ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.106.2014:28
sp. zn. 3 Azs 106/2014 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Ing. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyň: a) M. A.,
a b) S. A., obě zastoupeny advokátkou JUDr. Annou Doležalovou, MBA, sídlem Jablonského
604/7, Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2013, č. j. OAM-221/ZA-ZA06-ZA04-
2012 a ze dne 18. 10. 2013, č. j. OAM-328/ZA-K01-ZA04-2012, o kasační stížnosti žalobkyň a)
a b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2014, č. j. 32 Az 14/2013 -
70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyň JUDr. Anně Doležalové, MBA, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5.560 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní
moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobkyň nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhají zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým
byly jako nedůvodné zamítnuty jejich žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2013,
č. j. OAM-221/ZA-ZA06-ZA04-2012 ve vztahu k žalobkyni a) a ze dne 18. 10. 2013, č. j. OAM-
328/ZA-K01-ZA04-2012 ve vztahu k žalobkyni b), kterými jim nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o azylu“).
Žalovaný ve svých rozhodnutích vycházel ze skutečnosti, že důvodem žádosti o udělení
mezinárodní ochrany žalobkyně a), která je ingušské národnosti a vyznává islám, je obava o její
bezpečí v souvislosti s obviněním ze spolupráce s tzv. bojovníky, že se obává jednání kadyrovců,
kteří ji unesli a znásilnili, a má rovněž obavy z reakce svých příbuzných na to, že se stala
svobodnou matkou. V případě žalobkyně b) byla důvodem žádosti o udělení mezinárodní
ochrany obava žalobkyně a), tedy matky žalobkyně b), o dceřino bezpečí v souvislosti s potížemi,
které měla samotná žalobkyně a) ve své vlasti. Žalovaný však dospěl k závěru, že zde nejsou
zákonné podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Žalobkyně a) nebyla ve své vlasti
nijak politicky činná ani organizovaná a nevyšlo ani najevo, že by se stala terčem zájmu státních
orgánů ve své vlasti či jiných skupin, které by jimi byly podporovány. Za situace zjevného využití
nelegálních prostředků vůči žalobkyni a) a zneužití jejího postavení k uspokojování sexuálních
služeb ze strany příslušníků bezpečnostních složek Federální služby bezpečnosti se žalobkyně
a) nepokusila vyhledat pomoc, byť měla možnost obrátit se se stížností na jejich postup
na justiční orgány, kancelář veřejného ochránce práv či zastoupení mezinárodních nevládních
organizací v Ruské federaci, jak se podává z Informace MZV ČR č. j. 102117/2012-LPTP ze dne
2. 7. 2012, doplněné dne 10. 8. 2012. Žalobkyně ostatně nevyhledala ani jakoukoliv jinou pomoc
a konečně nevyužila ani institutu vnitřního přesídlení, aby své tvrzené potíže řešila.
Proti rozhodnutí žalovaného podaly obě žalobkyně samostatné žaloby vedené
pod sp. zn. 32 Az 14/2013 a sp. zn. 32 Az 15/2013, spojené ke společnému řízení
pod sp. zn. 32 Az 14/2013, které byly rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 4. 2014, č. j. 32 Az 14/2013 - 70 (dále jen „rozsudek“) zamítnuty. V odůvodnění tohoto
rozsudku krajský soud uvedl, že neshledal žádná pochybení v průběhu správního řízení,
které předcházelo vydání napadených rozhodnutí žalovaného; ten se v nich také vypořádal
s veškerými žalobkyněmi uváděnými argumenty objektivně a na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu, obě rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Krajský soud se ztotožnil
s odůvodněním uvedeným v obou rozhodnutích žalovaného. U žalobkyně a) podle krajského
soudu nebyly dány podmínky pro udělení azylu dle §12 písm. a) a §12 písm. b) zákona o azylu.
V tomto ohledu žalobkyně b), která je nezletilá, sdílí osud své matky, žalobkyně a), a žádný jiný
důvod, pro který by bylo lze této žalobkyni b) podle §12 azyl udělit, tvrzen nebyl. Soud shledal
správným i závěr žalovaného o neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, neboť
ten záleží na volné úvaze žalovaného a v daném případě meze správního uvážení, nahlížeje
z pohledu respektování práva na spravedlivý proces, nebyly překročeny. Proto krajský soud
neshledal nesprávným ani závěr žalovaného o neudělení azylu dle §13 zákona o azylu,
když podmínky tzv. azylu za účelem sloučení rodiny u žalobkyň nebyly dány, není-li žádná z nich
rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl azyl udělen. Konečně krajský soud posoudil jako
správný i závěr žalovaného o nepřiznání doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu,
neboť žalobkyně nesplňují podmínky, za kterých lze tuto poskytnout. I zde se krajský soud plně
ztotožnil se závěry žalovaného.
Proti rozsudku krajského soudu podaly žalobkyně [dále jen „stěžovatelky“, nebo také
„stěžovatelka a)“ a „stěžovatelka b)“] kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro tvrzenou
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto vadu mělo být rozhodnutí
správního orgánu zrušeno, a konečně i pro nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů v rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení
před soudem, pokud mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelky v kasační stížnosti namítaly, že žalovaný nezjistil stav věcí náležitě
tak, aby o něm nebyly pochybnosti, čímž porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
a nesprávně aplikoval i příslušná ustanovení zákona o azylu (§12, §14 a §14a). Stěžovatelka byla
unesena a držena v sexuálním otroctví v zemi původu, bylo jí vyhrožováno smrtí, přičemž takové
jednání příslušníků Federální bezpečnostní služby (dále také jen „FSB“) lze považovat
za pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů. Jednání příslušníků FSB podle
stěžovatelky a) splňuje i definiční znaky pronásledování kvůli pohlaví, popř. na základě
příslušnosti k sociální skupině, neboť se dostala do situace, která vedla k početí nemanželského
dítěte a svobodné matky v muslimském světe lze za specifickou sociální skupinu považovat.
S ohledem na její postavení svobodné matky jí současně hrozí i pronásledování ze strany
příbuzných. Jelikož se stěžovatelka a) stala obětí sexuálního vykořisťování v zemi svého původu,
což na ní zanechalo i doživotní psychické následky, a je i bez finančních prostředků, splňuje
především podmínky pro udělení humanitárního azylu. V případě návratu do země původu
se totiž obává hrozby vážné újmy spočívající v nelidském či ponižujícím zacházení z více stran,
především pronásledování ze strany FSB či sympatizujících kadyrovců. Zde má význam
i ingušská národnost obou stěžovatelek, neboť osoby ingušské národnosti jsou u občanů Ruské
federace považovány za podřadné, potenciálně nebezpečné a běžně musejí čelit diskriminaci.
Na stěžovatelku a) se navíc pohlíží jako na osobu pomáhající terorismu, ačkoliv tomu
tak ve skutečnosti není. Nastalá situace stěžovatelek pak nemůže být řešena ani jejich
přestěhováním v rámci Ruské federace, neboť stěžovatelka a) je osobou bez dokladů a neunikla
by tak pozornosti ruských státních orgánů. Stížní důvody pak plně dopadají i na postavení
stěžovatelky b) jako osoby nezletilé.
Soud poté, co posoudil, že kasační stížnost je přípustná (§104 s. ř. s.), dospěl k závěru,
že tato není přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neboť svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelek. Neurčitý pojem „podstatného přesahu vlastních zájmů“, který zákon
při vymezení podmínek přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany užívá, není
sice zákonem definován, je však na tomto místě možno poukázat na jeho výklad, který již dříve
provedl Nejvyšší správní soud zejména v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto rozhodnutí „přesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Ve shora citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu byly vymezeny i typové
případy, které onu podmínku „podstatného přesahu vlastních zájmů“ stěžovatele, jak má na mysli
§104a s. ř. s. splňují. Jedná se o tyto případy:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z uvedeného je zjevné, že kasační stížnost stěžovatelek nesplňuje kritéria takto judikatorně
Nejvyšším správním soudem vyloženého pojmu „podstatného přesahu vlastních zájmů“.
Stěžejní argumentace stěžovatelek v kasační stížnosti totiž směřuje k závěrům krajského
soudu, v nichž se soud přiklonil k názoru, který zaujal žalovaný. Stěžovatelky namítaly, že krajský
soud pouze odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu bez bližšího odůvodnění
takového postupu a bez bližší právní argumentace, což činí napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Stěžovatelky však v kasační stížnosti pouze opakovaly námitky, které
uplatnily již v žalobách podaných proti rozhodnutím žalovaného. Neuvedly nic, co by svědčilo
o tom, že tyto výtky mohou mít „širší dopad“ i mimo sféru postavení stěžovatelek, resp. mimo
jejich vlastní zájmy, jak právě ust. §104a s. ř. s. předpokládá a jak bylo blíže vyloženo v dříve
zmíněném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
Fakticky se tak stěžovatelky kasační stížností domáhaly přezkumu závěrů krajského soudu
obsažených v napadaném rozsudku, avšak pouze v rámci svých vlastních zájmů, aniž by se měly
při posuzování namítaných stížních důvodů řešit i právní otázky buď neřešené vůbec či řešené
v judikatuře rozdílně, nebo aniž by z těchto stížních důvodů vyplynula potřeba tzv. judikaturního
odklonu do výkladu, který je dosud ve věcech udělení azylu o právních otázkách,
které zdůrazňovaly i stěžovatelky, přijímán či aniž by krajský soud nerespektoval ustálenou
judikaturu a jeho rozhodnutí by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
Krajský soud se v napadeném rozsudku jednotlivě vyjádřil ke všem bodům, o které stěžovatelky
svoje žaloby opíraly, věcně, srozumitelně a přesvědčivě vypořádal vše, co v řízení bylo třeba
v návaznosti na argumentaci stěžovatelek. Poukázal přitom na výsledky správního řízení a v něm
shromážděné informace a důkazy, tyto podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ dopadající
hmotněprávní normy a v neposlední řadě neodhlédl ani od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, kterou také při svých úvahách vzal v potaz. Skutečnost, že krajský soud
si osvojil správné právní názory žalovaného správního orgánu, a to zejména při úvahách
o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu Nejvyšší
správní soud také nepovažuje za pochybení krajského soudu, neboť takovou možnost připustil
Nejvyšší správní soudu již ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
dostupném na www.nssoud.cz. Na tomto místě je třeba opět zdůraznit, že důvody, pro které byla
podána kasační stížnost, byly pouze opakováním téhož, co pojednal v napadeném rozsudku
již krajský soud, a tyto důvody nebyly v kasační stížnosti jakkoliv dále upřesněny, doplněny
či rozvedeny nad rámec předchozího právního posouzení krajským soudem a v řízení
před žalovaným.
Za těchto okolností Nejvyššímu správnímu soud nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelek, a proto kasační stížnost podle
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. a §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Jelikož stěžovatelkám byla pro řízení před krajským soudem ustanovena zástupkyní
advokátka, podle §35 odst. 8, věta čtvrtá s. ř. s., zastupuje takto ustanovená advokátka
stěžovatelky i v řízení o kasační stížnosti; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát v souladu s ust. §35 odst. 8, část věty první za středníkem s.ř.s. a §120 s. ř. s.
Výše odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění vyhlášky č. 390/2013 Sb., a to za 2 úkony právní služby spočívající v sepsání kasační
stížnosti obou stěžovatelek (§12 odst. 4 citované vyhlášky) ze dne 23. 5. 2014 ve výši po 2.480
Kč; dále advokátce náleží náhrada hotových výdajů ve výši dvou režijních paušálů po 300 Kč
[§8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky]. Ustanovené
advokátce se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši
5.560 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho
měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady zastoupení žalobkyň (stěžovatelek) nese stát
(§60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. července 2014
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu