ECLI:CZ:NSS:2014:4.ADS.99.2013:39
sp. zn. 4 Ads 99/2013 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ing. N. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9.
2013, č. j. 4 Ad 2/2013 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 3146 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese
stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 12. 2012, č. j. MPSV-UM/12104/12/9S-HMP (dále též
„napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne
7. 9. 2012, č. j. 6887/2012/AAK, kterým bylo rozhodnuto o poskytování dávky pomoci
v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí, ve výši 2020 Kč měsíčně od listopadu 2009.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný popsal, že rozhodnutím Úřadu městské části
Praha 11 ze dne 22. 12. 2011, č. j. 33755/2011/AAK, bylo rozhodnuto o snížení příspěvku
na živobytí z částky 2905 Kč na částku 2020 měsíčně s účinností od listopadu 2009.
K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí žalovaným zrušeno rozhodnutím ze dne 4. 6. 2012,
č. j. MPSV-UM/1549/12/9S-HMP, jelikož nebyl zjištěn stav věci, o němž nebyly důvodné
pochybnosti. Z důvodu změny příslušné právní úpravy ve věci nově rozhodl Úřad práce České
republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 7. 9. 2012,
č. j. 6887/2012/AAK. Úřad práce v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že výše příspěvku
na živobytí se stanoví jako rozdíl mezi částkou živobytí osoby a příjmem osoby. Bylo zjištěno,
že u žalobce došlo ke snížení částky živobytí, že je posuzován samostatně, že žalobce je od roku
2001 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a že za rozhodné období měsíců srpna 2009
až října 2009 nevykázal žádný příjem, a to ani z titulu jednatele či zaměstnance společnosti
PELCO s.r.o., přičemž se žalobci nedařilo prodat jeho podíl v této společnosti. Částka živobytí
proto byla stanovena od listopadu 2009 ve výši 2020 Kč podle ustanovení §24 odst. 1 písm. g)
zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Protože žalobci je příspěvek na živobytí
poskytován nepřetržitě déle než 6 kalendářních měsíců, činí jeho částka živobytí částku
existenčního minima, přičemž doba 6 kalendářních měsíců po sobě jdoucích se počítá od data
podání žádosti (27. 5. 2009), a to po celou dobu pobírání příspěvku na živobytí. Zároveň žalobce
nebyl osobou, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací. Výše příspěvku
na živobytí tedy byla stanovena jako rozdíl mezi částkou živobytí žalobce a příjmem, který
žalobce neměl. Žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání
předcházelo, s právními předpisy, přičemž neshledal jakékoli pochybení. Ze spisu přitom dále
zjistil, že žalobce byl příjemcem příspěvku na živobytí od měsíce května, a to na základě
oznámení o přiznání příspěvku na živobytí ze dne 22. 12. 2011, č. j. 33753/2011/AAK,
a že nevykonával dobrovolnickou službu či veřejnou službu. Ke snížení příspěvku na živobytí
došlo s ohledem na snížení částky živobytí dle ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci
v hmotné nouzi nejdříve od měsíce listopadu 2009, který byl sedmým měsícem pobírání
příspěvku na živobytí. Skutečnost, že tento příspěvek byl vyplacen fakticky až v lednu 2012,
nehraje podle žalovaného roli, protože za pobírání příspěvku na živobytí se považuje období,
za které příspěvek na živobytí náležel, nikoli od faktického data výplaty příspěvku za jednotlivé
měsíce. Jestliže žalobci od května 2009 náležel příspěvek na živobytí, přičemž od tohoto měsíce
nebyl osobou podle §11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi v tehdy platném znění,
nevykazoval příjem z výdělečné činnosti, nepobíral podporu v nezaměstnanosti ani podporu
při rekvalifikaci a nevykonával veřejnou či dobrovolnickou službu, činila podle žalovaného částka
živobytí v souladu s §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné ve spojení s §5 odst. 1
zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, od měsíce listopadu 2009
částku 2020 Kč. Správní orgán prvního stupně správně zjistil, že žalobce od srpna 2009
až října 2009 nevykazoval žádné příjmy, proto také jeho příjem dle ustanovení §9 odst. 2 zákona
o pomoci v hmotné nouzi je 0 Kč. Proto výše příspěvku na živobytí za měsíc listopad 2009 činí
2020 Kč, která je dána rozdílem mezi částkou živobytí ve výši 2020 Kč a příjmem žalobce.
Námitce žalobce, že nebyl úřednicí nikdy vyzván k vykonání veřejné služby a ani nebyl
upozorněn na následky, které by mohl nést za svou případnou nevůli se tomuto podrobit,
nemohl žalovaný přisvědčit, neboť nebylo povinností pracovníka Úřadu městské části Praha 11
vyzývat žalobce k vykonání veřejné služby, protože záleží na aktivitě příjemce dávky pomoci
v hmotné nouzi najít si vhodné zaměstnání či udržovat si pracovní návyky prostřednictvím
veřejné či dobrovolnické služby, která by nadto musela být vykonána nejdříve v měsíci květnu
2009, nejpozději v měsíci říjnu 2009, nikoli v roce 2011, ve kterém bylo o nároku na příspěvek
na živobytí od listopadu 2009 poprvé fakticky rozhodnuto.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 7. 1. 2013, ve které žádal
o ustanovení zástupce.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2013, č. j. 4 Ad 2/2013 – 27, žalobci
ustanovil zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkovou – Dřímalovou, advokátku.
[4] Žalobce prostřednictvím své zástupkyně v doplnění žaloby ze dne 3. 4. 2013 nejprve
poukázal na to, že o jeho žádosti o poskytnutí dávky příspěvku na živobytí bylo rozhodnuto
dne 22. 12. 2011 až po uplynutí 31 měsíců od podání žádosti. Téhož dne Úřad Městské části
Praha 11 dalším rozhodnutím snížil tuto dávku na částku 2020 Kč měsíčně s účinností
od listopadu 2009 z důvodu nepřetržitého pobírání příspěvku na živobytí žalobcem po dobu delší
než 6 měsíců. Žalobce proto vyjádřil přesvědčení, že doba, po kterou správní orgány rozhodovaly
o jeho žádosti, neodpovídá složitosti případu a je dokladem šikanózního přístupu správních
orgánů vůči žalobci. Žalobce dále poukazoval na to, že příspěvek na živobytí mu byl vyplacen
až v lednu 2012, tudíž za počátek doby pobírání příspěvku na živobytí nelze stanovit květen 2009,
jak nesprávně činí žalovaný, ale až leden 2012, kdy mu byl příspěvek fakticky vyplacen. Žalobce
v neposlední řadě nesouhlasil se závěrem žalovaného, že bylo na něm a jeho aktivitě najít
si vhodné zaměstnání nebo si udržovat pracovní návyky dobrovolnickou službou či veřejnou
službou, protože bylo povinností pracovnice správního orgánu, která s ním žádost o příspěvek
na živobytí projednávala, aby jej informovala o nutnosti vykonávat dobrovolnickou službu
či veřejnou službu, včetně možných následků pro případ, že by tuto službu žalobce nevykonával.
Pokud by byl o této skutečnosti informován, bezodkladně by k výkonu dobrovolnické služby
či veřejné služby nastoupil, jak ostatně učinil i v roce 2012. Žalobce byl přesvědčen, že není
povinností žadatele o dávku zajišťovat si dobrovolnickou službu či veřejnou službu ve smyslu
zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť toto by mělo být zcela a jen v kompetenci správního
orgánu. Žalobce proto navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 17. 5. 2013, v němž popsal průběh
správního řízení a způsob výpočtu příspěvku na živobytí. Žalovaný nepopíral, že příspěvek
na živobytí byl žalobci fakticky vyplacen až v lednu 2012, ale faktická výplata příspěvku nemá vliv
na stanovení částky živobytí dle ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné
nouzi, které se váže na počátek období, od kterého byla dávka přiznána. K námitce, že žalobce
nebyl informován o nutnosti vykonávat veřejnou či dobrovolnickou službu, nelze podle
žalovaného přihlédnout, protože žalobce tuto službu v rozhodném období nevykonával;
vykonání této služby nadto nebylo povinností příjemců příspěvku na živobytí ani podmínkou
nároku na tento příspěvek. Žalovaný proto navrhoval, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.
[6] Žalobce k věci učinil repliku ze dne 16. 9. 2013, v níž tvrdil, že si žalovaný protiřečí,
pokud na jedné straně uvádí, že důvodem pro snížení příspěvku bylo nevykonání dobrovolnické
či veřejné služby žalobcem, na druhé straně dovozuje, že nebylo povinností příjemců dávek
takovou službu vykonat. Žalobce navíc zjistil, že v praxi bylo postupováno tak, že tato služba
byla zajišťována vždy z úředního podnětu, žadatel o dávku si proto nemohl žádat o přidělení
veřejné či dobrovolnické služby. Žalobce odkázal na stanovisko Ing. Štefana Duháně, ředitele
odboru právní podpory a metodiky trhu práce (u žalovaného), podle kterého je povinností
zaměstnanců orgánů pomoci v hmotné nouzi poskytovat základní sociální poradenství, chránit
práva a zájmy osob v hmotné nouzi a informovat je o možných postupech řešení hmotné nouze,
což v daném případě nebylo příslušnými pracovníky splněno.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 4 Ad 2/2013 – 72, žalobu
jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku odkázal na důvodovou zprávu k rozhodnému
znění ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, (podle něhož částka
živobytí u osoby, která příspěvek na živobytí pobírá déle než 6 kalendářních měsíců, činí částku
existenčních minima, přičemž zvýšení částky živobytí podle §§25 až 28 a 30 této osobě nenáleží),
tudíž stanovení částek živobytí odráží časový a zásluhový faktor. Časový faktor je vyjádřen
pobíráním příspěvku na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, po uplynutí této doby mělo
být kladeno více požadavků na osobu, aby získala zvýhodnění ve vztahu k výši dávky. Správní
orgány podle městského soudu správně postupovaly podle právní úpravy účinné v období,
za které byl žalobci příspěvek přiznáván. Žalobci byl proto vyplácen příspěvek ve správné výši,
protože se nejednalo o osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, o osobu
pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, o osobu, která má příjem
z výdělečné činnosti nebo o osobu, která vykonává dobrovolnickou službu či veřejnou službu
v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci. Jelikož byl žalobci přiznán příspěvek
na živobytí za období od května do října 2009, jednalo se o osobu, která pobírala příspěvek
na živobytí po dobu přesahující 6 kalendářních měsíců, což žalobce nepopírá, neboť tvrdil,
že nebyl o nutnosti vykonávat dobrovolnickou nebo veřejnou službu informován. Zákon
o pomoci v hmotné nouzi přitom byl koncipován tak, aby bylo přihlédnuto ke snaze osoby
v hmotné nouzi překonat nepříznivou sociální situaci prostřednictvím práce nebo dobrovolnické
služby, k čemuž žalobce dobrovolně nepřistoupil a bez upozornění vlastní iniciativu k překonání
hmotné nouze neprojevil. Soud přitom nepřisvědčil žalobci, že by si žalovaný protiřečil, neboť
vykonání veřejné či dobrovolnické služby nebylo povinností příjemců příspěvku na živobytí,
jednalo se o dobrovolnou činnost, která podle příslušné právní úpravy měla vést ke zhodnocení
snahy osoby v hmotné nouzi překonat nepříznivou sociální situaci, neboť příjemci příspěvek
náležel i tehdy, pokud služba nebyla vykonána. Pokud nebyl žalobce informován o možnosti
výkonu veřejné nebo dobrovolnické služby, mohlo se jednat o nesprávný úřední postup;
s ohledem na značný časový odstup je však obtížně zjistit, zda byl žalobce na možnost výkonu
služby upozorněn, proto soud považoval výslech příslušných pracovnic prvostupňového orgánu
za nepřínosný. Soud proto dospěl k závěru, že předmětná žaloba odpovídá spíše žádosti
o odstranění tvrdosti zákona, neboť je zřejmé, že pokud byl žalobci příspěvek na živobytí za rok
2009 vyplacen až v roce 2012, mohl obtížně splnit podmínky, které byly dány v roce 2009,
přičemž správní orgány musely postupovat podle znění zákona účinného v době, za kterou
byl žalobci příspěvek vyplácen. Správní orgány proto ve vztahu k této právní úpravě podle
městského soudu dospěly ke správným závěrům.
[8] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č. j. 4 Ad 2/2013 –
72, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 4. 11. 2013, v níž uvedl,
že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel za rozhodné
považoval to, že příspěvek na živobytí mu byl fakticky vyplacen až v lednu 2012 a nikoli
již v květnu 2009, tudíž za pobírání příspěvku na živobytí je zapotřebí považovat období, za které
byl stěžovateli příspěvek na živobytí fakticky vyplacen, nikoli období, za které mu tato dávka
náležela. Problém totiž stěžovatel spatřuje v tom, že mu příspěvek byl přiznán zpětně
až po uplynutí 31 měsíců. K výtkám soudu ohledně aktivity žadatelů o dávku stěžovatel opětovně
tvrdil, že jej nikdo nikdy neupozornil na nutnost vykonávat dobrovolnickou službu či veřejnou
službu bez ohledu na to, že o jeho žádosti bylo teprve rozhodováno. Stěžovatel byl přesvědčen,
že nebylo jeho povinností zajišťovat si dobrovolnickou službu či veřejnou službu, neboť to bylo
zcela v kompetenci správního orgánu. Tato služba nemohla být vykonávána na základě
individuálního rozhodnutí uchazeče o zaměstnání/žadatele o dávku a bez účasti úřadu, který tuto
svoji regulační činnost nevykonával. Pokud by měla platit teze soudu o nutnosti překonat
nepříznivou sociální situaci prostřednictvím práce nebo dobrovolnické služby, tak by žadatel
o dávku byl vlastně zaměstnán, tím pádem by nebyl osobou v hmotné nouzi a odpadla
by nutnost žádat o předmětné dávky. Stěžovatel byl na rozdíl od městského soudu přesvědčen,
že splnil podmínky stanovené v §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, a to svojí
aktivitou při shánění zaměstnání, jak dokládá výpisy z úřadu práce za rok 2009; není proto
správný závěr soudu, že tyto podmínky nesplnil a že jen čekal na sociální dávky. To, jestli byl
stěžovatel poučen o možnosti výkonu služby, by bylo možné prokázat, a to prostřednictvím
protokolů z jednání. Z logiky věci však k takovému poučení podle stěžovatele dojít nemohlo,
protože úřad městské části v rozhodné době dobrovolnickou službu neorganizoval, tudíž uchazeč
o zaměstnání nemohl sám z vlastní iniciativy nic vykonávat. Snížení dávek považuje stěžovatel za
formu trestu za špatné jednání, čehož si ale není vědom. Při nejhorším by se tyto „sankce“ měly
ukládat až po skutečném vyplácení dávek, tj. od ledna 2012. Proto navrhoval zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
[10] Stěžovatel v přípisu ze dne 25. 11. 2013 dále Nejvyššímu správnímu soudu předložil
Výzvu úřadu městské části Prahy 11 ze dne 22. 12. 2011, aby předložil individuální akční plán
ABE-11566/2009. Z této výzvy stěžovatel dovozoval, že její případné neuposlechnutí z jeho
strany by nemělo žádný účinek, neboť tato výzva byla vydána ve stejný den, kdy bylo úřadem
rozhodnuto o snížení dávky. Stěžovatel byl přesvědčen, že byl automaticky potrestán,
aniž by cokoliv zavinil, přičemž neměl žádnou možnost toto nebezpečí jakkoli odvrátit.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[11] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeném
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci. Stěžovatel
sice uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b), s. ř. s., ale k tomuto důvodu
neuvedl žádnou relevantní argumentaci (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47). Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor.
[14] Podle ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi „částka živobytí
osoby činí u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, částku existenčního
minima; zvýšení částky živobytí podle §25 až 28 a 30 této osobě nenáleží. Toto ustanovení se nevztahuje
na osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§11 odst. 3), osobu pobírající podporu
v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, osobu, která má příjem z výdělečné činnosti, a osobu, která
vykonává dobrovolnickou službu) nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci.“
[15] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že pro účely §24 zákona o pomoci
v hmotné nouzi je nutné za pobírání příspěvku považovat období, kdy mu byl příspěvek fakticky
vyplacen, protože není důležité, kdy příslušná dávka byla oprávněnému fakticky vyplacena,
ale ke kterému období se tato dávka váže, resp. za které období byla přiznána, neboť k tomuto
kalendářnímu měsíci se váže posouzení podmínek pro přiznání dávky. Skutečnost, že mezi
termínem výplaty dávky a kalendářním měsícem, k němuž se dávka váže, je značná časová
odchylka, může na straně správních orgánů představovat nečinnost, nezakládá však nezákonnost
„opožděně“ vydaného správního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2006, č. j. 6 Ads 50/2005 - 63), resp. zde opožděně vyplacené dávky příspěvku
na živobytí.
[16] K výkladu ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi se Nejvyšší
správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 Ads 108/2010 – 50, podle kterého
„stěžovatel považuje za nezákonný závěr o nedůvodnosti podané žaloby založený na tom, že byl správním
orgánem prvního stupně od počátku roku 2009 řádně poučován o svých povinnostech v souvislosti s poskytováním
příspěvku na živobytí. Pokud jde o tuto námitku, vychází Nejvyšší správní soud z obsahu odůvodnění
na str. 13 a 14 napadeného rozsudku. Krajský soud zde na úvod podal přehled zákonných ustanovení, která
se na posuzovanou věc vztahují - citoval zde ustanovení §4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které
stanoví, že dávkou pomoci v hmotné nouzi je mimo jiné i příspěvek na živobytí a dále ustanovení §24
odst. 1 písm. g) tohoto zákona, které upravuje výši částky živobytí u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí
po dobu delší než 6 měsíců. Krajský soud na tomto místě rovněž uvedl znění ustanovení §18a odst. 1 tohoto
zákona, platného od 1. 1. 2009, a v něm obsaženou definici veřejné služby a na závěr ocitoval ustanovení §11
odst. 3 zákona o hmotné nouzi, které obsahuje výčet osob, u nichž se při posuzování hmotné nouze nezkoumá
možnost zvýšit si příjem vlastní prací… Ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi
zakotvuje obecné pravidlo - tzv. sankční snížení částky živobytí až na existenční minimum v případě, že daná
osoba pobírá příspěvek na živobytí po dobu delší než 6 měsíců. Aby se tomuto postupu osoba pobírající příspěvek
na živobytí vyhnula, musí prokázat svou snahu zvýšit si příjem vlastní prací. Za projevenou snahu o zvýšení
příjmu vlastní prací se považuje výkon veřejné služby (§18a zákona o pomoci v hmotné nouzi) v rozsahu alespoň
20 hodin měsíčně a dalších činností stanovených v §12 zákona o pomoci v hmotné nouzi (dobrovolnické služby,
veřejně prospěšné práce nebo krátkodobé zaměstnání zprostředkované úřadem práce, aj.). Do systému pomoci
v hmotné nouzi se tak promítá zásluhový princip a princip aktivizace a motivace osob dlouhodobě pobývajících
na dávkách pomoci v hmotné nouzi… Na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že je mu známo, že ještě
do nedávné doby byly veřejné služby organizovány v omezené míře, pokud vůbec, vzhledem k tomu, že zákon
obcím nestanoví povinnost veřejnou službu zajišťovat (srov. např. tiskovou zprávu Veřejného ochránce práv
ze dne 26. 8. 2009 „Systém povinné veřejné služby není dořešen“, dostupnou na www.ochrance.cz). Stěžovatel
však tuto skutečnost ve své žalobě ani kasační stížnosti nenamítal, argumentoval pouze svou neschopností
pracovat, kterou odůvodnil svým nepříznivým zdravotním stavem. Pro každý případ je třeba v této souvislosti
zdůraznit, že osoba v hmotné nouzi má kromě veřejné služby další možnosti, jak si nadále udržet a rozvíjet svůj
vztah k pracovní činnosti a zachovat si částku živobytí v nezměněné výši. Mezi tyto možnosti patří např. veřejně
prospěšné práce, krátkodobé zaměstnání, dobrovolnická služba a další aktivity, ze kterých má osoba příjem
z výdělečné činnosti.“
[17] K této problematice Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 3 Ads 178/2011 – 72, dále uvedl, že „podle obecné části důvodové zprávy k zákonu o pomoci v hmotné
nouzi „Zákon o pomoci v hmotné nouzi propojuje poskytování pomoci osobám s hodnocením jejich aktivity
při zvyšování příjmu vlastním přičiněním. Především jde o motivaci pro přijetí zaměstnání, a to i v případě
zaměstnání hůře placeného.“ Důvodová zpráva k §24 zákona o pomoci v hmotné nouzi uvádí: „Kriteriem
pro hodnocení možnosti zvýšení příjmu vlastní prací je jak vlastní aktivita osoby v hmotné nouzi, tak její aktivita
směrem k úřadu práce. Hodnocení vlastní aktivity osoby v hmotné nouzi vychází z předpokladu, že osoba
v hmotné nouzi využívá vedle pomoci ze strany úřadu práce i služeb agentur práce, inzerce, nabídek výdělečné
činnosti prostřednictvím internetu, korespondence se zaměstnavateli apod. V případě, že osoba nevyužívá
zmíněných možností zvýšení příjmu vlastní prací, nezvyšuje se životní minimum osoby pro stanovení výše částky
živobytí o polovinu rozdílu mezi jejím životním minimem a existenčním minimem.“ Z textu důvodové zprávy
je tedy jasně patrný úmysl zákonodárce zvýhodnit při pobírání dávek v hmotné nouzi ty osoby v hmotné nouzi,
jejichž aktivity směřují k získání zaměstnání. Zaměstnání je přitom z povahy věci výdělečná činnost trvalého
charakteru. Stejně tak ze samotného textu §24 odst. 1 písm. g) vyplývá, že toto ustanovení zvýhodňuje jednak
osoby, u nichž se nezkoumá snaha o zvýšení příjmů vlastní prací a osoby invalidní v prvním nebo druhém stupni
(zde jde zpravidla o osoby se nacházející se v situaci, která zvyšování příjmu vlastní prací vylučuje), osoby
pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo v rekvalifikaci (jde tedy o osoby vedené jako uchazeči o práci v evidenci
úřadu práce a hledající zaměstnání nebo osoby, které projevují snahu o zvýšení své pracovní kvalifikace a tím svých
možností při hledání zaměstnání) a osoby vykonávající dobrovolnickou službu nebo veřejnou službu v rozsahu
alespoň 20 hodin měsíčně (jde tedy o osoby, které pravidelně vykonávají činnost veřejně prospěšnou).“
[18] Z výše uvedených judikátů ve vztahu k námitce stěžovatele o nedostatečném poučení
pracovnicí prvostupňového orgánu o způsobu výpočtu dávky Nejvyšší správní soud uvádí,
že snížení příspěvku na živobytí po uplynutí 6 měsíců pobírání dávky vyplývá přímo ze zákona.
V souladu se zásadou „ignoratia iuris non excusat“ (neznalost zákona neomlouvá) bylo věcí
stěžovatele, aby znal příslušnou právní úpravu, která svým obsahem a významem zcela zjevně
upustila od dřívějšího paternalistického přístupu, neboť požadovala po příjemcích dávky další
vlastní aktivitu pro ponechání stejné výše příspěvku na živobytí.
[19] Nejvyšší správní soud rovněž musel přihlédnout k dalším významným okolnostem
případu, které shledává v tom, že stěžovatel nežádal o dávku příspěvku na živobytí poprvé,
což vyplývá nejen z obsahu předloženého správního spisu, ale i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 1. 2013, č. j. 4 Ads 39/2012 - 28, tudíž byl v dlouhodobějším kontaktu s orgány
pomoci v hmotné nouzi. Nemůže proto nyní s úspěchem tvrdit, že se v tíživé sociální situaci ocitl
poprvé a že nevěděl, jak se má správně zachovat.
[20] Požadavek stěžovatele na prokazování toho, do jaké míry byl poučen pracovníci Úřadu
městské části Praha 11, je proto s ohledem na výše uvedené nadbytečný.
[21] Pokud stěžovatel svou tíživou sociální situaci odmítl aktivně řešit a pouze spoléhal na stát,
nemůže nyní úspěšně rozporovat napadené rozhodnutí, neboť to vychází z dikce ustanovení §24
odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, které naopak vyžadovalo pro ponechání
vyššího příspěvku na živobytí aktivní činnost příjemce dávky, která by dokládala jeho snahu získat
příslušné peněžní prostředky svou vlastní prací. Byť Nejvyšší správní soud ve výše citovaných
rozsudcích připustil, že vlastní provádění veřejných služeb bylo v minulosti poněkud
komplikované, nic to nemění na tom, že stěžovatel měl několik možností, jak se dostat mimo
dosah ustanovení §24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, protože pro vyloučení
snížení částky živobytí nemusela být splněna jen podmínka výkonu dobrovolnické služby
či veřejné služby.
[22] Stěžovatel se rovněž mýlí v tom, že zákon o pomoci v hmotné nouzi mu v tomto stanovil
povinnost výkonu dobrovolnické služby nebo veřejné služby; zákon v tomto směru nadále
zakotvoval právo stěžovatele na přiměřené hmotné zabezpečení, přičemž vlastní výše dávky
pomoci v hmotné nouzi byla pouze ponížena z toho důvodu, aby příjemci dávky byli motivováni
aktivně řešit svou sociální situaci, což Nejvyšší správní soud nepokládá za neadekvátní.
[23] Nejvyšší správní soud rovněž odmítá zjednodušující závěr stěžovatele o tom,
že v důsledku získání zaměstnání by přestal být osobou v hmotné nouzi, neboť v ustanovení §2
zákona o pomoci v hmotné nouzi není poskytnutí dávek vázáno na to, zda je příjemce
zaměstnán, ale na výši jeho příjmů. Není proto vyloučeno, aby osoba, která je zaměstnána,
splňovala podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí.
[24] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně toho, že splnil podmínky §24 odst. 1
písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterých by mu náležela vyšší dávka, neboť
si zaměstnání aktivně sháněl, Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že je nepřípustná ve smyslu
ustanovení §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s., neboť stěžovatel touto argumentací uplatňuje
zcela jiné důvody, než které uplatnil v řízení před městským soudem.
[25] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle ustanovení §109 odst.
5 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
[26] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto
rozhodnutí postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu
lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému
správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud
přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim
byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před
Nejvyšším správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních
novot (zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž
je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím,
že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před
soudem uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[27] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně splnění podmínky §24 odst. 1 písm. g)
zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle které by mu náležela vyšší dávka, neboť si zaměstnání
aktivně sháněl. Tuto argumentaci stěžovatel uvedl až v kasační stížnosti, což je v rozporu
s ustanovením §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury
Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatel měl
veškerou svou argumentaci dokládající podle jeho názoru nezákonnost a nesprávnost
napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před městským soudem ve lhůtě podle ustanovení
72 s. ř. s.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle
§110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně
úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému nelze podle ustanovení §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat právo na náhradu nákladů řízení ve věci týkající se pomoci v hmotné nouzi,
ačkoli byl procesně úspěšný.
[30] Protože stěžovateli byl usnesením Městského soudu v Praze ustanovena zástupkyně,
Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová, advokátka, Nejvyšší správní soud ji podle ustanovení §35
odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování za dva úkony právní služby ve smyslu ustanovení
§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů – kasační stížnosti ze dne 4. 11. 2013, porada s klientem dne 1. 11. 2013. Tato odměna
je podle ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhlášky ve spojení s ustanovením §7 cit. vyhlášky stanovena
ve výši 1000 Kč za jeden úkon právní služby. Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě
hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 600 Kč paušální náhrady
hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč). Celkem tedy Nejvyšší správní soud
přiznal částku 2600 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů, kterou navýšil
o částku 546 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť ustanovená zástupkyně doložila,
že je plátcem daně z přidané hodnoty. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu