ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.113.2012:41
sp. zn. 4 Ads 113/2012 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. P., zast.
JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2012, č. j. 34 Ad 45/2011 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 3. 2011, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná
zamítla námitky a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 15. 11. 2010,
kterým žalobci zvýšila od 1. 6. 1998 starobní důchod podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“), s tím, že starobní důchod žalobce k 1. 6. 1998 činí 7319 Kč měsíčně.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce dne 30. 6. 1998 podal žádost
o starobní důchod s datem přiznání od 1. 6. 1998 . Požadovaný důchod mu byl přiznán
rozhodnutím ze dne 1. 10. 1999, přičemž žalovaná postupovala v souladu s §71 odst. 1, 4 zákona
o důchodovém pojištění, tedy provedla výpočet jak podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995,
tak i podle právních předpisů platných po 31. 12. 1995, přičemž dospěla k závěru, že pro žalobce
je výhodnější výpočet podle zákona o důchodovém pojištění. V podání ze dne 20. 10. 1999
žalobce s tímto nesouhlasil a požádal o změnu data přiznání starobního důchodu od 30. 6. 1996
podle mimořádného opatření č. 465/1968 Sb., s účinností od 1. 6. 1998. Žalovaná tomuto
požadavku vyhověla rozhodnutím ze dne 6. 1. 2000, přičemž opět provedla kontrolní výpočet a
dospěla k závěru, že pro žalobce je výhodnější důchod vypočtený na základě zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
[2] Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2010 byl žalobci zvýšen starobní důchod od 1. 6. 1998 podle
ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Důvodem pro zvýšení
starobního důchodu byl chybný výpočet výše jeho starobního důchodu v rozhodnutí ze dne
6. 1. 2000, kterým byla sice správně stanovena procentní výměra starobního důchodu ve výši
4505 Kč měsíčně ke dni vzniku nároku na důchod, ale nebylo započteno 7 % zvýšení
(z průměrného měsíčního (redukovaného) výdělku za dobu dalšího zaměstnání. Protože žalobce
získal do dne vzniku nároku 34 celých roků pojištění, činí výše procentní výměry 51%
výpočtového základu měsíčně. Při stanovení výpočtového základu podle zákona č. 155/1995 Sb.
žalovaná vyšla z osobního vyměřovacího základu, který činí 19 038 Kč. Výpočtový základ
žalovaná stanovila ve výši 7404 Kč. Procentní výměra v případě žalobce , s ohledem na výše
uvedené, činí podle žalované 3777 Kč. Při kontrolním výpočtu podle zákona č. 100/1988 Sb.,
však žalovaná zjistila, že procentní výměra starobního důchodu žalobce by činila 4505 Kč
měsíčně, tudíž žalovaná přiznala žalobci důchod v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb. Celkem
tedy starobní důchod žalobce činil 5425 Kč. Výplata důchodu k e dni 30. 6. 1996 mu však
nenáležela, jelikož žalobce zvolil zvyšování starobního důchodu za dobu dalšího zaměstnání
a o výplatu starobního důchodu požádal až od 1. 6. 1998. Od tohoto data činil jeho starobní
důchod 7319 Kč, protože mu z důvodu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na starobní důchod
vznikl nárok na zvýšení procentní výměry o 7 % redukovaného průměrného měsíčního výdělku.
Procentní výměra důchodu tak činila 3535 Kč, přičemž k této částce náleželo zvýšení o 38,6%
podle ustanovení §2 zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů
přiznávaných v roce 1995, ve znění účinném do 31. 12. 1995, tj. o 1365 Kč měsíčně, takže nově
stanovená procentní výměra starobního důchodu ke dni 30. 6. 1996 činila 4900 Kč měsíčně.
Zvýšení starobního důchodu ve výši 7% za další zaměstnání po vzniku nároku na starobní
důchod není diskriminující, ale odpovídá zákonu č. 100/1988 Sb. Žalovaná nemohla žalobci
částku zvýšit o 626 Kč, jak požaduje žalobce, neboť tato částka, byť byla přiznána rozhodnutím
žalované ze dne 1. 10. 1999, byla vypočtena na základě zákona o důchodovém pojištění. Jelikož
žalobce požadoval výpočet ke dni 30. 6. 1996 na základě jeho podání ze dne 20. 10. 1999, změnily
se rozhodné skutečnosti pro výpočet výše důchodu žalobce, který mu byl přiznán podle zákona
č. 100/1988 Sb. a podle tohoto předpisu proto musela žalovaná vypočítat i zvýšení starobního
důchodu za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na starobní důchod. Žalovaná dále
vysvětlila, jakým způsobem v jednotlivých následujících letech došlo k navyšování starobního
důchodu žalobce. Jelikož žalobce splnil podmínky příkazu ministra práce a sociálních věcí
č. 27/2003, kterým byla žalovaná pověřena k odstraňování některých tvrdostí, které by se
vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, upravila žalovaná výši důchodu v souladu s tímto
příkazem nejdříve od 1. 1. 2004, od kterého procentní výměra starobního důchodu žalobce činí
částku 8937 Kč. Celkem tak starobní důchod žalobce činil částku 10247 Kč měsíčně. Žalovaná
dále popsala zvýšení starobního důchodu žalobce za jednotlivé roky od roku 2004 do 2009,
přičemž dospěla k závěru, že od 1. 1. 2009 činil starobní důchod žalobce částku 13905 Kč
měsíčně.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 15. 5. 2011, ve které
nesouhlasil s tím, že nejvyšší výměra starobního důchodu je podle §24 zákona č. 100/1988 Sb.,
omezena na 3250 Kč s odůvodněním, že jeho odchod do důchodu při dosažení 50. let věku
zajišťovalo mimořádné opatření vlády č. 465/1968 Sb. Žalobce poukazoval na to, že nastoupil
dne 20. 11. 1967 a odešel z podzemí uranových dolů k 30. 6. 1981. Částka v max. výši 3250 Kč se
týká horníků, kteří odešli do důchodu v 55. letech, což nebyl jeho případ. Správně měl být
aplikován §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/ 1988 Sb. a měla proto pro něho platit hranice
nejvyšší výměry 3800 Kč, která se vztahovala na osoby zaměstnané 10 let v uranových dolech,
přičemž přiznaná částka byla v jednotlivých letech dále zvyšována. Žalovaná rovněž nesprávně
nezapočetla 1. rok zaměstnání po dosažení 18. roku věku, čímž žalobce zkrátila o další 2%.
Započetla mu pouze 31 roků zaměstnání, namísto správných 32 roků. Žalobce nesouhlasil s tím,
že mu nebyla započítána doba v letech 1960 – 1961, kdy absolvoval 9. třídu základní školy.
Procentní výměra měla být proto stanovena vyšší částkou, než kterou uvedla žalovaná ,
tj. 4900 Kč. Žalovaná při výpočtu zvyšování důchodu podle jednotlivých nařízení vlády záměrně
vynechala, že se jednalo o přiznání procentní výměry důchodu k 31. 12. 1995 a nesprávně uvedla
přiznání důchodu jako celku až po 1. 1. 1996. Žalobci nadto nebyl přiznán starobní důchod od
30. 6. 1996, ale byl mu ve skutečnosti vyplácen od 1. 6. 1998. Vše se změnilo po vydání příkazu
ministra práce a sociálních věcí č. 27/2003, kdy žalovaná začal a nově upravovat žalobcův
důchod, jako by byl přiznán před 1. 1. 1996. Přepočítání se týká i výplaty důchodu (podle nového
výpočtu) a jeho dorovnání, které žalobci náleží od 1. 6. 1998 až po 11. 1. 2000 k již vyplaceným
částkám, uvedených v rozhodnutí ze dne 1. 10. 1999 a rozhodnutí ze dne 6. 1. 2000. Žalovaná
navíc nesprávně provedla přepočet důchodu podle příkazu ministra práce a sociálních věcí
č. 27/2003, neboť měla výši procentní výměry zvýšit podle předpisů o zvýšení důchodů, které
nabyly účinnosti v období od 1. 1. 1996, přičemž se toto zvýšení podle žalobce stanoví tak, jako
kdyby starobní důchod byl přiznán ke dni 31. 12. 1995 s tím, že zvýšení procentní výměry se
provádí v závislosti na datu přiznání důchodu. Žalobce v tomto směru poukázal na to, že
žalovaná v rozhodnutí ze dne 10. 8. 2010 uvedla, že žalobci byl přiznán starobní důchod ve výši
„postaru“, tj. ke dni 1. 6. 1998. Procentní výměra důchodu, kter ou žalovaná navyšovala, tedy
činila stále jen 4900 Kč ke dni přiznání důchodu, když tato výměr a byla vypočtena ke dni
31. 12. 1995. Žalobce proto postrádal valorizační navýšení podle nařízení č. 19/1996 Sb.,
218/1996 Sb., 129/1997 Sb. Žalobce byl přesvědčen, že výše procentní výměry starobního
důchodu ke dni přiznání důchodu ve výši 6059 Kč (po novém výpočtu přitom bude tato částka
vyšší, a nikoli jak nesprávně uvádí žalovaná 4900 Kč), která se zvýši podle předpisů o zvýšení
důchodu, které nabyly účinnosti v období od roku 1996 do 31. 12. 2003. Žalobce poukázal na
ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zá kona o důchodovém pojištění a žádal doplacení neprávem
odepřených částek důchodu v plném rozsahu bez ohledu na promlčení, neboť k nesprávnému
výpočtu došlo v důsledku nesprávného postupu žalované.
[4] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 14. 7. 2011, ve kterém odkázala na obsah
napadeného rozhodnutí, neboť to se s totožnými námitkami žalobce dostatečně vypořádalo.
[5] Žalovaná k věci podala doplnění vyjádření ze dne 31. 5. 2012, v němž uvedla, že žalobce
ve své žádosti o starobní důchod žádal o přiznání starobního důchodu od 1. 6. 1998;
od 30. 6. 1996 do 31. 5. 1998 pak volil zvýšení starobní ho důchodu za dobu zaměstnání
po vzniku nároku na něj s tím, že výplatu starobního důchodu požadoval od 1. 6. 1998. Žalobce
dosáhl důchodového věku pro nárok na starobní důchod v 50-ti letech věku (tj. dne X) dle
opatření vlády č. 465/1968 Sb., nikoli dle vládního opatření č. 345/1968 Sb., jak uvádí žalobce.
Při stanovení maximální výše starobního důchodu žalovaná postupovala podle ustanovení §24
odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb., přičemž nemohla postupovat podle písm. a) téhož
paragrafu, protože žalobce neodpracoval v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v hlubinných dolech zákonem požadovaných 10 roků, ale pouze 7 roků. Ostatní zaměstnání
vykonávané v dolech bylo totiž v případě žalobce zařazeno do I. pracovní kategorie (nikoli
do kategorie I.AA). K této částce žalobci náleží zvýšení o 38,6% dle ustanovení §2 zákona č.
76/1995 Sb., tj. o 1255 Kč. Žalovaná byla přesvědčena, že postupovala správn ě, pokud žalobci
započetla 31 roků zaměstnání, kterých dosáhl po dosažení 18. roku věku. Celková doba pojištění
do 30. 6. 1996 činí 13075 dnů, tj. 35 roků a 300 dnů, přičemž pro zvýšení základní výměry
starobního důchodu je rozhodná doba zaměstnání po dosažení 18. roku věku; do 18 let přitom
žalobce odpracoval 1398 dnů. Po odečtení těchto 1398 dnů žalobce získal po dosažení věku
18 let 11677 dnů pojištění (tj. 31 roků a 362 dnů). Průměrný měsíční výdělek byl žalobci
v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb., vyp očten na částku 4067 Kč (redukovaný průměrný
měsíční výdělek); výše starobního důchodu byla z této částky po navýšení za každý další rok
v I. A pracovní kategorii po 21. roku zaměstnání stanovena na částku 3335 Kč. Po navýšení
v souladu se zákonem č. 76/1995 Sb. proto činila procentní výměra u žalobce částku 4505 Kč
měsíčně. Body IV. a V. žaloby označila žalovaná za nesrozumitelné. Vysvětlila, že
rozhodnutím ze dne 1. 10. 1999 byl žalobci přiznán starobní důchod dle ustanovení §29 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, protože to bylo pro žalobce s ohledem na jeho žádost
po provedení kontrolního výpočtu podle zákona č. 100/1988 Sb., výhodnější; žalobce měl nárok
na procentní výměru ve výši 4505 Kč bez 7% navýšení, proto že důchod byl přiznán od
30. 6. 1996 a zvýšení starobního důchodu za další výdělečnou činnost po vzniku nároku náleží za
dobu od 30. 6. 1996 do 31. 5. 1998. S ohledem na to, že žalobce následně požádal o výpočet
starobního důchodu od 30. 6. 1996 dle mimořádného opatření č. 465/1968 Sb . s finanční
účinností od 1. 6. 1998, bylo vydáno rozhodnutí ze dne 6. 1. 2000, kterým byl žalobci přiznán
starobní důchod podle zákona č. 100/1988 Sb., neboť po provedení kontrolního výpočtu
z důvodu změny rozhodných skutečností bylo zjištěno, že výše p rocentní výměry podle zákona
č. 100/1988 Sb. je za těchto okolností pro žalobce výhodnější. Žalovaná nesouhlasila s tím, že při
zvyšování důchodu za dobu zaměstnání po vzniku nároku na něj pochybila, protože pokud byl
žalobci vypočten starobní důchod podle zákona č. 100/1988 Sb., muselo být podle téhož zákona
postupováno i při stanovení částky zvýšení starobního důchodu žalobce za další zaměstnání po
vzniku nároku na starobní důchod. Žalovaná nadto podotkla, že zvýšení procentní výměry
starobního důchodu je ve stejné procentní výši podle obou právních předpisů. Následné
valorizace starobního důchodu žalobce pak byly provedeny v souladu s příslušnými předpisy.
Žalovaná upozornila na to, že rozhodnutí ze dne 8. 6. 2004 není předmětem přezkumu, neboť
bylo vydáno na základě pověření ministra práce a sociálních věcí. V důsledku tohoto opatření
žalovaná zvýšila procentní výměru starobního důchodu žalobce ke dni přiznání důchodu,
tj. k 1. 6. 1998 ve výši 4505 Kč (bez 7% navýšení). V případech vymezených příkazem ministra,
mezi něž spadá i důchod žalobce, se výše procentní výměry zvýší podle předpisů o zvýšení
důchodů, které nabyly účinnosti v období od 1. 1. 1996, přičemž se toto zvýšení stanoví tak, jako
kdyby starobní důchod byl přiznán ke dni 31. 12. 1995, přičemž v ýše důchodu se upraví nejdříve
od 1. 1. 2004. Od tohoto data proto byla žalobci provedena úprava důchodu, přičemž žalovaná
nemůže souhlasit s požadavkem žalobce na valorizaci již zvalorizované částky důchodu, což by
vedlo k neoprávněnému zvýhodnění žalobce.
[6] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č. j. 34 Ad 45/2011 – 51, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že předchozí rozhodnutí žalované ze dne
1. 10. 1999, ze dne 6. 1. 2000 a ze dne 10. 8. 2010 nebyla žalobce m jakýmkoli způsobem
napadena a proto se soud zaměřil pouze na přezkum napadeného rozhodnutí. Podle závěru
krajského soudu se na žalobce nemůže vztahovat ustanovení §24 odst. 1 písm. a)
zákona č. 100/1988 Sb., protože žalobci vznikl nárok na důchod podle mimořádného opatření
vlády č. 465/1968, které bylo v době účinnosti zákona o důchodovém pojištění inkorporováno
do ustanovení §74a citovaného zákona. Žalovaná proto procentní výměru starobního důchodu
zjištěnou ve výši 3335 Kč správně omezila v souladu s ustanovením §24 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění na částku 3250 Kč, kterou v souladu se zákonem č. 76/1995 Sb.,
navýšila o 38,6%, tj. o 1255 na částku 4505 Kč . Při stanovení výše starobního důchodu od
1. 6. 1998 správně k částce 3250 Kč měsíčně připočetla 7% redukovaného PMV za dobu
zaměstnání po vzniku nároku na důchod a dále navýšila o 38,6% podle zákona č. 76/1995 Sb.
Tuto částku žalovaná valorizovala a dospěla k výši starobního důchodu 7319 Kč k 1. 6. 1998.
Rozdíl mezi takto stanovenou výší a výší vypočtenou žalobcem k 1. 6. 1998 vznikl tím, že žalobce
stanovil nesprávnou výši procentní výměry (84%) redukovaného průměrného měsíčního výdělku,
nesprávně stanovil navýšení procentní výměry důchodu za dobu dalšího zaměstnání po vzniku
nároku na důchod (12,25%), čímž dospěl k jiné částce (po úpravě na maximální částku 5100 Kč)
než 4900 Kč stanovených žalovanou. Procentní výměra ke dni přiznání starobního důchodu tak
měla činit podle žalobce 6.307,-Kč, nikoliv žalovanou zjištěných 6.059,-Kč. Žalobcem vypočtená
procentní výměra 5.100,-Kč k 31. 12. 1995 (k 1. 6. 1998 ve výši 6.307,-Kč) měla být dále navýšena
„o valorizační procenta“ podle nařízení vlády od roku 1996 do 1998. K žalobcem navrhovanému
postupu při výpočtu jeho starobního důchodu krajský soud uvedl, že z jistil zásadní rozdíly na
počátku výpočtu v omezení procentní výměry starobního důchodu žalovanou na 3.250,-Kč, což
žalobce odmítá akceptovat. Další rozdíl vznikl v důsledku žalobcem nesprávně stanovené výše
starobního důchodu za dobu získání další doby pojištění po vzniku nároku na starobní důchod,
kdy žalovaná správně aplikovala ustanovení zák. č. 100/1988 Sb., (7% PMV), přičemž žalobce
dospěl k částce 626,-Kč, která však odpovídá zvýšení podle zákona o důchodovém pojištění, což
vyhodnotil krajský soud jako nepřípustné, neboť výše starobního důchodu, ač přiznaného po
1. 1. 1996 podle zákona o důchodovém pojištění, byla vypočtena podle zák. č. 100/1988 Sb.,
v jeho znění do 31. 12. 1995. Tyto dva rozdílné kroky na počátku výpočtu výše starobního
důchodu žalobce provedeného žalovanou a žalobcem, způsobily rozdíly v závěrech ohledně výše
starobního důchodu žalobce ke dni 1. 6. 1998. Soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí na
základě žalobních námitek však dospěl k závěru, že žalovaná v rozhodnutí z 15. 11. 2010
stanovila výši starobního žalobce správně.
[7] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2012, č. j. 34 Ad 45/2011 –
51, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl, že napadá rozsudek
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že dne 30. 6. 1999 podal žádost o
přiznání starobního důchodu ode dne 1. 6. 1998. Ten byl přiznán rozhodnutím žalované ze dne
1. 10. 1999. Jelikož s tímto rozhodnutím nesouhlasil, žalovaná vydala další rozhodnutí ze dne 6. 1.
2000. Stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že se blížeji nezabýval postupem žalované, které vydala
dvě rozdílná rozhodnutí. Stěžovatel dále konstatoval, že odpracoval takřka 14 let v podzemních
uranových dolech, tudíž mu vznikl nárok na starobní důchod dosažením 50. roku věku. Výše
procentní výměry starobního důchodu měla být omezena podle ustanovení §24 odst. 1 písm. a)
zákona č. 100/1988 Sb. (maximum činilo 3800 Kč měsíčně); stěžovateli přitom ani žalovaná, ani
krajský soud nevysvětlil, proč se tak nestalo. Nesprávnou aplikaci stěžovatel vytýkal i ve vztahu
k příkazu ministra práce a sociálních věcí č. 27/2003. Stěžovateli není rovněž zřejmé, z jakého
důvodu operuje žalovaná pro účely stanovení redukovaného průměrného měsíčního výdělku
s tím, že měl přetržku v zaměstnání v období od 27. 9. 1967 do 9. 10. 1967, když toto období je
dobou pojištění, protože stěžovateli náleželo volno ze zákona po ukončení povinné vojenské
služby, kdy ještě v rámci jeho čerpání nastoupil do nového zaměstnání. Stěžovatel vyslovuje
přesvědčení, že žalovaná při výpočtu jeho starobního důchodu postupovala nezákonně, přičemž
krajský soud závěr žalované aproboval, aniž by jej stěžovateli jakkoli osvětlil, neboť pouze
konstatoval rozdíly mezi výpočty žalované a stěžovatele, aniž by logicky konzistentní úvahou
jasně a přehledně zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry žalované a nikoliv se závěry stěžovatele .
Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajskému soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[9] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Brně vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského
soudu v Brně přezkoumal podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle písm. a)
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován
nesprávný právní názor. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.“
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] K namítané údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní so ud
uvádí, že touto argumentací se stěžovatel dovolává kasačního důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku
důvodů rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz),
takto:„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je
vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze
seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.
Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se
zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[13] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, prot ože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho nesrozumitelnost.
[14] Zásadním důvodem stěžovatelovy podané kasační stížnosti je nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel
vyslovuje přesvědčení, že žalovaná při výpočtu jeho starobního důchodu postupovala nezákonně,
přičemž krajský soud její závěr převzal, aniž by logicky, jasně a přehledně na základě příslušného
ustanovení zákona zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry žalované. Především vytýkal krajskému
soudu, že se blížeji nezabýval skutečností, že žalovaná již v době, kdy požádal o starobní důchod,
vydala krátce po sobě dvě zcela rozdílná rozhodnutí, aniž by tuto rozdílnost vysvětlila. Dále
konstatoval, že odpracoval takřka 14 let v podzemí uranových dolů, v důsledku čehož mu vznikl
nárok na starobní důchod v 50 letech věku, takže procentní výměra starobního důchodu neměla
být omezena podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. na 3250 Kč měsíčně, ale mělo
být zvažováno ustanovení §24 odst. 1 písm. a) téhož zákona, kde je maximální hranice stanovena
na 3800 Kč měsíčně. Nesprávnou aplikaci vytýkal žalované i ve vztahu k příkazu ministra práce
a sociálních věcí č. 27/2003 a dále žádal vysvětlení, z jakého důvodu žalovaná pro účely stanovení
redukovaného průměrného měsíčního výdělku mu do doby pojištění nezahrnula období od
27. 9. 1967 do 9. 10. 1967, v němž stěžovateli náleželo volno ze zákona po ukončení povinné
vojenské služby, a kdy ještě v rámci jeho čerpání nastoupil do nového zaměstnání.
[15] Vzhledem ke skutečnosti, že skutkový stav projednávané věci zůst al v některých ohledech
mezi účastníky sporný, jakož i vzhledem k náročnosti právního posouzení věci s ohledem na řadu
změn v posuzování tzv. hornických důchodů, pokládá Nejvyšší správní soud nejdříve za potřebné
konstatovat následující skutečnosti zjištěné ze správního i soudního spisu.
[16] Stěžovatel M. P., který je narozen X (věku 50 let dosáhl dne X), podal dne 30. 6. 1999
žádost o starobní důchod s datem jeho přiznání od 1. 6. 1998. Na základě této žádosti vydala
žalovaná dne 1. 10. 1999 rozhodnutí, jímž stěžovateli od 1. 6. 1998 přiznala starobní důchod
podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 6579 Kč měsíčně s tím, že od července 1998 náleží
starobní důchod ve výši 6895 Kč měsíčně, a od srpna 1999 ve výši 7175 Kč měsíčně.
V odůvodnění rozhodnutí konstatovala provedení tzv. srovnávacího výpočtu v souladu s §71
odst. 1 a odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., tj. srovnání výpočtu výše dávky jak podle předchozí
právní úpravy dané zákonem č. 100/1988 Sb., tak podle zákona č. 155/1995 Sb. Jelikož zjistila, že
procentní výměra k datu přiznání důchodu vypočtená na základě zákona č. 155/1995 Sb. činí
5319 Kč, přičemž procentní výměra vypočtená k témuž datu podle zákona č. 100/1988 Sb., činí
jen 4900 Kč, přiznala žalovaná stěžovateli od 1. 6. 1998 důchod vypočtený podle zákona č.
155/1995 Sb. V oznámení o výplatě důchodu sdělila žalovaná stěžovateli, že mu bude vyplácet
vždy 12. dne v měsíci důchod ve výši 7175 Kč a že doplatek důchodu za dobu od 1. 6. 1998 do
11. 11. 1999 ve výši 120154 Kč bude stěžovatel i poukázán. V podání ze dne 20. 10. 1999
stěžovatel s rozhodnutím žalované nesouhlasil a požádal o změnu data přiznání důchodu od 30.
6. 1996, kdy dosáhl věku 50 let, když připomněl, že se na něho vztahuje mimořádné opatření č.
465/1968 Sb. Důchod požadoval vyplácet s účinností od 1. 6. 1998. Žalovaná na toto podání
stěžovatele reagovala rozhodnutím ze dne 6. 1. 2000, jímž přiznala stěžovateli starobní důchod od
30. 6. 1996 podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., a to ve výši 5425 Kč měsíčně. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí je patrno, že opět provedla tzv. srovnávací výpočet důchodu podle předpisů
platných ke dni 31. 12. 1995 ( zákon č. 100/1988 Sb.) a zákona č. 155/1995 Sb. účinného od 1. 1.
1996. Jelikož k nově požadovanému datu přiznání důchodu - 30. 6. 1996 - činila procentní
výměra důchodu vypočtená podle předchozí právní úpravy 4505 Kč a byla tudíž vyšší než
procentní výměra vypočtená na základě zákona č. 155/1995 Sb. (3777 Kč), přiznala žalovaná
stěžovateli starobní důchod na základě výpočtu provedeného podle zákona č. 100/1988 Sb.
Současně mu sdělila, že výplata starobního důchodu za dobu od 30. 6. 1996 do 31. 5. 1998
nenáležela, protože si zvolil zvyšování nároku na starobní důchod a že starobní důchod byl
zvýšen za dobu další činnosti po nároku od 30. 6. 1996 do 31. 5. 1998 o 7% průměrného
měsíčního výdělku, tj. o 285 Kč měsíčně, takže od 1. 6. 1998 náleží starobní důchod ve výši 7184
Kč měsíčně (nikoli tedy původně přiznaných 6 579 Kč měsíčně k témuž datu).
[17] Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2004 žalovaná na základě pověření min istra práce a sociálních
věcí podle §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
zvýšila stěžovateli od 1. 1. 2004 procentní výměru jeho starobního důchodu na 8216 Kč s tím, že
starobní důchod činí 9526 Kč měsíčně, a důchod celkem (po připočtení důchodu vdoveckého ve
výši 1282 Kč měsíčně) činí 10808 Kč měsíčně. Od ledna 2004 náleží procentní výměra
starobního důchodu 8422 Kč, procentní výměra vdoveckého důchodu 1315 Kč, základní výměra
důchodu 1310 Kč, celkem důchodu ve výši 11047 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že
výše procentní výměry starobního důchodu stěžovatele stanovená §71 odst. 1 a 4 zákona
č. 155/1995 Sb., ke dni přiznání důchodu ve výši 4505 Kč, byla stěžovateli zvýšena podle
předpisů o zvýšení důchodů, které nabyly účinnosti v období od roku 1996 do 31. 12. 2003 na
celkovou částku 8216 Kč, k čemuž náleží základní výměra ve výši 1310 Kč.
[18] Rozhodnutím žalované ze dne 15. 11. 2010 žalovaná zvýšila od 1. 6. 1998 starobní
důchod stěžovatele podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. v platném
znění, na částku 7319 Kč měsíčně. Námitky stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaná
zamítla rozhodnutím ze dne 11. 3. 2011, č. j. X, které je předmětem přezkumu v tomto řízení a
jehož obsah, stejně jako obsah rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010 byl konstatován v úvodu
odůvodnění tohoto rozsudku.
[19] Z dávkového spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud ještě zjistil, že dle osobního listu
sociálního zabezpečení ze dne 8. 4. 2010 činí doba pojištění do 30. 6. 1996 13075 dnů, tj. 35 roků
a 300 dnů (po zápočtu doby od 1. 9. 1960 do 31. 8. 1961 v počtu 365 dnů), z toho 1398 dnů činí
doba do 18 let věku a 11677 doba po 18. roce věku. Vojenskou službu má stěžovatel započtenou
v rozsahu 757 dnů v době od 1. 9. 1965 do 27. 7. 1967, přičemž do dalšího zaměstnání nastoupil
dne 9. 10. 1967. V tomto dokladu je u zaměstnání v době od 20. 11. 1967 do 31. 12. 1978 u počtu
dnů 2128 uvedena poznámka – uran – 50, u zaměstnání v počtu 1931 dnů (vztahujících se též
k období od 20. 11. 1967 až 31. 12. 1978) je poznámka – AA uran-50. Tatáž poznámka (AA
uran-50) je pak uvedena též u vykázaných dnů zaměstnání v době od 1. 1. 1979 do 30. 6. 1981
v počtu 920 dnů. Ve spise jsou založeny též evidenční listy důchodového zabezpečení, vydané
organizací DIAMO, s.p., OZ GEAM Dolní Rožínka ze dne 7. 7. 1999, na jejichž základě
žalovaná osobní list důchodového pojištění vyhotovila, kde na prvním z nich je uvedena
poznámka, že nahrazuje tiskopis č. 126 – URAN – I.AA - Práce pod zemí. Týká se zaměstná ní
v době od 20. 11. 1967 do 31. 12. 1978, kde v rubrice počet započtených dnů je 2128 dnů
hodnoceno v první pracovní kategorii, druh činnosti podle názvosloví a pořadového čísla
rezortního seznamu je označen 05 36 01 I.A (jeden den zaměstnání je zařazen v III. pracovní
kategorii). V pracovní kategorii I.AA je pak hodnoceno 1931 dnů, přičemž druh činnosti podle
názvosloví a pořadového číslo rezortního seznamu je označen jako 05 03 16 I.AA. V první
pracovní kategorii (s označením 05 36 01 I.A) je pak stěžova teli hodnoceno zaměstnání v letech
1979 a 1980 v celkovém počtu 731 dnů, a v roce 1981 v počtu 181 dnů. Druh činnosti patřící
k tomuto resortnímu označení je uveden jako normovač pro důl. V evidenčním listu
důchodového zabezpečení je pak uvedeno, že od 1. 7. 1981 byl stěžovatel převeden dle §15
vyhlášky č. 128/1975 Sb. Další následující zaměstnání až do roku 1995 je zařazeno v III. pracovní
kategorii nebo bez bližšího označení, stejně jako zaměstnání v letech 1996 až 1999 (od 1. 7. 1992
byly pracovní kategorie zrušeny).
[20] Po konstatování takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že námitky stěžovatele týkající se nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení nejsou důvodné.
[21] K námitce stěžovatele, že žalovaná již v době, kdy požádal o starobní důchod, vydala
krátce po sobě dvě zcela rozdílná rozhodnutí, aniž by tuto rozdílnost vysvětlila, nutno zdůraznit,
že ani jedno z těchto rozhodnutí neučinil stěžovatel předmětem přezkumného řízení soudního,
nicméně žalovaná se k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vyjádřila, když
uvedla, že po zjištění, že stěžovatel dosáhl důchodového věku pro nárok na starobní důchod
v 50 letech dle opatření vlády č. 465/1968 Sb., postupovala podle jeho požadavku n a přiznání
důchodu nikoli k datu 30. 6. 1996, kdy mu nárok na tento důchod vznikl, ale k datu 1. 6. 1998.
K tomuto datu provedla srovnávací výpočet dle §71 odst. 1 a 4 zákona o důchodovém pojištění,
z něhož bylo patrno, že procentní výměra starobního důchodu žalobce vypočtená na základě
zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995, byla nižší než procentní výměra
důchodu vypočtená na základě zákona č. 155/1995 Sb. Po provedeném porovnání výše
procentních výměr byl žalobci od 1. 6. 1998 přiznán starobní důchod s vyšší procentní výměrou
(na základě zákona č. 155/1995 Sb.) ve výši 6579 Kč, z čeho 5319 Kč činila procentní výměra
a 1260 Kč základní výměra starobního důchodu. Tento důchod nebyl přiznán dle zákona
č. 100/1988 Sb. s procentní výměrou ve výši 4900 Kč, když tato částka sice byla uvedena
v odůvodnění tohoto rozhodnutí (k datu 1. 6. 1998), avšak jen pro srovnání s přiznanou vyšší
procentní výměrou dle zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 5319 Kč. V částce 4900 Kč bylo pak již
obsaženo 7% zvýšení procentní výměry důchodu za dny pojištění získané po vzniku nároku na
něj. V později vydaném rozhodnutí ze dne 6. 1. 2000 žalovaná na základě žádosti stěžovatele
o změnu data přiznání důchodu od 30. 6. 1996 znovu učinila srovnávací výpočet k tomuto datu
a zjistila, že procentní výměra dle zákona č. 100/1988 Sb. činí 4505 Kč (bez 7% navýšení, neboť
důchod byl přiznán od X, tedy od dosažení 50 let věku stěžovatele). Změnou data přiznání
starobního důchodu stěžovatele došlo i ke změně rozhodných skutečností pro výpočet
starobního důchodu, zejm. k nově stanovenému rozhodnému období pro výpočet osobního
vyměřovacího základu a pro výpočet neredukovaného průměrného měsíčního výdělku. Jelikož
procentní výměra důchodu žalobce vypočtená na základě zákona č. 100/1988 Sb . byla vyšší než
procentní výměra vypočtená na základě zákona č. 155/1995 Sb., přiznala žalovaná svým
rozhodnutím ze dne 6. 1. 2000 stěžovateli starobní důchod na základě výpočtu podle zákona
č. 100/1988 Sb. Podle názoru Nejvyššího správního soudu, kte rý je v tomto směru shodný
i se závěrem krajského soudu, žalovaná svůj postup při vydání dvou krátce po sobě následujících ,
obsahově rozdílných rozhodnutí ze dne 1. 10. 1999 a 6. 1. 2000 náležitě odůvodnila, což však nic
nemění na skutečnosti, že se při vydání rozhodnutí ze dne 6. 1. 2000 dopustila pochybení, neboť
stěžovateli nezapočetla 7% zvýšení za dobu dalšího zaměstnání. Jak však již zdůraznil krajský
soud, předmětem přezkumného řízení soudního v této věci nejsou předchozí dvě rozhodnutí
žalované z let 1999 a 2000, ale rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, p otvrzené rozhodnutím ze dne
11. 3. 2011, jímž žalovaná toto předchozí pochybení napravila.
[22] Stěžejní námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že odpracoval takřka 14 let v podzemí
uranových dolů, v důsledku čehož mu vznikl nárok na starobní důchod v 50 letech věku, takže
procentní výměra jeho starobního důchodu neměla být omezena podle §24 odst. 1 písm. b)
zákona č. 100/1988 Sb. na 3250 Kč měsíčně, ale mělo být zvažováno písm. a) téhož ustanovení,
kde je maximální hranice stanovena na 3800 Kč měsíčně. K tomu Nejvyšší správní soud pokládá
za potřebné uvést, že srovnávacím výpočtem zjistil, že k datu 30. 6. 1996 byl skutečně pro
stěžovatele výhodnější výpočet starobního důchodu podle zákona č. 100/1988 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 1995 (ostatně stěžovatel tuto skutečnost ani nezpochybňuje). Výše starobního
důchodu podle tohoto zákona se stanovila z průměrného měsíčního výdělku. Tím je podle §12
uvedeného zákona měsíční průměr hrubých výdělků dosažených v 5 výdělkově nejlepších
kalendářních letech v rozhodném období. Rozhodným obdobím je období 10 po sobě
následujících kalendářních roků před rokem, ve kterém vznikl nárok na důchod. Převyšuje -li
průměrný měsíční výdělek částku 2500 Kč, počítá se tato částka v plné výši, z částky nad 2500 Kč
do 6000 Kč se počítá jedna třetina a z částky nad 6000 Kč do 10000 Kč jedna desetina; k částce
nad 10000 Kč se nepřihlíží. Rozhodným obdobím pro stanovení průměrného měsíčního výdělku
stěžovatele bylo období let 1986 – 1995. Průměrný měsíční výdělek stěžovatele tak byl stanoven
za roky 1991, 1992, 1993, 1994 a 1995, které představují 5 výdělkově nejlepších kalendářních
roků v rozhodném období. Tento výdělek činil 13143 Kč. V souladu s ustanovením §12 odst. 6
citovaného zákona byl průměrný měsíční výdělek redukován na 4067 Kč. Výše starobního
důchodu byla účastníku řízení vypočtena z takto upraveného průměrného měsíčního výdělku
v souladu s ustanovením §22 citovaného zákona, které stanoví, že základní výměra starobního
důchodu činí 60% průměrného měsíčního výdělku, byl-li občan zaměstnán nejméně 10 roků
v zaměstnání I.A pracovní kategorie v uranových dolech, přičemž k základní výměře se
připočítávají od 21. roku zaměstnání za každý další rok v I.A pracovní kategorii 2% průměrného
měsíčního výdělku. Nutno zdůraznit, že pro zvýšení základní výměry se přihlíží jen k době
zaměstnání po dosažení 18. roku věku. Starobní důchod stěžovatele za 31 let zaměstnání po
dosažení 18. roku věku činí 82% průměrného měsíčního výdělku, tj. 3335 Kč. Podle ustanovení
§24 odst. 1 citovaného zákona činí nejvyšší výměra starobního důchodu měsíčně za a) 3800 Kčs, byl- li
občan zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a) nebo nejméně 10 roků
v takovém zaměstnání v uranových dolech, za b) 3250 Kčs, byl-li občan zaměstnán nejméně 20 roků
v zaměstnání I. pracovní kategorie nebo jde -li o občana uvedeného v §21 odst. 1 písm. b), za c) 2900 Kčs, byl- li
občan zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání II. pracovní kategorie, nebo za d) 2800 Kčs .
[23] Žalobce svůj nárok na starobní důchod dovozoval z přechodného ustanovení §74 zákona
o důchodovém pojištění, které zaručuje zachování dřívější právní úpravou zakotveného snížení
věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod ve vazbě na dříve odpracované doby ve
zvýhodněné pracovní kategorii. Toto ustanovení ponechává po dobu dalších 23 let (od 1. 1. 1996
do 31. 12. 2018) občanům, kteří vykonávali stanovenou dobu zaměstnání zařazeného do roku
1992 v preferované pracovní kategorii, možnost získání nároku na starobní důchod již při
dosažení podle tehdejších předpisů stanoveného nižšího důchodového věku. Ustanovením §74
zákona o důchodovém pojištění tak dochází k převzetí garance, k níž se stát zavázal v souvislosti
se zrušením preferovaných pracovních kategorií zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních
kategoriích a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, který nabyl účinnosti
dne 1. 6. 1992. Předpisy platné před zrušením pracovních kategorií k 1. 6. 1992 (zákony
č. 101/1964 Sb., a č. 121/1975 Sb. a č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a prováděcí
podzákonné právní předpisy), stanovily ovšem toliko rámcový, typizovaný seznam prací
zařazených do preferovaných pracovních kategorií. Současně proto zmocňovaly vládu republiky,
jakož i ústřední orgány státní správy, v jejichž oborech působnosti se vykonávaly takové práce,
k zařazování zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení do preferovaných pracovních
kategorií, tedy ke stanovení, které druhy prací odůvodňují, aby bylo příslušné zaměs tnání
zařazeno do I. či do II. pracovní kategorie, popř. od 1. 7. 1982 do I. A či I. AA pracovní
kategorie. Tato konkretizace byla prováděna rezortními seznamy, které na bázi taxativního výčtu
zařazovaly jednotlivá konkrétní zaměstnání do příslušných pracovních kategorií, na jejichž
základě zaměstnavatelské organizace vyplňovaly příslušné evidenční listy o dobách zaměstnání
a výdělku.
[24] Mezi účastníky je nesporné, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod v 50 letech
věku na základě mimořádných opatření ministrů práce a sociálních věcí ČSR a SSR vydaná
k provedení usnesení vlády ČSSR ze dne 17. 12. 1968 č. 465. Tímto usnesením vyslovila vláda
souhlas se snížením věkové hranice pro odchod do starobního důchodu u vybraného okruhu
pracovníků uranového průmyslu. Opatření ministrů práce a sociálních věcí ČSR a SSR byla
učiněna na podkladě §142 (o odstranění tvrdosti) zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním
zabezpečení a opatření byla uveřejněna ve Zpravodaji MPSV č. 4/1969. Pracovníkům, kteří byli
zaměstnáni celkem aspoň 25 let a z toho více než 10 let vykonávali při těžbě, průzkumu
a zpracování uranové rudy zaměstnání I. pracovní kategorie odůvodňující nárok na starobní
důchod v 55 letech, přísluší starobní důchod již od 50 roku věku, nejdříve však ode dne, kdy po
účinnosti tohoto opatření (tj. od 21. 2. 1969 ) přestanou pracovat při těžbě, průzkumu
a zpracování uranový rudy na pracovištích s rizikem ionizujícího záření. Toto mimořádné
opatření se vztahuje pouze na pracovníky, kteří nastoupili v uranovém průmyslu na pracovištích
s rizikem ionizujícího záření do 31. 12. 1968. Nutno dodat, že toto opatření se od 1. 6. 2006 stalo
součástí právního řádu (viz. §74a zákona o důchodovém pojištění).
[25] Z citace opatření z roku 1969 je patrno, že nárok na přiznání důchodu v 50 letech věku
vznikl pracovníku, který vykonával 10 zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové
rudy, zařazeného do I. pracovní kategorie odůvodňující nárok na starobní důchod v 55 letech
věku. Zákon č. 101/1964 Sb., (za jehož účinnosti stěžovatel začal vykonávat práci v uranových
dolech) a posléze zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení (do 30. 6. 1982),
členil zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení podle druhu vykonávaných prací do
3 pracovních kategorií, aniž by činil další rozčlen ění (na kategorii I., I.A či I.AA). Změna nastala
až s účinností zákona č. 73/1982 Sb., o změnách zákona o sociálním zabezpečení a předpisů
o nemocenském pojištění, který změnil §12 tehdy platného zákona č. 121/1975 Sb., tak, že činí
rozdíl mezi zaměstnáním v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech
(označovaným I.AA) a ostatními zaměstnáními v hornictví vykonávanými pod zemí v hlubinných
dolech (I.A). Zákon č. 100/1988 Sb., podle něhož byl stěžovateli starobní důchod přiznán, toto
členění převzal (viz. §14 odst. 2). Na projednávanou věc aplikované ustanovení §24 odst. 1
téhož zákona pak na toto rozlišení navazuje, když pod písm. a) omezuje nejvyšší výměru
starobního důchodu částkou 3800 Kčs za předpokladu, že byl občan zaměstnán nejméně 15 roků
v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a) nebo nejméně 10 roků v takovém zaměstnání
v uranových dolech, a pod písm. b) omezuje tuto hranici částkou 3250 Kčs, byl-li občan
zaměstnán nejméně 20 roků v zaměstnání I. pracovní kategorie nebo jde-li o občana uvedeného
v §21 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Z evidenčních listů důchodového zabezpečení, jejichž
obsah výše již konstatován, je patrné, že stěžovateli nelze vyhovět v jeho požadavku na výpočet
nejvyšší výměry starobního důchodu podle §24 o dst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., neboť
v tzv. I.AA pracovní kategorii, tj. v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí
v uranových dolech nemá vykázáno požadovaných 10 roků, ale odpracoval v této
kategorii pouze 7 roků a 288 dnů, zbytek pak v kategorii I.A. Platí pak pro něj omezení na hranici
3250 Kčs z průměrného měsíčního výdělku vypočteného částkou 3335 Kčs. K této částce náleží
zvýšení o 38,6 % podle ustanovení §2 zákona č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů
a důchodů přiznávaných v roce 1995, ve znění účinném do 31. 12. 1995, tj. o 1255 Kč. Procentní
výměra starobního důchodu vypočtená ke dni jeho přiznání v souladu s ustanovením §71 odst. 1
a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, vypočtená podle záko na č. 100/1988 Sb.,
činila 4505 Kč měsíčně. Jelikož byla vyšší než procentní výměra vypočtená podle zákona
č. 155/1995 Sb., náleží stěžovateli po připočtení základní výměry důchodu ve výši 920 Kč na
starobním důchodu celkem 5425 Kč. Krajský soud se tudíž v odůvodnění rozsudku zmýlil,
pokud jako důvod nemožnosti aplikace právní úpravy uvedené v ustanovení §24 odst. 1 písm. a)
zákona č. 100/1988 Sb. uvedl, že mu starobní důchod nebyl přiznán podle tohoto zákona, nýbrž
podle mimořádného opatření vlády č. 465/1968 Sb. Toto pochybení však není takového rázu,
které by mohlo vést Nejvyšší správní soud k nutnosti zrušení napadeného rozsudku s pokynem
k nápravě tohoto pochybení, když výsledkem by nemohlo být nic jiného, než potvrzení
správnosti postupu žalované v tomto ohledu.
[26] Výplata starobního důchodu ke dni 30. 6. 1996 však stěžovateli nenáležela, jelikož si zvolil
zvyšování dávky za dobu dalšího zaměstnání a o výplatu požádal až ke dni 1. 6. 1998. Jak již bylo
uvedeno, procentní výměra starobního důchodu ke dni vzniku nároku činila 3250 Kč, přičemž
pro zvýšení je nutno aplikovat §23 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1995,
podle něhož se občanu, který je zaměstnán po vzniku nároku na starobní důchod a nepobírá
tento důchod nebo jeho část, zvyšuje starobní důchod (procentní výměra) za každých
360 kalendářních dnů zaměstnání o 4% průměrného měsíčního výdělku, z něhož se vyměřuje.
Nebyl-li občan zaměstnán po dobu celých 360 kalendářních dnů, zvyšuje se starobní důchod za
každých dalších 90 kalendářních dnů zaměstnání o 1% průměrného měsíčního výdělku.
Stěžovateli byl starobní důchod vyměřen z průměrného měsíčního výdělku (redukovaného podle
§12 odst. 6 zákona č. 100/1988 Sb. na částku 4067 Kč, po vzniku nároku na starobní důchod
získal dalších 701 dní zaměstnání, tj. 1 rok a 336 dnů, a náleží mu proto právem zvýšení
starobního důchodu o 7% redukovaného průměrného měsíčního výdělku. Procentní výměra
důchodu tak činila 3535 Kč (zvýšení o 285 Kč měsíčně), k čemuž náleží zvýšení o 38,6 % podle
ustanovení §2 zákona č. 76/1995 Sb., tj. o 1365 korun měsíčně, takže nově stanovená procentní
výměra starobního důchodu stěžovatele ke dni 30. 6. 1996 činila 4900 Kč měsíčně. Částka zvýšení
626 Kč, kterou stěžovatel požaduje a která mu byla přiznána rozhodnutím ze dne 1. 10. 1999,
byla rozdílná proto, že byla vypočtena na základě zákona č. 155/1995 Sb. (zvýšení procentní
výměry podle tehdy platné úpravy v tomto zákoně činilo za každých 90 dnů zaměstnání
výdělečné činnosti rovněž 1%, avšak bylo počítáno z jiného výpočtového základu). Vzhledem
k tomu, že pro stěžovatele je výhodnější celkový výpočet podle zákona č. 100/1988 Sb., musí být
podle naposledy uvedeného zákona provedeno i zákonné zvýšení dávky.
[27] Pokud stěžovatel (zcela obecně bez určité konkretizace) vytýká žalované nesprávnou
aplikaci i ve vztahu k úpravě důchodu podle příkazu ministra práce a sociálních věcí č. 27/2003,
pak Nejvyšší správní soud dodává, že ani v tomto směru neshledal pochybení. Předchozí
rozhodnutí ze dne 8. 6. 2004 bylo nesprávné, resp. poplatné pochybení žalo vané, jehož se
dopustila v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2000, neboť stěžovateli nebylo započteno 7% zvýšení za
dobu dalšího zaměstnání. To se podařilo odstranit napadeným rozhodnutím ze dne 15. 11. 2010,
kdy na rozdíl od rozhodnutí ze dne 8. 6. 2004, jímž byla od 1. 1. 2004 zvýšena procentní výměra
starobního důchodu stěžovatele na 8216 Kč měsíčně s tím, že starobní důchod činil celkem
9526 Kč měsíčně, byla tato procentní výměra zvýšena na 8937 Kč měsíčně a poté zvýšena podle
předpisů o zvýšení důchodů, které na byly účinnosti v období od roku 1996 do 31. 12. 2003, takže
po všech zvýšeních činil starobní důchod stěžovatele od ledna roku 2009 částku 13905 Kč
měsíčně. Toto zvýšení bylo stanoveno tak, jako kdyby starobní dů chod byl přiznán ke dni
31. 12. 1995 a výše důchodu byla takto upravena v souladu s příkazem ministra práce a sociálních
věcí od 1. 1. 2004. Totéž zvýšení ve stěžovatelem požadované výši i za dobu do vydání
zmíněného příkazu ministra práce a sociálních věcí stěžovateli nenáleží, neboť důchod mu byl
přiznán až po 1. 1. 1996. Zvýhodnění poskytnuté příkazem ministra č. 27/2003 (tj. procentuelní
zvýšení ve výši, jako kdyby starobní důchod byl přiznán ke dni 31. 12. 1995 – zvýšení do tohoto
data přiznaných důchodů podle jednotlivých nařízení vlády o zvyšo vání důchodů bylo výhodnější
než zvýšení důchodů přiznaných po 1. 1. 1996) bylo možné provést nejdříve od 1. 1. 2004; nelze
proto souhlasit s uvedeným požadavkem stěžovatele na zvýšení jednotlivých dávek i za dobu
minulou od data přiznání důchodu.
[28] Pokud jde o výtku stěžovatele, že mu žalovaná nezahrnula do doby pojištění období od
27. 9. 1967 do 9. 10. 1967, v němž mu náleželo volno ze zákona po ukončení povinné vojenské
služby a kdy ještě v rámci čerpání tohoto volna nastoupil do nového zaměstnání, pak Nejvyšší
správní soud musí uvést, že tato námitka je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť stěžovatel tuto argumentaci uplatňuje poprvé až v kasační stížnosti a uplatňuje tak zcela
jiné důvody, než které uvedl v řízení před krajským soudem. Totéž pak platí i k argumentaci
stěžovatele, že se krajský soud měl zabývat platností a účinností interních normativních aktů.
[29] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá -li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[30] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č . j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a pr ávním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních ). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění s kutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je
řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 o dst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím, že v případě,
kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argume ntace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sic e onu námitku před soudem
uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[31] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně započtení „volna po ukončení povinné
vojenské služby“ a platnosti a účinnosti interních normativních aktů. Tuto argumentaci stěžovatel
uvedl až v kasační stížnosti, což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu
výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými
soudy, tj. stěžovatel měl veškerou svou argumentaci dokládající podle jeho názoru nezákonnost
a nesprávnost napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle
ustanovení 72 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[33] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v so uladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému pak podle obsahu spisu v tomto řízení
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu