ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.160.2013:28
sp. zn. 4 As 160/2013 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: S. M., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 22
A 129/2013 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2013, č. j. MSK 132515/2013 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Opava
ze dne 30. 7. 2013, č. j. MMOP 82203/2013/13259/2013/VNIT, kterým nebylo vyhověno
žádosti žalobce o opravu údajů zapsaných v knize narození pana P. M., nar. X.
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 22. 10. 2013, v níž tvrdil,
že napadené rozhodnutí je zmatečné, odůvodněné bludem, protože správní orgán odmítl
předvolat účastníky správního řízení a protože vycházel ze zfalšovaných listin, jejichž platností
a správností se nikdo nezabýval. Žalobce se dovolával toho, že na soudě v minulosti své otcovství
popřel. Při nesouhlasném určení jména dítěte měl matrikář v minulosti správně postupovat tak,
že měl věc postoupit na soud, což se dle žalobce nestalo. Žalobce dospěl k závěru,
že dle zfalšovaných listin se B. M. žádné dítě v uvedenou dobu nenarodilo. Žalobce proto
navrhoval, aby soud vydal předběžné opatření, kterým uloží osobám, jimž byl vydán rodný list na
dítě P. M., dát tento rodný list do úschovy soudu, aby mu byl ustanoven zástupce Mgr. František
Drlík, aby byl osvobozen od soudních poplatků a aby soud zrušil napadené rozhodnutí.
[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2013, č. j. 22 A 129/2013 – 19, zamítl
žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění uvedl, že předmětná žaloba nemůže být zjevně úspěšná, protože soudu
je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce se již v minulosti domáhal odstranění údaje
o jeho otcovství k P. M.; předchozí rozhodnutí žalovaného bylo žalobcem rovněž podrobeno
soudnímu přezkumu před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 21/2006 a před
Nejvyšší správním soudem pod sp. zn. 7 As 73/2009. V žalobě přitom žalobce nepředkládá
žádné nové skutečnosti, které by nebyly předmětem soudního přezkumu již v minulosti, neboť
žalobce opakovaně namítá padělání prohlášení rodičů o jméně a příjmení P. M. a existenci
pravomocného rozhodnutí o popření otcovství k této osobě. Krajský soud proto shledal, že
v daném případě nejsou splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků
žalobci a pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
[4] Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2013, č. j. 22 A 129/2013 – 19,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 21. 11. 2013, v níž se dovolával
kasačních důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c) d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdil, že usnesení je
zmatečné, bludné, paranoidní a vydané vyloučenou soudkyní v rozporu se žalobou
a předloženými důkazy. Stěžovatel vytýkal soudu, že nevydal jím navrhované předběžné opatření.
Stěžovateli je dle jeho názoru bráněno ve veřejném projednání žaloby před soudem a v tom,
aby byla splněna podmínka povinného zastoupení advokátem. Rozhodující soudkyně je dle
stěžovatele vyloučena, protože je zaměstnankyní žalovaného a protože hájí komunistický režim
vládnoucí v České republice před rokem 1989. Stěžovatel se opakovaně dovolával toho,
že své otcovství k P. M. před soudem popřel a že podal návrh na zbavení svéprávnosti své bývalé
manželky B. M. Zápis v matrice byl podle stěžovatele proveden na základě zfalšovaných listin a
podpisů, čímž se nikdo nezabýval. Stěžovatel proto požadoval, aby byl osvobozen od soudních
poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce. Stěžovatel se v neposlední řadě dovolával zákona č.
198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[6] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě vzešlo (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení stěžovatele advokátem pro řízení o kasační stížnosti, které je podle ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s. povinné na rozdíl od řízení před krajským soudem, kde účastník řízení
nemusí být zastoupen advokátem. Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení,
jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a kterým mu nebyl ustanoven
zástupce, by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného
zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37). Proto ani samostatně nerozhodoval o žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů opakovaně
podané v průběhu řízení o kasační stížnosti, protože by to bylo nadbytečné a duplicitní, neboť by
se v procesním rozhodnutí vyjadřoval ke stejné otázce, kterou stěžovatel učinil předmětem řízení
o kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační
stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b), c) a d) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci, vady řízení před správním orgánem,
zmatečnost řízení a nepřezkoumatelnost usnesení Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel sice
uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b), s. ř. s., ale s ohledem na předmět
řízení v podobě přezkumu usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
a neustanovení zástupce tento důvod z povahy věci nepřichází do úvahy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47). Podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským
soudem aplikován nesprávný právní názor. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu „zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky
řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce“. Podle písm. d) téhož ustanovení lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.“
[9] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel je toho názoru, že usnesení je zmatečné, bludné a paranoidní. Nejvyšší správní
soud tuto stížnostní námitku vyhodnotil jako důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. směřující do nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě.
K otázce nepřezkoumatelnosti z hlediska nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů
rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz),
takto:
[11] „Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
[12] V případě napadeného usnesení se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené usnesení jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného usnesení pro jeho nesrozumitelnost.
[13] Napadené usnesení dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Krajský soud v Ostravě v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil svůj názor
na to, proč nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce z řad
advokátů. V případě takového rozhodnutí o procesní otázce se krajský soud z povahy věci
nemohl vyjádřit k jednotlivým žalobním námitkám (zejm. týkajícím se údajného falšování listin
a podpisů stěžovatele), neboť by v procesním rozhodnutí nahrazoval posouzení učiněné
v následném meritorním rozhodnutí; a rovněž nemohl nařídit veřejné projednání žaloby,
jak požaduje stěžovatel, neboť to je povinen provést až po vyřešení těchto procesních otázek.
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že o návrhu na vydání předběžného
opatření musí krajský soud rozhodnout s nejvyšším urychlením v souladu s ustanovením §38
odst. 3 s. ř. s. Skutečnost, že krajský soud o tomto návrhu zatím nerozhodl, ale nejprve
se vyjadřoval k procesním otázkám řízení v podobě osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce z řad advokátů, však nezpůsobuje nezákonnost napadené usnesení,
neboť i kdyby krajský soud nejprve rozhodl o vydání předběžného opatření, musel by se těmito
procesními otázkami následně zabývat. Nadto s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení
předběžného opatření je přímo spojen v souladu s ustanovením §4 odst. 1 písm. h) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vznik poplatkové
povinnosti ve výši 1000 Kč. I kdyby krajský soud nejprve přistoupil k rozhodnutí o návrhu
stěžovatele na vydání předběžného opatření, musel by se zároveň k otázce placení soudních
poplatků, resp. k návrhu stěžovatele na jeho osvobození od placení soudních poplatků,
v takovém usnesení vyjádřit.
[15] Nejvyšší správní soud dále neshledal naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. v podobě rozhodování ve věci vyloučenými soudci. Důvod pro vyloučení
soudce podle ustanovení §8 s. ř. s. představuje pouze to, že se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Tvrzení,
že soudkyně krajského soudu údajně propaguje komunistický režim vládnoucí v České republice
před rokem 1989, zcela evidentně naplnit důvod pro její vyloučení nemůže, protože toto ničím
nepodložené tvrzení stěžovatele o subjektivních postojích soudkyně nenasvědčuje, že by měla
poměr k věci, kterou v daném případě stěžovatel učinil předmětem přezkumu, t. j. to, zda správní
orgány správně nevyhověly žádosti stěžovatele o opravu údajů zapsaných v knize narození pana
u P. M.
[16] Stěžovatel se v neposlední řadě mýlí v tom, že by soudkyně Krajského soudu v Ostravě
byla zaměstnankyní žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, neboť postavení
soudce České republiky se řídí zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a z povahy věci nemůže proto být soudkyně
zaměstnankyní Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, neboť to je v rozporu s ustanovením
§74 odst. 2 a §85 zákona o soudech a soudcích.
[17] V usnesení ze dne 18. 6. 2003, č. j. Nao 25/2003 – 47, Nejvyšší správní soud k obdobné
námitce podjatosti soudce krajského soudu ostatně uvedl, že „důvodem pro vyloučení soudce
z projednávání a rozhodnutí věci nejsou podle §8 odst. 1 s. ř. s. okolnosti spočívající v postupu soudu podle §36
odst. 3 věty druhé s. ř. s., který vedl k zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků
s odůvodněním, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a to ani v případě, že by takové rozhodnutí nebylo věcně
správné.“
[18] K otázce vlastní nezákonnosti napadeného usnesení a naplnění stížnostního důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí, že jednou z podmínek
pro ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. je to, že účastník řízení splňuje
podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.,
a to i tehdy, kdy samotné řízení je osvobozeno od soudních poplatků, (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 4 Azs 22/2011 – 46). Nejvyšší správní soud
přitom souhlasí se závěrem krajského soudu, že žaloba stěžovatele zjevně nemůže být úspěšná.
[19] Pojem „zjevně neúspěšný návrh“ obsažený v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. není v soudním
řádu správním blíže upřesněn, proto Nejvyšší správní soud vymezil ve své judikatuře některé
případy, kdy je obsah tohoto pojmu naplněn (viz např. rozsudky ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, či ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 - 135). Obecně lze říci,
že zjevná neúspěšnost návrhu by měla být zjistitelná bez pochyb, měla by být nesporná
a naprosto jednoznačná bez toho, aby bylo nutné provést dokazování (blíže viz např. rozsudek
ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105).
[20] Nejvyšší správní soud ze své evidence o rozhodovací činnosti (stejně jako Krajský soud
v Ostravě) zjistil, že stěžovatel se již v minulosti domáhal opravy údajů zapsaných v knize
narození u pana P. M. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 1. 2010, č. j. 7 As 73/2009 –
206, k námitkám stěžovatele o falšování podpisů a listin, stejně jako k údajnému popření jeho
otcovství uvedl, že „Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel namítá nedostatek skutkových důvodů,
neboť tvrdí, že otcovství popřel a odkazuje na blíže nespecifikované občanskoprávní řízení a rozsudek Krajského
soudu v Ostravě č. j. 9 Co 225/77, ze dne 23. 5. 1997, a vytýká krajskému soudu pochybení spočívající v tom,
že nedoplnil dokazování, zejména výslech svědků. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že stěžovatel a B. P.
uzavřeli dne 20. 3. 1976 manželství a za jeho trvání se dne 7. 1. 1977 narodil P. M. Manželství stěžovatele a
B. M., roz. P. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 7. 1977, sp. zn. 15C 51/77,
a tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 10. 1977. Protože P. M. se mimo jakoukoliv pochybnost narodil za
trvání manželství stěžovatele, svědčila mu ve smyslu ust. §51 odst. 1 zákona o rodině zákonná domněnka
otcovství k tomuto dítěti, a proto byl oprávněně zapsán v matrice jako otec. Stěžovatel tak zcela důvodně tvrdí, že
jeho otcovství nebylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale přitom nesprávně směšuje určení otcovství na
základě souhlasného prohlášení rodičů podle ust. §52 zákona o rodině a prohlášení rodičů o jméně dítěte podle
ust. §42 odst. 1 vyhl. 182/1959 Ú.l. V průběhu správního řízení, ani následně v řízení soudním stěžovatel
neprokázal, že by bylo pravomocně rozhodnuto o popření jeho otcovství k P. M., když rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 1977, sp. zn. 9 Co 225/77, na který se odvolává v kasační stížnosti, bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 3. 1977, č. j. 13 Nc 35/77 – 16,
o úpravě výchovy a výživy k nezl. P. M. Tedy z něj neplyne nic, co by se týkalo popření otcovství stěžovatelem.
Stěžovatel tak neprokázal, že by zákonem stanoveným způsobem popřel své otcovství k P. M. Protože ve
správním řízení byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodně pochybnosti, a krajský soud, který vycházel
v souladu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, nepochybil, pokud nenařídil ústní jednání, neboť vzhledem ke zjištěnému skutkovému
stavu nebylo třeba provádět dokazování, zejména ve vztahu k tvrzenému zfalšování podpisu stěžovatele na
prohlášení rodičů o jméně dítěte. Tato otázka je pro posouzení věci právně bezvýznamná, protože otcovství
stěžovatele se nijak neodvíjí od tohoto prohlášení, když se P. M. narodil za trvání manželství stěžovatele.
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek skutkových důvodů proto
není důvodná. Stejně tak není důvodná stížní námitka ve smyslu ust. §103 odst. písm. b) s. ř. s., v níž stěžovatel
konkrétně namítal, že správní orgán při zjišťování skutkové podstaty porušil zákon o rodině v ust. §57 odst. 1,
zákon o matrice a vyhlášku č. 182/1959 Ú. l., přičemž v těchto porušeních spatřuje komunistické zločiny.
Obsah správního spisu nenasvědčuje tomu, že by magistrát a krajský úřad nevycházely z dostatečně zjištěného
skutkového stavu či při jeho zjišťování nějakým způsobem porušily zákon. Oba správní orgány vycházely z platné
právní úpravy určení otcovství v případě narození dítěte za trvání manželství a správně dovodily, že není důvod pro
opravu údajů zapsaných v knize narození, nebyla-li splněna podmínka stanovená v ust. §5 odst. 2 zákona o
matrikách pro změnu zápisu v matriční knize.“
[21] Je tedy evidentní, že stěžovateli se na jeho výhrady vůči zapsaným údajům v knize
narození pana P. M. již v minulosti dostalo odpovědi. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti
neuvedl žádné nové relevantní informace, které v minulosti nebyly správním orgánům známy,
resp. k nimž by se správní soudy nevyjádřily v předchozím soudním řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2010, č. j. 7 As 73/2009 – 206). Vedení řízení, jehož
námitky za nezměněné skutkové a právní situace jsou totožné s námitkami uplatněnými
v předchozím správním řízení, resp. soudním řízení správním, postrádá jakéhokoli smyslu, neboť
z povahy věci nemůže být úspěšné. Krajský soud proto rozhodl správně, když stěžovateli
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil zástupce z řad advokátů.
[22] Dovolává-li se stěžovatel toho, že uplatňuje svá práva podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“), a podle prováděcích předpisů
k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, neshledává Nejvyšší správní soud tuto
argumentaci přiléhavou. Napadená rozhodnutí se totiž týkala opravy údajů zapsaných v knize
narození u pana P. M. Nejvyšší správní soud v zákoně o protiprávnosti komunistického režimu
neshledává jakýkoli podklad pro to, aby správní orgány v případě opravy údajů zapsaných v knize
narození přihlédly k jiným skutečnostem, než které jsou uvedeny v příslušném předpisu. V
napadeném rozhodnutí nebyl zákon o protiprávnosti komunistického režimu, případně jiné
předpisy týkající se vypořádání se s komunistickou minulostí, použit. Argumentace stěžovatele
ohledně zákona o protiprávnosti komunistického režimu a prováděcích předpisů se proto zcela
míjí s předmětem soudního přezkumu – s napadeným rozhodnutím.
[23] Nejvyšší správní soud dále v obecné rovině nezjistil stěžovatelem tvrzené a konkrétněji
nerozvedené porušení Ústavy (čl. 10), Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2, čl. 37
odst. 2, čl. 38 odst. 2). Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že je kasačním soudem zásadně
vázaným dispoziční zásadou podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto nemůže dohledávat důvody a argumentaci stěžovatele namísto něj, neboť tím by naprosto
změnil charakter kasační stížnosti a porušil by rovnost účastníků řízení normovanou ustanovením
§36 odst. 1 s. ř. s. Pouhý výčet ustanovení předpisu proto nepředstavuje řádnou kasační
argumentaci a Nejvyšší správní soud se k takovému výčtu v konkrétní rovině proto nemůže
vyjadřovat.
[24] K požadavku stěžovatele na nařízení jednání Nejvyšší správní soud odkazuje
na ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
rozhoduje zpravidla bez jednání, přičemž v posuzovaném případě neshledal pro jeho nařízení
důvod.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody
podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji
podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel
nebyl ve věci procesně úspěšný, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů podle ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu