ECLI:CZ:NSS:2014:3.AS.73.2014:50
sp. zn. 3 As 73/2014 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Národní
technické muzeum, se sídlem Kostelní 42, Praha 7, zastoupen Mgr. Markem Nemethem,
advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
ze dne 31. 8. 2012, č. j. 681/12-1700-105171, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 11 Af 46/2012 – 28,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 11 Af 46/2012 - 28,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 4. 11. 2011, č. j. 494127/11/001986109392, byl žalobci
(dále „stěžovatel“) vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši
5.720.180 Kč. Porušení rozpočtové kázně se měl stěžovatel dopustit tím, že v rozporu
se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále „zákon o veřejných zakázkách“),
účelově rozdělil veřejnou zakázku spočívající v dodávce a poskytování IT služeb společností
SUMA spol. s r. o., když s danou společností uzavřel samostatné smlouvy o auditu, poskytování
servisu a kupní smlouvu. Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, na jehož základě
byl rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jehož působnost převzalo
od 1. 1. 2013 Odvolací finanční ředitelství v Brně (dále „finanční ředitelství“), ze dne 31. 8. 2012,
č. j. 681/12-1700-105171, platební výměr změněn tak, že částka, kterou byl stěžovatel povinen
odvést do státního rozpočtu, byla snížena na 5.636.180 Kč. Důvodem byla skutečnost,
že v případě smlouvy o auditu se stěžovatel dělení zakázky nedopustil.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou, v níž především
tvrdil, že zákon byl porušen až po překročení finančního limitu dvou milionů korun bez DPH,
který zákon stanoví pro zakázky malého rozsahu. Uvedl, že za IT služby tak mohl nesprávně
uhradit jen částku 3.320.180 Kč (stěžovatel měl pravděpodobně na mysli částku 3.720.180 Kč).
Rovněž namítal, že z celkového součtu dodávek IT služeb měla být vyloučena ta plnění, která
realizoval skrze zadávací řízení na tzv. elektronickém tržišti. Dle stěžovatele se navíc v případě
smluv o koupi, servisu a auditu jedná o plnění jiného charakteru, a nelze proto automaticky
usuzovat na porušení zákona o veřejných zakázkách. Nebylo ani doloženo, že se jednalo
o úmyslné dělení veřejné zakázky. V závěru finančnímu ředitelství vytkl, že nebyly provedeny
veškeré důkazy, které v řízení navrhnul (výslech svědků a listinné důkazy).
Rozsudek Městského soudu v Praze
Městský soud v Praze (dále „městský soud“) zamítl správní žalobu dle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2014,
č. j. 11 Af 46/2012 – 28, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností.
Městský soud se ztotožnil s finančním ředitelstvím, že každá veřejná zakázka musí
být posuzována v daném kontextu z hlediska věcného, místního, časového a funkčního. V daném
případě byl předmětem zakázek nákup softwaru a hardwaru, servisního materiálu a vlastního
servisu, přičemž audit sloužil jako podklad pro rozhodování, jaké vybavení nakoupit. Městský
soud proto dovodil, že podmínka věcné, časové a funkční souvislosti byla splněna, a jednalo
se tudíž o jednu veřejnou zakázku v celkové hodnotě 5.636.180 Kč, která neměla být rozdělena.
Vzhledem k objemu veřejné zakázky, městský soud odmítl argumentaci, že některé
dodávky byly realizovány skrze elektronické tržiště. Městský soud uvedl, že celková hodnota
zakázky eliminuje povinnost stěžovatele zadat ji prostřednictvím tohoto nástroje, neboť tímto
způsobem mohou postupovat pouze zadavatelé v případě zakázek do dvou milionů Kč.
Ani městský soud neshledal důvody pro provedení stěžovatelem navržených důkazů
ve správním řízení, neboť tyto návrhy stěžovatel učinil veden nesprávnou úvahou o významu
provedeného zadávacího řízení na elektronickém tržišti. Proto, ačkoli se finanční ředitelství
s návrhem náležitě nevypořádalo, nemělo toto procesní pochybení vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí.
Kasační stížnost
Kasační stížností ze dne 7. 4. 2014 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přičemž z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že uplatňuje rovněž důvod dle písm. d) tohoto ustanovení.
Nejprve uvádí, že od městského soudu neobdržel výzvu k vyjádření, zda souhlasí
s rozhodnutím bez nařízení jednání. Domnívá se proto, že ústní jednání mělo být ve věci
nařízeno.
Obdobně jako ve správní žalobě namítá, že zákon o veřejných zakázkách mohl porušit
pouze v částce, která převyšuje dva miliony Kč bez DPH, což je hranice pro zakázky malého
rozsahu. Upozorňuje, že touto argumentací se městský soud vůbec nezabýval a rozsudek je v této
části nepřezkoumatelný. Stěžovatel se domnívá, že v dané věci nejde primárně o výklad
jednotlivých smluv, ale o provedené plnění, které je u každé smlouvy odlišné.
Argumentuje rovněž tím, že některé zakázky byly zadány prostřednictvím elektronického
tržiště a v tomto směru trvá na námitkách uplatněných již v žalobě.
Stěžovatel však především nesouhlasí se závěrem městského soudu ohledně navržených
důkazů ve správním řízení. Zdůrazňuje, že správnímu orgánu navrhnul jako důkaz zápis
z výběrového řízení na zajištění správy počítačové sítě, nabídku společnosti SUMA spol. s r. o.,
nabídku společnosti Balcom a označil svědky – Ing. O. R., Ing. D. Ř., J. G. a Mgr. M. J., kteří se
na zakázce přímo podíleli. Rozporuje názor, že svědky navrhl s ohledem na nesprávný právní
názor, přičemž upozorňuje, že neprovedením výslechů došlo k pochybení při zjišťování
skutkového stavu. Zdůrazňuje, že městský soud v tomto směru považoval postup správního
orgánu za chybný a přesto napadené rozhodnutí nezrušil. Stěžovatel má za to, že jmenovaní
svědci mohou nejlépe dosvědčit, jakým způsobem byla provedena jeho představa o předmětu a
ceně plnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 28. 5. 2014. Odkazuje na svá předchozí
vyjádření a ztotožňuje se s názory městského soudu. Zdůrazňuje, že stěžovatel rozdělil spolu
související dodávky, které měly charakter věcné, časové a místní souvislosti, přičemž upozorňuje,
že uzavřel smlouvy jen s jedním dodavatelem. Má za to, že rozsudek městského soudu je řádně
odůvodněn a reaguje na veškeré námitky stěžovatele. S odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 54/01, připomíná, za jakých okolností nemusí soud vyhovět
všem důkazním návrhům účastníků. Kasační stížnost navrhuje zamítnout.
K vyjádření žalovaného podal stěžovatel repliku, která však nepřinesla žádnou novou
argumentaci podstatnou pro posouzení věci.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval problematikou splnění podmínek řízení. Zjistil,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
a jsou splněny i obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval argumentací, která se vztahuje ke kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V tomto ohledu stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost
rozsudku a vadu řízení spočívající v tom, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, ačkoli
mu výzva k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, nebyla doručena.
Dle stabilní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek ze dne
11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003-59) způsobuje rozhodnutí soudu o věci bez nařízení jednání,
aniž by byla žalobci řádně doručena výzva k vyslovení souhlasu s takovým postupem, vadu řízení,
jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho
zrušení. Účastníku totiž nelze upřít právo na projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti
vyjádřit se k věci, jak je mu garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Tento princip je součástí práva na spravedlivý proces a byl několikrát akcentován i Ústavním
soudem (blíže k tomu např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995 nebo sp. zn. IV. ÚS
97/94 ze dne 20. 2. 1995). Nejvyšší správní soud však zjistil, že k takovému pochybení
v posuzované věci nedošlo. Soudní spis obsahuje na čísle listu 11 usnesení, kterým byl stěžovatel
vyzván k zaplacení soudního poplatku za správní žalobu. Součástí tohoto usnesení je rovněž
výzva k vyslovení souhlasu rozhodnout věc bez nařízení jednání včetně příslušného poučení
dle §51 odst. 1 s. ř. s. Usnesení obsahující předmětnou výzvu bylo doručeno do datové schránky
tehdejšího zástupce stěžovatele dne 26. 11. 2012. Stěžovatel ve lhůtě dvou týdnů od doručení,
a ani později, na výzvu nereagoval a tudíž platí fikce souhlasu stěžovatele dle §51 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání. Tím je posuzovaná námitka spolehlivě
vyvrácena a městský soud tedy nepochybil, když ústní jednání nenařídil.
Ke kasačnímu důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dále směřuje
námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku. Stěžovatel pokládá rozsudek městského soudu
za nepřezkoumatelný v důsledku nevypořádání námitky, že porušení rozpočtové kázně mohlo
nastat až od částky přesahující dva miliony Kč – tedy od částky vyšší, než je maximální hranice
pro zakázky malého rozsahu.
Problematice nepřezkoumatelnosti rozsudku se věnuje celá řada rozhodnutí zdejšího
soudu. V této otázce je tedy judikatura již zcela konstantní a podrobně specifikuje, že rozhodnutí
soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů především tehdy, opírá-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud soud zcela opomene
vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, popřípadě rozsudky ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nepřezkoumatelný je rovněž rozsudek, z jehož
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44).
V daném případě byla námitka, že porušení rozpočtové kázně připadá v úvahu
až od částky převyšující dva miliony Kč, součástí stěžejní části stěžovatelovy argumentace. Tuto
námitku však městský soud dostatečným způsobem nereflektoval, respektive se zaměřil, na jiných
místech odůvodnění rozsudku, na aspekty související s důsledky posuzování správnosti zadání
veřejné zakázky. Městský soud pouze obecně uvedl, proč pokládá názor o porušení rozpočtové
kázně za opodstatněný. V souladu s §44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová
pravidla“) činí odvod za porušení rozpočtových pravidel spočívajících v neoprávněném použití
peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu částku, v jaké byla rozpočtová kázeň
porušena. Je proto nezbytné zohlednit, zda vyměřený odvod skutečně odpovídá výši
neoprávněně čerpaných prostředků. Platí, že v případě oprávněného čerpání alespoň části
prostředků by bylo nezbytné odvod do státního rozpočtu příslušným způsobem upravit.
Obdobný závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 7 Afs 107/2008-100, jehož právní věta zní: „Stanoví-li §44 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb.,
rozpočtová pravidla, … povinnost odvést při porušení rozpočtové kázně zpět do státního rozpočtu odvod ve stejné
výši v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, je při stanovení výše takového odvodu třeba zohlednit,
že část peněžních prostředků byla čerpána v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami, a rozlišovat mezi
oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky.“ Právě takového rozlišování se stěžovatel
dožadoval na základě názoru, že do částky dvou miliónů korun bez DPH hodnoty zakázky
nebylo vlastně možné rozpočtová pravidla porušit. Městský soud však tuto skutečnost
do své úvahy nikterak nepromítl. Správné stanovení výše odvodu představuje jeden za stěžejních
aspektů v případech úvah o porušení rozpočtové kázně. Za tohoto stavu rozhodně nebylo
na místě, aby soud stěžovatelovu námitku prakticky ignoroval a vystačil si s plochým
konstatováním, že k porušení rozpočtové kázně došlo, a to bez ohledu na správnost uvedeného
názoru stěžovatele. Městský soud měl náležitě vysvětlit, zda byla rozpočtová kázeň porušena
v celém objemu finančních prostředků vyplacených za správu počítačové sítě, či jen v části
přesahující limit pro zakázky malého rozsahu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud pochybil, když shora uvedenou
námitku nevypořádal, a napadený rozsudek tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Zároveň je na tomto místě vhodné poznamenat, že systém správního soudnictví
je založen na dvojinstančním kasačním principu, a proto se nemohl uvedenou námitkou zabývat
ani zdejší soud. V opačném případě by totiž nepřípustně nahrazoval úvahu městského soudu
a zmíněný kasační princip by popřel. Rozhodně je třeba zdůraznit, že správné řešení právní
a skutkové podstaty stěžovatelovy námitky nelze v žádném případě předjímat. Právě
její posouzení bude totiž úkolem městského soudu v dalším řízení.
Za daného stavu se musel zdejší soud zabývat otázkou, zda je oprávněn odpovědět
na některé další námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti. Řešení této situace
je podrobně popsáno v usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS. V tomto usnesení rozšířený
senát vyslovil, že „krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek,
které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy
o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám,
od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud podotýká,
že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami je nutno jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení
a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude).
Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku
zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní
či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném
řízení nadále za bezpředmětné“. Rovněž nyní posuzovaná kasační stížnost obsahuje námitky,
které se týkají přezkoumatelných závěrů městského soudu a jsou od výše uvedené problematiky
dostatečně oddělitelné. Nejvyšší správní soud má zároveň za to, že jejich řešení je podstatné
pro další fázi řízení ve věci, a tudíž je namístě se jejich důvodností zabývat.
Stěžovatel mimo jiné namítal, že jeho postupem nedošlo k úmyslnému dělení veřejné
zakázky. Argumentuje, že předmět smlouvy o koupi hardwaru a softwaru se diametrálně odlišuje
od smlouvy o zpracování auditu a poskytování servisu. Nejednalo se tudíž o jednu veřejnou
zakázku.
Judikatura Nejvyššího správního soudu vztahující se k dělení veřejných zakázek vychází
z předpokladu, že pro zjištění, zda je konkrétní plnění ve prospěch zadavatele jedinou veřejnou
zakázkou nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, je rozhodující věcný charakter
takového plnění; poptává-li zadavatel plnění svým charakterem totožné či obdobné (např. plnění
stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavatele v témže časovém
období a za týchž podmínek co do charakteru plnění), pak takové plnění musí zadávat
jako jedinou veřejnou zakázku podle zákona o veřejných zakázkách. V případě zadávání takové
jediné veřejné zakázky přitom není vyloučeno připustit podávání nabídek jen na její jednotlivé
části (blíže k tomu např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 2 Afs 55/2010-173). Vzhledem k tomu, že v případě smlouvy o zpracování auditu finanční
ředitelství konstatovalo, že se stěžovatel dělení zakázky nedopustil, zaměřil se Nejvyšší správní
soud na souvislosti mezi zakázkami, z nichž vzešla smlouva kupní a smlouva o poskytování
servisu.
Ze správního spisu vyplynulo, že výše uvedené smlouvy byly uzavřeny na základě
výběrového řízení na zajištění správy počítačové sítě stěžovatele. Ve spise je rovněž založena
nabídka společnosti SUMA spol. s r. o., která obsahuje několik variant smluvního vztahu.
Součástí všech variant je dodávka hardwarového a softwarového vybavení. Se společností SUMA
spol. s r. o. byla nakonec uzavřena smlouva o poskytování servisu č. NTM-08-06, přičemž
dle bodu 1.3.9 smlouvy představuje poskytování servisní činnosti i dodávky hardwaru a softwaru.
Smlouva byla uzavřena dne 1. 6. 2008 na zkušební dobu třech měsíců. Následně byla
se společností SUMA spol. s r. o. uzavřena kupní smlouva č. NTM/2008/08/01, která vzešla
z výběrového řízení prostřednictvím elektronického tržiště. Obsahem smlouvy byly průběžné
dodávky hardwaru a softwaru po dobu dvou let od jejího podpisu – tedy do 7. 8. 2010.
Po vypršení zkušební doby, sjednané v první smlouvě o poskytování servisu, byla se společností
SUMA spol. s r. o. uzavřena navazující smlouva s obdobným obsahem, ale na dobu od 1. 9. 2008
do 30. 4. 2011. Předmětem smlouvy byly mimo servisní činnosti i dodávky hardwarového
a softwarového vybavení. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že uzavřené smlouvy obsahovaly
plnění svým charakterem totožné, neboť obsahovaly explicitní závazek prodávajícího, respektive
poskytovatele, dodávat stěžovateli po dobu platnosti smlouvy hardwarové a softwarové vybavení.
Zároveň se obě smlouvy časově překrývají. S jistou mírou zjednodušení tak lze konstatovat,
že uzavřené smlouvy realizovaly jedinou veřejnou zakázku spočívající ve správě počítačové sítě,
respektive její údržbě a obnovování. Pokud stěžovatel argumentuje tím, že se smlouvy liší svým
předmětem, lze poznamenat, že takový závěr nelze přijmout jednoznačně a z pohledu zákona
o veřejných zakázkách je podstatné, zda spolu jednotlivá plnění věcně, časově a místně souvisí.
Tato souvislost je přitom z obsahu smluv jasně patrná – mimo jiné se jednalo o dodávky
hardwaru a softwaru pro stejného zadavatele v prakticky shodném časovém rámci. Nejvyšší
správní soud tudíž souhlasí s finančním ředitelstvím i městským soudem, že se jednalo o jedinou
veřejnou zakázku v celkové hodnotě 5.636.180 Kč.
Vypořádat lze rovněž kasační námitku, že do celkového součtu uskutečněných dodávek
neměla být započítána plnění, která vzešla z výběrového řízení prostřednictvím elektronického
tržiště.
V době, kdy stěžovatel zadával zakázku prostřednictvím elektronického tržiště, byl tento
způsob zadávání upraven usnesením vlády ČR č. 683/2002, o opatřeních ke koordinovanému
vynakládání finančních prostředků na informační a komunikační technologie. Toto usnesení
zavedlo povinnost používat elektronické tržiště veřejné správy k nákupu informačních
a komunikačních technologií v případě, kdy předpokládaná hodnota nepřesáhne maximální
hranici pro veřejnou zakázku malého rozsahu. V rozhodné době zákon o veřejných zakázkách
určoval pro zakázku malého rozsahu horní hranici předpokládané hodnoty, v případě dodávek
či služeb, částkou dvou milionů Kč bez DPH (viz §12 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách).
V daném případě však stěžovatel nedoložil, že by před zadáním veřejné zakázky stanovil její
předpokládanou hodnotu v souladu s §13 zákona o veřejných zakázkách, a není proto zřejmé,
z čeho vycházel při rozhodování, který druh zadávacího řízení zvolit. Skutečná výše vynaložených
prostředků ovšem dokládá, že by předpokládaná hodnota zakázky musela několikrát přesáhnout
limit pro zakázky malého rozsahu, a tudíž by nemohla být zadána prostřednictvím elektronického
tržiště. Takovou možnost zadávání by stěžovatel neměl ani v případě, kdy by zakázku rozdělil
na dílčí části ve smyslu ustanovení §98 zákona o veřejných zakázkách. Platí totiž, že „[j]e-li veřejná
zakázka rozdělena na části, je pro stanovení předpokládané hodnoty rozhodující součet předpokládaných hodnot
všech částí veřejné zakázky“. Součet předpokládaných hodnot by částku dvou milionů Kč
pochopitelně přesáhl také.
V souladu s názorem finančního ředitelství i městského soudu tak lze konstatovat,
že stěžovatel nemohl danou zakázku (ani její části) zadávat prostřednictvím elektronického tržiště,
neboť celková výsledná částka několikrát přesáhla hranici pro zakázky malého rozsahu.
Tím, že stěžovatel předpokládanou hodnotu veřejné zakázky nestanovil, respektive nedoložil
opak, navíc porušil ustanovení §13 zákona o veřejných zakázkách a princip transparentnosti,
který je zakotven v §6 tohoto zákona. V tomto dílčím posuzovaném smyslu nebyl tedy důvod
z částky vyměřené žalovaným vyloučit plnění vzešlá ze zadávacího řízení prostřednictvím
elektronického tržiště.
Poslední námitka, kterou se musel Nejvyšší správní soud zabývat, spočívá v přesvědčení
stěžovatele, že městský soud pochybil, když neprovedl dokazování výslechem jím navržených
svědků.
Rozhodnutí, které z navržených důkazů soud provede a které nikoliv, je podle §52
odst. 1 s. ř. s. výlučně na úvaze soudu, přičemž platí, že soud by měl dostatečně a přesvědčivě
odůvodnit, proč některé z navržených důkazů neprovedl. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že z napadeného rozsudku vyplývají důvody pro neprovedení stěžovatelem navržených důkazů
(výslechy svědků) zcela srozumitelně. Stěžejním důvodem totiž byla jejich nadbytečnost. Výslechy
svědků postrádají potenciál změnit názor městského soudu ohledně skutkových a právních
otázek souvisejících s povahou veřejné zakázky, neboť listinné důkazy (založené ve správním
spise) dostatečným způsobem dokládají, že zakázka na správu počítačové sítě byla stěžovatelem
rozdělena účelově. Je rovněž zřejmé, že dílčí zakázky nebyly zadány způsobem předpokládaným
v zákoně o veřejných zakázkách. Za těchto okolností lze souhlasit s městským soudem,
že ani jisté pochybení finančního ředitelství, které se k neprovedení všech důkazů nevyjádřilo,
nemohlo mít vliv na jeho konečné rozhodnutí. O zjištěném skutkovém stavu nemá zdejší soud
pochybnosti a v souladu s městským soudem se domnívá, že by výslechy navržených svědků
žádné nové skutečnosti neodhalily. I poslední námitka stěžovatele je tudíž nedůvodná.
Jeden kasační důvod je ovšem důvodný. Rozsudek krajského soudu je ve shora uvedeném
smyslu zatížen vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to pro nevypořádání všech
námitek vznesených ve správní žalobě. Nejvyšší správní soud proto kasační stížností napadený
rozsudek podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení, v němž je tento soud vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) a jeho úkolem bude dostatečným způsobem
(srov. požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí uvedené výše) vypořádat námitku ohledně
výše odvodu za porušení rozpočtové kázně – konkrétně se vypořádat s tvrzením, že část
peněžních prostředků byla čerpána v souladu s pravidly platnými pro zakázky malého rozsahu
a tudíž do určeného limitu by ani netvořila součást povinnosti odvodu do státního rozpočtu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. městský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu