místě pečlivě zvažovat otázku charakteru a množství jím vedených sporů, neboť osoby
nemající dostatek finančních prostředků nemají institut osvobození od soudních poplatků
zneužívat k vedení sporů dle své libosti.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že soudní poplatek je právní institut, jehož úkolem
není znemožnit přístup k soudu, ale jehož funkcí je mimo jiné vyloučit nadužívání práva obrátit
se na soud v nepodstatných záležitostech či v případech zjevně neúspěšného uplatňování práva.
Povinnost zaplatit předem stanovený soudní poplatek totiž žalobce obecně nutí k tomu,
aby při zvažování, zda zaplatí požadovaný poplatek, pro sebe předběžně posoudil význam věci,
v níž hodlá podat žalobu, a posoudil si i její důvodnost. Podmínění věcného posouzení žaloby
splněním poplatkové povinnosti není v rozporu s právem na soudní ochranu mimo jiné
s ohledem na možnost osvobození od soudních poplatků. Při posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků totiž soud důsledně zkoumá právě to, zda by v konkrétním případě
nebyl požadavek na zaplacení soudního poplatku nepřípustnou překážkou pro přístup k soudu.
To však v projednávané věci Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud
(viz rozsudek ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 42/2013 – 11) neshledaly.
Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není
důvodná, a proto ji zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu